ECLI:CZ:NS:2003:26.CDO.1816.2002.1
sp. zn. 26 Cdo 1816/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. a JUDr. Blanky Moudré ve věci žalobkyně S. R., a. s., zastoupené advokátem, proti žalovanému J. V., zastoupenému advokátem, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 7 C 106/98, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. dubna 2002, č. j. 15 Co 523/2001-141, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 3 (soud prvního stupně) v pořadí druhým rozsudkem ze dne 18. září 2001, č. j. 7 C 106/98-123, vyhověl žalobě a přivolil k výpovědi z nájmu „bytu č. 12, I. kategorie, o velikosti kuchyň a pokoj s příslušenstvím o výměře 45,25 m2, který je situován ve 2. patře domu čp. 1239 v P.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“, resp. „dům“), určil, že „výpovědní lhůta je tříměsíční a počne běžet 1. dne kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku“, žalovanému uložil povinnost „byt vyklidit a vyklizený předat žalobci do 15 dnů po uplynutí výpovědní lhůty“ a rozhodl o nákladech řízení účastníků. Předchozí rozsudek soudu prvního stupně ze dne 22. února 2000, č. j. 7 C 106/98-54, byl k odvolání žalobkyně ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba na přivolení k výpovědi z nájmu bytu, a v souvisejícím nákladovém výroku zrušen usnesením Městského soudu v Praze (odvolacího soudu) ze dne 30. listopadu 2000, č. j. 15 Co 331/2000-83, a věc byla v tomto rozsahu vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K odvolání žalovaného odvolací soud rozsudkem ze dne 16. dubna 2002, č. j. 15 Co 523/2001-141, citovaný rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku o věci samé jen tak, že vyklizovací povinnost žalovaného z bytu podmínil poskytnutím přístřeší; ve zbývajících výrocích o věci samé a rovněž v nákladovém výroku jej potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Soudy obou stupňů vzaly z provedených důkazů za zjištěno, že v době před podáním výpovědi z nájmu bytu žalovaný (nájemce předmětného bytu) bez souhlasu žalobkyně (pronajímatelky bytu), resp. tehdy její právní předchůdkyně, přenechával byt do užívání cizím osobám, že v předmětném bytě se nezdržuje, že v domě není ani vídán, a že nájemci dalších bytů v předmětném domě, včetně nájemkyně vykonávající domovnické práce a nájemce bydlícího na stejném patře jako je předmětný byt, jej ani neznají. Na základě takto zjištěného skutkového stavu pak usoudily na naplněnost obou uplatněných výpovědních důvodů, tj. jak výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. d/ zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném v době dání výpovědi z nájmu bytu – dále jen „obč. zák.“ (v podobě podnajímání bytu nájemcem bez písemného souhlasu pronajímatele), tak také výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. h/ obč. zák. (v podobě neužívání bytu nájemcem bez vážných důvodů). Odvolací soud – na rozdíl od soudu prvního stupně, který žalovanému bytovou náhradu nepřiznal – vázal vyklizovací povinnost žalovaného z bytu ve smyslu §712 odst. 5 věty první obč. zák. na poskytnutí přístřeší.
Proti rozsudku odvolacího soudu, pokud jím byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen ve výrocích o věci samé, podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené s účinností od 1. ledna 2001 zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „o.s.ř.“). V dovolání – s přihlédnutím k jeho obsahu (§41 odst. 2 o.s.ř.) – uplatnil dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. b/, odst. 3 o.s.ř., byť v něm citoval pouze ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. (tedy jakoby uplatnil pouze tento dovolací důvod). Námitkou, že „nebylo prokázáno, že žalovaný se v bytě bez vážného důvodu nezdržuje a bez souhlasu žalobce přenechává k užívání cizím osobám“, zpochybnil v rámci dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o.s.ř. správnost skutkových zjištění, z nichž soudy obou stupňů vyšly při posouzení naplněnosti uplatněných výpovědních důvodů podle §711 odst. 1 písm. d/ a h/ obč. zák. V této souvislosti odkázal především na svědecké výpovědi J. D. a D. R., s nimiž se, jde-li o tvrzené neužívání bytu, ztotožnil, a poté rovněž na zprávu cestovní kanceláře A., a. s., podle níž nebyla se žalovaným uzavřena smlouva o pronájmu bytu (tato cestovní kancelář ani žádný pronájem bytu nezprostředkovala). Dále namítl, že napadený rozsudek se v otázce výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. h/ obč. zák. opírá po skutkové stránce o situaci, která měla nastat až v období od 31. července 2000 do 3. září 2000, tj. až po podání výpovědi z nájmu bytu. Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. pak zpochybnil správnost právních závěrů, které odvolací soud přijal při posouzení věci podle §711 odst. 1 písm. d/ a h/ obč. zák.; z obsahu dovolání se podává, že podle názoru žalovaného nejsou, a to i s přihlédnutím k nesprávným skutkovým zjištěním, zmíněné výpovědní důvody naplněny. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu, a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky povinného advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 2 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Při řešení otázky přípustnosti dovolání dovolací soud neopomenul, že napadeným rozsudkem byl vyhovující rozsudek soudu prvního stupně změněn ve výrocích o věci samé jen tak, že vyklizovací povinnost žalovaného byla podmíněna poskytnutím přístřeší; jinak byl – ve zbývajících výrocích o věci samé (a v nákladovém výroku) – potvrzen. Proti měnícímu výroku o bytové náhradě žalovaný v dovolání evidentně nebrojí. Naopak dovolání – vzhledem k obsahové konkretizaci uplatněných dovolacích důvodů podle §241a odst. 2 písm. b/, odst. 3 o.s.ř. – směřuje proti výroku, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen ve zbývajících výrocích o věci samé.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu (v daném případě jeho potvrzujícímu výroku) se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř., tj. podle ustanovení, o něž přípustnost dovolání opřel žalovaný, nemůže být dovolání přípustné přesto, že ve zmíněných výrocích o věci samé odvolací soud potvrdil v pořadí druhý rozsudek soudu prvního stupně, kterým bylo – v těchto výrocích – rozhodnuto jinak než v dřívějším (zrušeném) rozsudku. Je tomu tak proto, že v daném případě není naplněn další předpoklad přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř., tj. aby soud prvního stupně pozdějším rozsudkem rozhodl jinak (odlišně) jen proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu obsaženým ve zrušujícím rozhodnutí. Ve zrušujícím usnesení ze dne 30. listopadu 2000, č. j. 15 Co 331/2000-83, odvolací soud žádný (závazný) právní názor nevyslovil; zmíněné usnesení totiž obsahuje pouze pokyn k doplnění dokazování. Z toho vyplývá, že pozdějším rozsudkem soud prvního stupně rozhodl sice v těchto výrocích jinak, avšak nikoli v důsledku vázanosti právním názorem odvolacího soudu. Proto podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř není dovolání proti potvrzujícímu výroku napadeného rozsudku přípustné.
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud řeší jako otázku předběžnou (nevydává ohledně ní žádné rozhodnutí) a jeho kladně vyjádřeným závěrem se podané dovolání stává přípustným.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.). Dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř. může být totiž použit jen tehdy, je-li dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm. a/ a b/ o.s.ř. (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu §238 odst. 2 a §238a odst. 2 o.s.ř.).
Dovolatel tedy přehlédl, že námitka, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, není způsobilým dovolacím důvodem tam, kde přípustnost dovolání závisí na úvaze dovolacího soudu, zda napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam – jinak řečeno tam, kde závěr o přípustnosti dovolání je závislý na úvaze dovolacího soudu (§237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o.s.ř.). Proto už na tomto místě lze uvést, že v dovolacím řízení nelze v rámci dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o.s.ř. přezkoumat správnost skutkových zjištění, z nichž odvolací soud vycházel při právním posouzení věci.
Rozhodnutí odvolacího soudu je v napadeném potvrzujícím výroku založeno na právním závěru, že jsou naplněny oba uplatněné výpovědní důvody, tj. nejen výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. ve spojení s ustanovením §719 odst. 1 větou první a druhou obč. zák. (v podobě podnajímání bytu nájemcem bez písemného souhlasu pronajímatele), nýbrž rovněž výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. h/ obč. zák. (v podobě neužívání bytu nájemcem bez vážných důvodů). Zmíněné právní závěry by proto mohly být pokládány za otázky zásadního právního významu z pohledu dovoláním napadeného rozsudku. Jde však současně o otázky, jejichž výklad se v soudní praxi ustálil a odvolací soud se v daném případě od ustáleného řešení těchto otázek neodchýlil.
Ustálený výklad institutu podnájmu bytu vychází z toho, že právo uzavřít smlouvu o podnájmu je jedním z dispozičních oprávnění nájemce bytu; nesvědčí osobě, jejíž nájemní vztah zanikl, a která v bytě bydlí do zajištění bytové náhrady (srov. §712a obč. zák.). Podnájemní vztah je v podstatě zvláštním případem nájemního vztahu, na jehož základě nájemce přenechává jinému – podnájemci své nájemní právo k bytu (jeho části – podnájem se může týkat jak celého bytu, tak i části bytu). O podnájem nejde proto tehdy, pronajímá-li byt (jeho část) jinému vlastník domu (bytu). Pronajme-li byt vlastník, jde o vztah nájmu bytu ve smyslu ustanovení §685 a násl. obč. zák. Podnájemní vztah je vztahem mezi nájemcem a podnájemcem; nedochází zde tedy ke vzniku právního vztahu mezi podnájemcem a pronajímatelem. Nájemce odpovídá pronajímateli za řádné užívání bytu (jeho části) podnájemcem; v úvahu přichází i odpovědnost nájemce za závady a poškození bytu a domu podnájemcem (srov. §693 obč. zák.), příp. uplatnění výpovědního důvodu pronajímatelem vůči nájemci podle §711 odst. 1 písm. c/ obč. zák. pro porušování dobrých mravů podnájemcem. Podnájem vzniká smlouvou mezi nájemcem a podnájemcem. Zákon nestanoví obligatorně její písemnou formu; může být tedy uzavřena i ústně, příp. konkludentně. Smlouvu o podnájmu lze však uzavřít jen s písemným souhlasem pronajímatele (písemný souhlas pronajímatele musí tedy být dán vždy – §719 odst. 1 obč. zák.). Nedá-li k ní pronajímatel písemný souhlas, bude smlouva o podnájmu absolutně neplatná (§719 odst. 1 věta první, §39 obč. zák.); přenechání bytu (jeho části) do podnájmu bez písemného souhlasu pronajímatele je současně výpovědním důvodem podle §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. (§719 odst. 1 věta druhá obč. zák.). Projev vůle pronajímatele s uzavřením smlouvy o podnájmu již nelze – na rozdíl od právní úpravy platné do 31. prosince 1994 – nahradit rozhodnutím soudu ve smyslu §161 odst. 3 o.s.ř. V rozsudcích ze 16. května 2000, sp. zn. 26 Cdo 250/99, a ze 14. června 2000, sp. zn. 26 Cdo 701/2000, pak Nejvyšší soud České republiky dovodil, že o porušení povinnosti nájemcem ve smyslu ustanovení §711 odst. 1 písm. d/ ve spojení s ustanovením §719 odst. 1 věty první a druhé obč. zák. jde i v případě, přenechá-li nájemce byt (jeho část) do podnájmu jiného, aniž by za to získal od podnájemce úplatu. V této souvislosti nelze ani pominout, že Krajský soud v Hradci Králové již v rozsudku ze dne 1. března 1993, sp. zn. 9 Co 734/92, uveřejněném v sešitě 1 – 2 z roku 1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dovodil, že za důvody k podání výpovědi pronajímatele vůči nájemci bytu podle ustanovení §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. nelze zpravidla považovat to, že nájemce bez souhlasu pronajímatele přijme do bytu další osobu za účelem krátkodobé návštěvy nebo za účelem soužití s ní ve společné domácnosti.
Soudní praxe je ustálena v názoru, že naplnění výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. h/ obč. zák. předpokládá stav neužívání (občasného užívání) bytu, a dále rovněž to, že tento stav není odůvodněn, tj. že zde nejsou dány vážné (závažné) důvody, pro které nájemce neužívá byt k účelu, k němuž je určen, tedy k bydlení. Přitom soud posuzuje existenci výpovědního důvodu k okamžiku doručení výpovědi z nájmu bytu i v případě, že jde o výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. h/ obč. zák.; k tomuto okamžiku tedy posuzuje, zda na základě zjištěných skutečností je naplněn zákonný předpoklad uvedeného ustanovení – neexistence vážného (závažného) důvodu neužívání (občasného užívání) bytu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. července 2001, sp. zn. 20 Cdo 2937/99, uveřejněný pod č. 26 v sešitě č. 2 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura). O neužívání bytu jde tehdy, kdy byt není zcela nebo převážně nájemcem užíván k obvyklému způsobu bydlení; tak tomu je např. tehdy, kdy nájemce bydlí u své družky nebo u svých příbuzných, tedy v bytě, ke kterému nemá právo nájmu a ani právo společného nájmu (srov. R 14/1978 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, od něhož soudní praxe doposud nezaznamenala odklon, a dále např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. ledna 2000, sp. zn. 26 Cdo 451/99). Ustálená soudní praxe rovněž dovodila, že vážnost důvodů neužívání (občasného užívání) bytu musí být posuzována především z objektivního hlediska (s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu) a nikoliv podle subjektivních představ nájemce bytu (srov. dosud nepřekonané R 62/1968 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a dále např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. října 1996, sp. zn. 2 Cdon 252/96, uveřejněný pod č. 65 v příloze sešitu č. 14 z roku 1998 časopisu Soudní judikatura). Ustálená soudní praxe je jednotná rovněž v názoru, že vážnými důvody neužívání bytu ve smyslu §711 odst. 1 písm. h/ obč. zák. jsou pouze takové okolnosti, které dočasně brání nájemci, aby byt užíval (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu z 31. října 1996, sp. zn. 2 Cdon 252/96, z 27. října 1999, sp. zn. 26 Cdo 457/98, a ze 7. února 2000, sp. zn. 26 Cdo 1954/99). Je proto třeba, aby okolnosti daného případu nasvědčovaly tomu, že jde o stav přechodného neužívání bytu, který po odpadnutí jeho důvodu pomine. Na takový stav je mimo jiné možno usuzovat i z toho, po jak dlouhou dobu nájemce byt neužívá (užívá pouze občas). Obecně lze mít za to, že vážnými důvody, pro něž není byt nájemcem užíván, mohou být např. ústavní léčení, výkon základní vojenské služby či nepříznivý zdravotní stav nájemce bytu či členů jeho domácnosti. Vážným důvodem neužívání bytu může být rovněž výkon zaměstnání mimo obec, v níž se byt nachází.
Při rozhodování o přivolení k výpovědi z nájmu bytu podle §711 odst. 1 písm. d/ a h/ obč. zák. vyšel odvolací soud – stejně jako soud prvního stupně – ze zjištění, že v době před podáním výpovědi z nájmu bytu žalovaný bez souhlasu žalobkyně, resp. tehdy její právní předchůdkyně, přenechával byt do užívání cizím osobám, že v předmětném bytě se nezdržuje, že v domě není ani vídán, a že nájemci dalších bytů v předmětném domě, včetně nájemkyně vykonávající domovnické práce a nájemce bydlícího na stejném patře jako je předmětný byt, jej ani neznají. Jestliže na základě takto zjištěného skutkového stavu dovodil naplněnost obou uplatněných výpovědních důvodů, neodchýlil se od výše uvedené judikatury; jeho rozhodnutí je naopak výrazem standardní soudní praxe.
Se zřetelem k výše uvedenému lze uzavřít, že dovolání žalovaného proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Dovolací soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), dovolání podle §243b odst. 5 a §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. s přihlédnutím k tomu, že žalobci nevzešly v dovolacím řízení prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti dovolateli právo.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. března 2003
JUDr. Miroslav Ferák, v.r.
předseda senátu