ECLI:CZ:NS:2003:25.CDO.1384.2002.1
sp. zn. 25 Cdo 1384/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce L. D., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice – Ministerstvu financí ČR, se sídlem v Praze 1, Letenská 15, zastoupené advokátem, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 10 C 220/97, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. března 2002, č. j. 62 Co 111/2002-209, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 3. 2002, č. j. 62 Co 111/2002-209, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 24. 1. 2002, č. j. 10 C 220/97-200, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 9 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 3. 2. 2000, č. j. 10 C 220/97-122, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal, aby žalovaným 1/ Finančnímu úřadu pro P., 2/ Finančnímu ředitelství pro m. P. a 3/ České republice – Ministerstvu financí ČR byla uložena povinnost zaplatit žalobci 6.500.000,- Kč, a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2000, č. j. 14 Co 229/2000-138, byl rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k třetí žalované co do částky 6.440.800,- Kč a ve výroku o náhradě nákladů řízení mezi žalobcem a třetí žalovanou zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Ve zbývající části byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že prvý a druhý žalovaní nejsou ve sporu pasivně legitimováni a ve vztahu k třetí žalované není nárok žalobce ve výši 59.200,- Kč na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím, konkrétně třemi exekučními příkazy z r. 1994, důvodný, neboť předpoklady odpovědnosti státu podle zákona č. 58/1969 Sb. nebyly splněny. Pokud jde o další nároky, shledal rozhodnutí soudu prvního stupně nepřezkoumatelným a vzhledem k tomu, že žalobce stále měnil rozsah rozhodnutí a řízení správních orgánů, z nichž mu měla vzniknout škoda nesprávným úředním postupem, uložil soudu prvního stupně vyzvat žalobce k odstranění nedostatků žaloby, aby s konečnou platností upřesnil, na základě kterých rozhodnutí správních orgánů a konkrétně jakým postupem mu měla vzniknout škoda.
Obvodní soud pro Prahu 9 usnesením ze dne 29. 8. 2000, č. j. 10 C 220/97-147, vyzval žalobce, aby své podání ze dne 23. 8. 1996 doplnil o náležitosti návrhu, zejména aby upřesnil, na základě kterých konkrétních rozhodnutí správních orgánů a jakým postupem mu měla vzniknout škoda, čeho se domáhá, a aby označil důkazy, jichž se dovolává, a to ve lhůtě 10 dnů, jinak soud řízení zastaví podle §43 odst. 2 o. s. ř., protože na základě nejasného podání nelze v řízení pokračovat.
Na tuto výzvu soudu odpověděl žalobce podáním ze dne 12. 9. 2000, ve kterém odkázal na svá předešlá podání ve věci, a dalším podáním ze dne 1. 11. 2000, ve kterém uvedl, že nesprávný postup správních úřadů spatřuje v tom, že vůči němu byla vedena exekuce na základě neplatných rozhodnutí, vydaných před 1. 1. 1993, a navrhl, aby soud vyžádal od Finančního úřadu pro P. k důkazu spisy, týkající se daňové exekuce. Do protokolu dne 2. 11. 2000 jeho zástupce uvedl, že konkrétní rozhodnutí, na jejichž základě byla podána žaloba, označí po předložení příslušných spisů finančním úřadem.
Obvodní soud dne 3. 5. 2001 usnesením opět vyzval žalobce, aby své podání ze dne 23. 8. 1996 doplnil o náležitosti návrhu, zejména aby upřesnil, na základě kterých konkrétních rozhodnutí správních orgánů a jakým postupem mu měla vzniknout škoda, specifikoval výši náhrady škody a čeho se domáhá, a označil důkazy, jichž se dovolává, ve lhůtě pěti dnů, jinak soud žalobu podle ust. §43 odst. 2 o. s. ř. odmítne. Zástupce žalobce poté uvedl, že již není nutné žalobu doplňovat, a odkázal na tvrzení ve svém písemném vyjádření ze dne 26. 4. 2001 o tom, že finanční úřad veškerá podání a daňová přiznání skartoval a pokud byla žalobci nějaká rozhodnutí doručena, nepředcházelo jim žádné řízení.
Obvodní soud pro Prahu 9 usnesením ze dne 15. 6. 2001, č. j. 10 C 220/97-183, žalobu odmítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze usnesením ze dne 26. 10. 2001, č. j. 62 Co 359/2001-190, usnesení soudu prvního stupně ve výroku o odmítnutí žaloby zrušil z důvodu, že soud prvního stupně neuvedl, proč nelze pro nedostatky žaloby v řízení pokračovat, a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Obvodní soud pro Prahu 9 usnesením ze dne 24. 1. 2002, č. j. 10 C 220/97-200, odmítl žalobu a rozhodl o náhradě nákladů řízení, neboť žalobce neodstranil nedostatky v rozsahu skutkových tvrzení, nespecifikoval konkrétní rozhodnutí správních orgánů, na jejichž podkladě mělo dojít ke škodě, neupřesnil důvod nesprávného úředního postupu, který spatřuje v tom, že proti němu byla vedena exekuce na základě neplatných rozhodnutí, která neupřesnil, nedoložil, že by tato rozhodnutí byla zrušena, a nespecifikoval, jakým postupem orgánů mu měla vzniknout škoda a její výše.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze usnesením ze dne 26. 3. 2002, č. j. 62 Co 111/02-209, usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že pro nedostatky žaloby nelze v řízení pokračovat, poukázal na to, že od doručení usnesení odvolacího soudu z 26. 10. 2001 žalobce neučinil vůči soudu prvního stupně žádné podání, kterým by nedostatky žaloby odstranil.
Proti tomuto usnesení podal žalobce dovolání z důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Namítá, že splnil svou povinnost tvrzení i povinnost důkazní, protože na výzvu soudu doplnil všechny požadované skutečnosti, a proto podmínky pro odmítnutí žaloby podle ust. §43 odst. 2 o. s. ř. nebyly splněny. Poukazuje na svá předchozí podání, zejména ze dne 29. 9. 1998 a 13. 7. 1999, v nichž identifikoval rozhodnutí finančních orgánů včetně čísla jednacího, na jejichž podkladě mu byla způsobena újma, a v nichž tvrdil, že společnosti L., v. o. s., ani jemu neměly být předepsány daně a ty neměly být ani předmětem exekuce. Rovněž tvrdil, že finanční úřad neprojednal jeho podání, jimiž se bránil proti vyměření daní a exekuci, což pokládá za nesprávný úřední postup, a dále, že rozhodnutí vydaná v daňovém řízení jsou neplatná pro chybějící náležitosti uvedené v §32 odst. 7 zákona č. 337/92 Sb., a že mu vznikla škoda tím, že proti němu byla neoprávněně vedena exekuce a bylo mu tak znemožněno podnikání, ve kterém by dosáhl zisku. K těmto tvrzením také označil důkazy a navrhl zrušení usnesení soudů obou stupňů.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání navrhla jeho zamítnutí, neboť se ztotožňuje se závěrem soudu, že projednání žaloby brání nedostatek skutkových tvrzení.
Dovolací soud věc projednal a rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2001, a to v souladu s ustanovením části dvanácté, hlavy I, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas a že je podle §239 odst. 3 o. s. ř. přípustné, přezkoumal napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Podle ustanovení §79 odst. 1 o. s. ř. se řízení zahajuje na návrh. Návrh musí kromě obecných náležitostí (§42 odst. 4) obsahovat jméno, příjmení a bydliště účastníků (obchodní jméno nebo název a sídlo právnické osoby, označení státu a příslušného státního orgánu, který za stát před soudem vystupuje), popřípadě též jejich zástupců, vylíčení rozhodujících skutečností, označení důkazů, jichž se navrhovatel dovolává, a musí být z něj patrno, čeho se navrhovatel domáhá.
Podle ustanovení §43 odst. 1 o. s. ř. předseda senátu usnesením vyzve účastníka, aby bylo opraveno nebo doplněno podání, které neobsahuje všechny stanovené náležitosti nebo které je nesrozumitelné nebo neurčité. K opravě nebo doplnění podání určí lhůtu a účastníka poučí, jak je třeba opravu nebo doplnění provést. Podle odst. 2 tohoto ustanovení není-li přes výzvu předsedy senátu podání řádně opraveno nebo doplněno a v řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat, soud usnesením podání, kterým se zahajuje řízení, odmítne. K ostatním podáním soud nepřihlíží, dokud nebudou řádně opravena nebo doplněna. O těchto následcích musí být účastník poučen.
Podle ust. §101 odst. 1 písm. a) o. s. ř. k tomu, aby bylo dosaženo účelu řízení, jsou účastníci povinni zejména tvrdit všechny pro rozhodnutí ve věci významné skutečnosti; neobsahuje-li všechna potřebná tvrzení žaloba (návrh na zahájení řízení) nebo písemné vyjádření k ní, uvedou je v průběhu řízení.
Podle ust. §101 odst. 1 písm. b) o. s. ř. jsou účastníci k tomu, aby bylo dosaženo účelu řízení, povinni plnit důkazní povinnost (§120 odst. 1) a další procesní povinnosti uložené jim zákonem nebo soudem.
V návrhu na zahájení řízení jde o zásadní určení skutku tak, aby žaloba byla projednatelná, tj. že je skutkový děj nezaměnitelně vymezen rozhodujícími skutečnostmi. Povinnost účastníka uložená mu ust. §101 odst. 1 písm. a) o. s. ř. se tedy týká všech významných skutečností pro rozhodnutí ve věci. Nesplní-li žalobce svou povinnost tvrzení v žalobě beze zbytku, může tak učinit dodatečně i při jednání. Nedostatek náležitostí žaloby brání jejímu věcnému projednání a pokračování v řízení, neobsahuje-li vylíčení rozhodujících skutečností nebo vylíčení těchto skutečností je natolik neúplné, neurčité nebo nesrozumitelné, že nelze bez dalšího stanovit, jaký skutek má být předmětem řízení, nebo mezi tvrzenými skutečnostmi a žalobním petitem je logický rozpor.
Rozhodujícími skutečnostmi se ve smyslu ustanovení §79 odst. 1 věty druhé o. s. ř. rozumí údaje, které jsou zcela nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout. Žalobce musí uvést takové skutečnosti, kterými vylíčí skutek (skutkový děj), na jehož základě uplatňuje svůj nárok, a to v takovém rozsahu, který umožňuje jeho jednoznačnou individualizaci. Neuvede-li žalobce v žalobě všechna potřebná tvrzení, významná podle hmotného práva, nejde o vadu žaloby, která by bránila pokračování v řízení, jestliže v ní vylíčil alespoň takové rozhodující skutečnosti, kterými byl vymezen předmět řízení po skutkové stránce; povinnost tvrzení může být splněna i dodatečně.
Označením důkazů v žalobě plní žalobce svoji důkazní povinnost, uloženou mu ustanoveními §101 odst. 1 písm. b) a §120 odst. 1 o. s. ř. Neoznačí-li žalobce důkazy v žalobě, nejde o vadu žaloby, která by bránila pokračování v řízení; důkazní povinnost může žalobce splnit i dodatečně při přípravě jednání, popřípadě při jednání před soudem prvního stupně.
Požadavek, aby ze žaloby bylo patrno, čeho se žalobce domáhá (tzv. žalobní petit), je úplný, je-li přesně a jednoznačně označena povinnost, která má být žalovanému uložena rozhodnutím soudu. Jde-li o peněžité plnění, musí být patrno, jakou částku mu žalovaný má zaplatit, a pokud žalobce nemůže svůj peněžitý nárok vyčíslit přesně, musí jej uvést alespoň v přibližné výši.
V projednávané věci byla žaloba odmítnuta pro nedostatek skutkových tvrzení. Na usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 29. 8. 2000, č. j. 10 C 220/97-147, žalobce reagoval v podáních ze dne 12. 9. 2000 a ze dne 1. 11. 2000 a odkázal na svá předchozí podání, v nichž rozhodnutí, jež považuje za nesprávná, jsou specifikována (tj. označena podle orgánu, který je vydal, datem vydání a číslem jednacím), a je z nich zřejmé, že nesprávný úřední postup spatřuje v tom, že vůči němu byla vedena exekuce na základě rozhodnutí, jež jsou neplatná z důvodů, které rovněž uvádí. Opakovaně navrhl, aby od finančního úřadu byly vyžádány příslušné spisy; v průběhu řízení před soudem prvního stupně byl pak předložen finančním ředitelstvím přehled spisového materiálu, týkající se žalobce a jeho společnosti LUH, v.o.s. V odvolání proti usnesení obvodního soudu ze dne 24.1.2002 žalobce popsal, v důsledku jakých skutkových okolností (daňové kontroly v srpnu 1992 a 1993, na jejichž základě byl vydán platební příkaz na důchodovou daň a platební výměr na daň z obratu) mu měla vzniknout škoda, a označil exekuční příkazy a rozhodnutí, jež považuje za vadná. Z jeho předchozích podání vyplývá, že škoda v důsledku neprávem vedené exekuce mu měla vzniknout srážkami ze starobního důchodu a z jeho účtů, srážkami dospívajícího nájemného za nájem strojů, uplatněním zástavního práva k akciím žalobce a ztrátou zisku z jeho podnikatelské činnosti.
S odvolacím soudem lze sice souhlasit v tom, že žalobce neuvedl v žalobě ze dne 29. 9. 1998 ani v podáních, kterými sledoval doplnění žaloby, tvrzení o všech skutečnostech, které jsou rozhodné z hlediska hmotného práva. Nedostatek všech potřebných tvrzení však představuje - jak již bylo uvedeno výše - vadu žaloby ve smyslu ustanovení §43 o. s. ř., jen jestliže brání pokračování v řízení, tedy jestliže má za následek, že nelze jednoznačně dovodit, jaký skutek má být předmětem řízení. O takový případ se však v dané věci nejedná.
Nehledě k tomu, že k odstranění nedostatků žaloby a k doplnění skutkových tvrzení může dojít i v podaném odvolání proti usnesení o odmítnutí žaloby, takže není rozhodující pouze to, zda byla žaloba doplněna v podáních adresovaných soudu prvního stupně, jak uvažoval odvolací soud, je třeba vycházet z toho, že nárok je charakterizován vylíčením skutkových okolností, jimiž žalobce svůj nárok zdůvodňuje, a ve spojitosti se žalobním petitem vymezuje základ nároku, který je předmětem řízení. Právní posouzení skutkových okolností náleží soudu a žalobce není povinen uplatněný nárok po právní stránce kvalifikovat. Soud je vázán pouze skutkem, jak byl vymezen žalobcem při plnění jeho povinnosti tvrzení, nikoliv tím, jak žalobce po právní stránce svůj nárok kvalifikuje, neboť právní posouzení podle hmotněprávních ustanovení je věcí soudu. Uplatnil-li žalobce nárok na náhradu škody proti státu, není rozhodující, jak jej po právní stránce označil (zda jako náhradu škody způsobenou nesprávným úředním postupem nebo způsobenou nezákonným rozhodnutím), nýbrž rozhodující jsou skutková tvrzení, jimiž nárok odůvodňuje. Jestliže žalobce svůj nárok na peněžité plnění odůvodnil tvrzením, že na základě vydaných rozhodnutí byla proti němu protiprávně vedena exekuce a tím mu vznikla škoda, nelze dovodit, že nebyl vymezen předmět řízení po skutkové stránce. Bez ohledu na to, zda žalobce nárok označil jako nárok na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem orgánů státu, je úkolem soudu tvrzený skutek posoudit podle příslušných ustanovení zákona.
I když je žalobce povinen označit důkazy, jichž se dovolává, jejich neoznačení není vadou žaloby ve smyslu ustanovení §43 o. s. ř., která by bránila pokračování v řízení, a nemůže být tedy důvodem k odmítnutí žaloby.
Žalobce byl usnesením soudu prvního stupně ze dne 3. 5. 2001 vyzván k doplnění a upřesnění žaloby o takové údaje, které v podstatě již byly obsaženy v jeho předchozích podáních a postačovaly k individualizaci uplatněného nároku. Nedostatek dalších upřesnění pak nebránil pokračování v řízení, neboť i bez toho bylo zřejmé, na základě čeho žalobce nárok uplatňuje, a neuvedení dalších potřebných tvrzení by mohlo být důvodem k zamítnutí žaloby, popř. zčásti, nikoliv k jejímu odmítnutí. Spojoval-li soud s nevyhověním výzvě k doplnění tvrzení a označení důkazů odmítnutí žaloby podle ustanovení §43 odst. 2 o. s. ř., nebylo to v souladu se zákonem, neboť nelze dovodit, že by v řízení nebylo možno pokračovat pro neurčitost žaloby.
Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu není správné; Nejvyšší soud České republiky je proto zrušil (§243b odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř.). Protože důvody, pro které bylo zrušeno usnesení odvolacího soudu platí i na usnesení soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky i toto rozhodnutí a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 9 k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. června 2003
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu