ECLI:CZ:NS:2003:26.CDO.1118.2002.1
sp. zn. 26 Cdo 1118/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Blanky Moudré ve věci žalobce Stavebního bytového družstva S. v P., zastoupeného advokátem, proti žalovanému F. V., zastoupenému advokátem, o zaplacení částky 55.795.- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 13 C 248/2000, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. listopadu 2001, č. j. 35 Co 425/2001-66, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.125.-Kč, k rukám advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 9. 7. 2001, č. j. 13 C 248/2000-47, uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 51.294,40 Kč se zde specifikovaným úrokem z prodlení, zamítl žalobu na zaplacení částky 4.500,60- Kč s příslušenstvím a rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalovaného (směřujícího proti potvrzujícímu výroku o věci samé a proti výroku o nákladech řízení) Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 11. 2001, č. j. 35 Co 425/2001-66, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném vyhovujícím výroku o věci samé a ve výroku o nákladech řízení potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Soudy obou stupňů vycházely ze zjištění, že účastníci uzavřeli dne 20. 10. 1998 smlouvu o nájmu nebytových prostor (dílny a umývárny automobilů), nacházejících se v objektu žalobce v Č. (dále „předmětné nebytové prostory“ nebo „nebytové prostory“), v níž bylo dohodnuto roční nájemné za dílnu 35.290.- Kč a za mycí linku 15.881.- Kč (celkem 51.171.-Kč), že smlouva byla uzavřena na dobu určitou – do 31. 12. 1999, že žalovaný nebytové prostory uvedeného data nevyklidil, že žalobce nepodal do třiceti dnů poté (do 30. 1. 2000) žalobu na jejich vyklizení, a že k předání nebytových prostor žalobci došlo až v lednu 2001. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dovodil, že nájemní vztah k předmětným nebytovým prostorám se podle §676 obč. zák. obnovil na dobu jednoho roku – do 31. 12. 2000, a že žaloba na zaplacení dlužného nájemného za uvedené období ve výši 51.171.- Kč je důvodná; rovněž tak shledal důvodným požadavek na zaplacení částky 123,40 Kč, představující nedoplatek úhrady za spotřebovanou elektrickou energii a za vodu. Odvolací soud též přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že žalovaný neprokázal, že mu bylo žalobcem ztěžováno či znemožňováno užívání předmětných prostor, a konstatoval, že žalovaný ani nevyužil svého práva domáhat se slevy z nájemného. Neshledal, že by výkon práva žalobce byl v rozporu s dobrými mravy, přičemž poukázal na to, že žalovaný v roce 2000 vědomě disponoval s předmětnými nebytovými prostorami, nevyklidil je, a neplatil žalobci žádnou úhradu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení „§238 odst. 1 písm. b) o. s. ř., ve znění účinném k 1. 1. 2001“. Uvedl, že „důvod dovolání spočívá v nesprávném právním posouzení věci“, a že nesouhlasí s právním závěrem odvolacího soudu, že došlo ze zákona – podle §676 odst. 2 obč. zák. – k obnovení nájemní smlouvy uzavřené mezi účastníky na dobu určitou (do 31. 12. 1999). Poukazuje přitom na to, že z provedených důkazů vyplynulo, že žalobce znemožnil žalovanému užívat umývárnu, jakož i na to, že oba účastníci jednali od počátku roku 2000 o uzavření nové nájemní smlouvy za jiných podmínek, než které byly dohodnuty na rok 1999, že žalobce uzavření nové smlouvy odkládal, spoléhaje na to, že se nájem obnoví, že žalovaný žalobci důvěřoval, a že proto od smlouvy neodstoupil a nedomáhal se slevy z nájemného. Na základě toho dovozuje, že „přiznání náhrady žalobci …. odporuje ustanovení §3 občanského zákoníku“ a navrhuje, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce ve svém dovolacím vyjádření poukázal na to, že žalovaný neprokázal tvrzený rozpor výkonu práva na zaplacení nájemného s ustanovením §3 odst. 1 obč. zák., vyjadřoval se k důvodům, pro které nedošlo k uzavření nové nájemní smlouvy, a navrhl, aby dovolání bylo jako nedůvodné zamítnuto.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241, §241a odst. 1 o. s. ř.), se nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku.
Dovolatel opírá přípustnost dovolání o ustanovení „§238 odst. 1 písm. b) o. s. ř. ve znění účinném k 1. 1. 2001“, tj. má zřejmě na mysli zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (dále též jen „o. s. ř.“), která nabyla účinnosti k uvedenému datu. Citované ustanovení, upravující přípustnost dovolání proti (zde specifikovanému) usnesení odvolacího soudu však v dané věci – kdy jde o dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu - přípustnost dovolání nezakládá.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. Ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. přípustnost dovolání nezakládá, jelikož rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem odvolacího soudu, je jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.
V projednávané věci – jak je patrno z obsahu dovolání – je výtka nesprávnosti právního posouzení věci založena na kritice správnosti (úplnosti) skutkových zjištění, resp. hodnocení důkazů. Dovolatel tu však přehlíží, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže změnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. - přípustné (§241a odst. 3 o. s. ř.). V případě, že je přípustnost dovolání teprve zvažována (podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.
Jestliže tedy v souzené věci dovolatel zpochybňuje závěr odvolacího soudu, že nájemní vztah mezi účastníky se obnovil ve smyslu ustanovení §676 odst. 2 obč. zák., a poukazuje přitom na skutkové okolnosti, pro které nemohlo (nemělo) k právním následkům, předvídaným citovaným ustanovením dojít, nelze na tomto odlišném skutkovém základu dovodit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.; to platí i ve vztahu k argumentaci, dovozující z těchto skutkových okolností nutnost aplikace §3 odst. 1 obč. zák.
Se zřetelem k výše uvedenému je třeba učinit závěr, že dovolání není podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné. Za tohoto stavu dovolací soud dovolání žalovaného podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1, a §146 odst. 3 o. s. ř., a žalovanému, jehož dovolání bylo odmítnuto, byla uložena povinnost nahradit žalobci náklady dovolacího řízení. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 3.050.-Kč za sepis vyjádření k dovolání (§2 odst. 1, §3 odst. 1, §10 odst. 3, §15 ve spojení s ustanovením §14 odst. 1, §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších změn a doplňků), a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 75.-Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat soudního výkonu rozhodnutí
V Brně dne 26. srpna 2003
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu