ECLI:CZ:NS:2003:26.CDO.1366.2001.1
sp. zn. 26 Cdo 1366/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně městské části P. 8, proti žalovaným 1. G. O., bytem Slovenská republika a 2. Ing. J. V., o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 24 C 214/2000, o dovolání 1. žalované proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. března 2001, č.j. 39 Co 99/01-22, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
V řízení zahájeném dne 2. 10. 2000, v němž se žalobkyně proti oběma žalovaným domáhá přivolení k výpovědi z nájmu bytu č. 36, 1. kategorie, sestávajícího ze tří pokojů a kuchyně s příslušenstvím, ve 13. podlaží domu čp. 496, ul. K., P. 8, katastrální území T. (dále též jen „předmětný byt“ nebo „byt“), zamítl Obvodní soud pro Prahu 8 usnesením ze dne 24. 1. 2001, č.j. 24 C 214/2000-15, námitku své místní nepříslušnosti, vznesenou oběma žalovanými (první žalovaná tak učinila 23. 11. 2000, druhý žalovaný již dne 1. 11. 2000).
K odvolání první žalované Městský soud v Praze usnesením ze dne 19. 3. 2001, č.j. 39 Co 99/01-22, napadené usnesení potvrdil. Poté, kdy neshledal důvodnou námitku vyloučení soudců Obvodního soudu pro Prahu 8, která byla v odvolání obsažena, dospěl odvolací soud výkladem Smlouvy mezi Českou republikou a Slovenskou republikou o právní pomoci poskytované justičními orgány a o úpravě některých právních vztahů v občanských a trestních věcech, uveřejněné pod č. 209/1993 Sb. (dále též jen „Smlouva“), k závěru, že spor patří podle ustanovení §2, §37 odst. 1 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, ve znění pozdějších předpisů, do pravomoci českých soudů. Výše označená Smlouva totiž neobsahuje dvoustrannou úpravu pravomoci pro řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, a podle §88 písm. h/ o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2000 je dána výlučná místní příslušnost soudu, v jehož obvodu se předmětný byt nachází (tedy Obvodního soudu pro Prahu 8), neboť právo nájmu bytu je právem k nemovitosti.
Proti usnesení odvolacího soudu podala první žalovaná – zastoupena advokátem – dovolání. Toto dovolání označila za přípustné dle „dříve platné úpravy“, když podle jejího názoru odvolací soud v napadeném usnesení „výslovně uvedl, že proti němu lze podat dovolání“. Zároveň vyvozovala přípustnost tohoto mimořádného opravného prostředku i z „nyní platné právní úpravy“, neboť dovolací soud „nepochybně dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam“. Dovolatelka polemizovala s právním posouzením výlučné místní příslušnosti soudu pro toto řízení a soudům obou stupňů (jakož i „širší části civilních soudců v Praze“) přičítala „zásadní neznalost“ pojmů „nemovitost čili věc nemovitá, věc a právo, předmět řízení a zejména výlučná příslušnost“. Vyslovila právní názor, že ustanovení §88 písm. h/ o. s. ř. neplatilo pro řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu ani před 1. 1. 2001, ani po tomto datu, že je pouze dána příslušnost Obvodního soudu pro Prahu 10, pokud jde o druhého žalovaného, jde-li však o dovolatelku (první žalovanou), je příslušný Okresní soud v Trenčíně, resp. soud určený podle §11 odst. 3 o. s. ř. Namítala též, že Městský soud v Praze dosud nerozhodl o námitce podjatosti soudců Obvodního soudu pro Prahu 8, neboť se jí zabýval pouze v odůvodnění, v jeho usnesení však „příslušný výrok chybí“. Zmíněnému odůvodnění v části týkající se výkladu a aplikace §14 a násl. o. s. ř. vytkla „zaslepenost“, jež spočívá v tom, že námitky podjatosti se „odbývají i při podjatosti z jednání dotyčného soudu či soudce zjevné tím, že ten ji sám nepřipustil“. Svým dovoláním se domáhala zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů a vrácení věci Obvodnímu soudu pro Prahu 8 k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) především řešil otázku, zda má o dovolání rozhodnout podle procesních norem, které občanský soudní řád obsahoval před 1. 1. 2001, kdy nabyl účinnosti zákon č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony (dále též jen „zákon č. 30/2000 Sb.“ nebo „tento zákon“), anebo podle občanského soudního řádu ve znění zákona č. 30/2000 Sb.
Zákon č. 30/2000 Sb. obsahuje ve své části dvanácté, hlavě I, pod body 1. až 29. přechodná ustanovení k části první, kterou byl změněn občanský soudní řád (dále též jen „přechodná ustanovení“). Podle bodu 2. přechodných ustanovení se pro určení věcné a místní příslušnosti v řízeních, která byla zahájena přede dnem účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. 1. 2001), použijí dosavadní právní předpisy. Při rozhodování ve sporech o příslušnost se sice postupuje podle tohoto zákona i v řízeních, která byla zahájena přede dnem nabytí jeho účinnosti (bod 3. věta prvá přechodných ustanovení), vznikl-li však spor o příslušnost přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, rozhodne se o něm podle dosavadních právních předpisů (bod 3. věta druhá přechodných ustanovení). V souzené věci – jak se z obsahu spisu podává – vznikl spor o místní příslušnost v listopadu 2000, neboť již dne 1. 11. 2000 vznesl druhý žalovaný námitku místní nepříslušnosti Obvodního soudu pro Prahu 8 (první žalovaná učinila totéž dne 23. 11. 2000). Soud prvního stupně tak musel – v souladu s ustanovením bodu 3. věty druhé přechodných ustanovení rozhodnout o těchto námitkách podle dosavadních právních předpisů (tj. podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2000 – dále též „občanský soudní řád ve znění před novelou“ nebo „o. s. ř.“), i když své rozhodnutí vydal až poté, kdy zákon č. 30/20000 Sb. nabyl účinnosti.
Městský soud v Praze (odvolací soud), který projednal odvolání první žalované proti rozhodnutí soudu prvního stupně (jež bylo vydáno po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů), o něm rozhodl sice po 1. 1. 2001, musel však ve shodě s bodem 15. přechodných ustanovení aplikovat rovněž procesní normy obsažené v občanském soudním řádu ve znění před novelou („dosavadní právní předpisy“). Ze stejného důvodu není možno ani v dovolacím řízení postupovat podle novelizovaného znění občanského soudního řádu, ale je nutno – neboť to zákon č. 30/2000 Sb. výslovně ukládá v bodu 17. přechodných ustanovení – aplikovat ony „dosavadní právní předpisy“, tedy občanský soudní řád ve znění před novelou. Lhůta k podání dovolání tak činí jeden měsíc od právní moci odvolacího rozhodnutí (§240 odst. 1 věta prvá o. s. ř.), přípustnost dovolání je upravena v ustanoveních §236 až §239 o. s. ř. a dovolací důvody jsou vymezeny v §241 odst. 3 písm. a/ až d/ o. s. ř.
Nejvyšší soud České republiky dále shledal, že dovolání podala osoba k tomu oprávněná (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupená advokátem (§241 odst. 1 a 2 o. s. ř.), učinila tak včas, její dovolání má náležitosti uvedené v §241 odst. 2 o. s. ř. a podle obsahu se v něm uplatňuje dovolací důvod uvedený v §241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že řízení trpí vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a také dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. (námitka, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci).
Dovolací soud se poté zabýval přípustností dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Má-li takové rozhodnutí formu usnesení, přichází v úvahu – v obecné poloze – přípustnost dovolání proti němu podle §237 odst. 1, §239 a §238a o. s. ř.
V §237 odst. 1 o. s. ř. jsou taxativně vyjmenovány vady řízení, jejichž existence činí přípustným a zároveň důvodným dovolání proti každému rozhodnutí (tedy i proti usnesení) odvolacího soudu (s výjimkami uvedenými v §237 odst. 2 o. s. ř.); k takovým vadám dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Z obsahu dovolání je patrno, že dovolatelka – u vědomí skutečnosti, že druhý žalovaný má na území České republiky své bydliště (byť v obvodu působnosti jiného soudu, než Obvodního soudu pro Prahu 8) – již neuplatňuje nedostatek pravomoci českých soudů pro řízení a dovolací soud existenci této vady (podřaditelné ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.) neshledává. Co do námitky podjatosti soudkyně JUDr. B. B., kterou první žalovaná vznesla v odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí, poukazuje se nyní (v dovolání) toliko na skutečnost), že odvolací soud o důvodnosti této námitky nevydal rozhodnutí; v této skutečnosti dovolatelka spatřuje vadu řízení, jež mohla mít (a podle dovolatelky i měla) za následek nesprávnost rozhodnutí ve věci.
Je-li námitka vyloučení soudce vznesena až v odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně (jako tomu bylo v souzeném případě), zabývá se jí odvolací soud v rámci přezkumu napadeného rozhodnutí jako předběžnou otázkou. Učiní-li závěr, že námitka je důvodná, tj. že v řízení před soudem prvního stupně jednal a rozhodoval soudce vyloučený ve smyslu §14 odst. 1 o. s. ř., nemůže prvostupňové rozhodnutí ani potvrdit, ani je změnit, ale takové rozhodnutí musí být zrušeno (§221 písm. b/ o. s. ř.) a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení. Okolnost, že o věci rozhodl vyloučený soudce, je totiž vadou řízení působící zmatečnost napadeného rozhodnutí. Dojde-li naopak odvolací soud k závěru, že námitka vyloučení soudce postrádá opodstatnění, nevydává o tom samostatné rozhodnutí; svůj závěr (řešení předběžné otázky) o nepodjatosti soudce soudu prvního stupně odůvodní v písemném vyhotovení rozhodnutí o odvolání, ať již rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzuje jako věcně správné (§219 o. s. ř.), mění je (§220 o. s. ř.) nebo jej zrušuje (§221 o. s. ř.) z některého jiného důvodu, než pro tvrzenou zmatečnost způsobenou rozhodováním vyloučeného soudce. V souzené věci tedy odvolací soud nepochybil, když o námitce podjatosti obsažené v odvolání první žalované nerozhodoval samostatným výrokem, ale jen jako o otázce předběžné; z odůvodnění jeho rozhodnutí je přitom patrno, že vyvodil zákonem předvídané důsledky z toho, že námitka postrádala relevantní odůvodnění tvrzené podjatosti soudkyně.
Vzhledem k tomu, že ani v dovolání nebyly uplatněny argumenty, které by mohly – při prokázání jejich opodstatněnosti – vést k závěru, že před soudem prvního stupně rozhodoval vyloučený soudce, dovolací soud neshledal existenci zmatečnostní vady podle §237 odst. 1 písm. g/ o. s. ř.; obsah spisu zároveň neposkytuje oporu pro závěr, že by řízení a rozhodnutí trpělo některou jinou vadou, podřaditelnou ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř.
Přípustnost dovolání nemá oporu ani v ustanovení §239 odst. 1 a 2 o. s. ř. Je tomu tak především proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, jež Městský soud v Praze napadeným usnesením potvrdil, a které chce dovolatelka učinit předmětem dovolacího přezkumu, není usnesením, jímž bylo rozhodnuto ve věci samé. Navíc odvolací soud nevyslovil přípustnost dovolání ve výroku svého potvrzujícího usnesení (§239 odst. 1 o. s. ř.); okolnost, že v jeho písemném vyhotovení poskytl účastníkům obecné poučení o možnosti podat dovolání k Nejvyššímu soudu „za podmínek stanovených v ustanovení §236 až §241 o. s. ř. …“, sama o sobě přípustnost dovolání založit nemůže. Dovolatelka také vůbec neučinila procesní návrh, aby přípustnost dovolání byla vyslovena, ačkoliv právě takový návrh je nezbytnou podmínkou, za jejíhož splnění může dovolací soud (jde-li ovšem o rozhodnutí ve věci samé) vůbec uvažovat o přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku podle §239 odst. 2 o. s. ř.
Zbývá tak ustanovení §238a odst. 1 o. s. ř., jež uvádí formou taxativního výčtu ty případy, kdy – vedle důvodů uvedených v §237 odst. 1 o. s. ř. – je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu. Usnesení, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o místní příslušnosti, však v onom taxativním výčtu obsaženo není a nezbývá tak než uzavřít, že přípustnost dovolání v souzené věci nemá oporu v žádném z procesních ustanovení, která obecně přicházejí v úvahu. (Nejvyšší soud považuje za účelné poznamenat, že závěr o nepřípustnosti dovolání by byl stejný, i kdyby v dovolacím řízení jednal a rozhodoval podle ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2001. Jak totiž zmínil již na jiném místě tohoto rozhodnutí, usnesení, jímž obvodní soud rozhodl o námitce místní nepříslušnosti, jež bylo potvrzeno napadeným usnesením odvolacího soudu, není rozhodnutím ve věci samé. Nelze proto nalézt oporu pro závěr, že – jak dovolatelka naznačuje – přichází v úvahu aplikace ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2001; napadené usnesení zároveň nelze podřadit žádnému z procesních ustanovení, jež jsou obsažena v §238, §238a či v §239 o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2001).
Z uvedeného vyplývá, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, a Nejvyšší soud je proto – aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta prvá o. s. ř.) – podle ustanovení §243b odst. 4, a §218 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. ledna 2003
JUDr. Hana Müllerová, v.r.
předsedkyně senátu