ECLI:CZ:NS:2003:26.CDO.1916.2002.1
sp. zn. 26 Cdo 1916/2002
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Miroslava Feráka v právní věci žalobce L. R., zastoupeného advokátkou, proti žalované V. K., zastoupené advokátem, o zaplacení částky 90.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 7 C 1190/97, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. dubna 2002, č. j. 20 Co 100/2002-184, takto:
I. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. dubna 2002, č. j. 20 Co 100/2002-184, pokud jím byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 29. srpna 2001, č. j. 7 C 1190/97-144, ve výroku, jímž byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci částku 90.000,- Kč s 20 % úrokem z prodlení od 3. 12. 1997 do zaplacení, se zamítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na nákladech dovolacího řízení částku 9.075,- Kč k rukám advokátky, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Okresní soud v Mladé Boleslavi (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 29. srpna 2001, č. j. 7 C 1190/97-144, uložil žalované povinnost do patnácti dnů od právní moci rozsudku zaplatit žalobci částku 112.500,- Kč s 20 % úrokem z prodlení od 3. 12. 1997 do zaplacení, žalobu do částky 22.500,- Kč s 20 % úrokem z prodlení od 3. 12. 1997 do zaplacení zamítl a rozhodl o nákladech řízení státu a účastníků řízení (v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně ze dne 30. června 2000, č. j. 7 C 1190/97-100, jímž bylo žalobě do částky 48.500,- Kč s příslušenstvím vyhověno, a do částky 87.500,- Kč s příslušenstvím byla žaloba zamítnuta, Krajský soud v Praze usnesením ze dne 29. listopadu 2000, č. j. 20 Co 162/2000-122, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně se závazným právním názorem k dalšímu řízení).
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že účastníci uzavřeli dne 23. 9. 1994 nájemní smlouvu, podle níž žalovaná coby vlastník domu čp. 15 v J. (dále jen „předmětná nemovitost“, resp. „nemovitost“) přenechala žalobci do užívání tuto nemovitost na dobu do 23. 9. 2000 za nájemné ve výši 5.000,- Kč měsíčně. Dále vzal za prokázané, že nájemní smlouva obsahovala též dohodu účastníků o výši nákladů vynaložených žalobcem na opravy a úpravy nemovitosti provedené před uzavřením nájemní smlouvy (zjistitelné stanoveným výpočtem), jakož i o způsobu jejich úhrady, když se dohodli, že žalobce bude žalované v souvislosti s těmito vynaloženými náklady na nájemném platit částku o 50 % nižší, tj. o částku 2.500,- Kč měsíčně po celou dobu sjednaného nájmu. Konečně vzal za zjištěné, že nájemní vztah skončil ke dni 31. 1. 1996 výpovědí danou žalobci žalovanou a že žalobce fakticky užíval nemovitost do konce měsíce října 1996. Z těchto zjištění dovodil (při vázanosti právním názorem odvolacího soudu vysloveným ve zrušovacím usnesení), že nájemní smlouva ze dne 23. 9. 1994 v sobě zahrnovala i smlouvu nepojmenovanou ve smyslu §51 obč. zák., která se svým obsahem nejvíce blíží smlouvě o narovnání podle §585 a násl. obč. zák., a to dohodu o výši nákladů vložených do nemovitosti i o způsobu jejich úhrady. Uvedenou dohodu shledal platnou; žalovaná ji podepsala svobodně a vážně a smlouva je zároveň určitá a srozumitelná, neboť celková hodnota nákladů je zjistitelná výpočtem (71 měsíců sjednaného nájmu násobeno částkou 2.500,- Kč, o kterou mělo být měsíčně snižováno nájemné) a činí částku 177.500,- Kč. Jelikož žalobce z celkové hodnoty nákladů „odbydlel“ pouze částku 65.000,- Kč (za 26 měsíců po 2.500,- Kč), žalovaná nesplnila zcela svůj závazek uhradit náklady na rekonstrukci nemovitosti a podle soudu prvního stupně dluží žalobci částku 112.500,- Kč.
K odvolání žalované Krajský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 10. dubna 2002, č. j. 20 Co 100/2002-184, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném vyhovujícím výroku, pokud jím bylo rozhodnuto o povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 22.500,- Kč s 20 % úrokem z prodlení od 3. 12. 1997 do zaplacení, a ve výrocích o nákladech řízení účastníků a státu zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení, v dalším vyhovující výrok rozsudku soudu prvního stupně potvrdil. Zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně nebyl odvoláním dotčen.
Odvolací soud z důkazů jím provedených zjistil, že nájemní smlouva ze dne 23. 9. 1994 ve svém bodu V. odstavci 3 obsahuje dohodu účastníků, podle níž se žalovaná zavázala uhradit žalobci náklady, které vložil do rekonstrukce nemovitosti k datu uzavření smlouvy tak, že žalobce bude platit nájem pouze ve výši 50 % po dobu od 23. 9. 1994 do 23. 9. 2000 (tedy ve výši 2.500,- Kč měsíčně) a pro případ skončení nájmu před sjednanou dobou v důsledku výpovědi dané žalovanou se žalovaná zavázala zaplatit žalobci náhradu v penězích ke dni skončení nájmu (bod IV. odstavec 2 smlouvy), přičemž otázku úprav, oprav a nákladů s tím spojených vynaložených po uzavření smlouvy si účastníci vyhradili k řešení v další dohodě. Dále vzal za prokázáno, že po ukončení nájemního poměru výpovědí pokládal žalobce ujednání o náhradě nákladů na rekonstrukci za nespravedlivou a navrhoval uzavření nové smlouvy o narovnání tak, aby dosáhl nižší kupní ceny za nemovitost, kterou mu žalovaná podle smlouvy nabídla k odkoupení, a že k uzavření nové smlouvy nedošlo. Námitce žalované, že žalobce nikdy netvrdil, že se účastníci v nájemní smlouvě dohodli o výpočtu hodnoty rekonstrukčních prací, nepřisvědčil. Poukázal přitom na obsah žaloby, v níž žalobce tvrdil, že byl srozuměn s tím, že náklady, které vložil do rekonstrukce domu před uzavřením smlouvy, budou spláceny podle bodu V. odst. 3 smlouvy, a na doplnění žaloby ze dne 5. 6. 1998, v němž uváděl, že v bodu V. odst. 3 smlouvy oba účastníci potvrdili svým podpisem a učinili tak nesporným, že náklady na rekonstrukci činily 180.000,- Kč. Pokud žalobce na náhradě nákladů požadoval částku, která neodpovídala dohodě, hodnověrně tuto skutečnost podle odvolacího soudu vysvětlil v rámci své výpovědi (žalovaná popírala jakékoli investice a žalobce se domníval, že má důkazní břemeno skutečnou výši vložených investic prokázat). Pokud pak žalovaná tvrdila, že smlouva tak, jak byla uzavřena, měla jiný obsah, že se účastníci dohodli na jiné částce, popř. uzavřeli jinou dohodu o výši hodnoty rekonstrukčních prací, nenavrhla a ani nepředložila žádné důkazy prokazující toto tvrzení. Tvrzení žalované, že dohoda o výši investic vložených žalobcem do nemovitosti před uzavřením smlouvy měla být uzavřena až po skončení nájmu, pokládal za vyvrácené samotným zněním smlouvy, která obsahuje výslovnou dohodu ohledně nákladů vynaložených ke dni uzavření smlouvy a současně výslovné ujednání, že náklady vynaložené v době po uzavření smlouvy budou řešeny samostatně.
Na základě těchto zjištění a zjištění soudu prvního stupně (jež převzal) odvolací soud dovodil ve shodě se soudem prvního stupně, že smlouva o nájmu ze dne 23. 9. 1994 v sobě obsahuje též smlouvu nepojmenovanou podle §51 obč. zák., která se svým obsahem nejvíce blíží smlouvě o narovnání podle §585 a násl. obč. zák., jíž se účastníci dohodli o výši nákladů vložených do nemovitosti ke dni uzavření smlouvy, jakož i o způsobu jejich úhrady. Podle obsahu dohody si účastníci ujednali, že po celou dobu sjednaného nájmu (od 23. 9. 1994 do 23. 9. 2000) bude z nájemného ve výši 5.000,- Kč měsíčně odečítáno 50 % na úhradu nákladů vynaložených na rekonstrukci nemovitosti k datu uzavření smlouvy, a v případě vypovězení nájmu žalovanou před uplynutím sjednané doby, zaplatí žalovaná žalobci náhradu nákladů v penězích ke dni skončení nájmu. Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně, že smlouva o narovnání je platným právním úkonem, když byla uzavřena svobodně a vážně a je zároveň určitá a srozumitelná. Výše nákladů nemusela být stanovena pevnou částkou, pokud byla stanovena dohodnutým způsobem výpočtu a tento způsob ji dostatečně určuje. Při sjednané době nájmu od 23. 9. 1994 do 23. 9. 2000 (72 měsíců) a sjednané měsíční částce odpočtu 2.500,- Kč na vynaložené náklady činí dohodnutá částka náhrady částku 180.000,- Kč (v tomto se odchýlil od soudu prvního stupně, který mylně uvažoval s dobou nájmu v délce 71 měsíců). Pokud žalovaná namítala neplatnost uvedené smlouvy, nenavrhla a ani nepředložila podle odvolacího soudu žádné důkazy, které by oprávněnost její námitky prokazovaly. Odvolací soud uzavřel, že pokud žalovaná nájem vypověděla před uplynutím doby, na níž byl sjednán, vznikla jí povinnost vyplatit žalobci náhradu ve zbývající části nákladů, na kterých se dohodli. Žalobce podle konečného znění žalobního petitu požadoval po žalované zaplatit částku 135.000,- Kč s tím, že od celkové dohodnuté částky 180.000,- Kč odečetl částku 45.000,- Kč (tj. „odbydlenou“ úhradu nákladů za dobu trvání nájmu od 23. 9. 1994 do 31. 1. 1996 v částce 42.500,- Kč a částku 2.500,- Kč nezaplaceného nájemného za měsíc leden 1996). Žalovaná v rámci procesní obrany namítla započtení své pohledávky ve výši 45.000,- Kč z titulu bezdůvodného obohacení za užívání nemovitosti žalobcem v době po skončení nájmu od 1. 2. 1996 do 31. 10. 1996 (9 měsíců po 5.000,- Kč). Jelikož soud prvního stupně zamítl žalobu pouze do částky 22.500,- Kč s příslušenstvím, přičemž jeho rozsudek nabyl v tomto zamítavém výroku samostatně právní moci, a odvolací soud shledal rozhodnutí soudu prvního stupně nepřezkoumatelné, pokud jde o jeho posouzení námitky k započtení, zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve zbylé částce 22.500,- Kč s příslušenstvím a věc mu vrátil v tomto rozsahu k dalšímu řízení.
Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o §237 odst. 1 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), a uplatněné dovolací důvody podřadila ustanovení §241a odst. 2 písm. a/ a b/, odst. 3 o. s. ř. V rámci dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. odvolacímu soudu mimo jiné vytkla, že v průběhu řízení jednotlivé důkazy hodnotil výlučně jednostranně ve prospěch žalobce a nezabýval se ničím, co by mohlo svědčit v její prospěch. V této souvislosti poukázala na to, že ani jednou při mimosoudním řešení nepřišel žalobce s tím, že výpočet nákladů byl dohodnut tak, jak určil odvolací soud. Skutečnost, která vyplynula z korespondence účastníků, že žalobce považoval dohodu o výši investic za nesprávnou, odvolací soud vysvětlil opět ve prospěch žalobce tak, že se žalobce domníval, že investice byly vyšší. Nezabýval se ani tou částí dopisu žalobce ze dne 14. 2. 1996, v níž uváděl, že věc zhodnocení nemovitosti nebyla mezi účastníky dohodnuta vyčerpávajícím způsobem. Dále namítla, že „odvolací soud nesprávně právně celou věc posoudil… a jeho rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá oporu podle obsahu spisu v provedeném dokazování“ (dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. b/, odst. 3 o. s. ř.). Konkrétně uvedla, že odvolacím soudem dovozený způsob výpočtu vynaložených investic nemá oporu v jediném provedeném důkazu, a to ani v samotné nájemní smlouvě a je v rozporu s vůlí obou smluvních stran a postupem žalobce při vyčíslování nákladů. Závěr odvolacího soudu, že pokud smlouva byla uzavřena na 72 měsíců a výše možných odečitatelných částek z nájemného činila částku 2.500,- Kč měsíčně, pak náklady v době uzavření smlouvy představovaly částku 180.000,- Kč, je podle ní zjednodušený. K vykonstruovanému výpočtu a k prohlášení o dohodě o výši nákladů přivedl žalobce odvolací soud svými dotazy při odvolacím jednání, ačkoli toto nikdy předtím netvrdil, což demonstrovala přehledem požadavků žalobce na vypořádání jím vložených nákladů do nemovitosti. Zdůraznila, že žalobce nikdy a to ani v žalobě netvrdil, že v bodu V. odstavci 3 smlouvy byla účastníky stanovena výše vynaložených nákladů. Nájemní smlouva v uvedeném článku hovoří pouze o způsobu úhrady vynaložených investic, a nikoli o jejich výši. Jestliže by se účastníci dohodli, že výše investic činí částku 180.000,- Kč, byla by podle ní ve smlouvě tato částka jednoznačně uvedena. Dokladem o tom, že se ve skutečnosti účastníci o výši investic nedohodli, je to, že žalobce v průběhu doby po žalované požadoval na vypořádání různě vysoké částky a ve své výpovědi před soudem prvního stupně odhadl náklady na rekonstrukci na částku 150.000,- Kč. Dovolatelka i nadále tvrdí, že žalobce na náklady investoval maximálně částku 50.000,- Kč. Závěrem navrhla rozsudek odvolacího soudu v napadené části zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
Žalobce se ve vyjádření k dovolání ztotožnil se skutkovým zjištěním odvolacího soudu i s jeho právním posouzením věci. Správně bylo v řízení prokázáno, že nemovitost žalované zhodnotil, že nájemní smlouvou oba účastníci tuto skutečnost potvrdili a že se shodli na nájemném i způsobu náhrady za vložené investice, že nájemní smlouva obsahovala i ujednání o náhradě nákladů v případě dřívějšího skončení nájmu. Protože doba nájmu byla určitá, bylo možno v kterémkoli momentě spočítat výši náhrady s tím, že pokud by byla dodržena doba nájmu, žalobce by si vloženou investici odbydlel. Dovolání navrhl zamítnout.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastnicí řízení, při splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§240 odst. 1, §241 odst. 1 a 2 o. s. ř.), a že je přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř., neboť dovolání směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Dále se zaměřil na posouzení důvodnosti dovolání.
Podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), i když nebyly v dovolání uplatněny. Existence vad zmíněných v prvé řadě tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. je možno vytýkat, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Vadou řízení je především to, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází z neúplně nebo nesprávně zjištěného skutkového stavu věci. V případě, že však odvolací soud dospěl ke skutkovým závěrům, na kterých založil své rozhodnutí, není v důsledku neúplnosti nebo nesprávnosti zjištění skutkového stavu věci uvedený dovolací důvod naplněn. I když jsou skutková zjištění neúplná, nejedná se o vadu řízení a nápravy se lze domáhat jen uplatněním dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř. Mezi vady řízení proto nepatří ani nesprávné hodnocení důkazů, jak se mylně domnívá dovolatelka. Pochybení v tomto směru se totiž v rozhodnutí odvolacího soudu může projevit jen ve správnosti skutkových zjištění a kvalifikovaně je lze napadat ve smyslu §241a odst. 3 o. s. ř. Z uvedeného je patrné, že dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s. ř. nebyl dovolatelkou užit opodstatněně.
V rámci dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. je možno odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o. s. ř. lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Uvedený dovolací důvod míří na pochybení ve zjištění skutkového stavu věci.
I když dovolatelka v dovolání výslovně označila dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., ve skutečnosti uplatnila pouze dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., neboť jak je patrno z obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.), založila výtku neprávnosti právního posouzení věci výlučně na kritice správnosti (úplnosti) skutkových zjištění, resp. hodnocení důkazů.
Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování tehdy, jestliže výsledek hodnocení důkazů soudem neodpovídá §132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly v řízení najevo, soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti je logický rozpor, nebo jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z §133 až 135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného (popřípadě i procesního) práva. Samotné hodnocení důkazů nelze napadnout dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o. s. ř. Na nesprávnost hodnocení důkazů lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.) – jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, pak není možné polemizovat s jeho skutkovými závěry, například namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý, že z provedených důkazů vyplývá jiné skutkové zjištění apod.; znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout (srovnej Občanský soudní řád, komentář 6. vydání 2003, nakladatelství C. H. BECK, strana 1067 a 1068).
V dané věci - z hlediska uplatněného nároku na zaplacení „odstupného“ podle smlouvy uzavřené účastníky - bylo pro rozhodnutí odvolacího soudu právně významné skutkové zjištění týkající se obsahu smlouvy vymezeného vzájemnými shodnými projevy vůle jejích účastníků. Odvolací soud vyšel ze zjištění, že se účastníci dohodli, že žalovaná uhradí žalobci náklady, které již vložil do rekonstrukce nemovitosti ke dni uzavření dohody tak, že žalobce bude měsíčně platit na nájemném částku o 50 % nižší než činí částka sjednaného nájemného (tedy o částku 2.500,- Kč) po dobu od 23. 9. 1994 do 23. 9. 2000 s tím, že vypoví-li žalovaná nájem před uplynutím sjednané doby, zavazuje se zaplatit ke dni skončení nájmu žalobci odstupné ve výši nákladů, které vynaložil na rekonstrukci nemovitosti, a že tato dohoda obsažená v článku IV. bodu 2 a v článku V. bodu 3 nájemní smlouvy uzavřené účastníky dne 23. 9. 1994 v sobě zahrnovala nejen ujednání účastníků o způsobu úhrady vynaložených nákladů, ale též ujednání o jejich výši, když stanovila způsob jejich vyčíslení dostatečně určitým způsobem. Uvedená skutková zjištění byla čerpána z důkazů provedených soudem prvního stupně a odvolacím soudem – a to jednak z výpovědi žalobce a zejména pak z obsahu samotné smlouvy ze dne 23. 9. 1994, jakož i z korespondence, kterou si účastníci vyměnili v době po skončení nájmu v rámci jednání ohledně odkoupení nemovitosti žalobcem a zohlednění nákladů na rekonstrukci nemovitosti při stanovení kupní ceny. Odvolací soud vzal v úvahu skutečnosti, které z obsahu spisu a z uvedených důkazů skutečně vyplynuly, a které jsou výsledkem logického postupu při hodnocení všech provedených důkazů (včetně výpovědi dovolatelky) podle zásad zakotvených v §132 o. s. ř. ve spojení s §211 o. s. ř. Jak je zřejmé z obsahu odůvodnění napadeného rozhodnutí, odvolací soud se při zachování uvedených zásad náležitě vypořádal i se všemi námitkami dovolatelky. Lze tak uzavřít, že dovolatelka v dovolání pouze předkládá vlastní interpretaci provedených důkazů a odvozuje z nich vlastní skutkové závěry. Rovněž dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. proto nebyl uplatněn opodstatněně. Odvolací soud tedy nepochybil, když na tomto skutkovém základě věc právně posoudil.
Protože správnost rozhodnutí odvolacího soudu se dovolatelce prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů a jejich obsahové konkretizace zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud dovolání zamítl (§243 odst. 2 část věty před středníkem, odst. 6 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. a zavázal žalovanou, která nebyla v dovolacím řízení úspěšná, zaplatit žalobci náklady, jež mu v této fázi řízení vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokátky. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 9.000,- Kč (§2 odst. 1, §3 bod 5 ve spojení s §10 odst. 3 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč (§2 odst. 1 a §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 17. prosince 2003
Doc. JUDr. Věra K o r e c k á , CSc., v.r.
předsedkyně senátu