ECLI:CZ:NS:2003:25.CDO.2181.2002.1
sp. zn. 25 Cdo 2181/2002
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobců A/ S. Z. a B/ R. Z., obou zastoupených advokátkou, proti žalovanému J. K., zastoupenému advokátkou, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 9 C 2058/96, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. července 2002, č. j. 10 Co 337/2001-138, takto:
I. Dovolání do výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o povinnosti žalovaného zaplatit prvému žalobci částku 1.955,- DEM, se zamítá.
II. Dovolání do výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o povinnosti žalovaného zaplatit druhé žalobkyni částku 285,- DEM s 21% úrokem od 18. 10. 1996 do zaplacení, se odmítá.
III. Žalovaný je povinen nahradit žalobcům náklady řízení ve výši 5.075,- Kč k rukám JUDr. M. Č. do 3 dnů od doručení rozsudku.
Odůvodnění:
Okresní soud v Děčíně rozsudkem ze dne 9. 6. 1999, č. j. 9 C 2058/96-76, zamítl žalobu, jíž se žalobci domáhali náhrady škody způsobené na jejich vozidle a na zdraví druhé žalobkyně dne 21. 10. 1994, kdy zakoupili u žalovaného 2 balónky naplněné plynem, které poté v jejich voze vybuchly. Žalovaný, který na základě živnostenského oprávnění provozoval podnikatelskou činnost – plnění balónků lehkým plynem, plnil balónky vodíkem, který ve směsi se vzduchem tvoří výbušnou směs. Balónky zakoupené u žalovaného žalobci uložili do zavazadlového prostoru vozidla, po ujetí krátké vzdálenosti došlo k výbuchu a poškození vnitřního vybavení vozu, dětského kočárku a poškození sluchu druhé žalobkyně. Plnění balónků plyny tvořícími se vzduchem výbušnou směs bylo všeobecně zakázáno právně nezávaznými technickými pravidly G 40101. Policie ČR-Obvodní oddělení D. usnesením ze dne 10. 5. 1996 odložila trestní stíhání žalovaného s tím, že se nejedná o trestný čin a věc nelze projednat jako přestupek. Soud prvního stupně posuzoval odpovědnost žalovaného podle ustanovení §420a obč. zák. a vycházeje ze znaleckého posudku z oboru plynárenství J. V., z něhož vyplývá, že nejprve muselo dojít k prasknutí balónků vlivem styku s ostrými předměty, následnému uniknutí vodíku do prostoru vozidla a vytvoření směsi se vzduchem, a teprve poté vlivem iniciace (zápalka, cigareta nebo jen přeskok elektrostatického náboje) k výbuchu, dospěl k závěru, že žalovaný se podle §420a odst. 3 obč. zák. zprostil odpovědnosti za škodu z provozní činnosti, neboť iniciace, tj. místo a zdroj zapálení výbušné směsi, nemá původ v provozní činnosti žalovaného.
Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 10. 1999, č.j. 10 Co 706/99-88, byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Odvolací soud vyslovil závazný právní názor, že odpovědnost žalovaného je třeba posuzovat podle ust. §420 obč. zák., popřípadě ustanovení §415 obč. zák., neboť škoda byla způsobena určitými fyzikálními vlastnostmi prodávaného výrobku, nikoliv přímo provozní činností žalovaného, a ze skutečnosti, že zákaz plnění balónků vodíkem byl stanoven pouze nezávaznou technickou normou, nelze dovozovat, že žalovaný žádnou právní normu neporušil. Plnil-li balónky ve tvaru zvířátek, tedy hračky, nebezpečným plynem, šlo o nebezpečný výrobek, jehož prodej zakazuje ust. §7 odst. 1 zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, a tento zákon rovněž v ust. §9 a 10 ukládá prodávajícímu informační povinnost o vlastnostech prodávaných výrobků a je na soudu prvního stupně, aby objasnil, zda žalovaný této povinnosti dostál.
Okresní soud v Děčíně rozsudkem ze dne 15. 1. 2001, č. j. 9 C 2058/96-120, žalovanému uložil povinnost zaplatit prvnímu žalobci 1.955,- DEM a druhé žalobkyni 285,- DEM s 21 % úrokem od 18. 10. 1996 do zaplacení, žalobu na zaplacení dalších částek 45,- DEM prvnímu žalobci a 1.715,- DEM druhé žalobkyni zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení a o soudním poplatku. Soud prvního stupně po doplnění dokazování dospěl k závěru, že žalovaný odpovídá za škodu podle ust. §420 obč. zák., neboť prodejem balónků naplněných nebezpečným plynem, tedy prodejem nebezpečného výrobku, porušil ustanovení §7 odst. 1 zákona č. 634/1992 Sb., a protože neprokázal splnění informační povinnosti o vlastnostech prodávaného výrobku, porušil i ustanovení §415 obč. zák. Při vyčíslení výše věcné škody vycházel z rozpočtu na opravu vozidla ve výši 1.555,- DEM a z potvrzení o ceně zničeného kočárku ve výši 400,- DEM, celkem tedy z požadovaných 2.000,- DEM přiznal prvnímu žalobci 1.955,- DEM a ve zbytku požadovaného plnění co do výše 45,- DEM žalobu zamítl. Znaleckým posudkem lékaře ORL byla škoda druhé žalobkyně spočívající v poškození sluchu a trvalých následcích v podobě hučení v levém uchu ohodnocena 85 body po 30,- Kč za bod, přičemž s ohledem na prokazatelně nepříznivé důsledky poškození sluchu druhé žalobkyně soud zvýšil bodové ohodnocení na dvojnásobek, tj. na celkovou částku 5.100,- Kč, která odpovídá 285,- DEM, a ve zbytku co do 1.715,- DEM žalobu ve vztahu k druhé žalobkyni zamítl.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 10. 7. 2002, č. j. 10 Co 337/2001-138, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v napadeném vyhovujícím výroku o věci samé a v závislém výroku o náhradě nákladů řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně o odpovědnosti žalovaného za škodu podle §420 obč. zák., neboť žalovaný, který je chemik a vlastnosti prodávaného výrobku mu byly známy, prodával nebezpečný výrobek - hračku pro děti a porušil tak zákaz uvedený v §7 odst. 1 zákona o ochraně spotřebitele. Žalovaný neprokázal, že by žalobce vůbec nějakým způsobem informoval o vlastnostech prodávaného výrobku a o nebezpečí z toho vyplývajícím nebo že by jim poskytl informace o obsahu balónků ústně v německém jazyce, jak tvrdil, nicméně i tak by se s ohledem na povahu výrobku nejednalo o náležité splnění informační povinnosti podle §9 odst. 1 zákona č. 634/1992 Sb. Žalovaný vznik škody zavinil a nezprostil se odpovědnosti za škodu v důsledku porušení zákazu prodeje nebezpečného výrobku, zejména když zamýšleným spotřebitelem je nezletilé dítě. Výše škody na automobilu, zřejmá z fotodokumentace ve spise Policie ČR a popsaná v protokolu o místním ohledání, byla náležitě doložena účtem z 29. 1. 1997, bylo prokázáno, že při nehodě ohořel dětský kočárek, jehož hodnotu zjistil soud prvního stupně, a poškození zdraví žalobkyně bylo prokázáno lékařskými zprávami a znaleckým posudkem.
Proti tomuto rozsudku podal žalovaný dovolání, v němž odvolacímu soudu vytýká, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a neúplně zjištěném skutkovém stavu. Nesouhlasí se závěrem, že prodával nebezpečný výrobek, neboť prodej balónků naplněných vodíkem byl běžný, žádný právní předpis ho nezakazoval a takto plněný balónek nebyl na seznamu nebezpečných výrobků. Je přesvědčen, že nejednal protiprávně, a není tak dána podmínka jeho odpovědnosti za škodu. Pokud jde o splnění informační povinnosti, je obtížné s ohledem na odstup času prokázat jeho jednání v den vzniku škody, navíc když žalobci žalobu podali až po dvou letech. Poukazuje na to, že proti sobě stojí výpověď žalobců a jeho výpověď, když on uváděl od počátku, že ústně a dokonce v němčině upozorňoval na druh plynu, jímž je balónek plněn, a dovozuje, že nemůže být povinností prodejce podávat informace v cizím jazyce. Žalobci si navíc museli být vědomi, že kupují balónek plněný hořlavým plynem a ne vzduchem, neboť tento by se jinak nevznášel, přesto jej umístili do automobilu, kde muselo dojít k iniciaci; rovněž žalobci měli povinnost předcházet hrozícím škodám, které nedostáli, když s výrobkem plněným plynem nenakládali tak, jak by pravidla bezpečnosti ukládala. Namítá dále, že v řízení nebyl správně zjištěn rozsah způsobené škody, neboť z účtu za opravu vozidla plyne, že automobil byl přijat do opravy až po třech letech od nehody, není v něm zúčtována oprava dveří, které dle prvního žalobce měly být poškozeny, a je účtováno čalounění celého vozu a nikoliv jen dveří, které měly být poškozeny. V řízení u policie žalobce vypověděl, že byly poškozeny všechny 4 dveře u zcela nového automobilu, avšak v předloženém dokladu není oprava vůbec takto vyúčtována. Poukazuje na protokol sepsaný se žalobci v SRN, v němž žalobkyně uvedla rozbití všech 4 dveří, avšak žalobce tuto skutečnost neuvedl. Za nepoužitelné považuje i lékařské vyjádření předložené druhou žalobkyní, protože postrádá datum, podpis lékaře a označení zdravotnického zařízení, a nebyla opatřena zpráva o celkovém zdravotním stavu druhé žalobkyně. Odkazuje na spis Policie ČR, která událost řešila, vyslechla žalobce a zjišťovala rozsah škod, a namítá, že jeho obsah odvolací soud přehlédl a nenakládal s ním jako s důkazním materiálem. Navrhl zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci k dalšímu řízení.
Žalobci vyvraceli jednotlivé důvody dovolání, uvedli, že pro právní posouzení věci je rozhodným základem skutkový stav, jak byl zjištěn, a pokud dovolání polemizuje s hodnocením důkazů, poukázali na to, že dokazování bylo úplné (byl proveden i výslech žalobců). Podle jejich názoru odvolací soud rozhodl na základě správného právního posouzení věci, neboť žalovaný i ve smyslu ust. §2 odst. 1 písm. g) zákona č. 634/1992 Sb. prodával nebezpečný výrobek, a proto je odpovědný za vzniklou škodu. Navrhli, aby dovolací soud dovolání zamítl.
Dovolací soud postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2001 a po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu dospěl k závěru, že dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen ve vyhovujícím výroku ve vztahu k druhé žalobkyni ohledně částky 285,- DEM s příslušenstvím, není přípustné, a že ve zbývající části není důvodné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 o. s. ř.
Podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm.b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm.c)].
Podle ustanovení §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. není dovolání podle odstavce 1 přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Žalovaný dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu také ve výroku, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve vztahu k druhé žalobkyni co do částky 285,- DEM s příslušenstvím. Protože přípustnost dovolání proti jednotlivým výrokům je třeba posuzovat samostatně (není rozhodující, že o jednotlivých nárocích žalobců bylo rozhodnuto jedním rozhodnutím) a protože dovolání směřuje proti výroku, kterým bylo rozhodnuto o peněžitém nároku druhé žalobkyně v částce 285,- DEM, který nepřevyšuje částku 20.000,- Kč, je přípustnost dovolání proti tomuto výroku rozsudku odvolacího soudu vyloučena ustanovením §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř.
Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného proti potvrzujícímu výroku odvolacího soudu ve vztahu k druhé žalobkyni co do částky 285,- DEM s příslušenstvím podle §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé ve vztahu k prvnímu žalobci co do částky 1.955,- DEM s příslušenstvím, je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.
Dovolatel především namítá nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), které může spočívat v tom, že soud na správně zjištěný skutkový stav věci aplikoval nesprávný právní předpis nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil. V tomto směru nelze odvolacímu soudu vytknout pochybení, neboť odvolací soud zjištěný skutkový stav po právní stránce zcela správně posoudil a podle §420 odst. 1 obč. zák. dovodil odpovědnost žalovaného za škodu způsobenou prodanou věcí. Za situace, kdy je skutkově nesporné, že žalovaný prodal žalobcům balónky naplněné plynem, který se vzduchem tvoří výbušnou směs, o čemž věděl, neboť sám je tak plnil, je závěr o důvodnosti základu nároku žalobců na náhradu škody zcela správný. S názorem dovolatele, že jeho jednání by mohlo být protiprávní jen v případě, že by právním předpisem byl výslovně zakázán prodej balónků plněných vodíkem, nelze souhlasit. Aplikace §420 odst. 3 obč. zák. o zproštění odpovědnosti žalovaného by přicházela v úvahu, pokud by bylo prokázáno, že on škodu nezavinil, tedy že se u něj nejednalo ani o nevědomou nedbalost, která je v §420 odst. 1 obč. zák. presumována. Nic takového však prokázáno nebylo a už s ohledem na skutečnost, že žalovaný jako chemik byl s vlastnostmi vodíku obeznámen, nebyl dán pro aplikaci §420 odst. 3 obč. zák. skutkový podklad.
Stejně nedůvodná je námitka dovolatele, že si žalobci škodu způsobili sami tím, že balónek umístili do uzavřeného prostoru automobilu s vědomím, že balónek, který se vznáší, je naplněn vodíkem, a tedy nebezpečným plynem. Vzhledem k tomu, že žalobci nebyli o nebezpečnosti zakoupené hračky a o manipulaci s ní řádně poučeni, nelze v jejich jednání spatřovat porušení prevenční povinnosti podle §415 obč. zák. a dovozovat tak jejich podíl na vzniku vlastní škody (§441 obč. zák.), zejména když byl prodaný výrobek určen svou povahou dětem. V tom, že koupenou hračku dali do kufru auta, aniž mohli předpokládat možnost výbuchu a vznik škody, tedy nelze spatřovat jejich podíl na vzniku škody, protože k výbuchu mohlo dojít jakoukoli manipulací, nejen uložením do kufru auta. Předpoklady jejich odpovědnosti za škodu, zejména porušení právní povinnosti a zavinění, tak nejsou dány.
Důvody dovolání podle ust. §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. tedy nejsou naplněny.
Pokud dovolatel nesouhlasí se zjištěním, že on řádně žalobce nepoučil o vlastnostech prodávaného výrobku, a pokud namítá, že nebyl dostatečně zjištěn vznik škody a její výše, jde o námitky proti skutkovým zjištěním.
Protože dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., lze je podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 o. s. ř.).
Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly a ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický rozpor. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné polemizovat s jeho skutkovými závěry, např. namítat, že soud měl či neměl uvěřit svědkovi, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý, nebo že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod. Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva.
Závěr, že žalovaný neprokázal své tvrzení o poskytnutí informací žalobcům o vlastnostech prodávaného výrobku, popř. o nebezpečí, které vyplývá z nesprávné manipulace s ním, učinil soud prvního stupně po provedeném dokazování a po zhodnocení důkazů, a převzal je i odvolací soud, který zcela správně vycházel z toho, že důkazní břemeno o této skutkové okolnosti je na žalovaném, a není-li jeho tvrzení prokázáno, stíhají jej nepříznivé následky z toho plynoucí, a nejde o případ, že by odvolací soud pominul nějakou podstatnou skutečnost z provedených důkazů vyplývající, nebo že by v hodnocení důkazů byl logický rozpor.
Zjištění o vzniku a rozsahu věcné škody, z nichž vycházel odvolací soud, má oporu v důkazech provedených soudem prvního stupně, a to nejen v listinných důkazech předložených žalobci, ale i v důkazech obsažených ve spise Policie ČR, na nějž dovolatel poukazuje (včetně fotodokumentace a protokolu o ohledání). Pokud jde o výši škody na voze, z rozpočtu nákladů za obnovu vnitřního prostoru vozidla žalobce, vystaveného firmou M. – R. dne 29. 1. 1997, byla zjištěna výše těchto nákladů v částce 1.555,21 DEM, a výše škody způsobené žalobcům poškozením dětského kočárku v částce 400,- DEM je podložena důkazem předloženým žalobci a založeným v soudním spisu. Skutkové zjištění odvolacího soudu v tomto směru je tedy podloženo důkazy, které byly v řízení provedeny, a nelze důvodně namítat, že by soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nevyplynuly, nebo že by pominul podstatné skutečnosti, které byly v řízení prokázány. Podle ust. §442 odst. 1 obč. zák se hradí skutečná škoda a to, co poškozenému ušlo (ušlý zisk). Skutečnou škodou se rozumí újma spočívající ve zmenšení majetkového stavu poškozeného a reprezentující majetkové hodnoty, které bylo nutné vynaložit, aby došlo k uvedení věci do předešlého stavu (srov. R 55/71). Jestliže výše nákladů na obnovu vnitřního prostoru automobilu (čalounění) byla zjištěna z potvrzení vystaveného firmou M. – R. v částce 1.555,21 DEM, je tato částka skutečnou škodou. Dovolatelem namítaná okolnost, že vlastní oprava dveří nebyla požadována, není v rozporu se zjištěním o výši nákladů potřebných k uvedení vnitřního čalounění vozu do stavu před poškozením. K námitkám dovolatele je pak třeba dodat, že v dovolacím řízení nelze přehodnocovat jednotlivé důkazy, jež byly v řízení před soudem prvního či druhého stupně provedeny, a pokud dovolatel z provedených důkazů vyvozuje jiný skutkový závěr, než jaký z nich učinily soudy obou stupňů, napadá vlastní hodnocení důkazů, což – jak bylo již uvedeno – nelze.
Z výše uvedeného vyplývá, že dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. b), odst. 3 o. s. ř. nejsou naplněny, a proto dovolací soud dovolání žalovaného zamítl (§243b odst. 2 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1, o.s.ř., neboť s ohledem na výsledek dovolacího řízení má žalobce právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, které sestávají z odměny za zastoupení advokátem za 1 úkon v částce 4.940,- Kč (odměna z částky určené podle §2 a §3 odst. 6 vyhlášky č. 484/2000 Sb., vypočítaná podle ust. §10 odst. 3, §3 odst. 1 bod 5., a §16 vyhlášky a snížená na polovinu podle §18 odst. 1 vyhlášky) a náhrady hotových výdajů podle ust. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. v částce 75,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný žádný opravný prostředek.
V Brně dne 19. června 2003
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu