ECLI:CZ:NS:2003:26.CDO.1493.2003.1
sp. zn. 26 Cdo 1493/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Miroslava Feráka v právní věci žalobkyně M. P., zastoupené advokátem, proti žalovanému V. P., zastoupenému advokátem, o zrušení práva společného nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 12 C 116/2001, o dovolání žalovaného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. ledna 2003, č. j. 16 Co 400/2002-58, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na nákladech dovolacího řízení částku 1.025-, Kč k rukám advokáta, a to do tří dnů do právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 2. 7. 2002, č. j. 12 C 116/2001-30, zrušil právo účastníků společného nájmu „družstevního bytu č. 16, sestávajícího se ze dvou pokojů a kuchyňského koutu, předsíně, koupelny a záchodu, umístěného v 5. patře budovy č. p. 3048 v P., na stavební parcele č. 1656/12 včetně sklepní kóje umístěné v přízemí tohoto domu“, určil, že výlučnou nájemkyní výše uvedeného bytu a členem bytového družstva A, se stává žalobkyně, žalovanému uložil povinnost byt vyklidit a vyklizený jej předat do patnácti dnů ode dne zajištění náhradního ubytování; současně rozhodl o nákladech řízení. Žalovaný proti tomuto rozsudku podal odvolání. Usnesením ze dne 16.10.2002, č. j. 12 C 116/2001-46, soud prvního stupně odvolací řízení proti uvedenému rozsudku pro nezaplacení soudního poplatku z odvolání žalovaným zastavil a rozhodl o nákladech řízení. Žalovaný proti tomuto usnesení podal odvolání, které soud prvního stupně usnesením ze dne 20.11. 2002, č. j. 12 C 116/2001-52, pro opožděnost odmítl, a rozhodl též o nákladech řízení.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 9. 1. 2003, č. j. 16 Co 400/2002 - 58, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 20. 11. 2002, č. j. 12 C 116/2001-52, potvrdil, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Usnesení odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním, v němž namítl, že řízení trpí vadou, která mohla mít za následek nesprávné posouzení ve věci. Konkrétně odvolacímu soudu vytkl, že se nezabýval důvody, pro které bylo odvolání proti usnesení soudu prvního stupně podáno opožděně, v důsledku čehož pak nemohl v odvolacím řízení uplatnit své odvolací důvody. Navrhl usnesení odvolacího soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
Žalobkyně se ve vyjádření k dovolání ztotožnila s právním posouzením věci odvolacím soudem a navrhla proto odvolání odmítnout.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění jeho novely provedené s účinností ode dne 1. 1. 2001 zákonem č. 30/2000 Sb. – dále jen „o. s. ř.“) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas subjektem k tomu oprávněným, při splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§240 odst. 1 a §241 odst. 1 a 2 o. s. ř.), se zaměřil na posouzení otázky přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku, neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze správnost napadeného rozhodnutí přezkoumat z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu je upravena v ustanoveních §237, §238, §238a a také v §239 o. s. ř.
O žádný z případů upravených v citovaných ustanoveních se však v této věci nejedná.
Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nemůže být založena z toho důvodu, že usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí odvolání pro opožděnost, není rozhodnutím ve věci samé.
Dovolání není přípustné ani podle §238 a §238a o. s. ř., protože tato ustanovení přípustnost dovolání proti takovému usnesení neupravují.
Přípustnost dovolání nevyplývá ani z ustanovení §239 odst. 1 a 2 o. s. ř., neboť nejde o případ v těchto ustanoveních uvedený.
Přípustnost dovolání není možno dovodit ani z §239 odst. 3 o. s. ř., neboť podle tohoto ustanovení je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, jímž byla postupem podle §43 o. s. ř. odmítnuta žaloba, popřípadě, jímž byl podle tohoto ustanovení odmítnut jiný návrh na zahájení řízení, a nikoli odmítl-li soud prvního stupně podle §208 odst. 1 o. s. ř. odvolání pro opožděnost. Ke stejnému závěru dospěl Nejvyšší soud České republiky již v usnesení ze dne 20. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 1124/2001 (uveřejněno v časopise Soudní judikatura, číslo sešitu 1/2002, označení 8/2002, a dále ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, číslo sešitu 5/2003, označení 41/2003).
Z výše uvedeného vyplývá, že přípustnost dovolání nelze opřít o žádné v úvahu přicházející ustanovení občanského soudního řádu, a proto Nejvyšší soud dovolání podle §243b odst. 5 věty první ve spojení s §218 písm. c/ o. s. ř. pro nepřípustnost odmítl, aniž se jím mohl věcně zabývat.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a odpovídá situaci, kdy žalobkyni v této fázi řízení vznikly náklady v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím svého advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 950,-Kč (§2 odst. 1 ve spojení s §7 písm. d) a §10 odst. 3, §14 odst. 1 ve spojení s §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., v platném znění) a dále z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč, jež stojí vedle odměny (podle §2 odst. 1 ve spojení s §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat soudního výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 25. července 2003
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu