ECLI:CZ:NS:2003:26.CDO.102.2003.1
sp. zn. 26 Cdo 102/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. a JUDr. Blanky Moudré ve věci žalobkyně R. V., zastoupené advokátkou, proti žalovanému V. R., zastoupenému advokátem, o zpřístupnění bytu a vydání klíčů od bytu, vedené u Okresního soudu Plzeň – město pod sp. zn. 28 C 108/2001, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 11. září 2002, č. j. 18 Co 402/2002-108, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.975,- Kč k rukám advokátky, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Okresní soud Plzeň – město (dále též jen „soud prvního stupně“) v pořadí druhým rozsudkem ze dne 25. dubna 2002, č. j. 28 C 108/2001-92, vyhověl žalobě a uložil žalovanému povinnost umožnit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku přístup do „bytu číslo 3 o velikosti 2+1, I. kategorie, nacházejícího se v P.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“) a vydat jí klíče od předmětného bytu. V návaznosti na rozhodnutí ve věci samé rozhodl o nákladech řízení účastníků. V pořadí první, tehdy zamítavý rozsudek soudu prvního stupně ze dne 2. července 2001, č. j. 28 C 108/2001-48, byl k odvolání žalobkyně zrušen usnesením Krajského soudu v Plzni (odvolacího soudu) ze dne 29. ledna 2002, č. j. 18 Co 612/2001-62, a věc byla – se závazným právním názorem odvolacího soudu – vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K odvolání žalobkyně odvolací soud rozsudkem ze dne 11. září 2002, č. j. 18 Co 402/2002-108, citovaný vyhovující rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Soudy obou stupňů vzaly z provedených důkazů za zjištěno, že účastníci byli manželé, že již v roce 1998 se žalobkyně z předmětného bytu odstěhovala, že následně bylo manželství účastníků pravomocně rozvedeno rozsudkem Okresního soudu Plzeň – město ze dne 26. dubna 1999, č. j. 30 C 238/98-18, že pravomocným rozsudkem ze dne 7. července 2000, č. j. 30 C 293/99-58, zamítl soud prvního stupně žalobu na určení, že žalovaná (v projednávané věci žalobkyně) není nájemkyní předmětného bytu, a vyhověl žalobě na zrušení práva společného nájmu předmětného bytu, určil, že byt bude dále užívat jako nájemce žalobce (v projednávané věci žalovaný), a žalované (v projednávané věci žalobkyni) uložil povinnost byt vyklidit do patnácti dnů od „přidělení“ náhradního bytu. Poté rovněž zjistily, že citovaný rozsudek nebyl v otázce bytové náhrady změněn, že žalobkyni dosud nebyl náhradní byt zajištěn, že žalobkyně s manželem a dcerou, jejímž otcem je žalovaný, bydlí v bytě na adrese P. (dále jen „byt S.“), a že zde jde o nájemní poměr na dobu určitou, který byl naposledy prodloužen do 30. června 2002. Z uvedených skutkových zjištění soudy obou stupňů především dovodily, že žalobkyně a její manžel jsou společnými nájemci bytu S., a že tento byt – vzhledem k tomu, že jde o nájemní poměr na dobu určitou – nelze pokládat za náhradní byt pro žalobkyni ve smyslu přisouzené bytové náhrady. Dále rovněž dovodily, že – na základě závazného (§159 odst. 2 o.s.ř.) rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci sp. zn. 30 C 293/99 – svědčí proto žalobkyni tzv. právo bydlení v předmětném bytě do zajištění náhradního bytu (v otázce bytové náhrady nebylo citované rozhodnutí soudu prvního stupně změněno), a uzavřely, že za této situace má žalovaný povinnost umožnit jí přístup do bytu a vydat jí rovněž klíče od bytu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, v němž – s přihlédnutím k jeho obsahu (§41 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů /dále jen „o.s.ř.“/) – uplatnil dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. (rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci). Prostřednictvím užitého dovolacího důvodu zpochybnil správnost právního závěru, že žalobkyni svědčí k předmětnému bytu právo bydlení do zajištění náhradního bytu. V této souvislosti namítl, že žalobkyně se již v červnu 1998 odstěhovala ke svému příteli, s nímž dne 20. července 2000 uzavřela manželství, že uzavřením manželství vzniklo žalobkyni a jejímu manželovi právo společného nájmu k bytu S., a že tím byl pro žalobkyni zajištěn náhradní byt (podle rozsudku soudu prvního stupně ze dne 7. července 2000, č. j. 30 C 293/99-58). Navíc odstěhováním se z předmětného bytu (v měsíci červnu 1998) splnila žalobkyně uloženou vyklizovací povinnost a tím došlo k zániku závazku splněním ve smyslu §559 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném v době rozhodování odvolacího soudu (dále jen „obč. zák.“). Zde odkázal na R 8/1987 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. I kdyby žalobkyni právo bydlení k předmětnému bytu svědčilo, pak toto právo podle názoru žalovaného zaniklo opuštěním společné domácnosti ze strany žalobkyně (§708 obč. zák. ). Navrhl, aby dovolací soud zrušil nejen napadený rozsudek odvolacího soudu, nýbrž i rozhodnutí soudu prvního stupně, a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání namítla, že byt S. nelze pokládat za náhradní byt, neboť nesplňuje požadavky na trvalé bydlení. Jde-li o otázku práva na bydlení v předmětném bytě, odkázala na rozsudek soudu prvního stupně ze dne 7. července 2000, sp. zn. 30 C 293/99, a zdůraznila, že v tomto řízení nebyl prokázán její úmysl byt trvale opustit a více se do něj nevrátit. V dalším se ztotožnila s právním posouzením věci odvolacím soudem.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a odst. 2 o.s.ř.) a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř., neboť směřuje proti rozsudku, jímž odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil.
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), i když nebyly v dovolání uplatněny. Existence zmíněných vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Nejvyšší soud České republiky již v rozsudku ze dne 27. října 1999, sp. zn. 2 Cdon 1401/97, uveřejněném pod č. 68 v sešitě č. 6 z roku 2000 časopisu Soudní judikatura, dovodil právní závěr, že bytová náhrada je z časového hlediska vždy odpovídající, je-li zajištěna na dobu neurčitou (tedy na dobu, o které není jisto, ve kterém časovém okamžiku skončí a která s přihlédnutím k úpravě institutu nájmu bytu poskytuje nájemci nejvyšší možnou míru ochrany). V rozsudku ze dne 3. dubna 2003, sp. zn. 26 Cdo 298/2002, Nejvyšší soud rovněž dovodil, že je-li při úvaze o tom, zda má být rozvedenému manželovi odepřeno právo na bytovou náhradu vyplývající ze zákona, určující okolnost, že tomuto rozvedenému manželovi svědčí jiný právní důvod bydlení, pak musí jít zásadně o takový právní důvod, který je (objektivně) způsobilý uspokojit jeho bytovou potřebu „trvale“. Tak tomu bude např. tehdy, svědčí-li rozvedenému manželovi (spolu)vlastnické právo k domu nebo bytu, právo odpovídající věcnému břemenu, nebo právo (společného) nájmu bytu na dobu neurčitou; nelze vyloučit ani případ, kdy sice půjde o nájem na dobu určitou, ale kdy je nájem bytu sjednáván na dobu určitou opakovaně, nebo kdy je nájem sjednán na tak dlouhou dobu, jež umožňuje učinit závěr o tom, že bytová potřeba rozvedeného manžela je uspokojena.
V posuzovaném případě odvolací soud shodně se soudem prvního stupně vzal za zjištěno, že žalobkyně s manželem a dcerou, jejímž otcem je žalovaný, bydlí v bytě Sladkovského, a že zde jde o nájemní poměr na dobu určitou, který byl naposledy prodloužen do 30. června 2002. Na základě těchto skutkových zjištění – stejně jako soud prvního stupně – dovodil, že žalobkyně a její manžel jsou společnými nájemci bytu S., a že tento byt – vzhledem k tomu, že jde o nájemní poměr na dobu určitou – nelze pokládat za náhradní byt pro žalobkyni ve smyslu přisouzené bytové náhrady. S přihlédnutím k výše uvedeným právním závěrům, od nichž se dovolací soud neodchyluje ani v projednávané věci, lze jeho právní posouzení věci pokládat v tomto ohledu za správné.
Dovolatel se mylně domnívá, že odstěhováním se z předmětného bytu splnila žalobkyně uloženou vyklizovací povinnost a tím – vzhledem k právnímu závěru, přijatému v rozsudku bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 30. října 1985, sp. zn. 3 Cz 28/85, uveřejněném pod R 8/1987 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – došlo k zániku závazku splněním ve smyslu §559 odst. 1 obč. zák. S přihlédnutím ke zjištěnému skutkovému stavu věci je právní závěr, přijatý v citovaném rozsudku, pro danou věc nevyužitelný. Je tomu tak proto, že odstěhováním z předmětného bytu nemohla žalobkyně plnit uloženou vyklizovací povinnost, neboť v době odstěhování jí povinnost k vyklizení bytu uložena nebyla. Podle ničím nezpochybněných skutkových zjištění se totiž žalobkyně z předmětného bytu odstěhovala již v měsíci červnu 1998 a vyklizovací povinnost z bytu jí byla uložena až rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 7. července 2000, č. j. 30 C 293/99-58. Pro úplnost zbývá připomenout, že byl-li v řízení o žalobě o zrušení práva společného nájmu bytu (v řízení ve věci sp. zn. 30 C 293/99 Okresního soudu Plzeň – město) důvod rozhodnout, že žalobkyně má právo na bytovou náhradu (ve smyslu §712 odst. 3 věty druhé obč. zák.), soud jí správně uložil povinnost byt vyklidit (po zajištění bytové náhrady – §712 odst. 6 obč. zák.), ačkoliv se od června 1998 v bytě nezdržovala a popřípadě v něm neměla umístěny žádné věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. srpna 2002, sp. zn. 26 Cdo 2754/2000, uveřejněný pod č. 166 v sešitě č. 9 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura). Lze uzavřít, že k zániku závazku splněním ve smyslu §559 odst. 1 obč. zák. nemohlo dojít; ani zde tedy nebyl dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. užit opodstatněně.
Z posléze uvedených důvodů se nelze ztotožnit ani s názorem, že i kdyby žalobkyni právo bydlení k předmětnému bytu svědčilo, pak toto právo zaniklo opuštěním společné domácnosti ze strany žalobkyně ve smyslu §708 obč. zák.
Podle §159 odst. 2 věty před středníkem o.s.ř. (tj. ustanovení, na něž správně odkázal již odvolací soud) výrok pravomocného rozsudku je závazný pro účastníky a pro všechny orgány.
Z citovaného ustanovení vyplývá, že pravomocný rozsudek Okresního soudu Plzeň – město ze dne 7. července 2000, č. j. 30 C 293/99-58, je mimo jiné ve výrocích označených jako I. a II. (ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba na určení, že žalovaná /v projednávané věci žalobkyně/ není nájemkyní předmětného bytu, a ve výroku o zrušení práva společného nájmu účastníků k předmětnému bytu) závazný rovněž pro soud. Bylo-li citovaným rozsudkem závazně vyřešeno, že účastníkům svědčilo právo společného nájmu bytu, které bylo citovaným rozsudkem (jeho výrokem označeným jako II.) zrušeno, byla žalobkyně v době odstěhování se (tj. v měsíci červnu 1998) společnou nájemkyní bytu. Proto jí (současně) nemohlo svědčit právo bydlení v bytě (ve smyslu §712 odst. 6 obč. zák) a neexistující právo nemohlo – logicky vzato – zaniknout trvalým opuštěním společné domácnosti podle §708 obč. zák. Proto ani v tomto ohledu nelze dovodit naplněnost dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.
Jelikož se žalovanému správnost napadeného rozhodnutí prostřednictvím užitého dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud – aniž ve věci nařídil jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.) – dovolání jako nedůvodné zamítl (§243b odst. 2 věta před středníkem a odst. 6 o.s.ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, §142 odst. 1 o.s.ř. a zavázal žalovaného k náhradě nákladů dovolacího řízení, které úspěšné žalobkyni vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokátky. Tyto náklady sestávají z odměny advokátky v částce 1.900,- Kč (§2 odst. 1, §7 písm. d/ ve spojení s ustanovením §10 odst. 3, §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších změn a doplňků), a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 9. července 2003
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu