ECLI:CZ:NS:2003:26.CDO.2001.2001.1
sp. zn. 26 Cdo 2001/2001
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Blanky Moudré ve věci žalobců A) A. C., s.r.o., zastoupeného advokátem, a B) C.-W., spol. s r.o., proti žalovanému Českému autoklubu S. P. – S., zastoupenému advokátkou, o určení existence nájemního vztahu, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 6 C 166/97, o dovolání žalobce A) proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. dubna 2001, č. j. 22 Co 93/2000-311, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. dubna 2001, č. j. 22 Co 93/2000-311, pokud jím byl rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 28. září 1999, č.j 6 C 166/97-265, ve výroku o určení existence nájemního vztahu mezi žalobcem A) a žalovaným, změněn tak, že žaloba se zamítá, a pokud jím bylo rozhodnuto o nákladech řízení, se zrušuje a věc se vrací v tomto rozsahu krajskému soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Pardubicích (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 28. 9. 1999, č. j. 6 C 166/97-265 (poté, co jeho zamítavý rozsudek ze dne 24. 11. 1998, č. j. 6 C 166/97-164, byl k odvolání žalobců zrušen usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3. 3. 1999, č. j. 18 Co 85/99-182), výrokem I. určil, že mezi žalovaným jako pronajímatelem a žalobcem A) jako nájemcem existuje nájemní vztah ke stavbám v obci N., k. ú. N., specifikovaným ve výroku rozsudku (dále „předmětné stavby“), a výrokem II. zamítl žalobu na určení, že mezi žalovaným jako pronajímatelem a žalobcem B) jako nájemcem existuje nájemní vztah k předmětným stavbám; dále rozhodl o nákladech řízení (výrok III. a IV.). Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že na žalobce A) jako na právního nástupce žalobce B) přešla (ke dni 6. 5. 1994) práva a povinnosti z nájemní smlouvy ze dne 15. 11. 1993, uzavřené mezi žalovaným a žalobcem B) o pronájmu „areálu koupaliště a autokempu v obci a k. ú. N. a v obci a k. ú. B.“, jejímž předmětem byly – vedle staveb uvedených ve výroku rozsudku - též pozemky a movité věci ve smlouvě specifikované, a že nájemní vztah mezi žalobcem A) a žalovaným, spravující se režimem ustanovení §663 až §684 obč. zák. trvá, neboť nedošlo k platnému odstoupení od této smlouvy úkonem žalovaného ze dne 21. 8. 1995, když tento projev vůle byl (vzhledem k ustanovení §679 odst. 3 obč. zák.) učiněn předčasně. Na základě toho shledal žalobce A) ve sporu aktivně legitimovaným, a žalobě v tomto rozsahu vyhověl, když současně dovodil existenci jeho naléhavého právního zájmu na požadovaném určení ve smyslu §80 písm. c) o. s. ř. Naproti tomu zamítl žalobu žalobce B) s poukazem na nedostatek jeho aktivní legitimace ve sporu.
Proti rozsudku soudu prvního stupně (proti všem výrokům) podali odvolání oba žalobci i žalovaný. U jednání před odvolacím soudem konaným dne 3. 4. 2001 vzal žalobce A) svoje odvolání v plném rozsahu zpět, žalobce B) setrval na svém odvolání, a to ve vztahu k výroku o nákladech řízení. Žalovaný v odvolání namítl, že mezi ním a žalobcem A) nikdy nájemní vztah neexistoval a navrhl, aby žaloba byla zamítnuta.
Krajský soud v Hradci Králové (soud odvolací) rozsudkem ze dne 5. 4. 2001, č. j. 22 Co 93/2000-311, zastavil odvolací řízení o odvolání žalobce A) a o odvolání žalobce B) proti zamítavému výroku II. rozsudku okresního soudu, a změnil rozsudek okresního soudu ve vyhovujícím výroku I. tak, že zamítl žalobu na určení existence nájemního vztahu mezi žalovaným a žalobcem A); dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud, poté, co doplnil dokazování opakováním listinných důkazů, dospěl na rozdíl od soudu prvního stupně k odlišnému závěru o platnosti nájemní smlouvy ze dne 15. 11. 1993 uzavřené mezi žalobcem B) a žalovaným (dále „předmětná nájemní smlouva“ nebo „nájemní smlouva“). Dovodil, že tato nájemní smlouva je absolutně neplatná pro rozpor se zákonem (§39 obč. zák.), neboť žalovaný nebyl oprávněn disponovat s pozemky, které byly – spolu se stavbami na nich postavenými a movitými věcmi ve stavbách umístěnými - předmětem smlouvy. Žalovanému totiž k těmto pozemkům svědčilo právo bezplatného trvalého užívání, které ho neopravňovalo k tomu, aby s nimi (jako s národním majetkem) disponoval; podle názoru odvolacího soudu nevyplývalo právo žalovaného pronajímat takovýto majetek za úplatu ani ze smluv, na jejichž základě mu bylo právo trvalého užívání sjednáno, ani ze zákona (§71 hospodářského zákoníku, §9 odst. 1 vyhlášky č. 119/1998 Sb.).
Proti rozsudku odvolacího soudu – proti zamítavému (měnícímu) výroku o věci samé a proti výroku o nákladech řízení - podal žalobce A) dovolání s odkazem na „§237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.“ (míněn zřejmě §238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.), v němž namítl nesprávnost právního posouzení věci a „okolnost, že napadené rozhodnutí vychází zřejmě ze skutkového zjištění, jež nemá oporu v provedeném dokazování“. Uvádí, že žalovaný byl vlastníkem staveb, které byly předmětem nájemní smlouvy, a byl proto oprávněn je pronajmout; odvolacímu soudu vytýká, že jeho právní závěry „o nemožnosti pronájmu staveb žalovaným jsou zjevně nepodložené a tudíž nesprávné“. Dovolatel má zato, že „platnosti nájemního vztahu ….. ohledně staveb nemohla být na závadu neplatnost nájemní smlouvy ohledně pozemků“, neboť stavby a pozemky jsou „samostatné věci, z nichž každá může mít rozdílný právní osud“; byla-li tedy neplatná smlouva ohledně pozemků, šlo o neplatnost částečnou (§41 obč. zák.). Případný právní závěr (uvádí se dále v dovolání), že pro neplatnost nájemního vztahu ohledně pozemků je neplatná celá nájemní smlouva (tj. i část ohledně staveb), nemá oporu v provedeném dokazování. Dovolatel navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl (v napadených výrocích) zrušen a věc byla – v tomto rozsahu - vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001). I když napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno 5. 4. 2001, postupoval odvolací soud v souladu s ustanovením části dvanácté, hlavy první, bodu 15. zákona č. 30/2000 Sb. podle dosavadních právních předpisů, neboť rozsudek soudu prvního stupně byl vydán 28. 9. 1999. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce A) projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001 (dále též jen „o. s. ř.“).
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 2 o. s. ř.), a je přípustné podle §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Ve smyslu ustanovení §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. je dovolací soud vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. K vadám uvedeným v §237, a pokud je dovolání přípustné, i k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Dovolatel nenamítá, že v řízení došlo k vadám uvedeným v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. nebo že řízení je postiženo tzv. jinou vadou řízení (§241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř.), a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by k některé z uvedených vad došlo.
Podle §241 odst. 3 písm. c) o. s. ř. lze dovolání odůvodnit tím, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení pokládat výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly v řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení §133 až §135 o. s. ř.
Dovolatel však nic takového odvolacímu soudu nevytýká; jeho námitky směřují proti závěru odvolacího soudu o neplatnosti předmětné nájemní smlouvy (jako celku), tedy proti právnímu posouzení věci.
O nesprávné právní posouzení věci (§241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř.) jde obecně tehdy, jestliže soud na správně zjištěný skutkový stav věci aplikoval nesprávný právní předpis, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, či ze skutečností najisto postavených učinil nesprávné právní závěry.
Podle §41 obč. zák. vztahuje-li se důvod neplatnosti jen na část právního úkonu, je neplatnou jen tato část, pokud z povahy právního úkonu nebo z jeho obsahu anebo z okolností, za nichž k němu došlo, nevyplývá, že tuto část nelze oddělit od ostatního obsahu.
V projednávané věci se odvolací soud v rámci právního posouzení existence tvrzeného nájemního vztahu mezi žalobcem A) a žalovaným, správně zabýval (jako otázkou předběžnou) otázkou platnosti předmětné nájemní smlouvy, která měla být právním důvodem vzniku daného nájemního vztahu. Dospěl přitom k závěru, že předmětná nájemní smlouva je absolutně neplatná pro rozpor se zákonem (§39 obč. zák.), neboť žalovaný nebyl oprávněn disponovat s pozemky, které byly – současně se stavbami na nich postavenými – předmětem této smlouvy. Nezabýval se však již otázkou, zda uvedený důvod neplatnosti nájemní smlouvy, týkající se pozemků, má za následek neplatnost nájemní smlouvy i v části, týkající se staveb na nich postavených, nebo zda lze tuto neplatnou část oddělit od ostatního obsahu smlouvy (§41 obč. zák.); právní posouzení věci odvolacím soudem je tak neúplné, a tudíž i nesprávné.
Nejvyšší soud proto podle §243b odst. 1 věty za středníkem o. s. ř. rozsudek odvolacího soudu v dovoláním napadeném výroku (jakož i v souvisejícím výroku o nákladech řízení) zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst.2 věta první o. s. ř.).
V dalším řízení odvolací soud (ze zřetelem k právním závěrům vyjádřeným v usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3. 3. 1999, č. j. 18 Co 85/99-182) nepřehlédne právní názor vyjádřený v rozhodnutí uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2000, pod pořadovým číslem 73, podle kterého, byla-li budova, v níž byly místnosti určené k provozování obchodu a služeb, pronajata jako celek, musel být dán k uzavření nájemní smlouvy souhlas městského (obecního) úřadu podle §3 odst. 2 zákona č.116/1990 Sb., byť se nájemní vztah k pronajaté věci řídil ustanoveními občanského zákoníku.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta třetí o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. dubna 2003
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v.r.
předsedkyně senátu