ECLI:CZ:NS:2003:25.CDO.76.2003.1
sp. zn. 25 Cdo 76/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Vladimíra Mikuška v právní věci žalobce V. M., zastoupeného advokátem, proti žalovanému Ř. s. a d. ČR, zastoupenému advokátkou, za vedlejší účasti K., p., a. s., na straně žalobce, o 352.502,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 25 C 120/97, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. ledna 2002, č. j. 21 Co 388/2001-115, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce a vedlejší účastník jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 7.575,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení na účet advokátky.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 25. 7. 2001, č. j. 25 C 120/97-92, zamítl žalobu na zaplacení částky 352.502,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky i vůči státu. Neshledal důvodným nárok žalobce na náhradu škody, která mu vznikla při dopravní nehodě dne 4. 7. 1995 na 37. km dálnice D1 ve směru do Prahy na osobním voze Opel Vectra. Na základě znaleckého posudku Ing. P. S., CSc., znalce z oboru chemie (anorganická chemie a technologie), soud dovodil, že vlastnosti vozovky, konkrétně žalobou tvrzené vytékání těsnící hmoty z mostu nad dálnicí, která utvořila v místě nehody na dálnici několik skvrn, nebyly příčinou nehody. Škoda tedy nebyla způsobena závadou ve sjízdnosti ve smyslu ustanovení §9a odst. 1 zákona č. 135/1961 Sb. a 12 odst. 2 vyhlášky č. 35/1984 Sb. a objektivní odpovědnost žalovaného jako správce komunikace není proto dána.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 1. 2002, č. j. 21 Co 388/2001-115, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, změnil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Podle odvolacího soudu soud prvního stupně z provedených důkazů zjistil skutkový stav správně, a s ohledem na nemožnost doplnit dokazování již skartovaným policejním spisem vedeným o předmětné nehodě, též úplně. Ztotožnil se především se závěrem, že žalobce neprokázal své tvrzení, že v době nehody byly na vozovce takové skvrny vytékající těsnící hmoty, které by bylo možno považovat za závadu ve sjízdnosti vedoucí k dopravní nehodě.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Namítá, že skutkový stav nebyl soudem prvního stupně z provedených důkazů zjištěn správně ani úplně vzhledem k tomu, že nebyly provedeny žalobcem řádně navržené důkazy a že již neexistuje policejní spis. Přitom právě z policejního protokolu a pořízených fotografií bylo možné prokázat, že v době nehody byly na vozovce takové skvrny, které je nutné považovat za závadu ve sjízdnosti a za příčinu dopravní nehody. V provedených důkazech, o které se rozsudky opírají, jsou zjevné rozpory, zatímco žalobcem navrhované důkazy byly soudem odmítnuty. Znalecký posudek doc. Ing. F. L., CSc., ve svém závěru např. uvádí, že v měřeném levém jízdním pásu dálnice D1 v úseku 37,159 až 37,179 km má povrch vozovky vyhovující protismykové vlastnosti. Vozidlo žalobce však dostalo smyk v pravém jízdním pruhu, v němž byl také zjištěn výskyt skvrn. Znalec Ing. P. S., CSc., dospěl ke zcela jiným závěrům, než naměřila sama policie. Naopak nebylo přihlédnuto k předloženému znaleckému posudku Ing. P. T., v němž je zcela jasně popsána situace v době nehody a výskyt skvrn v čerstvě mazlavém stavu, jakož i další objektivní závěry podporující oprávněnost žalovaného nároku. Podle dovolatele soud ani nezkoumal, jak bylo naloženo se souvisejícím spisem ohledně nehody jiného vozidla, která se stala týž den na tom samém místě – podle dostupných informací žalobce by měly být veškeré tyto údaje uloženy na pevném disku počítače policie, i když došlo k předčasné skartaci listinného spisu. Dovolatel proto navrhuje, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen, a aby mu věc byla vrácena k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření navrhl, aby dovolací soud dovolání odmítl.
Vedlejší účastník se ve svém vyjádření ztotožnil s rozsudky soudů obou stupňů a uvedl, že regresní nárok vůči viníkovi dopravní nehody je dnes již navíc promlčen.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou - účastníkem řízení, dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podle §237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)]. Podle odstavce 3 tohoto ustanovení rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně (ve výroku ohledně věci samé) potvrzen, aniž by mu předcházelo zrušující usnesení odvolacího soudu; přípustnost dovolání lze proto posuzovat pouze podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Dovolání může být podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Přípustnost dovolání není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Z vylíčení důvodů dovolání vyplývá, že dovolatel nesouhlasí především s tím, jak soudy obou stupňů zjistily skutkový stav v projednávané věci a tvrdí, že z provedených důkazů skutkový stav nebyl zjištěn správně ani úplně. Namítá, že soud neprovedl některé navržené důkazy, a tvrdí, že se v provedených důkazech nacházejí zjevné rozpory. Nesouhlasí též s hodnocením provedených důkazů soudem ani s tím, jakou váhu jednotlivým důkazům přiložil. Ve skutečnosti tedy dovolatel napadá rozsudek odvolacího soudu v otázce skutkových zjištění, nikoliv pro samotné právní posouzení věci. Namítaná okolnost, že rozsudek odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (srov. ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř.), však přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. založit nemůže.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud ČR proto jeho dovolání podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §146 odst. 3 a §151 odst. 2 věty první před středníkem o.s.ř. byla žalobci i vedlejšímu účastníku na straně žalobce, který má stejná procesní práva jako jím podporovaný účastník, uložena povinnost zaplatit žalovanému na nákladech dovolacího řízení účelně vynaložené náklady, které sestávají z odměny za zastoupení advokátem za 1 úkon v částce 7.500,- Kč (vyjádření k dovolání) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč (§3 odst. 1, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhlášky č. 49/2001 Sb., a §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. února 2003
JUDr. Petr V o j t e k, v. r.
předseda senátu