ECLI:CZ:NS:2003:25.CDO.743.2002.1
sp. zn. 25 Cdo 743/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudkyň JUDr. Marty Škárové a JUDr. Olgy Puškinové v právní věci žalobce J. D., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti ČR, se sídlem v Praze, Vyšehradská 16, o náhradu škody ve výši 36.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha – západ pod sp. zn. 6 C 1216/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. prosince 2001, č. j. 26 Co 455/2001-50, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Praha - západ rozsudkem ze dne 29. 5. 2001, č. j. 6 C 1216/2001-34, zamítl žalobu na zaplacení částky 36.000,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Rozhodl tak o nároku na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem, který žalobce spatřoval v průtazích soudního řízení o jeho podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, vedeného u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 3 Pp 313/99; žalobce dovozuje, že měl být z výkonu trestu podmíněně propuštěn o 4 měsíce dříve, a požaduje náhradu ušlého výdělku za období od prosince 1999 do února 2000, kdy byl soud před nařízením veřejného zasedání nečinný, a za dobu, kdy soud opožděně vyhotovil usnesení o podmíněném propuštění. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že dne 8. 6. 1999 byla Okresnímu soudu v Kladně doručena žádost žalobce o podmíněné propuštění z úhrnného trestu odnětí svobody v délce 36 měsíců, který vykonával na základě odsuzujícího rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 21. 1. 1998, sp. zn. 8 T 112/97, a rozsudku téhož soudu ze dne 3. 9. 1998, sp. zn. 2 T 45/98, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 20. 1. 1999, sp. zn. 3 To 538/98. Dne 9. 6. 1999 si Okresní soud v Kladně vyžádal hodnocení odsouzeného z věznice V. a rozsudková data k žádosti o podmíněné propuštění, dne 16. 6. 1999 vyžádal opis rejstříku trestů a spisy Městského soudu v Brně, jejichž zapůjčení urgoval dne 29. 6. 1999. Dne 27. 9. 1999 soud nařídil veřejné zasedání na 29. 11. 1999, při němž byl žalobce vyslechnut též k okolnosti, že dne 11. 11. 1999 byl vyřazen z pracoviště pro podezření z odcizení výrobků; veřejné zasedání bylo odročeno na neurčito za účelem doplnění dokazování k této skutečnosti. Hodnocení odsouzeného, které soud vyžádal dne 30. 11. 1999, obdržel dne 27. 12. 1999 a poté, co návrh žalobce na podmíněné propuštění z výkonu trestu byl doplněn zárukou zaměstnanců firmy E. v R. (3. 1. 2000), soud dne 5. 1. 2000 opětovně vyžádal podrobnou zprávu věznice k chování žalobce, která mu byla doručena dne 28. 1. 2000 se sdělením, že ve věci vyřazení odsouzeného z pracoviště pro podezření z krádeže dosud probíhá šetření. K návrhu obhájce o doplnění spisového materiálu (1. 3. 2000) soud následujícího dne vyžádal zprávu, v jakém stadiu se nachází šetření ve věci odcizení výrobků na pracovišti, a odpověď obdržel v přípise datovaném dne 22. 5. 2000. Již dne 20. 4. 2000 bylo nařízeno veřejné zasedání na 29. 5. 2000, při kterém bylo rozhodnuto o podmíněném propuštění žalobce z výkonu trestu podle §61 odst. 1 písm. b) tr. zákona za současného přijetí společenské záruky společnosti E. se sídlem v R. s tím, že byla stanovena zkušební doba v trvání 7 let. Písemné vyhotovení rozhodnutí bylo sice doručeno zástupci žalobce až 3. 7. 2000, avšak na základě příkazu ze dne 26. 6. 2000 (státní zástupce se toho dne vzdal práva stížnosti) byl žalobce téhož dne propuštěn z výkonu trestu. Soud v nyní projednávané věci posuzoval nárok žalobce na náhradu škody podle §13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) – dále též jen „zákon“, a dospěl k závěru, že v průběhu řízení nebylo prokázáno, že by Okresní soud v Kladně postupoval ve věci podmíněného propuštění s neodůvodněnými průtahy. Neshledal důvodným tvrzení žalobce, že soud byl v době od prosince 1999 do února 2000 déle než tři měsíce nečinný, neboť ze spisu vyplynulo, že soud v této době vyžadoval jednotlivé zprávy a hodnocení nejvýše do dvou až tří dnů poté, co mu byla předchozí zpráva doručena; jestliže případně musel doručení některých zpráv urgovat, nedopustil se sám soud nesprávného úředního postupu. Za neodůvodněný průtah pak soud prvního stupně nepovažoval ani dobu mezi vyhlášením usnesení a doručením jeho písemného vyhotovení, neboť zákon zde nestanoví žádnou lhůtu. Kromě toho na podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, které při splnění zákonných podmínek závisí na úvaze soudu, neměl žalobce právní nárok.
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 12. 2001, č. j. 26 Co 455/2001-50, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními i právním závěrem soudu prvního stupně, že v řízení před Okresním soudem v Kladně o podmíněném propuštění žalobce z výkonu trestu odnětí svobody nebyly zjištěny okolnosti, které by z hlediska ustanovení §13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. bylo možné charakterizovat jako nesprávný úřední postup. Nesprávný úřední postup nebo nečinnost orgánu státu při vyřizování věci podle odvolacího soudu nastane, není-li učiněn úkon či vydáno rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě, při respektování práva na spravedlivý a rychlý proces z hlediska ustanovení článku 38 odst. 2 usnesení předsednictva ČNR č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „Listina“), které garantuje vyřízení záležitosti každému občanovi v přiměřené době. Neobsahují-li trestní zákon ani trestní řád ustanovení o tom, v jaké lhůtě od podání příslušného návrhu má být řízení o podmíněném propuštění odsouzeného provedeno, závisí posouzení přiměřenosti doby k vyřízení věci na konkrétních okolnostech případu, přičemž soud musí vždy zkoumat, zda jsou splněny všechny podmínky propuštění, jak je upravuje ustanovení §61 odst. 1 tr. zák., nejen tedy zda byla vykonána polovina trestu. Postup Okresního soudu v Kladně podle odvolacího soudu nijak nevybočuje ze zásady přiměřenosti, z obsahu spisu nevyplývají takové excesy, kdy by spis po mnoho měsíců tzv. ležel a soud nevyvíjel vůbec žádnou činnost, a za průtah nelze považovat ani dvouměsíční lhůtu od nařízení veřejného zasedání do data jeho konání. Veřejné zasedání konané dne 29. 11. 1999 bylo odročeno vzhledem k potřebě (i k důkazním návrhům žalobce) vyjasnit okolnosti, za nichž došlo k odcizení výrobků na pracovišti, kam byl žalobce zařazen, což bylo vzhledem k povaze jeho odsouzení nezbytné pro rozhodnutí. Ani v postupu soudu při vyhotovování a doručování usnesení o podmíněném propuštění nelze podle odvolacího soudu hovořit o neodůvodněném průtahu, neboť překročení pořádkové lhůty pro vypravení usnesení o 14 dnů nelze považovat za dobu, která by učinila celý postup soudu z hlediska „zásady přiměřenosti“ nesprávným.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, které odůvodňuje podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. S odkazem na obecné zásady trestního práva procesního, zejména na zásadu rychlosti řízení, která je vyjádřena v ustanovení §2 odst. 4 tr. řádu s ohledem na článek 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, namítá, že je-li již osobní svoboda odsouzeného omezena, je třeba postupovat s maximálním šetřením jeho práv a svobod, tedy co nejrychleji. Lhůta k rozhodnutí o návrhu na podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody sice nebyla přesně určena, ale ze zásad trestního práva procesního a ústavních záruk vyplývá, že by měla být co nejkratší. Tomuto požadavku nasvědčuje i pozdější novelizace ustanovení §330 tr. řádu provedená zákonem č. 265/2001 Sb. nově stanovící lhůtu 30 dnů od doručení žádosti. V posuzovaném řízení se vyskytly několikatýdenní až měsíční průtahy, které byly zaviněny úplnou nečinností soudu ve věci nebo činností, která nebyla zcela efektivní. Okresní soud v Kladně byl podle dovolatele nečinný od 29. 6. 1999 do 27. 9. 1999, tedy celé tři měsíce, přičemž až za další dva měsíce poté proběhlo veřejné zasedání. Kromě toho si opakovaně žádal hodnocení a zprávy a od 2. 3. 2000 byl znovu nečinný téměř dva měsíce, až do 20. 4. 2000. Další porušení povinnosti soudu učinit úkon nebo vydat rozhodnutí dovolatel spatřuje v nedodržení ustanovení §129 odst. 2 tr. řádu ve spojení s ustanovením §35 odst. 4 kancelářského řádu a s ustanovením §138 tr. řádu. Soud podle dovolatele netvoří jen soudci, ale též úřední aparát; činnost soudu navenek je proto představována až konečným vyhotovením rozhodnutí v písemné podobě (je-li ho třeba). Za předání k přepravě je nutné považovat až odevzdání osobě, která má písemnost doručit, nebo zaměstnanci pošty, která písemnost doručuje. Pokud předseda senátu předá nadiktované rozhodnutí k přepsání, není tím splněna lhůta k vyhotovení a předání rozhodnutí k doručení. Dovolatel proto shledává zásadní právní význam napadeného rozsudku v řešení otázek, zda porušení zásady rychlosti řízení je nesprávným úředním postupem i tehdy, není-li stanovena lhůta pro vydání rozhodnutí, zda je nesprávným úředním postupem opožděné vyhotovení stejnopisu rozhodnutí, zda nesprávným úředním postupem je i činnost soudu, která „nesměřuje účinně a rychle k vyřízení věci“ a která představuje „umělé protahování řízení nečinností či neúčelnými dotazy“ a zda je při splnění všech zákonných podmínek právní nárok na podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Žalobce navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil spolu s rozsudkem soudu prvního stupně a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou - účastníkem řízení, dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podle §237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)]. Podle odstavce 3 tohoto ustanovení rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, aniž předcházelo zrušující usnesení odvolacího soudu; přípustnost dovolání lze proto posuzovat pouze podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Dovolání může být podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Přípustnost dovolání není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Nesprávné právní posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.] může spočívat v tom, že dovolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.
Podle §13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě.
Nehledě k tomu, že v ustanovení §13 zákona č. 82/1998 Sb. oproti dřívější úpravě v ustanovení §18 zákona č. 58/1969 Sb. jsou výslovně pojmenovány dva konkrétní případy nesprávného úředního postupu, spočívající v nečinnosti orgánu státu, je konstantní soudní judikaturou dovozováno, že nesprávným úředním postupem je i porušení zásady rychlosti řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 804/96, který byl uveřejněn v časopise Soudní judikatura 1/2000 pod č. 4.). To platí i pro soudní řízení, u nichž lhůta pro rozhodnutí zpravidla není předpisem stanovena, a to za předpokladu, že doba průběhu soudního řízení neodpovídá složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci, a kdy délka řízení tkví v příčinách vycházejících z působení soudu v projednávané věci (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. února 2001, sp. zn. 25 Cdo 38/2000, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, sv. 2, pod C 181).
Z tohoto pohledu dovolatelem vymezené otázky, zda porušení zásady rychlosti řízení je nesprávným úředním postupem i tehdy, není-li stanovena lhůta pro vydání rozhodnutí, zda nesprávným úředním postupem je i činnost soudu, která „nesměřuje účinně a rychle k vyřízení věci“ a která představuje „umělé protahování řízení nečinností či neúčelnými dotazy“, nejsou otázkami zásadního právního významu, neboť jsou v praxi vyšších soudů vyřešeny a nejsou posuzovány rozdílně. Odvolací soud z citované judikatury vycházel, zkoumal, zda v řízení o podmíněném propuštění žalobce z výkonu trestu odnětí svobody došlo nečinností soudu k průtahům, a svůj závěr, že o nesprávný úřední postup soudu nešlo, pak založil nikoliv na nesprávné interpretaci ustanovení §13 zákona, nýbrž na zjištění, že v posuzovaném konkrétním případě průtahy řízení nenastaly. Vyšel přitom ze skutkových zjištění soudu prvního stupně [skutkový stav dovolatel nenapadá a jeho správnost vzhledem k posuzování přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. nepodléhá dovolacímu přezkumu], že v průběhu řízení o podmíněném propuštění vyvstalo podezření, že žalobce odcizil věci společnosti, u níž byl pracovně zařazen, a že teprve ve zprávě věznice ve V. ze dne 22. 5. 2000 bylo soudu sděleno, že šetření této záležitosti bylo ukončeno se závěrem, že účast žalobce nebyla prokázána. Za situace, kdy jednou ze zákonem stanovených podmínek podmíněného propuštění je, že odsouzený ve výkonu trestu svým chováním a plněním svých povinností prokázal polepšení (§61 odst. 1 tr. zák.), a kdy ustanovení §2 odstavce 5 věty první tr. řádu ukládá soudu zjistit skutkový stav věci bez důvodných pochybností, nelze odvolacímu soudu vytýkat, že neshledal průtahy v postupu Okresního soudu v Kladně, který směřoval své dotazy především k objasnění této pro rozhodnutí významné okolnosti a který do obdržení zprávy o ukončení předmětného šetření v květnu 2000 rychleji ani účinněji postupovat nemohl; bez zjištění, jak skončilo šetření o podezření žalobce z odcizení věcí, přitom neměl potřebné podklady pro rozhodnutí o návrhu na podmíněné propuštění.
Obdobně se se smyslem přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. míjí i otázka, zda odsouzený má při splnění všech zákonných podmínek právní nárok na podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Odvolací soud nepostavil své rozhodnutí na závěru, že žalobce na podmíněné propuštění právní nárok neměl, jak se dovolatel zřejmě mylně domnívá, nýbrž dovodil, že vyhovět žádosti o podmíněné propuštění se zárukou doručenou soudu 3. 1. 2000 bylo možno pouze za splnění všech podmínek vyžadovaných ustanovením §61 odst. 1 písm. b) tr. zák. (tj. že byla vykonána polovina uloženého trestu, že žalobce ve výkonu trestu svým chováním a plněním svých povinností prokázal polepšení a že je možno přijmout záruku za dovršení jeho nápravy) a že Okresní soud v Kladně k tomu svým postupem shromažďoval důkazy.
Konečně v okolnosti, že žalobce byl na základě usnesení vyhlášeného dne 29. 5. 2000 propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody dne 26. 6. 2000 (tj. v den, kdy se státní zástupce vzdal práva stížnosti a usnesení nabylo právní moci), nelze spatřovat takový průtah v řízení, který by mohl mít významný dopad do poměrů žalobce (taková skutečnost není ani tvrzena).
Z uvedeného vyplývá, že žádná z dovolatelem formulovaných právních otázek nepředstavuje otázku po právní stránce zásadního významu ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a že tedy dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud ČR proto dovolání podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. za situace, kdy žalobce s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalované v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. července 2003
JUDr. Petr Vojtek, v. r.
předseda senátu