ECLI:CZ:NS:2003:25.CDO.78.2002.1
sp. zn. 25 Cdo 78/2002
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobkyň a/ J. M., a b/ nezletilé T. M., zastoupené matkou J. M., obou zastoupených advokátem, proti žalované S. U., o náhradu nákladů na výživu pozůstalých, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 10 C 57/99, o dovolání žalobkyň proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. září 2001, č. j. 11 Co 823/2000-67, takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. září 2001, č. j. 11 Co 823/2000-67, ve výroku, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, a rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 8. 2000, č. j. 10 C 57/99 - 41, o zamítnutí žaloby první žalobkyně na placení částky 2.000,- Kč měsíčně od 1. 6. 1997, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací okresnímu soudu k dalšímu řízení; dovolání druhé žalobkyně proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu se odmítá .
II. Řízení o dovolání obou žalobkyň proti výroku rozsudku Okresního soudu ze dne 28. 8. 2000, č. j. 10 C 57/99 - 41, jímž byla zamítnuta žaloba první žalobkyně, se zastavuje .
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhaly, aby soud uložil žalované povinnost hradit každé z nich náklady na výživu peněžitým důchodem ve výši 2.000,- Kč měsíčně od 1. 6. 1997. Žalobu odůvodnily tím, že žalovaná odpovídá za škodu vzniklou usmrcením T. H., otce nezletilé druhé žalobkyně, který oběma žalobkyním poskytoval výživu; druhé žalobkyni přispíval od jejího narození na výživu částkou 2.000,- Kč měsíčně a stejnou měsíční částku poskytoval i na uspokojování potřeb její matky (první žalobkyně), a to i v době před narozením dítěte.
Okresní soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 23. 8. 2000, č. j. 10 C 57/99 - 41, žalobu obou žalobkyň zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Při svém rozhodnutí vycházel ze zjištění, že T. H. zemřel 18. 5. 1997 následkem dopravní nehody, kterou zavinila žalovaná při jízdě osobním automobilem po předchozím požití alkoholu a bez řidičského oprávnění. Pravomocným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 17. 3. 1998, sp. zn. 11 C 21/98, bylo určeno, že T. H. je otcem nezletilé T. M., nar. 30. 1. 1997, z matky J. M. Dále bylo zjištěno, že jmenovaný přispíval na výživu nezl. žalobkyně od jejího narození měsíčně částkou 1.500,-Kč až 2.000,- Kč měsíčně a finančně se podílel i na dalších nákladech na zabezpečení jejích potřeb; s první žalobkyní nikdy nežil ve společné domácnosti, pořizoval jen různé nákupy apod. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že je dána odpovědnost žalované za škodu podle §420 odst. 2 obč. zák., přičemž shledal padesáti procentní spoluzavinění poškozeného H. na dopravní nehodě. Při zkoumání opodstatněnosti nároku nezl. žalobkyně na náhradu nákladů na výživu považoval za nepochybné, že je pozůstalou ve smyslu ust. §448 odst. 1 obč. zák. a že nárok na výživné (§85 zákona o rodině) má v rozsahu, v jakém jí zesnulý přispíval na výživu, tj. ve výši 2.000,- Kč. Vzhledem k tomu, že její výživa je pokryta přiznaným sirotčím důchodem ode dne úmrtí zemřelého ve výši 2.379 Kč,- a po valorizaci ve výši 2.433,- Kč měsíčně, soud žalobě nezl. žalobkyně nevyhověl. První žalobkyně dle názoru soudu prvního stupně není pozůstalou s nárokem na peněžitý důchod ve smyslu §448 obč. zák., neboť se zemřelým nikdy nežila ve společné domácnosti, a pokud se zesnulý T. H. podílel na pořizování různých nákupů, nejednalo se o plnění pravidelné.
K odvolání obou žalobkyň Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 27. 9. 2001, č. j. 11 Co 823/2000-67, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavých výrocích ve věci samé ve vztahu k první žalobkyni potvrdil, ve vztahu k druhé žalobkyni jej zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení a „žalobkyním přiznal právo podat dovolání“. Odvolací soud vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a řízení doplnil zprávou České správy sociálního zabezpečení, ze které zjistil, že sirotčí důchod pro nezl. žalobkyni je vyplácen v částce 2.490,- Kč měsíčně. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že první žalobkyni uplatněný nárok nenáleží, neboť s ním nežila ve společné domácnosti a neprokázala, že jí zemřelý T. H. výživu fakticky poskytoval; proto jí nepovažoval za pozůstalou ve smyslu ustanovení §448 odst. 1 obč. zák. Pokud zesnulý zajišťoval např. různé nákupy či hradil víkendové pobyty, jednalo se o plnění příležitostné, nikoliv pravidelné, které by odpovídalo charakteru výživného. Ohledně nároku nezl. žalobkyně na náhradu nákladů na výživu shodně se soudem prvního stupně dovodil, že jej uplatnila důvodně, neboť se jedná o pozůstalou ve smyslu ustanovení §448 odst. 1 obč. zák.; okresnímu soud avšak vytkl, že při určení výše nákladů na výživu vycházel nesprávně z částek, které jí zemřelý poskytoval, ačkoliv rozsah nároku se řídí rozsahem výživy, kterou byl zemřelý otec povinen ve smyslu §85 a §96 zákona o rodině nezletilé poskytovat s přihlédnutím k tomu, v jaké míře zemřelý rodič o dítě osobně pečoval. Protože soud prvního stupně se z těchto hledisek věcí nezabýval, rozhodl na základě neúplně zjištěného skutkového stavu, a krajský soud proto rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve vztahu k druhé žalobkyni zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud proti svému rozsudku připustil ve vztahu k první žalobkyni dovolání k otázce výkladu pojmu pozůstalý ve smyslu ust. §448 odst. 1 obč. zák. a dále k otázce stanovení rozsahu nákladů na výživu dětí s přihlédnutím k poskytovanému sirotčímu důchodu.
Proti výroku rozsudku soudu prvního stupně, jímž byla zamítnuta žaloba první žalobkyně, a proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu, podaly žalobkyně dovolání. Nesouhlasí s názorem soudů obou stupňů, že první žalobkyni nelze považovat za pozůstalou ve smyslu ust. §448 odst. 1 obč. zák. z důvodu, že se zemřelým nežila ve společné domácnosti a že neprokázala, že jí zemřelý fakticky výživu poskytoval. Poukazují na účastnickou výpověď první žalobkyně, která uvedla, že zemřelý T. H. jí před i po narození dítěte přispíval částkou 2.000,- Kč měsíčně a že kromě toho platil i různé nákupy, které částečně kryly potřeby obou žalobkyň, což před soudem potvrdil i svědek V. H., otec zemřelého. Podle jejich názoru měly soudy obou stupňů při svých úvahách o poskytovaném plnění přihlédnout i k tomu, že v době úmrtí T. H. byly nezl. žalobkyni necelé 4 měsíce. Výklad §448 odst. 1 obč. zák., který zaujaly, považují dovolatelky za nesprávný, neboť z tohoto ustanovení nevyplývá nutnost, aby pozůstalí vedli se zemřelým společnou domácnost. V této souvislosti poukazují na Komentář k občanskému zákoníku autorů J. B. a M. H., vydaný nakladatelstvím Linde, rok 1996, v němž se uvádí, že nárok na peněžitý důchod mají osoby, kterým zemřelý poskytoval výživu, že může jít o plnění doplňkové, i když pravidelné, a že se nevyžaduje odkázanost na výživu zemřelého. Mají za to, že za stavu, kdy první žalobkyně zemřelému vařila, prala, kdy společně s ním nakupovala a s dítětem chodili na procházky, navštěvovali rodiče zemřelého a dojížděli k nim na víkendové pobyty, jak ve své výpovědi před soudem uvedla, vedla se zemřelým fakticky společnou domácnost. Dovolatelky navrhly, aby rozsudky soudů obou stupňů byly v napadených výrocích zrušeny a aby věc byla v tomto rozsahu vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Podle ustanovení části dvanácté, hlavy I, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 1. 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000).
Nejvyšší soud jako soud dovolací ( §10a o. s. ř. ) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníky řízení, řádně zastoupenými advokátem ve smyslu ust. §241 odst. 1 o. s. ř., přezkoumal napadený potvrzující výrok rozsudku odvolacího soudu podle §242 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání první žalobkyně je opodstatněné a že dovolání druhé žalobkyně není přípustné.
Jde-li o potvrzující rozsudek odvolacího soudu, je dovolání přípustné ve smyslu §239 odst. 1 o. s. ř., jestliže odvolací soud přípustnost dovolání svým výrokem vyslovil, a to s argumentem o zásadním významu právní stránky rozhodnutí. Takto založená přípustnost dovolání úzce souvisí s vymezením možného dovolacího důvodu, jímž je z povahy věci důvod dle §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř., tj. že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolacímu přezkumu proto nemůže být podroben skutkový závěr odvolacího soudu o tom, že první žalobkyně v řízení neprokázala, že jí zemřelý T. H. výživu fakticky poskytoval, neboť jde o otázku skutkových zjištění, tedy o dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. c) o. s. ř. Jestliže tedy první žalobkyně vedle dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. uplatňuje v dovolání též důvod podle písm. c/ tohoto ustanovení, tedy, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nejsou v tomto směru podmínky přípustnosti dovolání z hlediska ustanovení §239 odst. 1 o. s. ř. splněny.
Nesprávné právní posouzení věci, které první žalobkyně dále uplatňuje jako důvod dovolání, může spočívat v tom, že dovolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení §448 odst. 1 obč. zák. při usmrcení se hradí peněžitým důchodem náklady na výživu pozůstalým, kterým zemřelý výživu poskytoval nebo byl povinen poskytovat. Náhrada nákladů na výživu náleží pozůstalým, pokud tyto náklady nejsou hrazeny dávkami důchodového zabezpečení poskytnutými z téhož důvodu.
Pod pojmem „pozůstalí“ jsou ve smyslu ustanovení §448 odst. 1 obč. zák. míněny děti, rodiče, sourozenci a jiné osoby, které žily se zemřelým nejméně po dobu jednoho roku před jeho smrtí ve společné domácnosti a které z tohoto důvodu pečovaly o tuto společnou domácnost anebo byly na zemřelého odkázány výživou, a dále osoby, jimž zemřelý byl povinen podle zákona o rodině poskytovat výživné (srov. např. Sborník III. Nejvyššího soudu, SEVT, Praha 1978, str. 91 a 92, příp. rozsudek Nejvyššího soudu SR z 29. 3. 1970, sp. zn. 3 Cz 11/70, uveřejněný pod č. 26/1971 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). Příbuzenský nebo jiný vztah k zemřelému zde není rozhodný, neboť okruh oprávněných je určen a je závislý na konkrétním zjištění, zda, komu a v jakém rozsahu zemřelý výživu poskytoval nebo byl povinen poskytovat. Pojem „pozůstalí“ tedy není totožný s pojmem osob povolaných podle zákona nebo podle závěti za dědice podle občanského zákoníku. U skupiny pozůstalých, kterým zemřelý výživu fakticky poskytoval, muselo jít o pravidelné plnění, nikoli jen příležitostné plnění, i když tímto pravidelným plněním byla výživa takto jen doplňována. Existence nároku podle §448 obč. zák. je tedy závislá buď na právní povinnosti k poskytování výživného, nebo na tom, že byť zemřelý k tomu nebyl podle zákona povinen, výživné skutečně poskytoval; výše náhrady je tedy přímo úměrná výživě, které se pozůstalým dostávalo nebo mělo dostávat od zemřelého za jeho života.
V posuzované věci vycházel odvolací soud ze skutkového zjištění, že pravomocným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 17. 3. 1998, sp. zn. 11 C 21/98, bylo určeno, že T. H. je otcem nezletilé T. M., nar. 30. 1. 1997, že s její matkou-první žalovanou nikdy nežil ve společné domácnosti a že jí zemřelý výživu fakticky neposkytoval, pouze se nepravidelně podílel na různých nákupech či hradil víkendové pobyty. Jestliže odvolací soud na základě takto zjištěného skutkového stavu dospěl k závěru, že nárok první žalobkyně na náhradu nákladů na výživu není dán, pak jde o názor nesprávný nerespektující ust. §448 odst. 1 obč. zák., neboť důvodnost nároku může být založena i zákonnou vyživovací povinností, kterou je třeba po právní stránce posoudit z hlediska ust. §95 odst. 1 zákona č. 94/1963 Sb., zákona o rodině, ve znění zákonů č. 132/1982 Sb. a č. 234/1992 Sb., tedy podle zákona o rodině ve znění účinném do 31. 7. 1998, podle nějž otec dítěte, za kterého není matka dítěte provdána, je povinen matce přispívat přiměřeně na úhradu výživy po dobu jednoho roku, jakož i na úhradu nákladů spojených s těhotenstvím a slehnutím. Rozsah náhrady nákladů na výživu a úhradu uvedených nákladů neprovdané matky je pak určen rozsahem výživného, které neprovdané matce náleží podle §95 odst. 1 a §96 odst. 1 zákona o rodině, přičemž je nerozhodné, zda na takový příspěvek byla odkázána, zejména zda pobírala či pobírá dávky v mateřství.
Z uvedeného vyplývá, že ve vztahu k dovolacímu přezkumu otevřené právní otázce je dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. naplněn a že rozsudek odvolacího soudu není v napadeném potvrzujícím výroku správný; dovolací soud jej proto v uvedeném výroku zrušil (§243b odst. 1 věta za středníkem, odst. 2 věta první o. s. ř.). Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i výrok rozsudku soudu prvního stupně, jímž byla zamítnuta žaloba první žalobkyně, a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení (§243b odst. 2 o. s. ř.)
Vzhledem k tomu, že v dané věci mají žalobkyně v řízení postavení samostatných společníků (§91 odst. 1 o. s. ř.), neboť hmotné právo (§448 odst. 1 obč. zák.) umožňuje, aby nárok na náhradu nákladů na výživu každé z nich byl projednán samostatně, není druhá žalobkyně k podání dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby první žalobkyně na placení částky 2.000,- Kč měsíčně od 1. 6. 1997, subjektivně oprávněna. Dovolací soud proto podle §243b odst. 4, věty první, a §218 odst. 1 písm. b) o. s. ř. dovolání druhé žalobkyně proti tomuto výroku odmítl.
Pokud žalobkyně dovoláním napadly také rozsudek soudu prvního stupně, bylo v této části nutno řízení zastavit. Z ust. §236 odst. 1 o. s. ř., dle něhož je dovolání mimořádným opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, totiž vyplývá, že dovoláním nelze rozhodnutí soudu prvního stupně úspěšně napadnout. Opravným prostředkem pro přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně je odvolání (§201 o. s. ř.); občanský soudní řád proto také neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti takovému rozhodnutí. Tím, že žalobkyně směřují dovolání přímo proti rozsudku soudu prvního stupně, uvedenou podmínku dovolacího řízení opomíjí. Nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení; Nejvyšší soud proto řízení o dovolání proti rozsudku soudu prvního stupně zastavil (§104 odst. 1, §243c o. s. ř.).
Vyslovený právní názor dovolacího soudu je pro další řízení závazný (§243d odst. 1 o. s. ř.). V novém rozhodnutí rozhodne soud znovu o nákladech řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. dubna 2003
JUDr. Olga Puškinová, v. r.
předsedkyně senátu