ECLI:CZ:NS:2003:25.CDO.974.2002.1
sp. zn. 25 Cdo 974/2002
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce PhDr. O. Z., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému J. J., za účasti Č. p., a. s., jako vedlejšího účastníka na straně žalované, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 16 C 44/97, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. února 2002, č. j. 18 Co 588/01-146, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. 2. 2002, č. j. 18 Co 588/01-146, pokud jím byl rozsudek soudu prvního stupně změněn v rozsahu 30 % základu nároku, se zamítá, jinak se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 mezitímním rozsudkem ze dne 18. 9. 2001, č. j. 16 C 44/97-125, rozhodl, že žalobní návrh je opodstatněný co do jedné poloviny. Předchozí rozsudek obvodního soudu v této věci ze dne 21. 9. 2000, č. j. 16 C 44/97-76, kterým byla žaloba shledána opodstatněnou rovněž v rozsahu jedné poloviny, byl zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 18. 5. 2001, č. j. 18 Co 17/01-100, a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Soud prvního stupně rozhodl o základu nároku žalobce na náhradu škody, jež byla způsobena na jeho vozidle Citroen, při dopravní nehodě dne 27. 4. 1996 v Praze 5, kdy došlo ke střetu s vozem žalovaného VW Vento. Po provedeném řízení včetně znaleckého dokazování z oboru silniční dopravy dospěl soud k závěru, že za škodu na voze žalobce odpovídá žalovaný podle §420 odst. 1 a §427 obč. zák. z jedné poloviny, neboť na dopravní nehodě se podíleli oba účastníci, kteří v rozhodné době byli provozovateli předmětných vozidel, a protože žalovaný neprokázal, že škodu nezavinil, své odpovědnosti se nezprostil. Příčinou nehody byl jak způsob jízdy žalobce, který vyjel z vedlejší na hlavní silnici se dvěma jízdními pruhy v jednom směru, přejel až do levého jízdního pruhu a vjel na vodorovnou silniční značku V 13, kde zastavil tak, že zadní část auta přečnívala do levého jízdního pruhu, čímž vytvořil nečekanou překážku na silnici, tak i způsob jízdy žalovaného, který jel v levém jízdním pruhu rychlostí 80 až 90 km/hod., ačkoliv povolená rychlost v místě nehody byla 60 km/hod., a včas nereagoval na překážku. Oba se na silnici nechovali tak, jak by se účastníci silničního provozu měli chovat, neboť žalobce neměl na komunikaci provádět nebezpečné manévry a vytvářet nečekanou překážku a žalovaný neměl překračovat rychlost a měl řádně sledovat situaci na komunikaci.
K odvolání účastníků Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 2. 2002, č. j. 18 Co 588/01-146, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žaloba je co do základu opodstatněna z jedné pětiny. Správným neshledal právní posouzení věci soudem prvního stupně na základě zjištěného skutkového stavu, neboť bylo třeba právní vztah účastníků posoudit podle ustanovení §431 obč. zák. vzhledem k tomu, že škoda vznikla ze střetu provozů dvou provozovatelů, kteří, jde-li o vzájemné vypořádání mezi nimi, odpovídají podle účasti na způsobení vzniklé škody. Tato odpovědnost má objektivní charakter, zavinění či spoluzavinění provozovatelů není samo o sobě rozhodující, nýbrž rozhodující je zhodnocení všech skutkových okolností, které byly hlavními příčinami vzniku škody. Objektivní míra účasti provozovatelů na vzniklé škodě může být ovšem vyjádřena i jejich zaviněným jednáním či opomenutím, pokud bylo v příčinné souvislosti se vznikem škody. Každý z provozovatelů nese odpovědnost za část celkové škody vzniklé střetem, a to úměrně ke své účasti, kterou měl na způsobení škody. Odvolací soud posuzoval věc podle §431 obč. zák. a dospěl k jinému závěru než soud prvního stupně, pokud jde o opodstatněnost základu nároku. Protože hlavní příčinou vzniku škody, bez níž by ke střetu nedošlo, bylo počínání žalobce, který vjel do vozovky, aniž dal přednost, a nadto prováděl zakázaný manévr, když se na nedovoleném místě otáčel do protisměru, a protože také žalovaný porušil dopravní předpisy, když překročil povolenou rychlost a zřejmě včas nezareagoval na vozidlo žalobce, odvolací soud uzavřel, že vznik škody byl z 80% zapříčiněn jednáním žalobce a z 20 % jednáním žalovaného.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.. Odvolacímu soudu, který věc posuzoval podle ustanovení §431 obč. zák., vytýká nesprávné právní posouzení věci, protože nevzal dostatečně v úvahu význam a váhu porušení právních povinností na straně žalobce a žalovaného a objektivní skutečnosti existující v době nehody, a nesprávně hodnotil míru účasti žalobce na způsobené škodě 80 %. S odkazem na ustálenou judikaturu (rozhodnutí R 64/1972) uvádí, že při hodnocení míry účasti provozovatelů na způsobené škodě podle ust. §431 obč. zák. je nutné pečlivě zkoumat jednotlivé příčiny vzniku škody. Dovozuje, že jeho jednání, které je třeba posoudit izolovaně, nebylo příčinou vzniku škody; i když on porušil právní povinnost, nedošlo v důsledku toho ke škodě na vozidle, a okolnost, že přejel plnou čáru a otáčel se do protisměru, mohlo ohrozit řidiče jedoucí v protisměru, nikoliv žalovaného a nebylo tedy příčinou dopravní nehody. Naopak jednání žalovaného, který nereagoval na vozidlo žalobce, nezačal včas brzdit, nezastavil a nevyhnul se mu, bylo příčinou vzniku škody. Protože bez tohoto jednání by ke vzniku škody nedošlo, je účast žalovaného na způsobení škody stoprocentní. Dovolatel dále namítá, že konstatování odvolacího soudu, že žalobce vjel do vozovky, aniž dal přednost, nemá oporu v provedeném dokazování. Znalecký posudek Ing. H. považuje za nepřezkoumatelný, protože hodnocení míry zavinění je otázkou právní a znalci nepřísluší věc po této stránce hodnotit. Navrhl zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci k dalšímu řízení.
Vedlejší účastník ve svém vyjádření odkázal na obsah svého odvolání z 11. 8. 2001.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2001 (dále též jen o. s. ř.), neboť dovoláním je napadeno rozhodnutí odvolacího soudu vydané po 1. 1. 2001 a po řízení provedeném podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2001 (srov. část dvanáctou, hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.) Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem, přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu podle §242 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu v části, v níž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, není přípustné, a v části, v níž byl změněn, není důvodné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 o. s. ř.
Podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm.b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
V dané věci sice odvolací soud výrok svého rozsudku, kterým rozhodl, že žaloba je co do základu opodstatněna z jedné pětiny, označil jako „změnu“ rozsudku soudu prvního stupně, avšak ve skutečnosti ke změně rozsudku soudu prvního stupně došlo pouze v tom rozsahu, ve kterém odvolací soud rozhodl rozdílně o základu nároku oproti soudu prvního stupně, tj. v rozsahu 3/10 (30 %). Je tedy zřejmé, že rozhodnutí soudů obou stupňů o základu nároku v rozsahu 1/5 (20 %) jsou shodná a v tomto rozsahu jde o potvrzení rozsudku soudu prvního stupně, neboť oba soudy při vymezení práv a povinností účastníků dospěly ke shodnému závěru o důvodnosti uplatněného nároku z 20 %. V tomto rozsahu se přípustnost dovolání řídí podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají – srov. ust. §241a odst. 3 o. s. ř.), a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Právním posouzením ve smyslu ust. §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti.
Dovolatel odvolacímu soudu vytýká nesprávnou aplikaci ustanovení §431 obč. zák. na daný případ.
Podle ustanovení §431 obč. zák. střetnou-li se provozy dvou nebo více provozovatelů a jde-li o vypořádání mezi těmito provozovateli, odpovídají podle účasti na způsobení vzniklé škody.
Ustanovení §431 obč. zák., které upravuje odpovědnost provozovatelů i vypořádání mezi nimi, navazuje na právní úpravu objektivní odpovědnosti podle ustanovení §427 a §428 obč. zák. Rozhodná je účast, kterou měli provozovatelé na způsobení celkové škody vzniklé ze střetu, tedy ty okolnosti konkrétního případu, které byly hlavními příčinami vzniklé škody. Domáhá-li se žalobce náhrady za poškození jeho vozu při dopravní nehodě a oba účastníci srážky jsou provozovateli těchto dopravních prostředků, odpovědnost obou provozovatelů navzájem se posuzuje podle ustanovení §431 obč. zák.
Příčinou vzniku škody je ta okolnost, bez jejíž existence by ke škodnému následku nedošlo; přitom nemusí jít o příčinu jedinou, nýbrž stačí, jde-li o jednu z hlavních příčin, která se podílí na nepříznivém následku, o jehož odškodnění jde.
Nelze přisvědčit názoru dovolatele, že jeho jednání je třeba posuzovat izolovaně od jednání žalovaného a že - takto posuzováno - vzniklá škoda je v příčinné souvislosti jen s jednáním žalovaného, který nepřizpůsobil rychlost a způsob své jízdy nedovolenému počínání žalobce na vozovce a nezabránil tak střetu vozidel. Za hlavní a jedinou příčinu střetu nelze považovat izolovaně pouze tu okolnost, že žalovaný narazil zezadu do vozu žalobce, tedy že nezastavil před vozem žalobce, nýbrž i tu okolnost, že žalobce zastavil na zakázaném místě na vozovce, kam vjel v přímém rozporu s vodorovným dopravním značením a v rozporu s pravidly silničního provozu tam zůstal stát s částí svého vozu zasahující do jízdní dráhy vozů jedoucích za ním. Žalobce celou situaci v silničním provozu vyvolal, a to nejen přímým porušením jeho povinností řidiče, ale i neobvyklým počínáním, spoléhaje se na to, že ostatní účastníci silničního provozu budou jeho nedovolený způsob jízdy respektovat a přizpůsobí se mu. Při hodnocení míry účasti obou účastníků na vzniku škody je tedy třeba přihlédnout i k tomu, že ze strany žalovaného nešlo o reakci na situaci v běžných mezích rizika silničního provozu, nýbrž o reakci na nedovolené a neobvyklé počínání žalobce. Pokud by se žalobce choval v souladu s dopravními přepisy a neotáčel se přes dvojitou plnou čáru do protisměru a na zakázaném místě nezůstal stát s přesahem do jízdní dráhy za ním jedoucích vozů, ke střetu obou vozidel by nepochybně nedošlo. Právní názor odvolacího soudu, že jednání žalobce, který prováděl na silnici zakázaný manévr, je jednou z hlavních příčin vzniku škody na jeho vozidle, je proto správný, a zcela v souladu s dosavadní judikaturou.
Danému dovolacímu přezkumu předložená právní otázka tak nezakládá důvod pro závěr, že rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Pak ovšem není dovolání proti potvrzujícím výrokům tohoto rozsudku přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobce v uvedeném rozsahu odmítl podle §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o. s. ř.
Proti výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žaloba ze 30 % není opodstatněná, je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
Dovolatel v rámci dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř. (tj. že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování), namítá, že závěr odvolacího soudu o tom, že vjel do vozovky, aniž dal přednost, nemá oporu v provedeném dokazování.
O nesprávné skutkové zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování ve smyslu ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. se jedná v případě, že výsledek hodnocení důkazů neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nevyplynuly ani nevyšly v řízení nijak najevo, nebo naopak pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, popř. v jeho hodnocení důkazů a dalších poznatků, jež vyšly v řízení najevo, je logický rozpor z hlediska jejich závažnosti, zákonnosti, pravdivosti či věrohodnosti apod., nebo jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení §133 až 135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva.
Skutkový stav věci, jež byl podkladem pro právní posouzení základu uplatněného nároku, byl zevrubně zjištěn soudem prvního stupně, má oporu v provedeném dokazování a nedoznal změny ani v průběhu odvolacího řízení. Na jeho základě odvolací soud věc posoudil podle §431 obč. zák. Pokud odvolací soud počínání žalobce na vozovce označil též termínem „nedání přednosti“, ačkoliv nešlo o nedání přednosti v jízdě, jak je definováno ve vyhlášce o pravidlech silničního provozu, sama tato nepřesnost v odůvodnění napadeného rozsudku není skutkovým zjištěním, a tedy ani okolností významnou pro právní posouzení věci z hlediska aplikace hmotněprávního ust. §431 obč. zák. Podíl žalobce, který svým nedovoleným a bezohledným jednáním celou situaci vyvolal, je zcela zásadní, a i podle názoru dovolacího soudu je podíl jeho účasti na způsobení vzniklé škody, jak byl určen odvolacím soudem, plně odpovídající zjištěným okolnostem o průběhu nehodového děje.
Pokud pak dovolatel namítá, že znalecký posudek Ing. H. je nepřezkoumatelný, protože znalec se zabýval mírou zavinění, a tedy právní otázkou, jde o dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tato námitka však není důvodná. Jak vyplývá z obsahu spisu, úkolem znalce Ing. H. bylo posoudit příčiny a průběh předmětné dopravní nehody. Znalec tedy posuzoval skutkové okolnosti dopravní nehody a právní kvalifikaci těchto skutečností neprováděl, ani se nevyjadřoval k otázce zavinění. Dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. proto není naplněn.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání není z hlediska uplatněných dovolacích důvodů opodstatněné, dovolací soud proto dovolání žalobce proti výroku, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn, zamítl ( §243b odst. 2 o. s. ř.).
Vzhledem k tomu, že jako vedlejší účastník na straně žalované vstoupila do řízení Česká pojišťovna a. s., bude soud v dalším řízení jednat s ní jako s vedlejším účastníkem, neboť procesní nástupnictví z titulu singulární sukcese nepřichází u vedlejšího účastníka (§93 o.s.ř.) v úvahu.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. května 2003
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu