ECLI:CZ:NS:2003:25.CDO.462.2001.1
sp. zn. 25 Cdo 462/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce Ing. T. A. proti žalovanému Z. Š., o zaplacení 500.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě pod sp. zn. 7 C 655/94, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. dubna 2000, č. j. 23 Co 366/99-249, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 575,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení na účet advokáta.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal vydání bezdůvodného obohacení v částce 500.000,- Kč s příslušenstvím, které mělo vzniknout žalovanému přijetím kupní ceny v této výši podle kupní smlouvy ze dne 3. 5. 1994, jíž žalovaný prodal žalobci osobní automobil tovární značky Opel Calibra Turbo 4x4, který však byl dne 10. 7. 1994 žalobci zabaven Pohraniční policií SRN v L. s odůvodněním, že vůz byl dne 6. 12. 1993 odcizen v SRN původnímu majiteli, firmě E. M. GmbH, se sídlem A.
Okresní soud v Havlíčkově Brodě rozsudkem ze dne 3. 6. 1996, č. j. 7 C 655/94-126, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Dospěl k závěru, že žalovaný získal předmětné vozidlo od F. J., který je přivezl do České republiky zřejmě nelegálně a bez řádného proclení, aniž byl jeho vlastníkem. Protože mezi F. J., majitelem autobazaru v Ch., a žalovaným, který od něj koupil vůz pro svůj autobazar za účelem dalšího prodeje, existoval podnikatelský vztah v oblasti koupě a prodeje motorových vozidel, posoudil soud jejich kupní smlouvu podle obchodního zákoníku; žalovaný tak nabyl vlastnické právo k vozu ve smyslu ustanovení §446 obch. zák. (kupující nabývá vlastnické právo i v případě, kdy prodávající není vlastníkem prodávaného zboží, ledaže v době, kdy kupující měl vlastnické právo nabýt, věděl, že prodávající není vlastníkem a že není oprávněn ani se zbožím za účelem prodeje nakládat) v dobré víře poté, co si sám ověřoval, zda auto nebylo nahlášeno jako odcizené. Protože žalovaný následně uzavřel se žalobcem kupní smlouvu již jako vlastník vozu, není smlouva ze dne 3. 5. 1994 neplatná a přijetím kupní ceny žalovanému nevzniklo na úkor žalobce bezdůvodné obohacení (§457 obč. zák.).
K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 19. 3. 1998, č. j. 23 Co 449/96-156, rozsudek okresního soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalobce v odvolacím řízení nabídl nové důkazy způsobilé zpochybnit skutkové závěry, z nichž soud prvního stupně dovodil, že na kupní smlouvu uzavřenou mezi F. J. a žalovaným dopadá režim obchodního zákoníku. Pokud by bylo prokázáno, že vozidlo účetně neprošlo majetkem žalovaného určeným k podnikání, nelze vyloučit (vzhledem k tomu, že žalovaný vozidlo dále prodal žalobci jako fyzická osoba, nikoliv jako podnikatel), že žalovaný nekoupil vozidlo od F. J. za účelem dalšího podnikání, nýbrž pro sebe a že na kupní smlouvu uzavřenou mezi F. J. a žalovaným dopadá režim občanského zákoníku. Odvolací soud proto uložil soudu prvního stupně, aby doplnil dokazování o hlavní účetní knihu vedenou ve firmě žalovaného, o zprávy dopravních inspektorátů v Ch. a v H. a o výslech otce žalobce. Pro případ, že doplnění dokazování potvrdí dosavadní závěry o obchodněprávním režimu kupní smlouvy mezi F. J. a žalovaným, bude podle odvolacího soudu zapotřebí posoudit, zda žalovaný věděl nebo mohl vědět, že kupuje vozidlo od osoby, která není jeho vlastníkem a která není oprávněna s ním nakládat; soud prvního stupně sice tyto okolnosti hodnotil, avšak rozhodnutí je v tomto směru nepřezkoumatelné, neboť z jeho odůvodnění není jasné, které důkazy měl soud za prokázané a z jakých důvodů. Konečně je třeba přihlédnout k tomu, že žalobce v průběhu odvolacího řízení od kupní smlouvy odstoupil.
Okresní soud v Havlíčkově Brodě rozsudkem ze dne 30. 4. 1999, č. j. 7 C 655/94-218, uložil žalovanému povinnost „vydat bezdůvodné obohacení v částce“ 500.000,- Kč s 3 % úrokem z prodlení za dobu od 3. 5. 1994 do 14. 7. 1994 a se 16 % úrokem z prodlení za dobu od 15. 7. 1994 do zaplacení, ohledně dalšího 13 % úroku z prodlení za dobu od 3. 5. 1994 do 14. 7. 1994 žalobu zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Po doplnění dokazování dospěl k závěru, že vozidlo bylo do České republiky přivezeno nelegálně a žalovaný je koupil od nevlastníka F. J. Žalovaný, který sám původně vypověděl, že měl nejprve záměr koupit si auto pro sebe a později pro svého známého, neprokázal, že by auto kupoval jako podnikatel pro své podnikání. V takovém případě by totiž nepochybně zaevidoval jeho koupi do účetnictví svého obchodu s ojetými vozidly; protože tak neučinil, je zřejmé, že je nekoupil pro svou firmu jako zboží určené pro další prodej, nýbrž jako fyzická osoba pro svoje potřeby. Kromě toho i na dopravním inspektorátu zaevidoval vozidlo jako soukromé na svoje jméno. Z těchto důvodů na kupní smlouvu mezi F. J. a žalovaným dopadá režim občanského zákoníku a smlouva je podle ustanovení §39 obč. zák. neplatná, neboť žalovaný nabyl vozidlo od osoby, která nebyla jeho vlastníkem. Proto je neplatná i následně uzavřená kupní smlouva mezi žalovaným a žalobcem a plněním z této smlouvy (zaplacením kupní ceny ve výši 500.000,- Kč) vzniklo žalovanému bezdůvodné obohacení ve smyslu ustanovení §451 odst. 2 obč. zák., které je povinen žalobci vydat (§451 odst. 1 obč. zák.).
K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 4. 4. 2000, č. j. 23 Co 366/99-249, rozsudek soudu prvního potvrdil ve znění, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 500.000,- Kč s 3 % úrokem z prodlení za dobu od 3. 5. 1994 do 14. 7. 1994 a s 16 % úrokem z prodlení za dobu od 15. 7. 1994 do zaplacení, změnil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení, rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení a zamítl návrh žalobce na připuštění dovolání. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně, zejména s tím, že žalovaný neprokázal koupi automobilu za účelem jeho dalšího prodeje. Odmítl doplnit dokazování o důkazy navržené žalovaným s odůvodněním, že opakování jeho účastnického výslechu nemůže přinést nové relevantní údaje a že návrh na výslech blíže neoznačených svědků není dostatečně určitý. Odvolací soud nevyhověl návrhu žalovaného na připuštění dovolání, neboť otázka, zda k rozlišení občanskoprávního a obchodněprávního charakteru kupní smlouvy může sloužit evidence smlouvy v účetnictví podnikatele a způsob evidence vozidla u orgánů policie, je otázkou skutkovou, nikoliv právní.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §238 odst. 1 písm. b) a §239 odst. 2 o.s.ř.; nesprávnost rozhodnutí spatřuje v nesprávném právním posouzení věci. Namítá, že vozidlo Opel Calibra Turbo 4x4 koupil dne 18. 11. 1993 na základě kupní smlouvy, kterou uzavřel jako firma Autocentrum Š. s firmou Autobazar J. v Ch. K úhradě kupní ceny použil finanční prostředky z pokladny své firmy, před koupí si ověřil u orgánů SRN, že automobil není kradený a neměl žádné pochybnosti o tom, že řádně nabývá vlastnictví k věci; původní majitel vozidla v SRN přitom nahlásil odcizení vozidla až ke dni 6. 12. 1993. Kupní smlouva mezi žalovaným (Z. Š. – firmou A.) a Autobazarem J. byla uzavřena řádně a v souladu s ustanovením §409 obch. zák., a stejně jako všechny ostatní doklady (faktura nebo objednávka) svědčí o tom, že daný vztah byl obchod uzavřený dvěma obchodníky s ojetými vozidly - auto bylo kupováno v autobazaru a pro autobazar. Žalovaný s ojetými vozidly běžně obchodoval, sám vozidlo vlastnil, neměl důvod si kupovat pro sebe jako soukromou osobu další a navíc měl již předjednaného konkrétního zákazníka. Zanesení věci do účetní evidence podnikatele (tzn. do soupisu majetku a do evidence příjmů a výdajů), stejně jako do evidence vozidla u dopravní policie není titulem pro nabytí vlastnického práva. Nebylo ničím vyvráceno, že žalovaný nabyl vlastnictví předáním vozidla dne 18. 11. 1993 podle §443 obch. zák. v dobré víře, aniž mohl vědět, že prodávající není vlastníkem věci. Teprve poté, co se mu nepodařilo vůz prodat původnímu zájemci ani sehnat jiného kupce, přihlásil žalovaný v evidenci vozidlo na sebe (současně je „vyvedl z obchodního majetku firmy“), do pokladny firmy složil příslušný obnos a nakonec vozidlo prodal žalobci. Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soud zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
Žalobce ve svém vyjádření navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto. Zpochybňuje skutková tvrzení žalovaného v dovolání a zdůrazňuje, že pro danou věc je rozhodující, že žalovaný nakonec vozidlo koupil jako soukromá osoba a že vztah mezi účastníky je třeba posuzovat podle občanského zákoníku. Odvolací soud zhodnotil důkazy shodně se soudem prvního stupně a dovodil neplatnost kupní smlouvy z důvodu, že prodávající (žalovaný) nebyl vlastníkem předmětného vozidla; je tedy na místě, aby vrátil plnění poskytnuté žalobcem. V advokátem doplněném vyjádření pak žalobce poukazuje na nepřípustnost dovolání, neboť otázka navržená žalovaným k připuštění dovolání spočívá v hodnocení skutkových okolností a provedených důkazů, aniž by šlo o řešení otázky po právní stránce zásadního významu.
Vzhledem k ustanovení části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) dovolání projednal a rozhodl o něm podle dosavadních předpisů, (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001 - dále jen „o.s.ř.“). Po zjištění, že dovolání, které bylo proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., a po přezkoumání věci podle §243a odst.1 věty první o.s.ř. dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž tento mimořádný opravný prostředek není přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. Dovolání je též přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé [§238 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], nebo jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§238 odst. 1 písm. b) o.s.ř.].
Předpokladem přípustnosti dovolání podle posledně citovaného ustanovení je kromě jiného i to, že soud prvního stupně pozdějším rozsudkem rozhodl jinak proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, obsaženým ve zrušovacím rozhodnutí. Zákon zde má na mysli situaci, kdy nezávislé rozhodnutí věci soudem prvního stupně bylo vyloučeno nebo omezeno tím, že byl povinen vycházet ze závazného právního názoru odvolacího soudu do té míry, že tento právní názor byl jedině a výhradně určující pro rozhodnutí ve věci. Právní názor musí mít na rozhodnutí ve věci takový vliv, že soud prvního stupně nemůže uplatnit své názory při rozhodování věci samé. Tam, kde není takovýto vliv na pozdější rozsudek soudu prvního stupně (mezi závazným právním názorem obsaženým ve zrušovacím rozhodnutí a pozdějším odlišným rozsudkem soudu prvního stupně není vztah příčinné souvislosti), nelze dovozovat ani přípustnost dovolání podle ustanovení §238 odst. 1 písm. b) o.s.ř. Bude tomu tak zejména v případech, kdy se v dalším řízení před soudem prvního stupně změní skutkový stav, z něhož vycházel odvolací soud při zrušování dřívějšího rozsudku soudu prvního stupně a při formulování svého právního názoru; za této situace se totiž vázanost právním názorem odvolacího soudu neuplatní, neboť při změněném skutkovém stavu již nemá opodstatnění. Uložil-li odvolací soud ve zrušovacím rozhodnutí soudu prvního stupně provést další dokazování za účelem zjištění skutkových okolností, jež bude třeba po právní stránce posoudit, nelze hovořit o tom, že by vyslovil právní názor, který by byl určující pro pozdější rozhodnutí věci soudem prvního stupně. Takový „právní názor“ obsahuje jen pokyny, jak dále postupovat v řízení, a v právním posouzení skutkového stavu nijak soud prvního stupně neomezuje.
V posuzovaném případě nelze přípustnost dovolání podle ustanovení §238 odst.1 písm. b) o.s.ř. dovodit. Soud prvního stupně rozhodl pozdějším rozsudkem odlišně poté, co podle pokynů odvolacího soudu obsažených ve zrušujícím usnesení doplnil dokazování k otázce právního režimu kupní smlouvy uzavřené mezi F. J. a žalovaným. Pokynem odvolacího soudu k doplnění dokazování přitom nebyl vázán v právním posouzení věci; soudy obou stupňů se ostatně shodovaly v právním závěru, že pro platnost kupní smlouvy ze dne 3. 5. 1994 mezi účastníky je podstatné, zda žalovaný nabyl k vozu vlastnické právo podle §446 obch. zák. koupí od nevlastníka F. J. Doplněním dokazování si soud prvního stupně opatřil skutkový podklad pro právní posouzení nároku žalobce a po zhodnocení důkazů dovodil, že žalovaný neprokázal skutečnosti rozhodné pro závěr o nabytí vlastnického práva k vozu (neprokázal, že kupní smlouvu s F. J. uzavřel jako podnikatel za účelem dalšího prodeje vozu, tedy podle obchodního zákoníku). Nelze tedy dovodit, že by novým rozsudkem soud prvního stupně rozhodl jinak než v rozsudku předchozím proto, že by byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil.
Dovolání je dále přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu (§239 odst. 1 o.s.ř.). Nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, je dovolání přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§239 odst. 2 o.s.ř.).
Dovolání podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. je přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají), a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Dovolatel je proto oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu, nevyhověl-li odvolací soud jeho návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání, jen z důvodu uvedeného v ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř.
Z obsahu dovolání vyplývá, že žalovaný vytýká odvolacímu soudu závěr, že kupní smlouva s F. J. je neplatná podle §39 obč. zák. pro nedostatek vlastnického práva prodávajícího, založený na skutkovém zjištění, že žalovaný tuto smlouvu uzavřel jako soukromá osoba pro své potřeby, nikoliv pro svou podnikatelskou činnost. Je tedy zřejmé, že dovolatel ve skutečnosti zpochybňuje skutková zjištění, k nimž dospěl soud prvního stupně na základě provedeného dokazování a se kterými se ztotožnil odvolací soud; dovolání žalovaného tedy nesměřuje do právní otázky (samotného právního posouzení věci), nýbrž do skutkového stavu. Dovolatel totiž netvrdí, že by odvolací soud jím správně zjištěný skutkový stav nesprávně posoudil po stránce právní, nýbrž ve skutečnosti nesouhlasí se skutkovými závěry, které byly pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující – vytýká odvolacímu soudu jejich nesprávné hodnocení spočívající v tom, že přikládal větší váhu účetním dokladům a údajům v evidenci motorových vozidel než samotné kupní smlouvě, objednávce a faktuře. Protože soud posuzuje každý procesní úkon účastníka řízení (tedy i vymezení dovolacího důvodu) podle jeho obsahu (srov. §41 odst. 2 o.s.ř.), nepředstavuje dovolání žalovaného uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř., nýbrž dovolacího důvodu podle ustanovení §241 odst. 3 písm. c) o.s.ř., který však neslouží k řešení právních otázek, ale nápravě případného pochybení, spočívajícího v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. K přezkoumání rozsudku odvolacího soudu z tohoto důvodu tedy nemůže být přípustnost dovolání podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. založena a dovolací soud se správností rozsudku odvolacího soudu z hlediska uvedeného dovolacího důvodu nemohl zabývat.
Protože z obsahu spisu nevyplývá (a dovolatel ani netvrdí), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř., je nepochybné, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaného, aniž by se mohl věcí dále zabývat, podle ustanovení §243b odst. 4 věty první a §218 odst. 1 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Podle §243b odst. 4 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 věty první a §142 odst. 1 věty první o.s.ř. ve znění účinném do 31. 12. 2000 (srov. ustanovení části dvanácté, hlavy první, bodu 10. zákona č. 30/2000 Sb.) Nejvyšší soud ČR podle výsledku dovolacího řízení zahájeného před uvedeným datem uložil žalovanému, aby na účet advokáta (§149 odst. 1 o.s.ř.) zaplatil žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 575,- Kč, která sestává z odměny advokáta za sepis vyjádření k dovolání [§11 odst.1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění předpisů pozdějších] a z paušální částky náhrady výdajů (§13 odst. 3 vyhlášky). Podle §8 odst. 1 věty před středníkem vyhlášky není-li stanoveno jinak, považuje se za tarifní hodnotu výše peněžitého plnění nebo cena věci anebo práva a jejich příslušenství v době započetí úkonu právní služby, jichž se právní služba týká. Ustanovení §7 vyhlášky stanoví sazbu odměny podle vymezených částek peněžitého plnění. Podle §9 odst. 1 vyhlášky nelze-li hodnotu věci nebo práva vyjádřit v penězích nebo lze-li ji zjistit jen s nepoměrnými obtížemi a není-li dále stanoveno jinak, považuje se za tarifní hodnotu částka 1.000,- Kč. Výši odměny proto stanovil dovolací soud z tarifního základu 1.000,- Kč (odměna za zastoupení 500,- Kč), neboť k dovolání, které bylo sice podáno ve věci žaloby na zaplacení částky 500.000,- Kč, podal žalobce prostřednictvím advokáta vyjádření vztahující se především k řešení otázek čistě procesního charakteru (nepřípustnost dovolání), které byly také jediným předmětem dovolacího přezkumu, zatímco věc sama nebyla dovolacím soudem přezkoumávána. Proto se ve smyslu ustanovení §8 odst. 1 vyhlášky tento úkon právní služby týká věci, jejíž hodnotu nelze penězi vyjádřit (§9 odst. 1 vyhlášky).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. ledna 2003
JUDr. Petr Vojtek, v. r.
předseda senátu