ECLI:CZ:NS:2003:25.CDO.1602.2001.1
sp. zn. 25 Cdo 1602/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně P., v.o.s., proti žalovanému S. V., o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 7 C 88/99, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. února 2001, č. j. 15 Co 511/2000-74, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 1.025,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení na účet advokáta.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 9. 5. 2000, č. j. 7 C 88/99-52, zastavil řízení o návrhu na vyklizení bytu, přivolil k výpovědi, kterou dala žalobkyně žalovanému z bytu o dvou místnostech bez příslušenství v 1. patře (2. nadzemní podlaží) v domě čp. 365 na stavební parcele č. 144 v P., kat. úz. Ž., s tím, že výpovědní lhůta činí tři měsíce a počne běžet prvním dnem měsíce následujícího po právní moci rozsudku, žalovanému uložil povinnost byt vyklidit a vyklizený žalobkyni odevzdat po uplynutí výpovědní lhůty, a to do 15 dnů po zajištění přístřeší, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalovanému k uvedenému bytu svědčí právo nájmu (užívací právo na něj přešlo v roce 1987) a že dlouhodobě, tj. od roku 1993 do roku 1999 s výjimkou asi tří plateb v roce 1995 neplatí nájemné ani úhrady za služby s nájmem spojené. Soud v tom shledal důvody pro přivolení k výpovědi z nájmu bytu podle ustanovení §711 odst. 1 písm. d) obč. zák., aniž by přisvědčil námitkám žalovaného, že je to žalobkyně, kdo neplní své povinnosti pronajímatele tím, že od roku 1987 v bytě nefunguje elektřina, topení, ani plyn. Na žalobkyni totiž nelze spravedlivě požadovat, aby vycházela žalovanému vstříc v jeho požadavcích na vybavení bytu za situace, kdy žalovaný řadu let hrubým způsobem porušuje své povinnosti nájemníka a svým jednáním přivedl byt do stavu nezpůsobilého k bydlení, přičemž odběr elektřiny byl ukončen dříve, než se vlastnicí bytu stala žalobkyně.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 2. 2001, č. j. 15 Co 511/2000-74, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku o věci samé potvrdil, zrušil výrok o náhradě nákladů řízení, v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení a nevyhověl návrhu žalovaného na připuštění dovolání. I odvolací soud považoval uplatněný výpovědní důvod za naplněný. K odvolacím námitkám uvedl, že i kdyby tvrzené nedostatky bytu existovaly, šlo by o důvod k uplatnění slevy na nájemném, nikoliv o důvod pro dlouholeté neplacení nájemného.
Obvodní soud pro Prahu 3 usnesením ze dne 28. 3. 2001, č. j. 7 C 88/99-77, rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které odůvodňuje podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. (patrně ve znění účinném od 1. 1. 2001). Dovolatel namítá, že žalobkyně neplnila základní povinnosti pronajímatele ve smyslu ustanovení §664 obč. zák. a neměla zájem byt udržovat ve stavu způsobilém k užívání, nemůže proto požadovat po žalovaném nájemné. Vyhláška č. 176/1993 Sb., o nájmu z bytu, vychází z předpokladu, že v bytě může nájemce svítit a topit na svůj náklad, aby se jednalo o byt, ve kterém je možné také bydlet. Žalovaný ale byl omezován v nárocích na základní příslušenství; žalobkyně zabrala sklep na palivo, zrušila WC na poschodí a nedala souhlas k připojení bytu na elektrický proud a k instalaci elektroměru, v bytě se přitom pro závady v komíně nedá ani topit. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soud zrušil spolu s rozsudkem soudu prvního stupně a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně se ve svém vyjádření ztotožnila s rozsudkem odvolacího soudu i soudu prvního stupně s tím, že oba soudy se při rozhodování neodchýlily od ustálené judikatury k otázce výpovědi z nájmu při neplacení nájemného. Navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto.
Vzhledem k ustanovení části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) dovolání projednal a rozhodl o něm podle dosavadních předpisů, (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001 - dále jen „o.s.ř.“). Po zjištění, že dovolání, které bylo proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., a po přezkoumání věci podle §243a odst. 1 věty první o.s.ř. dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž tento mimořádný opravný prostředek není přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. Dovolání je též přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé [§238 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], nebo jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§238 odst. 1 písm. b) o.s.ř.].
Dovolání je dále přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu (§239 odst. 1 o.s.ř.). Nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, je dovolání přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§239 odst. 2 o.s.ř.).
Dovolání podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. je přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají), a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Dovolatel je proto oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu, nevyhověl-li odvolací soud jeho návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání, jen z důvodu uvedeného v ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř.
V posuzovaném případě dovolatel napadá potvrzující rozsudek odvolacího soudu, který nevyhověl jeho návrhu na připuštění dovolání k otázce „zda se dá bydlet v bytě, kde se nedá topit ani svítit, když zavedení elektrického proudu nepřipustil pronajímatel a zda za této situace má nájemce povinnost platit nájemné“.
O nesprávné právní posouzení věci [§241 odst. 3 písm. d) o.s.ř.] jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení §711 odst. 1 písm. d) obč. zák. pronajímatel může vypovědět nájem bytu jen s přivolením soudu, jestliže nájemce hrubě porušuje své povinnosti vyplývající z nájmu bytu, zejména tím, že nezaplatil nájemné nebo úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu za dobu delší než tři měsíce.
Zákon tedy neplacení nájemného nebo úhrad za služby spojené s užíváním bytu po dobu delší než tři měsíce výslovně označuje za hrubé porušení povinnosti nájemcem bytu, které zakládá důvod výpovědi nájmu bytu pronajímatelem. Okolnosti, pro které nájemce neplatil nájemné, nejsou právně rozhodné pro posouzení, zda je skutková podstata daného výpovědního důvodu naplněna; tedy ani okolnost, že nájemce neplatí nájemné pro nesouhlas s jeho výší, případně pro své přesvědčení, že povinen platit vůbec není, nemůže vést k závěru, že výpovědní důvod není naplněn (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 2. 2001, sp. zn. 26 Cdo 532/2000, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 12, ročník 2001, pod pořadovým číslem 144, či rozhodnutí téhož soudu ze dne 12. 3. 2001, sp. zn. 26 Cdo 1716/2000). Uvedené okolnosti mohou být významné toliko pro úvahu, zda lze - s ohledem na ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. - žalobě pronajímatele na přivolení k výpovědi vyhovět (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněná ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1996, pod pořadovým číslem 36, a ročník 1999, pod pořadovým číslem 43).
Z uvedeného je zřejmé, že shledal-li odvolací soud výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d) obč. zák. v tom, že žalovaný dlouhodobě a opakovaně (v letech 1993 až 1999 s výjimkou několika plateb v roce 1995) neplatil nájemné ani úhrady za služby s užíváním bytu spojené, rozhodl v souladu se zákonem i s ustálenou judikaturou dovolacího soudu.
Odvolací soud zároveň převzal skutková zjištění soudu prvního stupně (jejich správnost vzhledem k tomu, že dovolání může být přípustné pouze podle §239 odst. 2 o.s.ř., nepodléhá dovolacímu přezkumu), že za stav bytu je odpovědný především žalovaný a že odběr elektřiny byl zrušen ještě předtím, než se vlastníkem bytu stala žalobkyně. Za této situace při natolik dlouhodobém neplacení nájemného žalovaným nelze odvolacímu soudu vytýkat, že ve smyslu ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. neshledal důvod pro odepření práva žalobkyně dát žalovanému výpověď z nájmu bytu.
Ze všech těchto důvodů tedy rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam a dovolání podle §239 odst. 2 o.s.ř. není přípustné. Protože z obsahu spisu nevyplývá (a dovolatel ani netvrdí), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř., je nepochybné, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaného podle ustanovení §243b odst. 4 věty první a §218 odst. 1 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §142 odst. 1 a §151 odst. 2 věty první před středníkem o.s.ř. ve znění účinném od 1. 1. 2001 (ustanovení bodu 10. Hlavy I části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); s ohledem na výsledek dovolacího řízení má žalobkyně právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, které sestávají z odměny za zastoupení advokátem (§1 odst. 2 část věty před středníkem vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve spojení s vyhláškou č. 484/2000 Sb.) a z náhrady hotových výdajů advokáta (§2 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb.). Výše odměny se řídí ustanovením §2 odst. 1 a §7 písm. d) s přihlédnutím k 10 odst. 3 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášky č. 49/2001 Sb. (3.800,- Kč), která byla snížena o 50% podle §14 odst. 1 a §15 vyhlášky č. 484/2000 Sb. (dovolání bylo odmítnuto) a o dalších 50% podle §18 odst. 1 věty první vyhlášky č. 484/2000 Sb. (byl učiněn pouze 1 úkon - vyjádření k dovolání). Výsledná částka odměny po zaokrouhlení podle §16 odst. 2 vyhlášky činí 950,- Kč. K ní je třeba přičíst i 75,- Kč paušální náhrady hotových výdajů podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., představující hotové výdaje advokáta, jež nejsou v paušální odměně zahrnuty.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. června 2003
JUDr. Petr Vojtek,v.r.
předseda senátu