ECLI:CZ:NS:2003:26.CDO.1169.2001.1
sp. zn. 26 Cdo 1169/2001
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Hany Müllerové a JUDr. Blanky Moudré ve věci žalobce V. H., zastoupeného advokátem, proti žalované městské části P., zastoupené advokátem, o určení neplatnosti výpovědi ze smlouvy o nájmu nemovitosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 38 C 353/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. listopadu 2000, č. j. 14 Co 415/2000-80, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 5.075,- Kč k rukám advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 9 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 11. května 2000, č. j. 38 C 353/99-42, zamítl žalobu na určení, že „výpověď ze smlouvy o nájmu nemovitostí čp. 1110 a čp. 1512 v ulici U., P., uzavřená dne 8.6.1994 mezi městskou částí P. jako pronajímatelem a V. H. jako nájemcem, ze dne 17.6.1999 (dále jen „předmětné domy“, „nájemní smlouva ze dne 8. června 1994“ a „výpověď ze dne 17. června 1999“), podaná pronajímatelem, je neplatná a právně neúčinná“, a rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 9. listopadu 2000, č. j. 14 Co 415/2000-80, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků a proti svému rozsudku připustil dovolání.
Po provedeném dokazování vzaly soudy obou stupňů mimo jiné za zjištěno, že:
- podle nájemní smlouvy ze dne 8. června 1994 přenechala žalovaná jako pronajímatelka žalobci jako nájemci do užívání předmětné domy, a že podle bodu II./2.1. citované nájemní smlouvy byl nájemní poměr sjednán na dobu neurčitou a mohl být vypovězen nejpozději šest měsíců před koncem kalendářního roku písemnou výpovědí s ukončením smluvního vztahu k 31. prosinci kalendářního roku,
- podle zápisu z 11. jednání obvodní rady v P. ze dne 25. května 1999 starosta městské části P. informoval obvodní radu o úmyslu městské části P. vypovědět žalobci nájemní smlouvu ze dne 8. června 1994, že úkolem vypracovat výpověď ze smlouvy bude grémiem starosty pověřen odbor majetku, a že obvodní rada s tímto řešením souhlasila,
- podle interního sdělení Obvodního úřadu městské části P., odboru majetku ze dne 25. května 1999 odbor majetku po projednání v obvodní radě dne 25. května 1999 rozhodl o podání výpovědi z nájemní smlouvy ze dne 8. června 1994,
- podle zápisu z jednání grémia starosty ze dne 1. června 1999 uložilo grémium starosty odboru majetku vypovědět ke dni 30. června 1999 žalobci nájemní smlouvu ze dne 8. června 1994,
- podle výpovědi ze dne 17. června 1999 městská část P. jako pronajímatelka dala žalobci výpověď z nájemní smlouvy ze dne 8. června 1994 s tím, že nájemní vztah skončí dnem 31. prosince 1999,
- podle článku XIV. bodu 4. organizačního řádu Obvodního úřadu městské části P., platného od 1. února 1999 a účinného od 1. dubna 1999, působí odbor majetku na úseku správy majetku, kde plní povinnosti vlastníka, tj. sleduje efektivní využívání majetku, provádí pronájmy, převody a zcizování v oblasti nemovitého majetku, hospodaření s bytovým i nebytovým fondem,
- podle podpisového řádu Obvodního úřadu městské části P. starosta podepisuje mj. veškeré písemnosti týkající se nakládání s majetkem a smlouvy týkající se disponování s nemovitým majetkem (nabývání, zcizování, pronájmy nebytových objektů a bytových domů včetně jejich částí, zastavěných i nezastavěných pozemků).
Soudy obou stupňů posoudily projednávanou věc podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném v době dání výpovědi ze dne 17. června 1999 (dále jen „obč. zák.“), zákona č. 367/1990 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění platném v době dání výpovědi ze dne 17. června 1999 – dále jen „zákon o obcích“ (citovaný zákon byl zrušen zákonem č. 128/2000 Sb., o obcích /obecní zřízení/ - §154 pol. 1. zákona č. 128/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů), a zákona č. 418/1990 Sb., o hlavním městě Praze, ve znění platném v době dání výpovědi ze dne 17. června 1999 – dále jen „zákon o hlavním městě Praze“ (citovaný zákon byl zrušen zákonem č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze - §128 pol. 1. zákona č. 131/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Na základě uvedených skutkových zjištění pak mimo jiné dovodily, že v daném případě jde o výpověď z nájmu nemovitostí, tedy o samostatnou působnost obce ve smyslu §14 odst. 1 písm. b/ zákona o obcích ve spojení s §27 zákona o hlavním městě Praze. Protože nejde o otázku, vyhrazenou obecnímu zastupitelstvu (srov. §36 a §36a odst. 1 a 2 zákona o obcích), musí uvedená otázka náležet ve smyslu §45 písm. p/ zákona o obcích do působnosti obecní (v daném případě obvodní) rady – dále též jen „obvodní rada“. Obvodní rada delegovala ((§45 písm. a/ a f/ a §58 odst. 2 zákona o obcích) organizačním řádem rozhodování těchto otázek na odbor majetku (srov. článek XIV. bod 4. organizačního řádu Obvodního úřadu městské části P., platného od 1. února 1999 a účinného od 1. dubna 1999). Za této situace byl odbor majetku oprávněn „provádět pronájmy“, tj. podle názoru soudů obou stupňů nejen uzavírat „smlouvy o nájmu nemovitostí“, nýbrž i „podávat výpovědi z těchto nájmů“. Rozhodl-li odbor majetku dne 25. května 1999 „o podání výpovědi“ a vzala-li obvodní rada jeho rozhodnutí „na svém 11. zasedání na vědomí“, nelze výpověď ze dne 17. června 1999 pokládat za neplatný právní úkon ve smyslu §39 obč. zák. Z důvodů uvedených v napadeném rozsudku však není tento úkon podle názoru soudů obou stupňů neplatný ani pro neurčitost či nesrozumitelnost, tj. není neplatný podle §37 odst. 1 obč. zák.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž – s přihlédnutím k jeho obsahu – uplatnil dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci odvolacím soudem. V dovolání zpochybnil především správnost právního závěru, že obvodní rada byla oprávněna delegovat (ve smyslu §45 písm. a/ a f/ a §58 odst. 2 zákona o obcích) vnitřním organizačním předpisem svou pravomoc v oblasti samostatné působnosti obce, konkrétně na úseku rozhodování o nájmech (tudíž rovněž o výpovědích z nájmu), na odbor majetku obvodního úřadu. Zde především namítl, že zmocnění k přenesení takové pravomoci není obsaženo v §45 zákona o obcích, které úkoly obecní rady vypočítává, a pokračoval, že výjimku, jde-li o možnost přenesení pravomocí obecní rady na obecní úřad či komise, představuje pouze ustanovení §45 písm. l/ a §51a zákona o obcích (posléze zmíněné ustanovení bylo do citovaného zákona včleněno novelou provedenou zákonem č. 302/1992 Sb.), avšak o tam uvedené případy přenesení pravomocí v daném případě nejde. Přitom na možnost přenesení takové pravomoci nelze usoudit ani z ustanovení §45 písm. o/ zákona o obcích, podle něhož obecní rada rozhoduje mimo jiné i o organizační struktuře obecního úřadu. Vzhledem k uvedenému pak rovněž namítl, že odbor majetku nebyl oprávněn uzavírat smlouvy o nájmu nemovitostí a ani podávat výpovědi z takových právních vztahů; takové úkony totiž byla oprávněna činit pouze obecní rada a odbor majetku mohl – ve smyslu §58 odst. 3 zákona o obcích – plnit pouze „pomocné úkoly“, které mu uložila obecní rada (nebo obecní zastupitelstvo). Rozhodl-li tedy o podání výpovědi ze dne 17. června 1999 odbor majetku bez předchozího rozhodnutí obvodní rady, jde podle názoru žalobce o výpověď neplatnou (ve smyslu §39 obč. zák.). Žalobce navrhl, aby dovolací soud zrušil nejen napadený rozsudek odvolacího soudu, nýbrž i rozhodnutí soudu prvního stupně, a aby věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
V doplňujícím podání, které bylo doručeno přímo Nejvyššímu soudu České republiky dne 14. listopadu 2002, žalobce již uplatněný dovolací důvod (podle jeho označení dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu, ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb.) dále podrobněji konkretizoval a nadto namítl, že řízení bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Zde uvedl, že odvolací soud se v napadeném rozsudku nevypořádal s jeho odvolacími námitkami, především pak s tvrzením, že nebyla prokázána existence rozhodnutí odboru majetku, kterým by byla dána samotná výpověď z nájmu, a zdůraznil, že z tohoto důvodu je napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání navrhla, aby dovolání bylo jako opožděně podané odmítnuto. Podle původně vyznačené doložky právní moci nabylo napadené rozhodnutí právní moci dne 28. prosince 2000. Dovolání, podané podle otisku prezentačního razítka soudu prvního stupně dne 19. března 2001, je proto dovoláním podaným po marném uplynutí jednoměsíční dovolací lhůty, upravené v ustanovení §240 odst. 1 občanského soudního řádu, ve znění před novelou provedenou s účinností od 1. ledna 2001 zákonem č. 30/2000 Sb. Podle názoru žalované by měl být advokát (popřípadě alespoň jeho sekretářka, koncipient či osoba, která přebírá poštu) zastižen ve svém sídle vždy a nelze proto dovodit, že se zde v době doručování nezdržoval.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) považuje především za potřebné zdůraznit, že žalobce se mýlí, má-li – vzhledem k odkazu na zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené s účinností od 1. ledna 2001 zákonem č. 30/2000 Sb. – zato, že o jeho dovolání bude rozhodnuto podle občanského soudního řádu, ve znění po uvedené novele. Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. lednem 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li proto napadené rozhodnutí vydáno dne 9. listopadu 2000, dovolací soud dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „o.s.ř.“).
Nejvyšší soud, a to i vzhledem k námitce žalované, se nejdříve zabýval otázkou včasnosti dovolání. Přitom neopomenul, že není vázán datem, které bylo jako datum právní moci rozhodnutí vyznačeno soudem prvního stupně na originálu rozsudku odvolacího soudu (srov. nález Ústavního soudu České republiky ze dne 2. dubna 1998, sp. zn. III. ÚS 456/97, uveřejněný pod č. 43 ve svazku 10, ročník 1998 – I. díl Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky). Současně neopomenul, že základní předpoklad náhradního doručení podle §47 odst. 2 o.s.ř. (v daném případě i s přihlédnutím k ustanovení §48 odst. 3 o.s.ř.), tj. předpoklad, že adresát se v místě doručení zdržuje, není dán např. tehdy, je-li adresát v době doručování hospitalizován v léčebném zařízení. Vzhledem k těmto závěrům a k obsahu spisu (viz. podání na č. l. 89 – 90 spisu a lékařské potvrzení na č. l. 91 spisu) se dovolací soud ztotožňuje s názorem soudu prvního stupně v tom, že napadené rozhodnutí nabylo právní moci až dne 28. února 2001 a nikoliv již 28. prosince 2000, jak to původně soud prvního stupně vyznačil na originálu napadeného rozsudku. Poté shledal, že bylo-li dovolání, sepsané dne 19. března 2001, podáno osobně u soudu prvního stupně téhož dne (19. března 2001), bylo podáno v jednoměsíční lhůtě od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu (od 28. února 2001), upravené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., a tudíž včas. K nově uplatněným důvodům dovolání, obsaženým v doplňujícím podání, Nejvyšší soud nepřihlížel (§242 odst. 4 o.s.ř.); je však zapotřebí dodat, že k vadám podle §241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř. dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti za předpokladu, že dovolání je podáno včas, k tomu oprávněnou osobou a je přípustné.
Dovolací soud dále konstatuje, že dovolání (podané u soudu prvního stupně dne 19. března 2001) bylo podáno osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a odst. 2 o.s.ř.) a je přípustné podle §239 odst. 1 o.s.ř., neboť odvolací soud přípustnost dovolání vyslovil ve výroku napadeného rozhodnutí
Na tomto místě je zapotřebí zdůraznit, že je-li, jako v projednávané věci, dovolání přípustné podle §239 odst. 1 o.s.ř., je dovolací přezkum vyhrazen jen pro řešení závažných právních otázek (dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř.). V dovolacím řízení tak lze přezkoumávat pouze správnost právního posouzení věci, respektive odvolacím soudem provedené řešení vymezených právních otázek, a způsobilým dovolacím důvodem tudíž je – vedle dovolacích důvodů podle §241 odst. 3 písm. a/ a b/ o.s.ř. – již jen důvod podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. Přitom platí, že nebyla-li právní otázka, pro niž bylo dovolání připuštěno, vymezena ve výroku rozsudku odvolacího soudu (byla, jako v daném případě, specifikována v jeho odůvodnění), je dovolání přípustné pro řešení těch právních otázek, které měly pro rozhodnutí ve věci zásadní význam (srov. nález Ústavního soudu České republiky ze dne 20. února 1997, III. ÚS 253/96, uveřejněný pod pořadovým číslem 19 ve svazku 7, ročník 1997 - I. díl Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky), a jejichž řešení bylo v dovolání rovněž zpochybněno.
Vady podle §237 odst. 1 o.s.ř., jejichž existence zakládá naplněnost dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. a/ o.s.ř., nebyly v dovolání namítány a z obsahu spisu se nepodávají. Ani vady, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř.), ze spisu nevyplynuly. Za takovou vadu nelze v projednávané věci pokládat ani to, že odvolací soud se v napadeném rozsudku nevypořádal s odvolacím tvrzením, že nebyla prokázána existence rozhodnutí odboru majetku, kterým by byla dána samotná výpověď z nájmu. Je tomu tak proto, že případná neexistence takového rozhodnutí nemohla z posléze uvedených důvodů nic změnit na závěru, že výpověď ze dne 17. června 1999 nelze pokládat za neplatný právní úkon ve smyslu §39 obč. zák.; pro uvedený závěr by tedy existence takového rozhodnutí neměla žádný právní význam.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Se zřetelem k uplatněnému dovolacímu důvodu podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. a jeho obsahové konkretizaci půjde v rámci citovaného dovolacího důvodu především o posouzení, zda je správný právní názor, že obvodní rada byla oprávněna delegovat (ve smyslu §45 písm. a/ a f/ a §58 odst. 2 zákona o obcích) vnitřním organizačním předpisem svou pravomoc v oblasti samostatné působnosti obce, konkrétně na úseku rozhodování o nájmech (tudíž rovněž o výpovědích z nájmu), na odbor majetku obvodního úřadu. Poté půjde rovněž o posouzení správnosti právního závěru, že výpověď ze dne 17. června 1999 nelze pokládat za neplatný právní úkon ve smyslu §39 obč. zák.
Právní závěr, že obvodní rada byla oprávněna delegovat (ve smyslu §45 písm. a/ a f/ a §58 odst. 2 zákona o obcích) vnitřním organizačním předpisem svou pravomoc na úseku rozhodování o nájmech na odbor majetku obvodního úřadu, nelze pokládat za správný. V dovolání nebyla zpochybněna správnost právních závěrů, že v daném případě jde o samostatnou působnost obce (ve smyslu §14 odst. 1 písm. b/ zákona o obcích ve spojení s §27 zákona o hlavním městě Praze), náležející ve smyslu §45 písm. p/ zákona o obcích do pravomoci obvodní rady. Může-li obvodní rada podle §51a zákona o obcích svěřit příslušnému odboru obvodního úřadu zcela nebo zčásti pouze pravomoci uvedené v §47 odst. 3, §48 a §50 (zákona o obcích), nemůže mu svěřit rovněž další pravomoci, které pro ni ze zákona vyplývají, tudíž ani pravomoc uvedenou v §45 písm. p/ zákona o obcích, o niž jde rovněž v projednávané věci. V podrobnostech lze odkázat na vyčerpávající a zároveň zcela správnou argumentaci, kterou v tomto ohledu použil v dovolání žalobce.
Závěr, že výpověď ze dne 17. června 1999 nelze pokládat za neplatný právní úkon ve smyslu §39 obč. zák., však obstojí.
Nelze totiž ztratit ze zřetele nezpochybněná skutková zjištění, že starosta městské části P. informoval obvodní radu o úmyslu městské části P. vypovědět žalobci nájemní smlouvu ze dne 8. června 1994, že úkolem vypracovat výpověď ze smlouvy bude grémiem starosty pověřen odbor majetku, a že obvodní rada s tímto řešením souhlasila (zápis z 11. jednání obvodní rady v P. ze dne 25. května 1999), a že grémium starosty uložilo odboru majetku vypovědět ke dni 30. června 1999 žalobci nájemní smlouvu ze dne 8. června 1994 (zápis z jednání grémia starosty ze dne 1. června 1999). Z uvedených skutkových zjištění totiž jednoznačně vyplývá, že obvodní rada i přes neplatnou delegaci (článek XIV. bod 4. organizačního řádu Obvodního úřadu městské části P.) své pravomoci na odbor majetku obvodního úřadu, ve skutečnosti v tomto konkrétním případě rozhodla v rámci pravomoci svěřené jí ustanovením §45 písm. p/ zákona o obcích o podání výpovědi z nájmu na svém 11. jednání dne 25. května 1999 a na tomtéž jednání – prostřednictvím grémia starosty – uložila odboru majetku vypovědět (ve smyslu vypracovat výpověď z nájmu) žalobci nájemní smlouvu ze dne 8. června 1994. Grémium starosty – ve shodě s výsledky jednání obvodní rady ze dne 25. května 1999 – uložilo odboru majetku vypovědět ke dni 30. června 1999 žalobci nájemní smlouvu ze dne 8. června 1994. Ve skutečnosti tak bylo odboru majetku – ve smyslu §58 odst. 3 písm. a/ pol. 1. zákona o obcích – obvodní radou prostřednictvím grémia starosty pouze uloženo, aby vypracoval výpověď z nájmu. Rozhodla-li o podání výpovědi z nájmu v souladu s ustanovením §45 písm. p/ zákona o obcích obvodní rada, nemá žádný právní význam interní sdělení Obvodního úřadu městské části P., odboru majetku ze dne 25. května 1999, v němž je uvedeno, že odbor majetku – po projednání v obvodní radě dne 25. května 1999 – rozhodl o podání výpovědi z nájemní smlouvy ze dne 8. června 1994. Za této situace nelze ani usoudit na neplatnost výpovědi ze dne 17. června 1999 podle §39 obč. zák. Lze uzavřít, že dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. nebyl užit opodstatněně.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu je – v mezích otevřených dovolacímu přezkumu – správné, dovolací soud dovolání podle §243b odst. 1 věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle ustanovení §243b odst. 4, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř., když žalobce nebyl v tomto řízení úspěšný a procesně úspěšné žalované vznikly náklady v souvislosti s vyjádřením k dovolání, sepsaným advokátem. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 5.000,- Kč (§2 odst. 1, §5 písm. b/ ve spojení s ustanovením §10 odst. 3, §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších změn a doplňků), a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů), podle §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 22. ledna 2003
JUDr. Miroslav Ferák, v.r.
předseda senátu