ECLI:CZ:NS:2003:25.CDO.39.2002.1
sp. zn. 25 Cdo 39/2002
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobců A/ J. K. a B/ I. K., obou zastoupených advokátem, proti žalované České republice – Ministerstvu financí ČR, se sídlem v Praze 1, Letenská 15, o 35.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 4 C 195/90, o dovolání žalobců proti rozsudku Okresního soudu ve Vyškově ze dne 10. prosince 1999, č. j. 4 C 195/90-97, a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. září 2001, č. j. 20 Co 292/2000-114, takto:
I. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. 9. 2001, č. j. 20 Co 292/2000-114, se zamítá.
II. Řízení o dovolání proti rozsudku Okresního soudu ve Vyškově ze dne 10. 12. 1999, č. j. 4 C 195/90-97, se zastavuje.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Vyškově rozsudkem ze dne 10. 12. 1999, č. j. 4 C 195/90-97, zamítl žalobu s návrhem, aby byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobcům 35.000,- Kč s 3 % úrokem od 31. 1. 1988 do 14. 7. 1994 a s 16 % úrokem od 15. 7. 1994 do zaplacení, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Předchozí rozsudek okresního soudu v této věci ze dne 13. 1. 1997, č. j. 4 C 195/90-61, jímž byla žaloba rovněž zamítnuta, byl zrušen usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 13. 11. 1998, č. j. 20 Co 574/97-84, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Při svém novém rozhodnutí vycházel soud prvního stupně ze zjištění, že v srpnu roku 1987 žalobci vycestovali do tehdejší J., kde se od 30. 8. 1987 zdržovali bez povolení československých úřadů s úmyslem zde natrvalo zůstat. Bývalý Okresní národní výbor ve V. realizoval movitý majetek, který žalobci zanechali v ČSFR, a hospodářskou smlouvou ze dne 9. 11. 1987 jej převedl na K. – OP P. Uplatněný nárok na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem neshledal soud prvního stupně důvodným. ONV ve V. společný majetek žalobců sice realizoval ještě před tím, než jim byl pravomocně dne 30. 1. 1988 uložen trest propadnutí veškerého majetku za trestný čin opuštění republiky, avšak nedopustil se tím nesprávného úředního postupu ve smyslu ust. §18 zákona č. 58/1969 Sb., neboť v souladu s ust. §6 odst. 1 vyhlášky č. 61/1986 Sb., o prozatímní správě národního majetku, převedl tento majetek, který na základě ustanovení §453a odst. 1 obč. zák. (ve znění tehdy účinném) připadl ze zákona do vlastnictví státu, do správy K. – OP P., a to nezávisle na eventuálním trestněprávním postihu jednání žalobců.
K odvolání žalobců Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 25. 9. 2001, č. j. 20 Co 292/2000-114, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení a proti svému rozhodnutí připustil dovolání. Odvolací soud vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se s jeho právními závěry, že majetek žalobců připadl podle ust. §453a odst. 1 obč. zák. (ve znění účinném do 31. 3. 1991) státu bez ohledu na to, zda žalobci byli následně odsouzeni podle §109 trestního zákona a zda se po několika letech vrátili do republiky. Protože se od 30. 8. 1987 ze své vlastní vůle zdržovali bez souhlasu čs. úřadů mimo republiku, byl československý stát po tomto dni oprávněn prozatímně spravovat majetek [§1 odst. 2 písm. g) vyhlášky č. 61/1986 Sb.], který nabyl podle §453a odst. 1 obč. zák. Nároky na vydání věcí, jež přešly na stát podle §453a obč. zák., upravuje zákon č. 87/1991 Sb., na základě kterého se také žalobce domohl vydání rodinného domku.
Proti rozsudkům soudů obou stupňů podali žalobci dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci podle §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. Namítají, že ustanovení §453a odst. 1 obč. zák. by bylo možné použít, pokud by bylo prokázáno jejich protiprávní jednání, dále to, že se trvale zbavili možnosti věc obvyklým způsobem užívat, a rozpor se zájmem společnosti, aby s věcí dále nakládali. Dovozují, že emigrace není právním úkonem učiněným svobodně, a nelze ji tedy automaticky považovat za protiprávní jednání. Státní orgány se ani nepřesvědčily, zda se žalobci zbavili trvale možnosti věci obvyklým způsobem užívat, když již dva měsíce po vycestování realizovaly majetek žalobců. V jejich případě nebyly zkoumány ani dány důvody k postupu podle vyhlášky č. 61/1986 Sb., neboť jejich věci v době převodu ještě nebyly národním majetkem. Ust. §6 zákona č. 87/1991 Sb. dopadá podle jejich názoru jen na případy, kdy postup státu podle §453a obč. zák. byl v souladu s právními předpisy. Navrhli zrušení rozsudků soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná ve svém vyjádření uvedla, že dovolání je bezdůvodné, neboť tehdejší okresní národní výbor ve V. postupoval v souladu s tehdy platnými právními předpisy a oprávněnost jeho postupu byla potvrzena i následným pravomocným trestním rozsudkem. Ke zmírnění některých majetkových křivd byl přijat zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, který je ve vztahu k zákonu č. 58/1969 Sb. zákonem speciálním, na daný případ dopadá, a proto nelze aplikovat zákon č. 58/1969 Sb. Navrhla zamítnutí dovolání.
Podle ustanovení části dvanácté, hlavy I, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 1. 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu §241 odst. 1 o. s. ř., přezkoumal rozsudek odvolacího soudu podle §242 odst. 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání, které je přípustné podle §239 odst. 1 o. s. ř., není opodstatněné.
Žalobci uplatnili nárok na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem ve smyslu ustanovení §18 zákona č. 58/1969 Sb. s odůvodněním, že ONV ve V. nesprávně postupoval při realizaci jejich movitých věcí v hodnotě 35.000,- Kč a jim tak vznikla škoda.
Podle ust. §132 obč. zák. ve znění účinném do 31. 3. 1991 občan má právo na ochranu proti tomu, kdo neoprávněně do jeho vlastnického práva zasahuje; zejména se může domáhat vydání věci na tom, kdo mu ji neprávem zadržuje.
Jde o právo vlastníka na ochranu proti zásahům do jeho vlastnického práva, přičemž jedním z jeho základních práv je domáhat se vydání věci. Pokud ten, kdo se zmocnil cizí věci (včetně státu), ji už nemá v držení, nastupuje namísto nároku vlastníka na vydání věci nárok na zaplacení její obecné ceny v penězích, tedy nárok na náhradu škody.
Ve smyslu ustanovení §453a odst. 1, věty první, obč. zák., ve znění účinném do 31. 3. 1991, státu připadla věc do vlastnictví, jestliže se vlastník věci dopustil takového protiprávního jednání, jímž se trvale zbavil možnosti věc obvyklým způsobem užívat, a pokud bylo v rozporu se zájmem společnosti, aby s ní dále nakládal.
Pro případy, kdy stát v období od 25.2.1948 do 1.1.1990 (tzv. rozhodné období) převzal majetek občanů, je pro uplatnění jejich nároků stanoven zvláštní režim tzv. restitučními zákony. Zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen restituční zákon), se podle §1 vztahuje na zmírnění následků některých majetkových a jiných křivd vzniklých občanskoprávními a pracovněprávními úkony a správními akty, učiněnými ve shora uvedeném období v rozporu se zásadami demokratické společnosti, respektující práva občanů vyjádřená Chartou Organizace spojených národů, Všeobecnou deklarací lidských práv a navazujícími mezinárodními pakty o občanských, politických, hospodářských, sociálních a kulturních právech.
Podle §2 odst. 1 restitučního zákona zmírnění následků majetkových a jiných křivd způsobených občanskoprávními úkony, správními akty nebo jinými protiprávními postupy, k nimž došlo v rozhodném období, spočívá ve vydání věci nebo v poskytnutí finanční náhrady nebo ve zrušení některých správních aktů, popř. v úpravách v oblasti sociálního zabezpečení, a) je-li to v zákoně výslovně stanoveno, b) došlo-li k nim na základě ustanovení právních předpisů, které tento zákon zrušuje, nebo c) byl-li důsledkem politické perzekuce nebo postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody.
V ust. §3 restituční zákon vymezuje podmínky, za nichž je oprávněnou osobou ten, jehož věc přešla do vlastnictví státu v případech uvedených v §6 zákona; v ust. §6 odst. 1 písm. a) uvádí mezi způsoby, jimiž věc přešla na stát, i ust. §453a občanského zákoníku, v odst. 2 pak případy, kdy stát převzal věc bez právního důvodu. Ustanovením §33 odst. 1 restitučního zákona byl §453a obč. zák. (ve znění tehdy účinném) zrušen. Zákon č. 87/1991 Sb. tedy pamatuje i na řešení případů těchto křivd.
Vzhledem k tomu, že restituční zákony mají ve vztahu k obecné právní úpravě povahu legis specialis, mají - pokud jde o vztahy jimi upravené - přednost před obecnými normami. Znamená to, že pro osoby, které zákon o mimosoudních rehabilitacích označil za osoby oprávněné, platí při uplatňování a uspokojování majetkových nároků ve vztahu mezi nimi a státem - v případech vymezených v ust. §6 - zvláštní režim stanovený tímto zákonem, a to bez ohledu na to, který předpis (obecný či restituční) je pro ně příznivější. Totéž platí i pokud jde o nároky podle zákona č. 58/1969 Sb., neboť i ve vztahu k tomuto předpisu je restituční zákon zákonem speciálním. Pro vztahy osobně a věcně restitučním zákonem vymezené platí jeho zvláštní režim a v těchto případech se nelze proti státu domáhat uspokojení jiných či dalších nároků, než těch, které tento speciální zákon upravuje.
Pro posouzení, zda věc přešla na stát podle ust. §453a obč. zák., když se její vlastník zdržoval v cizině [§6 odst. 1 písm. a) rest. zákona], nebo zda stát převzal majetek bez právního důvodu ( §6 odst. 2 rest. zákona), není významné, zda podmínky ust. §453a obč. zák. byly v době realizace majetku splněny či nikoliv, nýbrž je rozhodující, zda bylo vydáno opatření tehdejšího finančního odboru bývalého ONV o realizaci tohoto majetku pro stát (srov. stanovisko občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČR z 15.7.1993 publikované pod č. 34 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1993). Z hlediska naplnění restituční skutkové podstaty podle §6 odst. 1 písm. a) zákona je proto významné, že příslušný odbor Okresního národního výboru ve V. přistoupil k sepisu majetku a k jeho realizaci (sepsané věci byly dne 9. 11. 1987 převedeny na K. – OP P.).
Movitý majetek žalobců přešel tedy v tzv. rozhodném období do vlastnictví státu způsobem uvedeným v ust. §6 odst. 1 písm. a) restitučního zákona. Za situace, kdy žalobci splňují podmínky ustanovení §3 uvedeného zákona (jsou oprávněnými fyzickými osobami ve smyslu restitučního zákona), při uplatnění svého nároku jsou vázáni restitučním zákonem a nemohou z důvodu přechodu jejich movitých věcí na stát podle §453a obč. zák., popř. z důvodu převzetí věci státem bez právního důvodu, uplatňovat jiné nároky, než které jim restituční zákon přiznává. Právní názor odvolacího soudu, podle kterého žalobci nemají nárok na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem podle zákona č. 58/1969 Sb., je proto správný. Ostatně k otázce vztahu zákona č. 87/1991 Sb. k zákonu č. 58/1968 Sb. vyslovil dovolací soud právní názor již v rozhodnutí z 23. 4. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1453/97.
Protože rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. správný, dovolací soud dovolání žalobců zamítl ( §243b odst. 1 o. s. ř.).
Pokud žalobci dovoláním napadli také rozsudek soudu prvního stupně, bylo v této části nutno řízení zastavit. Z ust. §236 odst. 1 o. s. ř., dle něhož je dovolání mimořádným opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, totiž vyplývá, že dovoláním nelze rozhodnutí soudu prvního stupně úspěšně napadnout. Opravným prostředkem pro přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně je odvolání (§201 o. s. ř.); občanský soudní řád proto také neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti takovému rozhodnutí. Tím, že žalobci směřují dovolání přímo proti rozsudku soudu prvního stupně, uvedenou podmínku dovolacího řízení opomíjí. Nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení; Nejvyšší soud proto řízení o dovolání proti rozsudku soudu prvního stupně ve znění opravného usnesení zastavil (§104 odst. 1, §243c o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, věty první, a §142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobci s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemají na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalované v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. dubna 2003
JUDr. Marta Škárová,v.r.
předsedkyně senátu