ECLI:CZ:NS:2003:26.CDO.1855.2002.1
sp. zn. 26 Cdo 1855/2002
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. a soudkyň JUDr. Hany Müllerové a JUDr. Blanky Moudré ve věci žalobce II. P. n. f., a. s., zastoupeného advokátem, proti žalované Z. M., zastoupené advokátem, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 31 C 95/98, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. října 2001, č. j. 20 Co 289/2001-106, takto:
I. Dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. října 2001, č.j. 20 Co 289/2001-106, pokud jím byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 12. července 2001, č. j. 31 C 95/98-82, ve výroku o povinnosti žalované vyklidit byt č. 12, I. kategorie, o velikosti 1+1, nacházející se ve 4. podlaží domu č. p. 1737, v P. tak, že žalovaná je povinna tento byt vyklidit do patnácti dnů po uplynutí výpovědní lhůty, se zamítá.
II. Jinak se dovolání žalované odmítá.
III Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1. 975.- Kč, k rukám advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 12. 7. 2001, č. j. 31 C 95/98–82 (poté, co jeho rozsudek ze dne 17. 6. 1998, č. j. 31 C 95/98-9, byl k odvolání žalobce zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 19. 11. 1998, č. j. 21 Co 538/98-18, a jeho rozsudek ze dne 27. 10. 1999, č. j. 31 C 95/98-37, ve znění opravného usnesení ze dne 21. 2. 2000, č. j. 31 C 95/98-43, byl k odvolání žalované zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 9. 11. 2000, č. j. 20 Co 278/2000-54), přivolil k výpovědi z nájmu žalované k bytu č. 12, I. kategorie, o velikosti 1+1 s příslušenstvím, ve 4. podlaží domu č. p. 1737 v P. (dále „předmětný byt“), určil, že nájem skončí uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty a uložil žalované byt vyklidit do patnácti dnů po zajištění náhradního ubytování.
K odvolání žalobce (směřujícímu do výroku o povinnosti žalované k vyklizení) a k odvolání žalované (napadajícímu celý rozsudek obvodního soudu) Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 10. 2001, č. j. 20 Co 289/2001-106, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovaná je povinna předmětný byt vyklidit do patnácti dnů po uplynutí výpovědní lhůty; jinak rozsudek obvodního soudu potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že smlouva o nájmu předmětného bytu (na dobu určitou do 6. 2. 2002), uzavřená mezi účastníky dne 3. 2. 1995 (dále „předmětná nájemní smlouva“), je platná. Přisvědčil obvodnímu soudu, že žalovaná se řádně a včas nedovolala relativní neplatnosti této smlouvy v části týkající se stanovení výše nájemného, když její námitka relativní neplatnosti ze dne 2. 1. 1997, byla adresována P. s. n., s. r. o., která nebyla subjektem daného nájemního vztahu. Vznesl-li žalobce v průběhu řízení námitku promlčení práva žalované na uplatnění relativní neplatnosti, nelze než dovodit, že předmětná nájemní smlouva je platná ve všech částech. Na základě zjištění, že žalovaná neplatí nájemné po dobu delší než tři měsíce, odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dovodil, že uplatněný výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d) obč. zák. je dán. Změnu rozsudku soudu prvního stupně ve výroku o vázanosti povinnosti žalované k vyklizení bytu zajištěním náhradního ubytování odůvodnil odvolací soud tím, že v řízení nebyly zjištěny ani žalovanou tvrzeny důvody zvláštního zřetele hodné pro přiznání této formy bytové náhrady.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná (v celém rozsahu) dovoláním, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a v němž uplatnila dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Uvádí, že odvolací soud (i soud prvního stupně) odůvodnil svoje rozhodnutí tím, že žalovaná (dopisem ze dne 2. 1. 1997) uplatnila námitku relativní neplatnosti předmětné nájemní smlouvy vůči Pražské správě nemovitostí, s. r. o., která neměla s domem, v němž se nachází předmětný byt, nic společného (nebyla jeho vlastníkem ani správcem). Tento závěr (uvádí se dále v dovolání) je v hrubém rozporu s provedenými důkazy, neboť soud nevzal v úvahu dopis jmenované společnosti ze dne 25. 3. 1997, v němž se k obsahu dopisu žalované vyjadřuje a dává jí současně výpověď z nájmu. Z toho dovolatelka dovozuje, že se jmenovaný subjekt „přihlásil“ k vlastnictví domu, v němž je situován předmětný byt, a že tak byla ujištěna v tom, že se obrátila na subjekt, vykonávající práva pronajímatele. Dovolatelka vyslovuje přesvědčení, že „právní názor v napadaném rozsudku neodpovídá provedenému dokazování“, a že je dán uplatněný dovolací důvod. Navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení.
Žalobce ve svém dovolacím vyjádření obsáhle vyvracel dovolací námitky žalované, ztotožnil se s právním posouzením věci odvolacím soudem a navrhl, aby dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241, §241a odst. 1 o. s. ř.), se nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. písm. a) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Od účinnosti zákona č. 509/1991 Sb. je rozhodování o bytové náhradě při vyklizení bytu nikoli rozhodováním o lhůtě k plnění, ale o věci samé (srov. rozhodnutí, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1993, pod poř. č. 28).
Výše označený rozsudek odvolacího soudu je tedy v části, v níž bylo rozhodnuto o povinnosti žalované vyklidit předmětný byt do patnácti dnů po uplynutí výpovědní lhůty, rozhodnutím, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, proti němuž je dovolání objektivně přípustné (§237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.); v tomto rozsahu je dovolání přípustné též subjektivně, neboť povinnost žalované k vyklizení nebyla rozhodnutím odvolacího soudu (na rozdíl od soudu prvního stupně) vázána na zajištění bytové náhrady.
Podle ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Vzhledem k tomu, že vady obligatorně posuzované nebyly ve vztahu k měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu v dovolání namítány (a z obsahu spisu se nepodávají), mohl dovolací soud přezkoumávat správnost tohoto výroku odvolacího soudu, proti němuž je dovolání přípustné, toliko z důvodů uplatněných v dovolání. Dovolatelka však proti tomuto výroku žádné konkrétní výhrady, jimiž by zpochybnila jeho správnost, nevznesla, a proto dovolacímu soudu nezbylo, než dovolání v tomto rozsahu zamítnout (§243b odst. 2, věta před středníkem o. s. ř.).
Přípustnost dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž by potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, pokud jím bylo přivoleno k výpovědi z nájmu žalované k předmětnému bytu a určeno, že nájemní vztah skončí uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty, je třeba posoudit podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř.
Ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. přípustnost dovolání nezakládá, jelikož není splněna podmínka, aby soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozhodnutí, protože byl vázán právním názorem odvolacího soudu. Obvodní soud sice ve svém prvním rozsudku ze dne 17. 6. 1998, č. j. 31 C 95/98-9, rozhodl jinak než ve svém (vyhovujícím) rozsudku ze dne 12. 7. 2001, č. j. 31 C 95/98-82, potvrzeném dovoláním napadaným rozsudkem, avšak tento jeho první rozsudek, kterým byla žaloba zamítnuta, byl zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 19. 11. 1998, č. j. 21 Co 538/98-18, z důvodu procesního pochybení soudu (proto, že obvodní soud rozhodl na podkladě žaloby, jež nebyla projednání schopná). Odvolací soud se ve svém zrušujícím usnesení soustředil na pokyny procesní povahy, aniž by vyslovil právní názor, rozhodný pro právní posouzení věci.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., z něhož ji dovozuje dovolatelka.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.
V projednávané věci – jak je patrno z obsahu dovolání – je výtka nesprávnosti právního posouzení věci založena na tom, že odvolací soud nepřihlédl k listinnému důkazu, na který je poukazováno, a že „právní názor odvolacího soudu neodpovídá provedenému dokazování“ (obsahově jde tedy o dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř.). Dovolatelka tu však přehlíží, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže změnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. - přípustné (§241a odst. 3 o. s. ř.). V případě, že je přípustnost dovolání teprve zvažována (podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.
Se zřetelem k výše uvedenému je třeba učinit závěr, že dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu není podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné. Za tohoto stavu dovolací soud dovolání žalované v tomto rozsahu podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 4, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. Úspěšnému žalobci byla přiznána náhrada účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, které mu vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Odměna za sepis tohoto vyjádření činí podle §7 písm. d) vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhlášky 49/2001 Sb. (dále jen „vyhláška“) částku 3.800.- Kč, sníženou o 50 % podle §18 odst. 1 vyhlášky, tj. částku 1.900.- Kč; současně jde o paušální částku náhrad hotových výdajů ve výši 75.- Kč (§13 odst 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášky č. 235/1997); celková výše náhrady nákladů dovolacího řízení, kterou je žalovaná povinna zaplatit žalobci tedy činí 1. 975.- Kč.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá toto vykonatelné soudní rozhodnutí, může se oprávněný domáhat soudního výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 21. ledna 2003
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v.r.
předsedkyně senátu