ECLI:CZ:NS:2003:25.CDO.2214.2001.1
sp. zn. 25 Cdo 2214/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobkyně J. H., zastoupené advokátkou, proti žalovaným 1/ A. F. a 2/ M. F., zastoupeným advokátem, o vyklizení nemovitostí, eventuelně o vyklizení nemovitostí a o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Pelhřimově pod sp. zn. 5 C 410/2000, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře ze dne 3. 7. 2001, č. j. 15 Co 357/2001 - 130, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaní jsou povinni zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení1.025,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení na účet advokátky.
Odůvodnění:
Žalobkyně se po změně žaloby soudem připuštěné domáhala uložení povinnosti žalovaným vyklidit pozemky st. p. č. 33/1, parc. č. 22 a parc. č. 145/2, zapsané na LV č. 152 pro obec H. C., kat. území T., a obytnou a hospodářskou část domu čp. 13 na stav. parc. č. 33/1, eventuálně, aby soud přivolil k výpovědi z nájmu bytu v domě čp. 13 v T. sestávajícího z obytné části o velikosti 2 +1 s příslušenstvím a hospodářských částí domu s tím, že nájem obytné části i hospodářské části domu čp. 13 skončí uplynutím 3 měsíční výpovědní lhůty, která počne běžet prvním dnem kalendářního měsíce ode dne právní moci rozsudku, a že žalovaní jsou povinni vyklidit obytnou část domu čp. 13, včetně pozemku st. p. č. 33/1 do 15 dnů po přidělení přístřeší, hospodářskou část jsou povinni vyklidit do 15 dnů po uplynutí výpovědní lhůty a pozemky do 3 dnů od právní moci rozsudku. Žalobu odůvodnila tím, že předmětné nemovitosti nabyla darovací smlouvou ze dne 3. 6. 2000 s účinky vkladu dnem 7. 6. 2000 a darovací smlouvou ze dne 17. 6. 2000 s účinky vkladu ke dni 20. 6. 2000 od své matky J. Z., která se stala jejích výlučnou vlastnicí na základě pravomocného rozhodnutí Okresního pozemkového úřadu v P. ze dne 6. 10. 1999, č. j. 323/91 R - 1; předmětné pozemky žalovaní užívají bez právního důvodu, za bydlení v domě neplatí žádné nájemné a kromě toho žalobkyně byt potřebuje pro své dospělé syny.
Okresní soud v Pelhřimově po připuštění změny žaloby rozsudkem ze dne 19. března 2001, č. j. 5 C 410/2000 - 113, uložil žalovaným povinnost vyklidit pozemky st. p. č. 33/1, parc. č. 22 a parc. č. 145/2, zapsané na LV č. 152 pro obec H. C., k. ú. T., a to do 15 dnů ode dne, kdy jim bude zajištěna bytová náhrada, zamítl žalobu v části, jíž se žalobkyně domáhala vyklizení obytné i hospodářské části domu čp. 13 na pozemku st. p. č. 33/1, zaps. na LV č. 152 pro obec H. C., k. ú. T., přivolil k výpovědi z nájmu bytu o velikosti 2+1 s příslušenstvím včetně hospodářských částí v domě čp. 13 v T. s tím, že nájemní poměr skončí uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty, která počne běžet prvého dne kalendářního měsíce následujícího po právní moci tohoto rozsudku a že žalovaní jsou povinni vyklidit byt do 15ti dnů po zajištění náhradního bytu, který může mít i menší podlahovou plochu, než byt vyklizovaný. Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně v řízení zjistil, že ohledně předmětných nemovitostí proběhlo v minulosti několik sporů, v nichž bylo pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 15. 10. 1991, č. j. 3 C 230/91 - 36, k žalobě J. Z. proti žalovaným a Zemědělskému družstvu v H. C. určena neplatnost kupní smlouvy z roku 1982 uzavřená mezi tímto družstvem a žalovanými. Pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 26. 3. 1993, č. j. 3 C 613/92 - 24, byla ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 1. 7. 1993, č. j. 6 Co 824/93- 27, zamítnuta žaloba, kterou se žalovaní proti žalobkyni domáhali určení, že jsou vlastníky předmětných nemovitostí. Rozsudkem Okresního soud v Pelhřimově ze dne 30. 8. 1994, č. j. 2 C 308/92 - 79, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 2. 1995, č. j. 5 Co 2783/94 - 107, byla zamítnuta žaloba žalobkyně o uložení povinnosti žalobcům vyklidit obytnou i hospodářskou část domu čp. 13 a označené pozemky. Dovolání žalobkyně v této věci bylo zamítnuto rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 1998, č. j. 3 Cdon 33/96 - 12, s odůvodněním, že vlastnictví původní vlastnice předmětných nemovitostí, jíž byla babička žalobkyně J. D. a jíž byly odňaty nálezem trestní komise a přešly do vlastnictví státu, se zrušením tohoto nálezu její vlastnictví k předmětným nemovitostem neobnovilo, a že tudíž děděním nepřešlo na matku žalobkyně J. Z. ani následně darovací smlouvou na žalobkyni, která z tohoto důvodu není aktivně legitimována k žalobě na vyklizení těchto nemovitostí. Dále soud prvního stupně zjistil, že dne 6. 10. 1999, č. j. 323/91/R - 1, vydal Okresní pozemkový úřad v P. podle §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, rozhodnutí, jímž určil, že J. Z. jako oprávněná osoba podle §4 tohoto zákona je vlastnicí mimo jiné předmětných nemovitostí, neboť je nepochybné, že tyto nemovitosti původně vlastnicky náležely J. D. a že přešly do vlastnictví státu způsobem uvedeným v §6 odst. 1, případně i v §6 odst. 1 písm. p/ a r/ tohoto zákona. Darovacími smlouvami ze dne 3. 6. 2000 a 17. 6. 2000 jmenovaná převedla vlastnictví k předmětným nemovitostem na žalobkyni. Okresní soud dospěl k závěru, že je dána aktivní legitimace žalobkyně k podání žaloby na vyklizení označených pozemků proti žalovaným (§126 odst. 1 obč. zák.), neboť je užívají bez právního důvodu a tím zasahují do výkonu vlastnického práva žalobkyně. Ohledně jejího požadavku na přivolení soudu k výpovědi z nájmu bytu a hospodářské části domu čp. 13, kterou žalobkyně dala žalovaným dne 21. 1. 2001, soud prvního stupně s ohledem na výsledky dokazování, z nějž vyplynulo, že žalovaným vzniklo v roce 1966, kdy nemovitosti mělo ve vlastnictví JZD T., užívací právo k bytu v domě čp. 13 a hospodářské části domu (jíž je nutno kvalifikovat jako součást obytného domu), dovodil, že toto právo se od 1. 1. 1992 změnilo na právo nájmu; vzhledem k tomu, že v řízení bylo prokázáno, že žalobkyně byt včetně hospodářské části domu čp. 13 potřebuje pro své syny, k výpovědi podané z důvodu podle §711 odst. 1 písm. a/ obč. zák. přivolil a uložil žalovaným jej vyklidit po přidělení ve výroku určeného bytu. Další důvod výpovědi z nájmu bytu podle §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. soud neshledal.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře rozsudkem ze dne 3. 7. 2001, č. j. 15 Co 357/2001 - 130, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, vyjma výroku o částečném zamítnutí žaloby, který zůstal nedotčen, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Krajský soud převzal skutková zjištění okresního soudu a ztotožnil se i s jeho závěry právními. S poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 1998, sp. zn. 3 Cdon 331/96, považoval za nesprávnou odvolací námitku žalovaných o nicotnosti rozhodnutí Okresního pozemkového úřadu v P. ze dne 6. 10. 1999, č. j. 323/91/R - 1, jímž tento správní orgán určil, že vlastnicí předmětných pozemků je matka žalobkyně, neboť toto rozhodnutí bylo vydáno v rámci pravomoci tohoto orgánu a žádnou vadou způsobující jeho nicotnost netrpí; platí tudíž presumpce jeho správnosti. Jestliže tímto rozhodnutím bylo pravomocně rozhodnuto o vlastnictví oprávněné osoby (matky žalobkyně), je pro účastníky správního řízení závazné, a soud není oprávněn rozhodnutí pozemkového úřadu přezkoumávat. Dále dovodil, že bylo-li v řízeních vedených u Okresního soudu v Pelhřimově pod sp. zn. 3 C 230/91 a 3 C 613/92 pravomocně rozhodnuto, že žalovaní nejsou vlastníky některé ze sporných nemovitostí, nebyli v restitučním řízení ve vztahu k právní předchůdkyni žalobkyně povinnými osobami, a rozhodnutí Pozemkového úřadu v P. je tudíž s těmito rozhodnutími v souladu, a stejně tak respektuje i právní závěry vyslovené v rozsudcích Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 2. 1995, sp. zn. 5 Co 2783/94 a Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 12. 1998, sp. zn. 3 Cdon 331/96.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost dovozují z ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a podávají je z důvodů podle §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Poukazují na to, že předmětné nemovitosti byly původní vlastnici J. D. (babičce žalobkyně) odňaty v důsledku trestu propadnutí jmění uloženého jí nálezem trestní komise ONV ze dne 16. 12. 1952, že smlouvou ze dne 5. 7. 1957 převedl čsl. stát vlastnické právo k nim na JZD v T., že nález trestní komise byl zrušen (včetně trestu propadnutí jmění) dne 21. 7. 1969 na základě prokurátorského protestu a že v roce 1982 převedlo družstvo nemovitosti kupní smlouvou na žalované. Vzhledem k tomu, že po zrušení nálezu trestní komise již stát tyto nemovitosti nevlastnil, vlastnické právo J. D. (její právní nástupkyně) k nim se nemohlo obnovit, nebylo dotčeno ani rozhodnutím ze dne 21. 7. 1969 a nemohlo zaniknout ani jen na základě písemného prohlášení ze dne 1. 4. 1992 o „uznání“ vlastnictví J. Z., aniž by toto prohlášení doprovázela příslušná písemná smlouva o převodu vlastnictví, registrovaná - po dobu do 31. 12. 1992- bývalým státním notářstvím, nebo vložená - od 1. 1. 1993 - do katastru nemovitostí. Z toho jednoznačně vyplývá, že J. D. příslušela coby přímý důsledek zrušení nálezu trestní komise vůči státu toliko jiná přiměřená náhrada, za niž lze považovat náhradu v penězích. Neobnovilo-li se J. D. vlastnické právo k nemovitostem zrušením nálezu trestní komise, nemohlo vlastnictví přejít děděním na J. Z. a následně darovací smlouvou ani na žalobkyni, která ve sporu není aktivně věcně legitimována. Otázku vlastnictví k předmětným nemovitostem posoudil Okresní pozemkový úřad v P. nesprávně a jeho rozhodnutí ze dne 6. 10. 1999, č. j. 323/91/R - 1, je „protiprávní“, neboť „omezuje práva žalovaných“ a navíc není v souladu s rozhodnutím Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 2. 1995, č. j. 5 Co 2783/94 - 107, a s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 1998, č. j. 3 Cdon 33/96 - 12. Dovolatelé navrhli, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a aby mu věc byla vrácena k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve svém písemném vyjádření k dovolání se ztotožnila se závěry odvolacího soudu a navrhla, aby dovolání žalovaného bylo zamítnuto.
Dovolací soud postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2001 a po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem, dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 o. s. ř.
Podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm.b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm.c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Žalovaní napadají dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, a nejde o případ, že by v této věci bylo soudem prvního stupně rozhodováno poté, co by jeho předchozí rozhodnutí bylo zrušeno [§237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.]. Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ust. §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, popřípadě jej na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Nesprávnost rozhodnutí odvolacího soudu je v dovolání vyvozována z chybného závěru o aktivní věcné legitimaci žalobkyně ve sporu, která se podle názoru dovolatelů nestala vlastnicí předmětných nemovitostí, neboť rozhodnutí Pozemkového úřadu v P. ze dne 6. 10. 1999, č. j. 323/91/R - 1, jímž rozhodl o vlastnictví její právní předchůdkyně k nemovitostem, je nesprávné.
Věcnou legitimací je stav vyplývající z hmotného práva. Případný nedostatek aktivní věcné legitimace znamená, že podle hmotněprávních ustanovení není žalobce subjektem tvrzeného práva a jeho žaloba nemůže být proto úspěšná.
Podle §126 odst. 1 obč. zák. vlastník má právo na ochranu proti tomu, kdo do jeho vlastnického práva neoprávněně zasahuje; zejména se může domáhat vydání věci na tom, kdo mu ji neprávem zadržuje.
V citovaném ustanovení je zakotvena ochrana vlastnického práva proti neoprávněným zásahům; tato ochrana se poskytuje v občanském soudním řízení žalobou vindikační a žalobou negatorní. U nemovitostí plní funkci vindikační žaloby žaloba na vyklizení (např. bytu, domku, či jiné nemovitosti). Není ovšem vyloučena ani vindikační žaloba, při níž kromě vyklizení jde i o odevzdání věci vlastníku.
Vlastnická žaloba na vydání věci (vyklizení nemovitosti) podle §126 odst. 1 obč. zák. může mít úspěch jen tehdy, prokáže-li žalobce své vlastnické právo a dále prokáže-li, že žalovaný do jeho vlastnického práva neoprávněně zasahuje (srov. např. rozhodnutí publikované ve Sborníku III. bývalého Nejvyššího soudu ČSSR na str. 273, které je nadále uplatnitelné, neboť obsah ustanovení §126 odst. 1 obč. zák. je téměř totožný s obsahem ust. §132 obč. zák. před novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb.).
V posuzované věci ze skutkových zjištění vyplývá, že dne 6. 10. 1999, č. j. 323/91/R - 1, vydal Okresní pozemkový úřad v P. podle §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, rozhodnutí, jímž určil, že J. Z. jako oprávněná osoba podle §4 tohoto zákona je vlastnicí mimo jiné předmětných nemovitostí a že darovacími smlouvami ze dne 3. 6. 2000 a 17. 6. 2000 jmenovaná převedla vlastnictví k předmětným nemovitostem na žalobkyni.
Soud v občanskoprávním řízení může sice otázky, o nichž přísluší rozhodnout jinému orgánu, posoudit sám, avšak bylo-li o takové otázce vydáno příslušným orgánem rozhodnutí, soud z něho vychází (§135 odst. 2 o. s. ř.).
K přezkoumatelnosti vydaných správních aktů Nejvyšší soud ČR již v rozsudku ze dne 26. 11. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1393/97, stejně jako v rozsudku ze dne 17. 12. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1091/96, publikovaném pod R 11/2000 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a též v časopise Soudní judikatura pod č. 5/2000, str. 142, uvedl, že mimo rámec správního soudnictví není soud oprávněn zkoumat věcnou správnost správního aktu, vždy však zkoumá, zda jde o správní akt (zda nejde o paakt), zda je správní akt vydán v mezích pravomoci příslušného správního orgánu a zda je pravomocný nebo vykonatelný (srov. též rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 220/1950 Sbírky rozhodnutí československých soudů). U kategorie aktů, jež jsou toliko věcně vadné nebo nezákonné, naopak platí presumpce jejich správnosti (dokud nejsou stanoveným postupem opraveny nebo zrušeny, jsou považovány za bezvadné a mají právní účinky).
V daném případě odvolací soud správně dovodil, že rozhodnutí Okresního pozemkového úřadu v P. ze dne 6. 10. 1999 č. j. 323/91/R - 1, není aktem nicotným, neboť nepostrádá základní formální náležitosti a bylo vydáno správním orgánem, do jehož pravomoci rozhodování o restitučních nárocích podle zák. č. 229/1991 Sb. náleží. Rozhodnutí pozemkového úřadu je tedy závazné potud, že jím bylo rozhodnuto o vlastnictví oprávněné osoby J. Z. (právní předchůdkyně žalobkyně) mimo jiné též k předmětným nemovitostem a o tom, že Zemědělské družstvo H. C. (právní nástupce JZD T.) je osobou povinnou s tím, že vlastnického práva nabyla osoba oprávněná dnem právní moci rozhodnutí pozemkového úřadu, o čemž byl v katastru nemovitostí pořízen zápis formou záznamu podle §7 odst. 1 zák. č. 265/1992 Sb. (srov. R 17/99 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) proto nepochybil, jestliže rovněž z tohoto rozhodnutí vycházel (§135 odst. 2 o. s. ř.).
Odvolací soud, jak z odůvodnění jeho rozhodnutí vyplývá, při rozhodování zohlednil i výsledky předchozích soudních řízení, v nichž pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 15. 10. 1991, č. j. 3 C 230/91 - 36, byla k žalobě J. Z. podané proti žalovaným a družstvu určena neplatnost kupní smlouvy z roku 1982 a rozsudkem Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 26. 3. 1993, č. j. 3 C 613/92 – 24, byla ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 1. 7. 1993, č. j. 6 Co 824/93 – 27, zamítnuta žaloba, kterou se žalovaní proti žalobkyni domáhali určení, že jsou vlastníky nemovitostí. Jak uvedl již Nejvyšší soud ČR v rozsudku ze dne 17. 12. 1998, č. j. 3 Cdon 331/96 - 121, se zřetelem k účinkům, jež se pojí s výrokem pravomocného soudního rozsudku podle §159 odst. 2 o. s. ř. (od 1. 1. 2001 §159a odst. 2 o. s. ř.), lze uzavřít, že ve vztahu mezi účastníky řízení bylo závazně určeno, že žalovaní nejsou vlastníky sporných nemovitostí a že kupní smlouva z roku 1982 je neplatná (rozsudek, jímž byla neplatnost vyslovena, řeší danou otázku závazně též k družstvu).
Jestliže odvolací soud za tohoto stavu vycházel z toho, že žalobkyně je vlastnicí předmětných nemovitostí, jde o názor správný; žalobkyně je tudíž aktivně věcně legitimována k podání žaloby o vyklizení označených pozemků žalovanými. Vzhledem k tomu, že jako vlastnice nemovitostí žalobkyně vstoupila do práv předchozích pronajímatelů je dána i její aktivní legitimace k podání žaloby na přivolení k výpovědi z nájmu bytu, kterou dala žalovaným dne 21. 1. 2002.
Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud řešil otázku aktivní legitimace žalobkyně ve sporu, včetně předběžné otázky o vlastnictví k předmětným nemovitostem, v souladu s hmotným právem i s ustálenou judikaturou, a nejedná se ani o otázky, které by v rozhodování dovolacího soudu, event. odvolacích soudů, nebyly dosud vyřešeny nebo soudy byly řešeny rozdílně. Rozsudek odvolacího soudu v dané věci tudíž nemá zásadní právní význam ve smyslu ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Jen pro úplnost je třeba uvést, že napadený rozsudek odvolacího soudu není ani v rozporu se závěry uvedenými v rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 2. 1995, č. j. 5 Co 2783/94 - 107, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 1998, č. j. 3 Cdon 33/96 - 12, jak dovolatelé dále namítají, neboť tyto soudy rozhodovaly na základě jiného skutkového stavu věci, který se do rozhodování soudů v této věci změnil potud, že o vlastnictví právní předchůdkyně žalobkyně k předmětným nemovitostem bylo pravomocně rozhodnuto citovaným rozhodnutím pozemkového úřadu a že darovací smlouvou došlo k převodu vlastnictví k těmto nemovitostem na žalobkyni.
Protože dovolání žalovaných není podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, dovolací soud jej podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl. Za tohoto stavu nemohl dovolací soud přezkoumat rozsudek odvolacího soudu z důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., který dovolatelé dále uplatnili, neboť k případným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 4, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2001, neboť žalobkyně, která měla v dovolacím řízení úspěch, má právo na náhradu nákladů řízení. Tyto náklady sestávají z odměny za zastupování advokátem za jeden úkon právní pomoci - vyjádření k dovolání (§2 odst. 1, §7 písm. d) vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhlášky 49/2001 Sb., dále jen „vyhláška“); podle §14 odst. 1 a §15 citované vyhlášky (dovolání bylo odmítnuto) byla sazba snížena o 50 % a o dalších 50 % podle §18 odst. 1 cit. vyhlášky (byl učiněn pouze 1 úkon - vyjádření k dovolání). Žalobkyni kromě toho náleží paušální částka náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč (§13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášky č. 235/1997 Sb.); celková výše náhrady nákladů dovolacího řízení, kterou jsou žalovaní povinni zaplatit žalobkyni tedy činí 1.025,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. srpna 2003
JUDr. Olga Puškinová, v. r.
předsedkyně senátu