ECLI:CZ:NS:2003:25.CDO.571.2002.1
sp. zn. 25 Cdo 571/2002
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce K. Š., zastoupeného advokátem, proti žalovanému B. p. m. H. K. v likvidaci, zastoupenému advokátem, o 506.896,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 22 Cm 2/95, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. května 2001, č. j. 11 Cmo 331/2000 - 278, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 19.635,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku na účet advokáta.
Odůvodnění:
Žalobce se arbitrážní žádostí ze dne 15. 11. 1991 domáhal, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit mu částku 522.896,- Kč s příslušenstvím a umožnit mu užívání nebytových prostor - restaurace v domech čp. 165 a 166 v H. K. Žádost odůvodnil tím, že žalovaný mu od 1. 10. 1990 neumožnil užívat předmětné nebytové prostory, jak se zavázal ve „smlouvě o nájmu“ uzavřené mezi účastníky ze dne 4. 9. 1990, a tím mu způsobil škodu ve výši žalované částky, která představuje skutečnou škodu ve výši 16.000,- Kč a ušlý zisk z provozování restaurační činnosti za dobu od 1. 10. 1990 do 3. 10. 1991 (tedy za dobu dohodnuté 12 měsíční výpovědní lhůty) ve výši 506.896,- Kč.
Krajský soud v Hradci Králové, kterému věc byla vzhledem k čl. III., bodu 2 písm. a) zák. č. 519/1991 Sb. postoupena, rozsudkem ze dne 22. 1. 1996, č. j. 22 Cm 2/95 - 80, žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci 16.000,- Kč s příslušenstvím, žalobu o zaplacení další částky 506.896,- Kč s příslušenstvím a žalobu o umožnění užívání předmětných nebytových prostor zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 27. 9. 1996, č. j. 22 Cm 2/95 – 92, rozsudek soudu prvního stupně vyjma výroku o náhradě nákladů řízení zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Poté Krajský soud v Hradci Králové rozhodl částečným rozsudkem ze dne 9. 10. 1997, č. j. 22 Cm 2/95 - 124, tak, že zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal, aby žalovaný umožnil žalobci užívání předmětných nebytových prostor. Toto rozhodnutí krajského soudu bylo potvrzeno rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 9. 1993, č. j. 22 Cm 2/95, a právní moci nabylo dne 3. 10. 1998.
Rozsudkem ze dne 8. 3. 1999, č. j. 2 Cm 2/95 - 174, pak Krajský soudu v Hradci Králové zamítl žalobu o zaplacení částky 506.896,- Kč s příslušenstvím.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 3. 11. 1999, č. j. 11 Cmo 266/99 - 197, rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil se závazným právním názorem, že nárok žalobce na zaplacení částky 506.896,- Kč s přísl. je třeba posoudit podle občanského zákoníku a nikoliv podle hospodářského zákoníku a o způsobu náhrady škody podle §442 odst. 2 obč. zák. ve znění účinném do 31. 12. 1991; za účelem zjištění, zda jsou splněny předpoklady v tomto ustanovení uvedené, tedy zda jde o škodu způsobenou úmyslně a zda by nepřiznání její náhrady bylo v rozporu s dobrými mravy, mu uložil, aby řízení doplnil dalšími důkazy.
Krajský soud v Hradci Králové znovu ve věci rozhodl rozsudkem ze dne 31. 7. 2000, č. j. 22 Cm 2/95 - 249, tak, že žalobu zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel z důkazů provedených v původním řízení, z nichž bylo zjištěno, že dne 4. 9. 1990 uzavřel žalovaný jako pronajímatel a žalobce jako nájemce smlouvu o nájmu předmětných nebytových prostor k provozování restaurační činnosti od 1. 10. 1990, v níž byla dohodnuta 12 měsíční výpovědní lhůta. Předmětné nemovitosti měl pronajaty RaJ, kterému žalovaný „kolem“ 26. 6. 1990, stejně jako dalším uživatelům nebytových prostor ve správě žalovaného, zaslal výpovědi ze smluv o užívání, „jsa k tomu motivován novou právní úpravou nájmu nebytových prostor, zřejmě s cílem dosažení efektivnějších ekonomických podmínek nájmu“. Z této výpovědi se podává, že užívání by mělo skončit 30. 9. 1990, pokud nedojde do té doby k uzavření smlouvy nové. Dne 26. 9. 1990 uzavřel žalovaný novou nájemní smlouvu s RaJ a téhož dne žalobci „vypověděl“ uzavřenou nájemní smlouvu bez uvedení řádných výpovědních důvodů a žalobci neumožnil od 1. 10. 1990 jejich užívání. Po doplnění dokazování výslechem žalobce, svědka P. Z. - bývalého ředitele žalovaného a opakováním důkazu obsahem spisu bývalé Krajské státní arbitráže v Hradci Králové dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalovaný nezpůsobil žalobci škodu úmyslně – v přímém či nepřímém úmyslu (§442 odst. 2 obč. zák. ve znění účinném do 31. 12. 1991), když „postupoval stejně nebo obdobně jako v případech dalších několika nebytových prostor, ať už dříve užívaných RaJ, nebo jinými uživateli“, a ještě přede dnem, kdy měl žalobci předmět nájmu předat do užívání, vyvíjel aktivitu, aby mu škoda nevznikla. Žalobci přitom neuvěřil, že o uzavření nové smlouvy s původním nájemcem RaJ nevěděl, neboť „žalobce sám připustil, že měl z titulu své funkce u RaJ podrobné informace o výpovědích, o možnosti nájmů různých restauračních provozoven a jeho zájem po uzavření smlouvy musel zintenzivnit natolik, že jistě věděl již před 26. 9. 1990, ale zejména mezi tímto datem a 30. 9. 1990, že se RAJ k vyklizení restaurace nechystá, a co je toho příčinou“, a neuvěřil mu ani v tom, že důvodem okamžitého zrušení pracovního poměru žalobce u RaJ v roce 1991 bylo uzavření předmětné nájemní smlouvy. Neshledal rovněž splnění dalšího předpokladu uvedeného v ust. §442 odst. 2 obč. zák. ve znění účinném do 31. 12. 1991, že by nepřiznání náhrady jiné škody (ušlého zisku) bylo v rozporu s pravidly socialistického soužití (dobrými mravy), neboť žalobci se nepodařilo prokázat markantní zhoršení jeho sociální a majetkové situace v příčinné souvislosti s tím, že v době od 4. 9. 1990 do 26. 9. 1990 nemohl dosáhnout předpokládaného zisku z podnikání, a neprokázal ani tvrzenou souvislost mezi skončením jeho pracovního poměru a uzavřením nájemní smlouvy se žalovaným.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 30. května 2001, č. j. 11 Cmo 331/2000 - 278, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve správném znění, že se zamítá žaloba o zaplacení částky 506.896,- Kč s příslušenstvím, rozhodl o soudním poplatku a o nákladech odvolacího řízení a proti svému rozsudku připustil dovolání. Při rozhodování o věci samé odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho názory právními. Shodně s ním dovodil, že vztahy mezi žalobcem a žalovaným se řídí občanským zákoníkem, podle kterého je třeba posuzovat i náhradu ušlého zisku. O hospodářskoprávní vztah ve smyslu ust. §1 odst. 1 a §348 hosp. zák. se nejedná z toho důvodu, že na žalobce nelze pohlížet jako na podnikatele, neboť získání předmětných nebytových prostor do nájmu nebylo výkonem jeho podnikatelské činnosti, ale pouze předpokladem k možnosti jejího výkonu. Přenechání majetku do dočasného užívání upravoval hospodářský zákoník v tehdy platném znění v ust. §348 odst. 1 a 2, avšak podle odstavce třetího se tato úprava nevztahovala na nájmy nebytových prostor, které se od 1. 5. 1990 řídily zákonem č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor. Nájemní vztah nemohl být posuzován jako hospodářskoprávní, a proto ani majetková odpovědnost žalovaného vyplývající z porušení jeho povinnosti z uzavřené nájemní smlouvy se nemůže řídit tehdy platným hospodářským zákoníkem, nýbrž ustanovením §442 odst. 2 občanského zákoníku ve znění platném v době, za kterou je nárok na náhradu ušlého zisku ( tehdy tzv. jiné škody uplatňován). Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dovodil, že žalobce neprokázal své tvrzení, že žalovaný věděl, že zrušením předmětné smlouvy o nájmu nebytových prostor bez řádných výpovědních důvodů může žalobci způsobit škodu spočívající v ušlém zisku a pro případ, že nastane, s tím byl srozuměn. Nevyplývá to ani ze svědecké výpovědi ing. Zámečníka, ani z prohlášení žalovaného v dopise žalobci ze dne 26. 9. 1990, ani z ujednání v čl. VIII smlouvy o nájmu, uzavřené mezi žalovaným jako pronajímatelem a tehdejším státním podnikem R. aj. s. p., H. K. jako nájemcem. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že v daném případě nebyla splněna podmínka úmyslného způsobení škody jako jednoho z předpokladů přiznání náhrady ušlého zisku ve smyslu §442 odst. 2 obč. zák. ve znění účinném do 31. 12. 1991, aniž považoval za nutné přezkoumávat také správnost závěru soudu prvního stupně o nesplnění druhého předpokladu tohoto ustanovení, tedy rozporu nepřiznání požadované náhrady škody s pravidly socialistického soužití (dobrými mravy). Náhrada tzv. jiné škody podle §442 odst. 2 občanského zákoníku v tehdy platném znění by mohla být přiznána jen za současného splnění obou předpokladů, takže již nesplnění jednoho z nich přiznání náhrady škody podle citovaného ustanovení vylučuje. Rozhodnutí o připuštění dovolání odvolací soud nijak neodůvodnil.
Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. §239 odst. 1 o. s. ř. a podává je z důvodu uvedeného v ust. §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. Nesouhlasí s názorem vrchního soudu, že odpovědnostní vztah mezi žalobcem a žalovaným se řídí občanským zákoníkem a nikoliv hospodářským zákoníkem. S poukazem na §1 odst. 1 a §2 hosp. zák. vyslovuje názor, že nájemní vztah mezi žalobcem a žalovaným měl být posuzován jako vztah hospodářskoprávní, a proto i majetková odpovědnost žalovaného vyplývající z porušení jeho povinnosti z uzavřené nájemní smlouvy se musí řídit hospodářským zákoníkem v jeho tehdy platném znění, jmenovitě jeho ustanovením §147. Skutečnost, že mezi účastníky jde o majetkový spor vyplývající z právního vztahu při jejich podnikatelské činnosti podle žalobce potvrzuje i okolnost, že podle čl. III bodu 2 písm. a) zák. č. 519/1991 Sb. spory zahájené u orgánů státní arbitráže dokončí krajské soudy působící ve věcech obchodních místně příslušné podle sídla arbitrážního orgánu, u něhož bylo řízení zahájeno. Žalobce s poukazem na provedené důkazy setrvává na svém tvrzení, že žalovaný věděl, že zrušením smlouvy o nájmu bez řádných výpovědních důvodů mu může způsobit škodu spočívající v ušlém zisku a pro případ, že nastane, s tím byl srozuměn. Avšak i kdyby se na vztah mezi ním a žalovaným aplikovala příslušná ustanovení občanského zákoníku o náhradě způsobené škody ve znění platném v rozhodné době, byla by podmínka úmyslného způsobení škody žalovaným jako jednoho předpokladů přiznání náhrady škody podle §442 odst. 2 obč. zák. ve znění účinném do 31. 12. 1991 splněna. Dovolatel má rovněž za to, že odvolací soud měl přezkoumat i správnost závěru soudu prvního stupně o nesplnění druhého předpokladu uvedeného v ust. §442 odst. 2 obč. zák., tedy rozporu nepřiznání požadované náhrady škody s dobrými mravy. Dále odvolacímu soudu vytýká, že neprovedl jím navrhovaný důkaz listinou o okamžitém zrušení pracovního poměru žalobce u jeho tehdejšího zaměstnavatele, neboť podle něj „tato listina prokazuje existenci vědomosti žalovaného o tom, že může svým jednáním, tj. nesplněním povinností plynoucích z nájemní smlouvy uzavřené mezi žalobcem a žalovaným, způsobit žalobci škodu, a to minimálně ve výši, kterou požaduje žalobce uhradit.“ Navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a aby mu věc byla vrácena k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém písemném vyjádření k dovolání se ztotožnil se závěry odvolacího soudu a navrhl, aby dovolání žalobce bylo jako neopodstatněné zamítnuto.
Podle ustanovení části dvanácté, hlavy I., bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1.1. 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou advokátem, přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu podle §242 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání je v dané věci přípustné podle §239 odst. 1 o. s. ř., není však opodstatněné.
Jde-li o potvrzující rozsudek odvolacího soudu, je dovolání přípustné ve smyslu §239 odst. 1 o. s. ř., jestliže odvolací soud přípustnost dovolání svým výrokem vyslovil, a to s argumentem o zásadním významu právní stránky rozhodnutí. Takto založená přípustnost dovolání úzce souvisí s vymezením možného dovolacího důvodu, jímž je z povahy věci důvod dle §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř., tj. že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolacímu přezkumu proto nemůže být podroben skutkový závěr odvolacího soudu o tom, že žalobce v řízení neprokázal, že žalovaný věděl o tom, že zrušením smlouvy o nájmu bez řádných výpovědních důvodů mu může způsobit škodu spočívající v ušlém zisku a pro případ, že nastane, s tím byl srozuměn, neboť jde o otázku skutkových zjištění, tedy o dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. c) o. s. ř. Jestliže tedy žalobce vedle dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. uplatňuje v dovolání též důvod podle písm. c/ tohoto ustanovení, tedy, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nejsou v tomto směru podmínky přípustnosti dovolání z hlediska ustanovení §239 odst. 1 o. s. ř. splněny.
Nesprávné právní posouzení věci, které žalobce dále uplatňuje jako důvod dovolání, může spočívat v tom, že dovolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.
Vzhledem k tomu, že odvolací soud ve svém rozhodnutí nevymezil otázku zásadního právního významu, zabýval se dovolací soud všemi právními otázkami, na nichž odvolací soud své rozhodnutí založil a jejichž řešení dovolatel zpochybnil.
Za stěžejní považoval odvolací soud otázku, zda uplatněný nárok na náhradu škody se řídí hospodářským nebo občanským zákoníkem. Dovolací soud se ztotožňuje se názorem odvolacího soudu, že řídila-li se právní úprava nájmu nebytových prostor podle §348 odst. 3 hosp. zák. od 1. 5. 1990 zákonem č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, tedy speciálním občanskoprávním předpisem, je odpovědnost žalovaného za porušení jeho povinnosti vyplývající ze závazkového vztahu založeného předmětnou nájemní smlouvou třeba posoudit podle občanského zákoníku.
Podle ustanovení §868 obč. zák. pokud dále není uvedeno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní vztahy vzniklé před 1. lednem 1992; vznik těchto právních vztahů, jakož i nároky z nich vzniklé před 1. lednem 1992 se však posuzují podle dosavadních předpisů.
Z toho vyplývá, že nárok žalobce na náhradu škody vzniklé před 1. 1. 1992 je třeba posuzovat podle zákona č. 40/1964 Sb., ve znění zákona č. 58/1969 Sb., zákona č. 131/1982 Sb., zákona č. 94/1988 Sb., zákona č. 188/1988 Sb., zákona č. 87/1990 Sb., zákona č. 105/1990 Sb., zákona č. 116/1990 Sb. a zákona č. 87/1991 Sb., tj. podle občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 1991, jak odvolací soud správně dovodil.
Podle §442 odst.1 obč. zák., ve znění účinném do 31. 12. 1991, hradí se jen skutečná škoda, a to uvedením v předešlý stav; není-li to dobře možné nebo účelné, hradí se v penězích. Podle odst. 2 tohoto ustanovení jde-li o škodu způsobenou úmyslně, může soud přiznat náhradu i jiné škody, jestliže by nepřiznání této další náhrady odporovalo pravidlům socialistického soužití.
Občanský zákoník ve znění účinném před 1. 1. 1992 vedle náhrady „skutečné škody“ (§442 odst. 1 obč. zák.) upravoval též náhradu „jiné škody“ (§442 odst. 2 obč. zák.) spočívající v tom, že nenastalo zvětšení (rozmnožení) majetku poškozeného, které bylo možno - kdyby nebylo škodné události - důvodně očekávat s ohledem na pravidelný běh věcí (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ČSSR Cpj 87/70, publikované pod č. 55 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1971); soud však mohl povinnost k náhradě jiné škody uložit pouze tehdy, byla-li škoda způsobena úmyslně a odporovalo-li by její nepřiznání pravidlům socialistického soužití. Zavinění ve formě úmyslu na straně škůdce bylo tedy zákonnou podmínkou pro přiznání náhrady jiné škody.
V posuzovaném případě bylo zjištěno, že žalobce uzavřel se žalovaným dne 4. 9. 1990 smlouvu o nájmu předmětných nebytových prostor od 1. 10. 1990. Tím, že žalovaný neumožnil žalobci v době od 1. 10. 1990 do 3. 10. 1991 tyto nebytové prostory k provozování restaurace užívat, porušil povinnost vyplývající z této uzavřené smlouvy. Za splnění podmínek stanovených §442 odst. 2 obč. zák. by měl žalobce právo na náhradu tzv. jiné škody. Ta by mu však mohla být přiznána jen tehdy, kdyby se žalobci podařilo prokázat, že tato škoda byla způsobena úmyslně a současně že by nepřiznání její náhrady žalobci bylo v rozporu s dobrými mravy.
Vzhledem k tomu, že občanské právo pojem úmyslu nevymezuje, vychází se z vymezení tohoto pojmu v právu trestním, které rozlišuje úmysl přímý a nepřímý. O úmysl přímý jde tehdy, jestliže škůdce věděl, že svým jednáním může škodu způsobit a také ji způsobit chtěl. O úmysl nepřímý jde, jestliže škůdce věděl, že svým jednáním škodu způsobit může, a je s tímto škodlivým následkem srozuměn pro případ, že nastane.
V posuzované věci odvolací soud pojem úmyslu vyložil v souladu se shora uvedeným a jestliže v řízení nebyly zjištěny žádné takové okolnosti, které by po právní stránce vedly k závěru o úmyslném jednání žalovaného, ať již v přímém či nepřímém úmyslu, jsou i jeho právní závěry správné. Za stavu, kdy ze skutkových zjištění vyplynulo, že žalovaný dal v souvislosti s novou právní úpravou nájmu nebytových prostor provedenou zák. č. 116/1990 Sb. v červnu 1990 RaJ (stejně jako i dalším uživatelům nebytových prostor) výpověď ze smlouvy o užívání nebytových prostor s tím, že užívání mělo skončit 30. 9. 1990, pokud nedojde do té doby k uzavření nové nájemní smlouvy, že žalobce z titulu své funkce u RaJ o jednáních a posléze o uzavření nové smlouvy s RaJ věděl a bylo mu známo, že RaJ nečiní kroky k ukončení provozu restaurace v předmětných nebytových prostorách, a za situace, kdy žalovaný ještě před 1. 10. 1990 vyvíjel aktivitu k tomu, aby ke škodě žalobci nedošlo, lze s ohledem na vzniklou situaci v souladu s názorem odvolacího soudu dovodit, že ze strany žalovaného se jednalo jen o nedbalostní jednání. Správný je proto i názor odvolacího soudu, že zákonná podmínka pro přiznání nároku žalobce na náhradu jiné škody spočívající v ušlém zisku za provozování restaurace, splněna nebyla, když kromě důkazů v řízení provedených žalobce ke svému tvrzení o úmyslném jednání žalovaného žádné důkazy nenavrhl. Dovolací soud se rovněž ztotožňuje i s jeho názorem, že podle ustanovení §442 odst. 2 ve znění účinném do 31. 12. 1991 by bylo možno náhradu tzv. jiné škody přiznat jen za splnění obou předpokladů uvedených v citovaném ustanovení; nebyl-li předpoklad spočívající v úmyslném zavinění žalovaného splněn, nebylo třeba se zbývat splněním druhého předpokladu, tedy tím, zda nepřiznání náhrady škody požadované žalobcem by bylo v rozporu s dobrými mravy.
Dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. není tedy ve vztahu k výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, naplněn.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle §243b odst. 1 věta prvá před středníkem o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §142 odst. 1 a §151 odst. 2 věty první před středníkem o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2001 (ustanovení části dvanácté, Hlavy I, bodu 10. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); s ohledem na výsledek dovolacího řízení má žalovaný právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, které sestávají z odměny za zastoupení advokátem. Výše odměny byla vypočtena z peněžité částky, jež byla předmětem dovolacího řízení (506.896,- Kč), podle §3 odst. 1 a §10 odst. 3 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášky č. 49/2001 Sb., sazba byla snížena o 50% podle §18 odst. 1 věty první citované vyhlášky (byl učiněn pouze 1 úkon - vyjádření k dovolání) na výsledných 19.560,- Kč; žalovanému kromě toho náleží paušální částka náhrady hotových výdajů ve výši 75,- Kč podle §l3 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 4. 2001, sp. zn. 29 Odo 196/2001, publikované pod č. 70 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2000).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. srpna 2003
JUDr. Olga Puškinová,v.r.
předsedkyně senátu