ECLI:CZ:NS:2003:25.CDO.282.2001.1
sp. zn. 25 Cdo 282/2001
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobkyně B. K., zastoupené advokátkou, proti žalované S. Š. M., a. s., zastoupené advokátem, za účasti K., p., a. s., jako vedlejšího účastníka na straně žalované, o 12.366,17 DM s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 14 C 18/98, o dovolání žalované proti mezitímnímu rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. října 2000, č. j. 24 Co 155/99-77, takto:
Dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým byl změněn zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně ohledně nedůvodnosti žalobního návrhu v rozsahu 50 % tak, že žaloba je co do základu důvodná, se zamítá, v ostatním rozsahu se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Okresní soud v Trutnově rozhodl mezitímním rozsudkem ze dne 21. 1. 1999, č. j. 14 C 18/98-49, tak, že co do základu je návrh směřující proti žalované důvodný v rozsahu 50 %, a že o výši nároku a náhradě nákladů řízení bude rozhodnuto v konečném rozsudku. Rozhodl tak o nároku žalobkyně na náhradu za poškození zdraví, k němuž došlo dne 24. 1. 1996, kdy žalobkyně utrpěla zlomeninu bederního obratle. Po provedení a zhodnocení důkazů vycházel soud prvního stupně ze zjištění, že žalobkyně při vystupování z lyžařské lanovky na černé sjezdovce ve Š. M. na lyžích uklouzla na vrstvě ledu, která byla na výstupní plošině, a směrem dozadu spadla z vyvýšené výstupní plošiny několik metrů dolů na svah. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaná, která je provozovatelem lanovky, odpovídá za škodu takto vzniklou podle ust. §427 obč. zák., neboť úraz byl zapříčiněn zvláštní povahou provozu sedačkové lanovky, která je dopravním prostředkem, pro nějž je typické, že lyžaři ze sedačky vystupují na rampě, která je ve výšce několika metrů nad terénem. Zároveň soud prvního stupně shledal porušení prevenční povinnosti žalobkyně a její lyžařské instruktorky podle ust. §415 obč. zák. a dovodil tak spoluzavinění žalobkyně podle §441 obč. zák. v rozsahu jedné poloviny s odůvodněním, že žalobkyně, ač nebyla zkušenou lyžařkou, se pustila se svou instruktorkou do sjíždění černé sjezdovky, navíc když sníh byl značně zledovatělý, zřejmě nevystoupila správně a v pravý čas z lanovky a zledovatělého povrchu výstupní plošiny lanovky si musela všimnout už při předchozí jízdě toho dne.
K odvolání účastníků Krajský soud v Hradci Králové mezitímním rozsudkem ze dne 23. 10. 2000, č. j. 24 Co 155/99-77, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žaloba je co do základu důvodná s tím, že o náhradě nákladů odvolacího řízení bude rozhodnuto v konečném rozsudku. Odvolací soud vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, že k pádu žalobkyně z rampy na sjezdovku došlo při vystupování z lanovky provozované žalovanou, a shodně s ním dovodil, že žalovaná odpovídá za škodu způsobenou na zdraví žalobkyně podle ust. §427 obč. zák. Neztotožnil se však se závěrem soudu prvního stupně ohledně spoluzavinění žalobkyně, neboť skutkové předpoklady pro aplikaci ustanovení §441 obč. zák. nebyly prokázány a tento závěr tak nemá oporu ve skutkových zjištěních. Sedačková lanovka je dopravním prostředkem určeným pro širokou veřejnost, součástí přepravy je nastupování i vystupování a je zcela nerozhodné, nakolik je žalobkyně zdatnou lyžařkou. Je na provozovateli, aby učinil taková opatření, která by v co největší míře vyloučila možnost úrazu či poškození věcí v souvislosti s provozem lanovky, včetně pravidelné údržby povrchu výstupní plošiny, odstraňování zledovatělých ploch z ní a případně pokynů cestujícím.
Proti tomuto rozsudku podala žalovaná dovolání z důvodu podle §241 odst. 3 písm. c) a d) o. s. ř. Odvolacímu soudu vytýká, že jeho rozhodnutí vychází ze skutkových zjištění, které nemají v podstatné části oporu v provedeném dokazování, a jeho rozhodnutí tak spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Namítá, že nebylo jednoznačně prokázáno, že k úrazu žalobkyně došlo při vystupování z lanovky, nýbrž pouze to, že žalobkyně byla nalezena na sjezdovce v blízkosti horní výstupní stanice, a z toho nelze dovozovat objektivní odpovědnost žalované. V této souvislosti poukazuje na některé z provedených důkazů (zpráva a výpovědi pracovníků Horské služby, kniha vedená obsluhou lanovky, a zejména výpovědi pracovníků obsluhy lanovky H. a M.), které nepotvrzují výpověď žalobkyně o úrazovém ději a podle nichž pád z lanovky, jak jej popisuje žalobkyně, je nepravděpodobný. Věrohodnost výpovědi žalobkyně i lyžařské instruktorky L. zpochybňuje poukazem na to, že podle údajů v žalobě měla žalobkyně uklouznout na zledovatělé sedačce a ve své výpovědi pak změnila popis děje, a že výpověď instruktorky je vedena zájmem vyhnout se vlastní odpovědnosti. Navrhla zrušení rozhodnutí odvolacího soudu a vrácení věci k dalšímu řízení.
Žalobkyně navrhla zamítnutí dovolání a ve svém vyjádření uvedla, že podle jejího názoru bylo dokazování úplné a skutkový stav byl řádně zjištěn. Výhrady v dovolání se týkají hodnocení důkazů soudem prvního stupně a dovolatelka sama provádí hodnocení důkazů, které však přísluší soudu. Proti právnímu posouzení věci odvolacím soudem, jež žalobkyně považuje rovněž za správné, dovolatelka nic neuvádí.
Vedlejší účastník se plně ztotožnil se zdůvodněním dovolání žalovanou, zdůraznil, že žalobkyně měnila své údaje o místě úrazu a nezvratnou skutečností zůstává, že byla nalezena na sjezdovce, nikoliv v konečné stanici lanovky.
Podle ustanovení části dvanácté, hlavy I, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 1. 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou - účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupeným advokátem podle §241 odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé ohledně důvodnosti žaloby v rozsahu 50 %, není přípustné, a že ve zbývající části není opodstatněné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. Dovolání je také přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé [§238 odst. 1 písm. a) o. s. ř.], nebo jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak, než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§238 odst. 1 písm. b) o. s. ř.]. Dovolání je dále přípustné proti rozsudku nebo usnesení odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu (§239 odst. 1 o. s. ř.). A konečně, nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§239 odst. 2 o. s. ř.).
V dané věci napadá žalovaná rozsudek odvolacího soudu i ve výroku, jímž bylo žalobě vyhověno v rozsahu 50 %. I když odvolací soud formálně označil svůj výrok jako změnu rozsudku soudu prvního stupně, z porovnání obsahu rozhodnutí odvolacího soudu a rozhodnutí soudu prvního stupně je zřejmé, že ke změně výroku rozsudku soudu prvního stupně ohledně důvodnosti žaloby v rozsahu 50 % nedošlo, neboť oba soudy o nároku žalobkyně v tomto rozsahu rozhodly shodně. Výrok rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo shodně se soudem prvního stupně rozhodnuto o důvodnosti žaloby v rozsahu 50 %, je tedy výrokem potvrzujícím. Protože v dané věci odvolací soud nevyslovil přípustnost dovolání pro zásadní význam po stránce právní a žalovaná ani návrh na vyslovení přípustnosti před vyhlášením rozsudku odvolacího soudu neučinila (§239 odst. 2 o. s. ř.), není z hlediska ustanovení §§238 a 239 o. s. ř. dovolání proti tomuto výroku přípustné.
Nejvyšší soud proto dovolání žalované v tomto rozsahu odmítl podle §243b odst. 4 věty první, a §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Dovolatelka nesouhlasí se skutkovým závěrem odvolacího soudu, že k úrazu žalobkyně došlo při vystupování ze sedačkové lanovky. Uplatňuje tedy dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. c) o. s. ř., tj. že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
O nesprávné skutkové zjištění ve smyslu uvedeného ustanovení se jedná v případě, že soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nevyplynuly ani jinak nevyšly v řízení najevo, anebo naopak pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány. Skutkové zjištění nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva.
Dovolacím důvodem podle ust. §241 odst. 3 písm. c) o. s. ř. lze napadnout skutkové zjištění, které je výsledkem činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl určitému tvrzení ve výpovědi účastníka či svědka uvěřit nebo naopak že jinému důkazu uvěřit neměl apod.).
Především je třeba uvést, že námitky v dovolání proti skutkovým zjištěním jsou pouze opakováním námitek, s nimiž se soud prvního i druhého stupně zcela přesvědčivě vypořádaly, a v tomto směru lze na odůvodnění jejich rozhodnutí odkázat. To se týká jak údaje v žalobě o uklouznutí na „zledovatělé sedačce“ při výstupu z lanovky, tak obsahu výpovědí pracovníků obsluhy lanovky H. a M., z nichž jeden v době úrazu neměl službu a druhý, který slouží ve stanici naproti výstupní plošině, si na úraz, který by se toho dne stal, nepamatuje.
Pokud pak dovolatelka namítá nevěrohodnost výpovědí, z nichž soud čerpal svá skutková zjištění, nejde o situaci, že by takto učiněné skutkové zjištění nebylo důkazně podloženo, nýbrž jde o situaci, kdy účastník řízení sám - namísto soudu - přiřazuje jednotlivým důkazům hodnotu věrohodnosti a provádí tak jejich hodnocení, na jehož základě dovozuje skutkový stav jiný, pro něj příznivější. Námitkou, že některým důkazům neměl soud uvěřit, však - jak bylo shora uvedeno - zjištěný skutkový stav zpochybnit nelze. Skutkový závěr, z něhož odvolací soud při svém rozhodnutí vycházel, vyplývá z důkazů provedených v řízení a nelze soudu vytýkat, že by pro svá skutkový zjištění neměl oporu v provedeném dokazování nebo že by opomenul nějaké rozhodné skutečnosti, jež byly v řízení prokázány. Výtka dovolatelky, že odvolací soud pominul důkazy svědčící v její prospěch, není důvodná, neboť všechny důkazy, na které ona poukazuje, byly provedeny již v řízení před soudem prvního stupně a po jejich zhodnocení a po zhodnocení všech provedených důkazů v jejich vzájemné souvislosti (§132 o. s. ř.) se zjištění z nich učiněná stala součástí zjištěného skutkového stavu věci, z něhož pak i odvolací soud vycházel. Argument, že z některých provedených důkazů nevyplývá skutkový stav ohledně úrazového děje, jak byl zjištěn, je irrelevantní, neboť tyto důkazy, zmíněné v dovolání, jej nepotvrzují ani nevyvracejí, nehledě k tomu, že soud rozhoduje na základě zjištění rozhodných skutkových okolností a nikoliv na základě názoru svědků na větší či menší pravděpodobnost průběhu děje, jemuž nebyli ani přítomni. Nelze než uzavřít, že skutkový závěr, z něhož odvolací soud vycházel, že k úrazu žalobkyně došlo při vystupování ze sedačkové lanovky, má oporu v provedeném dokazování.
Nesprávné právní posouzení věci, které dovolatelka uplatňuje jako důvod dovolání, pak může spočívat v tom, že dovolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval. Dovolatelka však neuvádí žádné konkrétní námitky týkající se nesprávného právního posouzení věci odvolacím soudem.
Zcela správně odvolací soud shodně se soudem prvního stupně posoudil uplatněný nárok jako nárok na náhradu škody vyvolané zvláštní povahou provozu, neboť lanová dráha plní funkci dopravního prostředku ve smyslu ust. §427 obč. zák., a její provoz je zdrojem zvýšené možnosti způsobení škod na lidském zdraví a majetku. Provozem se rozumí nejen pohyb dopravního prostředku, ale i příprava k jízdě a bezprostřední úkony po skončení jízdy, včetně vystupování z něj. Provozovatel by se mohl své odpovědnosti zprostit, pokud škodě nemohl zabránit ani při vynaložení veškerého úsilí, které lze požadovat (§428 obč. zák.). Žalovaná se však své odpovědnosti nezprostila, neboť jak správně poukázal odvolací soud, bylo v jejích možnostech učinit řadu opatření k zajištění větší bezpečnosti lyžařů při výstupu. Ostatně, jak vyplývá z výsledků řízení, následně byla výstupní rampa opatřena řádnou záchrannou sítí.
Správný názor zaujal odvolací soud i v otázce spoluzavinění žalobkyně na vzniku škody ve smyslu ust. §441 obč. zák. K tomu, aby byla založena spoluodpovědnost poškozeného, musí být splněny předpoklady obecné odpovědnosti za škodu podle §420 obč. zák., tedy i porušení prevenční povinnosti podle §415 obč. zák., jež uvažoval soud prvního stupně, se musí vztahovat k takovému jednání či opomenutí poškozeného, které se na vzniku škody podílelo. Existence takového jednání, spočívajícího např. v nedodržení pokynů pro výstup z lanovky, pak musí být prokázána, a nikoliv založena jen na domněnce. Odvolací soud, který z těchto hledisek posuzoval po právní stránce základ nároku na náhradu škody způsobené na zdraví žalobkyně pádem z výšky, při aplikaci práva nepochybil.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů [§241 odst. 3 písm. c), d) o. s. ř.] správný, a proto bylo dovolání žalované zamítnuto (§243b odst. 1 o. s. ř.).
Dovolací soud nerozhodoval o nákladech dovolacího řízení, neboť přezkoumával rozsudek odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o odvolání proti mezitímnímu rozsudku soudu prvního stupně; o všech dosavadních i dalších nákladech řízení bude proto rozhodnuto v konečném rozhodnutí.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. ledna 2003
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu