ECLI:CZ:NS:2003:26.CDO.13.2003.1
sp. zn. 26 Cdo 13/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Blanky Moudré a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. v právní věci žalobců A) J. K. a B) J. K., zastoupených advokátem, proti žalované L. F., zastoupené advokátkou, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 13 C 75/98, o dovolání žalobců proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. listopadu 2001, č. j. 10 Co 678/2001-106, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Okresní soud v Děčíně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 27. června 2001, č. j. 13 C 75/98 - 88, rozhodl, že se zastavuje řízení o povinnosti žalované vyklidit byt č. 04 o velikosti 2+1 s příslušenstvím v podkroví domu čp. 376/84 v D. a dále přivolil k výpovědi z nájmu uvedeného bytu za současného určení, že tříměsíční výpovědní lhůta počne běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci tohoto rozsudku, a uložil žalované povinnost byt vyklidit a vyklizený žalobci (správně žalobcům) předat do patnácti dnů po zajištění přiměřeného náhradního bytu. Konečně rozhodl o nákladech řízení.
Podáním ze dne 2. 7. 2001, které soudu došlo dne 3. 7. 2001, vzali žalobci žalobu zpět. Soud prvního stupně usnesením ze dne 1. října 2001, č. j. 13 C 75/98-97, rozhodl, že zpětvzetí návrhu není účinné.
Odvolání proti tomuto usnesení soudu prvního stupně (ze dne 23. 10. 2001, došlé soudu prvního stupně dne 25. 10. 2001), které za žalobce podala advokátka Mgr. E. N., Krajský soud v Ústí nad Labem (soud odvolací) usnesením ze dne 22. listopadu 2001, č. j. 10 Co 678/2001 - 106, podle §218 písm. b/ o. s. ř. odmítl s odůvodněním, že Mgr. N. nebyla oprávněna k podání odvolání za žalobce, neboť žalobci soudu již 5. 10. 2001 oznámili, že Mgr. N. vypověděli plnou moc k zastupování v tomto řízení. Současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti usnesení odvolacího soudu podali žalobci dovolání, v němž mimo jiné namítli, že řízení bylo postiženo vadami, které měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. V dovolání uplatnili dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „o. s. ř.“). Navrhli usnesení odvolacího soudu zrušit a věc mu vrátit k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas osobami k tomu oprávněnými (§240 odst. 1 o. s. ř.) za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§241 odst. 1 a 2 o. s. ř.), se zaměřil na posouzení otázky přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku, neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze správnost napadeného rozhodnutí přezkoumat z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu je upravena v ustanoveních §237, §238, §238a a také v §239 o. s. ř.
O žádný z případů upravených v citovaných zákonných ustanoveních se však v této věci nejedná.
Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nemůže být založena z toho důvodu, že usnesení odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně, není rozhodnutím ve věci samé.
Dovolání není přípustné ani podle §238 a §238a o. s. ř., protože toto ustanovení přípustnost dovolání proti takovému usnesení neupravuje.
Přípustnost dovolání nevyplývá ani z ustanovení §239 odst. 1 a 2 o. s. ř., neboť nejde o případ v tomto ustanovení uvedený.
Přípustnost dovolání není možno dovodit ani z ustanovení §239 odst. 3 o. s. ř., neboť podle tohoto ustanovení je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí návrhu (žaloby). Napadají - li dovolatelé v posuzovaném případě usnesení odvolacího soudu, jímž bylo odmítnuto odvolání proti usnesení soudu prvního stupně, je zřejmé, že nejde o případ přípustnosti dovolání v citovaném ustanovení upravený. Ostatně ke stejnému závěru, tj. k závěru, že dovolání proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo odmítnuto odvolání neoprávněné osoby (§218 písm. b/ o. s. ř.), není podle občanského soudního řádu ve znění platném od 1. 1. 2001 přípustné, dospěl Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 3. října 2002, sp. zn. 26 Cdo 1712/2002, uveřejněném pod č. 196 v sešitě č. 10 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura.
Z výše uvedeného vyplývá, že přípustnost dovolání nelze opřít o žádné v úvahu přicházející zákonné ustanovení. Nejvyšší soud proto dovolání podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř. pro nepřípustnost odmítl, aniž se jím mohl zabývat z hlediska uplatněného dovolacího důvodu.
Nejvyšší soud nerozhoduje o nákladech dovolacího řízení, jestliže dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu není rozhodnutím, jímž se řízení končí a jestliže řízení nebylo již dříve skončeno (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod č. 149 v sešitě č. 8 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. ledna 2003
JUDr. Miroslav Ferák, v.r.
předseda senátu