ECLI:CZ:NS:2003:26.CDO.1071.2003.1
sp. zn. 26 Cdo 1071/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci žalobce D. v. d. O., proti žalované H. D., o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 20 C 34/97, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. března 2003, č. j. 16 Co 13/2003-128, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.025,- Kč k rukám advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 14. prosince 2000, č. j. 15 Co 363/2000-104, změnil v pořadí druhý, vyhovující rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 (soudu prvního stupně) ze dne 3. února 2000, č. j. 20 C 34/97-80, tak, že zamítl žalobu (na přivolení k výpovědi z nájmu „bytu č. 24 o velikosti 1+1, II. kategorie, v 5. patře domu čp. 1785 v katastrálním území Ž. v P.“ – dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“). Současně rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů. Zbývá dodat, že v pořadí první, zamítavý rozsudek soudu prvního stupně ze dne 16. ledna 1998, č. j. 20 C 34/97-46, byl k odvolání žalobce zrušen (pro nepřezkoumatelnost podle §221 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou s účinností od 1. ledna 2001 zákonem č. 30/2000 Sb. – dále jen „o.s.ř.“) usnesením odvolacího soudu ze dne 17. srpna 1998, č. j. 21 Co 334/98-61, a věc byla (podle §221 odst. 2 o.s.ř.) vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Na základě skutkového zjištění, že v době od února 1996 do prosince 1996 přenechala žalovaná předmětný byt bez souhlasu pronajímatele do užívání MUDr. Z. B. a MUDr. D. P. za částku 5.000,- Kč měsíčně a od srpna 1996 za částku 3.500,- Kč měsíčně (vedle nájemného, které rovněž platily), soudy obou stupňů usoudily na naplněnost v pořadí prvního uplatněného výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. d/ ve spojení s ustanovením §719 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném v době dání výpovědi z nájmu bytu (dále jen „obč. zák.“). Ze skutkových zjištění, že žalovaná vlastní „jednu ideální polovinu nemovitosti ve Z.“, a že „se převážně zdržuje ve Z. a nikoliv v předmětném bytě …“, pak dovodily, že jsou naplněny i další uplatněné výpovědní důvody podle §711 odst. 1 písm. g/ a h/ obč. zák. Z provedených důkazů rovněž zjistily, že zdravotní stav žalované je „vážný“. Zatímco soud prvního stupně ani na základě tohoto zjištění neusoudil na rozpor výpovědi z nájmu bytu s dobrými mravy (ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák.), odvolací soud dovodil, že zdravotní stav žalované je „natolik vážný, že je namístě výjimečně žalobci odepřít právo na výkon jeho vlastnického práva“, a proto vyhovující rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl.
Proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 14. prosince 2000, č. j. 15 Co 363/2000-104, podal žalobce dovolání. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) rozsudkem ze dne 5. prosince 2002, č. j. 26 Cdo 2105/2001-118, napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. S přihlédnutím k právnímu posouzení věci odvolacím soudem a k obsahové konkretizaci uplatněného dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. řešil dovolací soud otázku, zda ze skutečností zjištěných soudy obou stupňů lze usoudit, že výpověď z nájmu bytu je v daném případě v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.). Dovodil, že právní závěry odvolacího soudu o rozporu výpovědi z nájmu bytu s dobrými mravy v té podobě, jak jsou v napadeném rozsudku obsaženy, jsou neúplné a proto i nesprávné. Odvolací soud totiž usoudil na rozpor výpovědi z nájmu bytu s dobrými mravy pouze s ohledem na závažný zdravotní stav žalované, a přitom – v rozporu s ustálenou judikaturou – opomenul, resp. nesprávně z pohledu ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. vyhodnotil, další zjištěné skutečnosti. Při posouzení, zda výpověď z nájmu bytu je v rozporu s dobrými mravy, totiž především pominul skutkové zjištění, že v době od února 1996 do prosince 1996 přenechala žalovaná předmětný byt bez souhlasu pronajímatele do užívání MUDr. Z. B. a MUDr. D. Prokůpkové za částku 5.000,- Kč měsíčně a od srpna 1996 za částku 3.500,- Kč měsíčně (vedle nepoměrně nižšího nájemného, které rovněž platily), a navíc ponechal zcela stranou okolnosti na straně pronajímatele, významné z hlediska §3 odst. 1 obč. zák.
Poté odvolací soud rozsudkem ze dne 4. března 2003, č. j. 16 Co 13/2003-128, potvrdil vyhovující rozsudek soudu prvního stupně ze dne 3. února 2000, č. j. 20 Co 34/97-80, a rozhodl o nákladech řízení účastníků.
Odvolací soud – stejně jako soud prvního stupně – dovodil, že jsou naplněny uplatněné výpovědní důvody podle §711 odst. 1 písm. d, g/ a h/ obč. zák., a že výpověď z nájmu bytu není v rozporu s dobrými mravy.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná – s odkazem na ustanovení „§236 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu v platném znění“ – dovolání. Především v něm namítla, že do plateb podnájemnic byly zahrnuty i platby za pronájem „vybavení bytu včetně technického příslušenství, televize, nábytku, kuchyňského vybavení, telefonu a dalších“. Poté se vyjádřila k posouzení věci podle §3 odst. 1 obč. zák. a v této souvislosti podrobně popsala svůj aktuální zdravotní stav v době po podání žaloby. Dále uvedla, že skutková konkretizace uplatněných výpovědních důvodů není dostatečně určitá, že soudy v rozporu s hmotněprávní úpravou nerozhodly, ke kterému datu nájemní poměr skončí, a že z výrokové části soudních rozhodnutí nejsou zřejmé důvody, pro něž bylo k výpovědi z nájmu bytu přivoleno. Odvolacímu soudu rovněž vytkla, že „akceptoval nejasné formulace v odůvodnění prvostupňového rozsudku“, a že se „nedostatečně vyrovnal se změnou svého stanoviska při použití §3 o.z.“. Namítla rovněž, že uplatněné výpovědní důvody „jsou fakticky důvody zástupními, majícími zastřít skutečný důvod, kterým je uvolnění bytu žalované pro předsedu družstva žalobce“. Podrobně se také vyjádřila k otázce naplněnosti uplatněných výpovědních důvodů, a zdůraznila, že soudy by měly vzít v úvahu „i pouhé racionální a logické posouzení celého případu“, a že by měly přihlédnout „k okolnostem žalované, zejména k tomu, že žalovaná je plně invalidní důchodkyně, je vážně nemocná a nemoc ji zhoršuje, ne-li znemožňuje, plné využívání předmětného bytu v pátém poschodí …“. Žalovaná je přesvědčena, že soudy se měly pokusit o smírné vyřešení případu. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání namítl, že výtky žalované ohledně procesních pochybení jsou zcela účelové. V dalším se ztotožnil se skutkovými zjištěními i s právním posouzením věci odvolacím soudem a navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto.
Nejvyšší soud České republiky řešil nejprve otázku, zda o dovolání má rozhodnout podle občanského soudního řádu, ve znění před novelou provedenou s účinností od 1. ledna 2001 zákonem č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, nebo podle občanského soudního řádu, ve znění po uvedené novele. Pro odpověď na tuto otázku bylo podstatné, že soud prvního stupně vydal své (v pořadí druhé) rozhodnutí dne 3. února 2000. Odvolací soud sice o odvolání žalované proti rozsudku soudu prvního stupně rozhodl – po zrušení svého v pořadí prvního rozsudku ze dne 14. prosince 2000, č. j. 15 Co 363/2000-104, rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 5. prosince 2002, č. j. 26 Cdo 2105/2001-118 – až dne 4. března 2003, avšak s přihlédnutím k části dvanácté, hlavě první, bodu 15. zákona č. 30/2000 Sb. je musel projednat podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu, ve znění před 1. lednem 2001, jak správně konstatoval v odůvodnění napadeného rozsudku. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů (podle občanského soudního řádu, ve znění před 1. lednem 2001), dovolací soud dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. – dále opět jen „o.s.ř.“ (srov. část dvanáctou, hlavu první, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb.).
Poté Nejvyšší soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas a k tomu oprávněnou osobou (žalovanou), řádně zastoupenou advokátem (§240 odst. 1, §241 odst. 1 a 2 o.s.ř.).
Následně se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Nejde-li o případ vad řízení taxativně uvedených v §237 odst. 1 o.s.ř. – a ty v daném případě nebyly žalovanou v dovolání namítány a z obsahu spisu nevyplývají – řídí se přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu ustanoveními §238 odst. 1 písm. b/ a §239 odst. 1 a 2 o.s.ř.
Podle §238 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. nemůže být dovolání v projednávané věci přípustné. V pořadí druhým (vyhovujícím) rozsudkem soudu prvního stupně, tj. rozhodnutím, které bylo napadeným rozsudkem potvrzeno, bylo sice rozhodnuto jinak než v dřívějším rozsudku (v pořadí prvním /zrušeným/ rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 16. ledna 1998, č. j. 20 C 34/97-46, byla žaloba zamítnuta), avšak nestalo se tak v důsledku vázanosti právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, jak to pro účely založení přípustnosti dovolání v tomto případě normuje ustanovení §238 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. Přitom vázanost právním názorem odvolacího soudu, obsaženým ve zrušujícím rozhodnutí, předpokládá situaci, kdy nezávislé rozhodnutí soudu prvního stupně bylo vyloučeno nebo omezeno tím, že tento soud byl povinen vycházet ze závazného právního názoru odvolacího soudu do té míry, že uvedený právní názor byl jedině a výhradně určující pro rozhodnutí ve věci. Právní názor odvolacího soudu tedy musí mít na rozhodnutí ve věci takový vliv, že soud prvního stupně nemůže uplatnit své názory při rozhodování věci samé (srov. Občanský soudní řád, komentář, 3. vydání 1997, nakladatelství C.H.BECK, strana 680). V pořadí první rozhodnutí soudu prvního stupně odvolací soud zrušil pro nepřezkoumatelnost podle §221 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Zrušující usnesení odvolacího soudu ze dne 17. srpna 1998, č. j. 21 Co 334/98-61, proto neobsahovalo a – logicky vzato – ani obsahovat nemohlo závazný právní názor, jímž by bylo nezávislé rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé vyloučeno nebo omezeno tak, jak je naznačeno výše. Ostatně ani soud prvního stupně se v následném řízení po zrušení v pořadí prvního rozsudku necítil být při novém rozhodování „omezen“ závazným právním názorem odvolacího soudu, jak to vyplývá z jeho rozsudku ze dne 3. února 2000, č. j. 20 C 34/97-80.
Jelikož odvolací soud proti svému potvrzujícímu rozsudku dovolání ve smyslu §239 odst. 1 o.s.ř. nepřipustil, nemůže být dovolání přípustné ani podle tohoto ustanovení.
Nenavrhla-li žalovaná vyslovení přípustnosti dovolání, nelze uvažovat o nevyhovění návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání a tím o přípustnosti dovolání podle §239 odst. 2 o.s.ř.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. dovolání odmítl pro nepřípustnost, aniž se jím mohl zabývat z pohledu uplatněných dovolacích důvodů.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 4, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a 146 odst. 2 věty první /per analogiam/ o.s.ř. a zavázal žalovanou, která zavinila, že její dovolání muselo být odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalobci vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Bylo-li dovolací řízení zahájeno dne 25. dubna 2003 (podáním dovolání – §82 odst. 1 ve spojení s §243c o.s.ř.), stanoví se odměna za zastupování advokátem podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších změn a doplňků (srov. část dvanáctou, hlavu první, bod 10. zákona č. 30/2000 Sb.). Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 950,- Kč (§2 odst. 1, §7 odst. 1 písm. d/ ve spojení s §10 odst. 3, §15 ve spojení s §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb.) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 26. srpna 2003
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu