ECLI:CZ:NS:2003:26.CDO.151.2003.1
sp. zn. 26 Cdo 151/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. a JUDr. Hany Müllerové ve věci žalobců A) J. S., B) M. P., C) M. P., a D) P. P., zastoupených advokátem, proti žalovaným 1) J. K. a 2) E. K., zastoupeným advokátem, o vyklizení nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 14 C 242/99, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. září 2002, č. j. 27 Co 272/2002-165, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobcům oprávněným společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.580,- Kč k rukám advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Okresní soud v Příbrami (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 25. května 1995, č. j. 14 C 242/99-14, vyhověl žalobě a uložil žalovaným povinnost vyklidit a vyklizený žalobcům předat do šedesáti dnů od právní moci rozsudku „dům čp. 75 se stavební parcelou č. parc. 109 a zahradou č. parcelní 299/3 katastrální území H.“ (dále jen „předmětné nemovitosti“, „předmětný dům“ resp. „nemovitosti“, „dům“). V návaznosti na rozhodnutí ve věci samé rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 7. prosince 1995, č. j. 15 Co 457/95-40, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že vyklizovací povinnost žalovaných z předmětných nemovitostí podmínil zajištěním přiměřeného náhradního bytu; jinak jej potvrdil a rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů.
K dovolání žalobců Nejvyšší soud České republiky (dovolací soud) rozsudkem ze dne 22. ledna 1998, č. j. 2 Cdon 413/96-69, citovaný rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Poté odvolací soud rozsudkem ze dne 23. června 1998, č. j. 23 Co 252/98-83, rozsudek soudu prvního stupně (ze dne 25. května 1995, č. j. 7 C 89/95-14) potvrdil (s tím, že šedesátidenní lhůta k vyklizení plyne od právní moci tohoto rozsudku) a rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů.
K návrhu žalovaných soud prvního stupně usnesením ze dne 18. března 1999, č. j. 14 C 167/98-23, potvrzeným usnesením odvolacího soudu ze dne 26. července 1999, č. j. 23 Co 445/99-34, povolil ve věci sp. zn. 7 C 89/95 Okresního soudu v Příbrami obnovu řízení.
Rozsudkem ze dne 10. dubna 2002, č. j. 14 C 242/99-130, pak soud prvního stupně změnil rozsudek ze dne 25. května 1995, č. j. 7 C 89/95-14, ve spojení s rozsudkem odvolacího soudu ze dne 23. června 1998, č. j. 23 Co 252/98-83, tak, že vyklizovací povinnost žalovaných z předmětných nemovitostí podmínil poskytnutím náhradního ubytování, a rozhodl o nákladech původního řízení i řízení o obnově.
K odvolání všech účastníků řízení odvolací soud rozsudkem ze dne 19. září 2002, č. j. 27 Co 272/2002- 165, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že zamítl návrh na změnu rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 25. května 1995, č. j. 7 C 89/95-14, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 23. června 1998, č. j. 23 Co 252/98-83, a rozhodl o nákladech řízení účastníků.
Soudy obou stupňů vzaly z provedených důkazů mimo jiné za zjištěno, že – po zrušení předchozích vyhovujících rozsudků soudů obou stupňů rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. února 1998, č. j. 2 Cdon 1222/96-249 – bylo rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 17. února 2000, č. j. 13 C 52/98-325, potvrzeným (ve výroku o věci samé) rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 30. března 2001, č. j. 23 Co 328/2000-359 (dovolání žalovaných proti citovanému rozsudku odvolacího soudu bylo odmítnuto jako nepřípustné usnesením Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. září 2001, č. j. 28 Cdo 1398/2001-387), opětovně vyhověno žalobě na vydání předmětných nemovitostí. Na základě uvedených skutkových zjištění dovodily, že poté, co se žalobci stali spoluvlastníky předmětných nemovitostí (na základě rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 17. února 2000, č. j. 13 C 52/98-325, potvrzeného /ve výroku o věci samé/ rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 30. března 2001, č. j. 23 Co 328/2000-359), užívají je žalovaní bez právního důvodu a je proto namístě, aby žalobcům byla poskytnuta ochrana ve smyslu §126 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“). Soud prvního stupně poté s odkazem na ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. rovněž dovodil, že jsou zde závažné okolnosti na straně žalovaných, bránící jejich vyklizení bez vázanosti na bytovou náhradu (žalovaní – oba jako osoby starší sedmdesáti let – nemají jinou možnost bydlení, žili v přesvědčení, že jim svědčí platný titul k bydlení v předmětném domě, a přitom nedostatky tohoto titulu nezpůsobili), a že také po žalobcích lze spravedlivě požadovat, aby se ochrana jejich práva takto podmínila a tudíž splnění vyklizovací povinnosti žalovaných časově odložilo. Naproti tomu odvolací soud se při posouzení věci podle §3 odst. 1 obč. zák. se zmíněným názorem neztotožnil a v konečném důsledku dovodil, že podmínění vyklizovací povinnosti žalovaných zajištěním bytové náhrady by bylo v rozporu s dobrými mravy (ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák.). V této souvislosti zdůraznil, že při posouzení věci podle §3 odst. 1 obč. zák. je třeba zvažovat nejen okolnosti na straně vyklizovaných, jak to ve skutečnosti učinil soud prvního stupně, nýbrž i okolnosti na straně těch, kteří se vyklizení domáhají; je tedy zapotřebí rovněž uvážit, zda lze na žalobcích spravedlivě požadovat, aby se ochrana jejich vlastnického práva takto podmínila a tudíž časově odložila. Odvolací soud sice neopomenul, že žalovaní jsou staří lidé, kteří v domě žili od počátku šedesátých let minulého století a přitom nemají jinou možnost bydlení. Neztotožnil se však s názorem, že nedostatky svého titulu k bydlení v předmětném domě nezpůsobili; dovodil totiž, že pokud by „nebyli protiprávně zvýhodněni při nabytí konfiskátu, nevztahovala by se na ně povinnost nemovitosti vydat oprávněným osobám“. Přihlédl rovněž k tomu, že žalovaní „nejméně od dubna 1995 vědí o tom, že žalobci si nepřejí, aby nemovitosti dále užívali“, a že „měli tedy dostatek času na to, aby své bydlení řešili“. Nepřehlédl ani to, že „obě žalobkyně jsou starobní důchodkyně shodného stáří s žalovaným (76 let)“, že „jejich rodina byla a dosud je vyloučena z užívání nemovitostí“, a zdůraznil, že „další odklad by proto byl nespravedlivý a ve svém důsledku by vedl jen k řešení sociální situace žalovaných na úkor žalobců“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, v němž uplatnili dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ zákona číslo 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.”). Z obsahové konkretizace uplatněného dovolacího důvodu vyplývá, že pokládají za nesprávný právní závěr, přijatý odvolacím soudem při posouzení věci podle §3 odst. 1 obč. zák., tj. závěr, že vyklizení nemovitostí nelze v daném případě podmínit zajištěním bytové náhrady. Naopak za přesvědčivý a správný považují závěr týkající se „poskytnutí náhradního bydlení“, který v této souvislosti učinil soud prvního stupně. Jsou přesvědčeni, že neštěstí právních předchůdců žalobců nezpůsobili a nijak nezapříčinili ani odnětí jejího majetku (tzv. zvýhodnění /při nabytí nemovitostí/ spočívalo v tom, že žalovaný byl neuvolněným poslancem místního národního výboru). Mají zato, že k rodině žalobců se chovali velmi slušně a korektně – po koupi domu v roce 1965 umožnili otci žalobkyně J. S. bydlení v domě do jeho smrti v roce 1982 a této žalobkyni do roku 1985. Zdůraznili, že v současné době je bytová potřeba všech žalobců uspokojena bydlením ve vlastních bytech, a že snahou žalobkyně J. S. je získat peníze prodejem předmětných nemovitostí. Proto jim také odmítá umožnit doživotní bydlení v předmětném domě jako kompenzaci za podstatné zhodnocení domu přístavbou. Konečně v dovolání namítli, že jiné bydlení si opatřit nemohli jednak proto, že jsou nemajetní důchodci a žijí v obci, kde bydlení nelze sehnat, a dále také proto, že až do ukončení řízení o vydání nemovitostí věřili, že přístavbou výrazně zhodnocená nemovitost jim zůstane. Navrhli, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Ve svém vyjádření k dovolání popsala žalobkyně M. P. okolnosti, za nichž měli žalovaní předmětné nemovitosti od státu získat, vyjmenovala možnosti současného bydlení žalovaných a pokusila se zpochybnit správnost argumentů, jimiž žalovaní odůvodnili své dovolání. To učinili rovněž všichni žalobci v následném vyjádření, sepsaném advokátem, a navrhli, aby dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§241 odst. 1 a odst. 2 o.s.ř.) a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., neboť směřuje proti rozsudku, jímž odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), i když nebyly v dovolání uplatněny. Existence zmíněných vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
S přihlédnutím k právnímu posouzení věci odvolacím soudem a k obsahové konkretizaci uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. půjde v dovolacím řízení o odpověď na otázku, zda na základě okolností, zmíněných v naznačených souvislostech odvolacím soudem, lze usoudit, že podmíněnost vyklizovací povinnosti žalovaných zajištěním bytové náhrady by byla v daném případě v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.).
Nejvyšší soud České republiky již v rozsudku ze dne 28. května 1992, sp. zn. 2 Cz 14/92, uveřejněném pod č. 35 v sešitě č. 3 z roku 1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „uveřejněné rozhodnutí“), dovodil právní závěr, že při pozbytí práva užívat byt (obytné místnosti) v obytném domě z důvodu zániku vlastnického (spoluvlastnického) vztahu ohledně tohoto domu se použijí jako ustanovení upravující vztahy obsahem i účelem jim nejbližší (§853 obč. zák.) ta ustanovení občanského zákoníku, jež upravují náhrady za vyklizený byt (§712 obč. zák.) při zániku práva užívat byt. Uvedený právní závěr je výrazem ustálené soudní praxe, která doposud od něj odklon nezaznamenala. I v těchto případech – opět ve shodě s uveřejněným rozhodnutím (srov. odůvodnění citovaného rozhodnutí) – však je třeba se zabývat tím, zda nejsou dány důvody k odepření náhrady za byt, jsou-li v konkrétním případě naplněny předpoklady normované ustanovením §3 odst. 1 obč. zák. Ke stejnému právnímu závěru dospěl Nejvyšší soud České republiky např. ve svých rozsudcích z 21. května 1998, sp. zn. 2 Cdon 374/97, uveřejněném pod č. 22 v sešitě č. 4 z roku 1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a z 21. června 2000, sp. zn. 26 Cdo 1664/99.
Podle §3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Přitom dobrými mravy se rozumí souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují určitou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. června 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, uveřejněný pod č. 62 v sešitě č. 8 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura).
Při posouzení věci z hlediska ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. je třeba přihlédnout jak k okolnostem na straně toho, kdo se vyklizení domáhá, tak také k okolnostem na straně toho, jemuž je povinnost k vyklizení ukládána. Rozhodnými okolnostmi na straně toho, kdo se vyklizení domáhá, jsou ty, které mohou ovlivnit odpověď na otázku, zda lze po něm jako žalobci spravedlivě požadovat, aby mu byla ochrana jeho práva (práva domáhat se vyklizení nemovitostí) odepřena, resp. v daném případě odložena tím, že vyklizovací povinnost bude podmíněna zajištěním bytové náhrady. Není-li právní posouzení důvodnosti aplikace §3 odst. 1 obč. zák. podloženo úvahou zabývající se všemi výše uvedenými okolnostmi, jde o posouzení neúplné a tedy nesprávné. Přitom úvaha soudu tu musí být podložena konkrétními zjištěními, jak to vyplývá z rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. dubna 1994, sp. zn. 2 Cdo 45/94, uveřejněného pod č. 36 v sešitě č. 7 z roku 1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Lze uzavřít, že ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. je obecným ustanovením hmotněprávní povahy, které dává soudu možnost posoudit, zda výkon subjektivního občanského práva je v souladu s dobrými mravy, a v případě, že tomu tak není, požadovanou ochranu odepřít, resp. podmíněně odložit.
V projednávané věci se odvolací soud otázkou odepření bytové náhrady z důvodů uvedených v ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. zabýval. Jeho závěr, že zjištěné skutečnosti v daném případě neumožňují vázat vyklizení nemovitostí, užívaných bez právního důvodu, na zajištění bytové náhrady, tj. závěr, že vzhledem ke zjištěným okolnostem nelze na žalobcích spravedlivě požadovat, aby se výkon jejich práva na vyklizení nemovitosti omezil a v konečném důsledku odložil vázaností na zajištění bytové náhrady, lze pokládat za správný. Při posouzení věci podle §3 odst. 1 obč. zák. odvolací soud správně neopomenul, že žalovaní jsou staří lidé, kteří v domě žili od počátku šedesátých let minulého století. Správně však zdůraznil, že rovněž obě žalobkyně jsou starobní důchodkyně ve stejném věku jako žalovaný. Žalovaným lze sice přisvědčit v tom, že nijak nezapříčinili odnětí předmětných nemovitostí státem; to však pro posouzení věci podle §3 odst. 1 obč. zák. nemá žádný právní význam. V tomto ohledu je rozhodující, jak správně dovodil odvolací soud, že žalovaní nedostatky svého titulu k bydlení v předmětném domě způsobili, a to tím, že se na ně vztahovala povinnost vydat nemovitosti – ve smyslu obnovy vlastnického práva k nim – žalobcům jako oprávněným osobám, neboť je nabyli od státu v rozporu s tehdy platnými předpisy (nikoli v důsledku protiprávního zvýhodnění, jak se v této souvislosti mylně domníval odvolací soud) – srov. rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze dne 17. února 2000, č. j. 13 C 52/98-325, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 30. března 2001, č. j. 23 Co 328/2000-359. Odvolací soud sice připustil, že žalovaní nemají jinou možnost bydlení, avšak správně nepřehlédl ani to, že „nejméně od dubna 1995 vědí o tom, že žalobci si nepřejí, aby nemovitosti dále užívali“, a že za této situace „měli tedy dostatek času na to, aby své bydlení řešili“. Jinak řečeno – vzhledem k okolnostem, za nichž předmětné nemovitosti přešly na stát, a okolnostem, za nichž je nabyli od státu žalovaní – si museli být žalovaní vědomi toho, že jejich vlastnické právo k předmětným nemovitostem je zahájeným řízením o jejich vydání přinejmenším zpochybněno; s ohledem na dobu, po kterou řízení o vydání nemovitostí probíhalo, pak měli žalovaní na řešení své bytové situace dostatek času. Jejich námitka, že jsou nemajetní důchodci a žijí v obci, kde bydlení nelze sehnat, a že až do ukončení řízení o vydání nemovitostí věřili, že přístavbou výrazně zhodnocená nemovitost jim zůstane, je z pohledu těchto úvah (zejména doby, po kterou probíhalo řízení o vydání nemovitostí) právně bezvýznamná. Odvolacímu soudu lze dát za pravdu rovněž v tom, že rodina žalobců je dlouhodobě vyloučena z užívání nemovitostí, a že i s přihlédnutím k věku obou žalobkyň by další odklad byl proto nespravedlivý; v konečném důsledku by se jeho prostřednictvím řešily sociální problémy žalovaných na úkor žalobců. Svědčí-li žalobcům vlastnické právo k předmětným nemovitostem, je nerozhodné, že podle dalších dovolacích námitek se žalovaní chovali k rodině žalobců velmi slušně a korektně, že v současné době je bytová potřeba všech žalobců uspokojena bydlením ve vlastních bytech, že žalobci odmítají umožnit žalovaným doživotní bydlení v předmětném domě jako kompenzaci za podstatné zhodnocení domu přístavbou, a že snahou žalobkyně J. S. je získat peníze prodejem předmětných nemovitostí. V těchto souvislostech nelze, jak na to správně poukázal rovněž odvolací soud, přehlédnout, že akceptací těchto okolností by se řešila sociální situace žalovaných na úkor žalobců, byť jim svědčí vlastnické právo k nemovitostem.
S přihlédnutím k řečenému lze pokládat za správný právní závěr, že závažné okolnosti na straně žalobců neumožňují, aby se přiměřená ochrana jejich práva takto podmínila a její splnění časově odložilo (§3 odst. 1 obč. zák.). Lze uzavřít, že dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. nebyl použit opodstatněně.
Z vyložených důvodů vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. a jeho obsahové konkretizace správný ve smyslu §243b odst. 2 věty před středníkem o.s.ř. Dovolací soud proto dovolání podle téhož ustanovení bez jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.) zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1, §142 odst. 1 o.s.ř. a zavázal žalované k náhradě nákladů dovolacího řízení, které úspěšným žalobcům vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 2.280,- Kč (§2 odst. 1, §7 písm. d/ ve spojení s ustanovením §10 odst. 3, §17 odst. 2, §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších změn a doplňků), a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč (4 krát 75,- Kč), jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou oprávnění podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 15. dubna 2003
JUDr. Miroslav Ferák, v.r.
předseda senátu