ECLI:CZ:NS:2003:26.CDO.2023.2002.1
sp. zn. 26 Cdo 2023/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. a JUDr. Blanky Moudré ve věci žalobce H. K., zastoupeného advokátem, proti žalovanému O. F., zastoupenému advokátkou, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 16 C 59/2001, o dovoláních žalovaného proti rozsudkům Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 27. února 2002, č. j. 16 C 59/2001-41, a Městského soudu v Praze ze dne 17. června 2002, č. j. 53 Co 149/2002-57, takto:
I. Řízení o dovolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 27. února 2002, č. j. 16 C 59/2001-41, se zastavuje.
II. Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. června 2002, č. j. 53 Co 149/2002-57, se odmítá.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.025,- Kč k rukám advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 10 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 27. února 2002, č. j. 16 C 59/2001-41, vyhověl žalobě a přivolil k výpovědi z nájmu „bytu v P., orientační číslo 42, číslo bytu 36, ve 4. podlaží domu o velikosti 1+1, II. kategorie, sestávajícího z pokoje, kuchyně, předsíně, koupelny a WC“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“), určil, že „tříměsíční výpovědní lhůta počne běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku“, žalovanému uložil povinnost „byt vyklidit a vyklizený předat žalobci do 15 dnů po uplynutí výpovědní lhůty“ a rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 17. června 2002, č. j. 53 Co 149/2002-57, citovaný rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že přivolil k výpovědi z nájmu předmětného bytu, určil, že tříměsíční výpovědní lhůta počne běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku, žalovanému uložil povinnost byt vyklidit a vyklizený předat žalobci „po uplynutí výpovědní lhůty do patnácti dnů po zajištění přístřeší“ a rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů.
Soudy obou stupňů vzaly z provedených důkazů za zjištěno, že žalovaný (nájemce předmětného bytu) dlužil v době podání žaloby žalobci (pronajímateli bytu) nájemné za dobu delší než tři měsíce, že v předmětném bytě není k zastižení (není-li v zaměstnání, zdržuje se již od roku 1995 u své přítelkyně D. Č.), a nereaguje ani na poštu, která je mu do předmětného bytu zasílána. Na základě takto zjištěného skutkového stavu pak usoudily na naplněnost obou uplatněných výpovědních důvodů, tj. jak výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. d/ zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném v době dání výpovědi z nájmu bytu – dále jen „obč. zák.“ (v podobě nezaplacení nájemného za dobu delší než tři měsíce), tak také výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. h/ obč. zák. (v podobě neužívání bytu nájemcem bez vážných důvodů). Odvolací soud – na rozdíl od soudu prvního stupně, který žalovanému bytovou náhradu nepřiznal – vázal vyklizovací povinnost žalovaného z bytu ve smyslu §712 odst. 5 věty první obč. zák. na poskytnutí přístřeší.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Zdůraznil v něm, že napadeným rozsudkem byl rozsudek soudu prvního stupně změněn pouze ve výroku o bytové náhradě; v ostatních výrocích o věci samé byl potvrzen a proti ve skutečnosti potvrzujícímu výroku podává dovolání. Přitom proti tomuto výroku je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené s účinností od 1. ledna 2001 zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „o.s.ř.“). Současně uvedl, že dovolání podává rovněž proti rozsudku soudu prvního stupně. V dovolání – s přihlédnutím k jeho obsahu (§41 odst. 2 o.s.ř.) – uplatnil dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. b/, odst. 3 o.s.ř. Námitkou, že žádný z provedených důkazů nesvědčí o tom, že by se v bytě vůbec nezdržoval, a že naopak i šetření provedené soukromou detektivní kanceláří na objednávku žalobce prokazuje, že „část své pražské přítomnosti strávil dovolatel ve svém bytě a část u své přítelkyně“, zpochybnil v rámci dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o.s.ř. správnost skutkového zjištění, že „v předmětném bytě není k zastižení (není-li v zaměstnání, zdržuje se již od roku 1995 u své přítelkyně D. Č.), a nereaguje ani na poštu, která je mu do předmětného bytu zasílána“. Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. zpochybnil především správnost právního závěru, že je naplněn výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. h/ obč. zák. v podobě neužívání bytu bez vážných důvodů. Připustil sice, že předmětný byt užíval pouze občas, avšak namítl, že k tomu měl závažné důvody. Ty spočívaly především v nutnosti rekonstrukce a opravy bytu, která navíc v důsledku chování osoby, kterou vyřízením této záležitosti pověřil, probíhala neúměrně dlouho. Nelze však opomenout ani pracovní vytíženost žalovaného mimo Prahu a otázku intimního vztahu s paní Č. Dovolatel sice nepopřel, že na nájemném vznikl dluh specifikovaný v žalobě, avšak současně připomněl, že k zabezpečení svých povinností vyplývajících z nájemního vztahu k bytu vydal příkaz třetí osobě, která své povinnosti v tomto směru neplnila. Z uvedeného podle názoru dovolatele vyplývá, že se „nedopustil takového právního úkonu, na základě kterého může soud přivolit k výpovědi z nájmu bytu. Skutečnost, že dovolatel neměl na mysli a v žádném případě nechtěl porušit povinnosti vyplývající mu z nájemního vztahu, ani s jejich porušením nebyl srozuměn, prokázal i tím, že dlužné nájemné uhradil bez zbytečného odkladu poté, co se o této skutečnosti dozvěděl, tedy poté, co mu byla dána výpověď z nájmu bytu“. V závěru zdůraznil, že přivolením k výpovědi z nájmu bytu se z něj stane bezdomovec, neboť přistěhování do bytu paní Č. nepřipadá v úvahu už proto, že zde vyrůstají dvě její děti, ale také pro její vážné onemocnění. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil nejen napadený rozsudek odvolacího soudu, nýbrž i rozhodnutí soudu prvního stupně, a aby věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
Žalobce ve vyjádření k dovolání především namítl, že dovolání proti rozsudku soudu prvního stupně není přípustné. Současně uvedl, že ani proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu nemůže být dovolání přípustné, neboť nejde o rozhodnutí zásadně významné po právní stránce. Proto navrhl, aby dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto. Současně – z důvodů právní jistoty – uvedl, že se ztotožňuje s právním posouzením věci odvolacím soudem a navrhl, aby dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo zamítnuto, bude-li napadené rozhodnutí shledáno zásadně právně významným.
Dovolání je mimořádným opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu (§236 odst. 1 o.s.ř.). Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 27. února 2002, č. j. 16 C 59/2001-41, který byl rovněž dovoláním napaden, však za rozhodnutí odvolacího soudu pokládat nelze. Jde o rozhodnutí soudu prvního stupně; ostatně dovolatel to v dovolání ani nezpochybnil. Opravným prostředkem proti rozhodnutí soudu prvního stupně je odvolání. Za této situace občanský soudní řád ani neupravil funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Nedostatek funkční příslušnosti je přitom neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. července 1997, sp. zn. 2 Cdon 30/97, uveřejněné pod č. 112 v sešitě č. 14 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura, a dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 1999, sp. zn. 2 Cdon 1647/97). Nejvyšší soud České republiky proto řízení o dovolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 27. února 2002, č. j. 16 C 59/2001-41, zastavil (§104 odst. 1 ve spojení s ustanovením §243c odst. 1 o.s.ř.).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolání (proti rozsudku odvolacího soudu) bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky povinného advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 2 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
I když v dané věci odvolací soud, který správně přezkoumal prvostupňový rozsudek ve všech jeho výrocích (§212 odst. 1 písm. d/ o.s.ř.), formuloval výrok svého rozsudku tak, jakoby napadený rozsudek soudu prvního stupně měnil v celém rozsahu, ve skutečnosti – jak plyne z porovnání obsahu jednotlivých výroků napadeného rozsudku s rozsudkem soudu prvního stupně – změnil (vedle výroku nákladového) již jen výrok o bytové náhradě pro žalovaného. Naproti tomu ve výrocích o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, o určení běhu výpovědní lhůty a o vyklizovací povinnosti žalovaného z bytu je rozsudek odvolacího soudu ve srovnání s rozsudkem soudu prvního stupně obsahově shodný, tedy ve skutečnosti potvrzující. Proti měnícímu výroku o bytové náhradě však žalovaný v dovolání evidentně nebrojí. Naopak dovolání – vzhledem k obsahové konkretizaci uplatněných dovolacích důvodů – směřuje pouze proti výroku, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně ve skutečnosti potvrzen.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu (v daném případě jeho potvrzujícímu výroku) se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání proti zmíněnému potvrzujícímu výroku přípustné proto, že napadeným rozsudkem odvolací soud potvrdil (v tomto výroku) v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně.
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud řeší jako otázku předběžnou (nevydává ohledně ní žádné rozhodnutí) a jeho kladně vyjádřeným závěrem se podané dovolání stává přípustným.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.). Dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř. může být totiž použit jen tehdy, je-li dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm. a/ a b/ o.s.ř. (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu §238 odst. 2 a §238a odst. 2 o.s.ř.).
Dovolatel tedy přehlédl, že námitka, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, není způsobilým dovolacím důvodem tam, kde přípustnost dovolání závisí na úvaze dovolacího soudu, zda napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam – jinak řečeno tam, kde závěr o přípustnosti dovolání je závislý na úvaze dovolacího soudu (§237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o.s.ř.). Proto už na tomto místě lze uvést, že v dovolacím řízení nelze v rámci dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o.s.ř. přezkoumat správnost skutkových zjištění, z nichž odvolací soud vycházel při právním posouzení věci.
Rozhodnutí odvolacího soudu je v napadeném potvrzujícím výroku založeno na právním závěru, že jsou naplněny oba uplatněné výpovědní důvody, tj. nejen výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. (v podobě nezaplacení nájemného za dobu delší než tři měsíce), nýbrž rovněž výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. h/ obč. zák. (v podobě neužívání bytu nájemcem bez vážných důvodů). Zmíněné právní závěry by proto mohly být pokládány za otázky zásadního právního významu z pohledu dovoláním napadeného rozsudku. Jde však současně o otázky, jejichž výklad se v soudní praxi ustálil a odvolací soud se v daném případě od ustáleného řešení těchto otázek neodchýlil.
Nejvyšší soud České republiky opakovaně ve svých rozhodnutích (srov. rozhodnutí ze dne 15. února 2001, sp. zn. 26 Cdo 532/2000, uveřejněné pod č. 144 v sešitě č. 12 z roku 2001 časopisu Soudní judikatura, a dále např. rozhodnutí ze dne 12. března 2001, sp. zn. 26 Cdo 1716/2000) zaujal právní názor, podle něhož z ustanovení §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. vyplývá, že neplacení nájemného nebo úhrad za služby spojené s užíváním bytu nájemcem po dobu delší než tři měsíce je zákonem výslovně označováno (srov. dikci „zejména“) jako hrubé porušení povinnosti nájemcem bytu, které zakládá důvod výpovědi nájmu bytu pronajímatelem. Od uvedeného názoru nemá dovolací soud důvodu se odchýlit ani v projednávané věci. Okolnosti, pro které nájemce neplatil nájemné, nejsou právně významné pro posouzení, zda je naplněna skutková podstata výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák., jak to Nejvyšší soud dovodil rovněž v rozsudcích z 24. července 2002, sp. zn. 26 Cdo 513/2001, a sp. zn. 26 Cdo 514/2001. K výpovědi může ovšem soud přivolit pouze za předpokladu, že ke dni doručení výpovědi nájemci byl tímto způsobem skutkově vymezený výpovědní důvod skutečně naplněn (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 12. listopadu 1998 sp. zn. 2 Cdon 1706/97, uveřejněný pod č. 43 v sešitě č. 7 z roku 1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) a pronajímatel v řízení o přivolení k výpovědi svá tvrzení o skutečnostech, jimiž je výpověď (obsažená v daném případě v žalobě) odůvodněna, rovněž prokáže – ke stejnému závěru dospěl Nejvyšší soud České republiky v rozsudcích z 8. června 1999, sp. zn. 26 Cdo 2259/98, z 24. února 2000, sp. zn. 20 Cdo 1456/99, a dále např. v rozsudku ze dne 15. února 2001, sp. zn. 26 Cdo 532/2000, uveřejněném pod č. 144 v sešitě č. 12 z roku 2001 časopisu Soudní judikatura. Přitom již v rozsudku ze dne 26. června 1997, sp. zn. 2 Cdon 37/97, uveřejněném pod č. 55 v sešitě č. 7 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura, Nejvyšší soud České republiky dovodil mimo jiných rovněž právní závěr, že podmínka, že nájemce nezaplatil nájemné za dobu delší tří měsíců (§711 odst. 1 písm. d/ obč. zák.), je splněna tehdy, jestliže nájemce v časovém úseku delším než tři měsíce užíval byt, aniž by za něj platil dohodnuté nájemné; tato doba může být naplněna i součtem měsíců, které nejdou za sebou. Nájemce, který nezaplatil nájemné za tři měsíce, hrubě poruší své povinnosti až v okamžiku, kdy se ocitne v prodlení s placením byť jen části nájemného i za měsíc čtvrtý.
Soudní praxe je ustálena v názoru, že naplnění výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. h/ obč. zák. předpokládá stav neužívání (občasného užívání) bytu, a dále rovněž to, že tento stav není odůvodněn, tj. že zde nejsou dány vážné (závažné) důvody, pro které nájemce neužívá byt k účelu, k němuž je určen, tedy k bydlení. Přitom soud posuzuje existenci výpovědního důvodu k okamžiku doručení výpovědi z nájmu bytu i v případě, že jde o výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. h/ obč. zák.; k tomuto okamžiku tedy posuzuje, zda na základě zjištěných skutečností je naplněn zákonný předpoklad uvedeného ustanovení – neexistence vážného (závažného) důvodu neužívání (občasného užívání) bytu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. července 2001, sp. zn. 20 Cdo 2937/99, uveřejněný pod č. 26 v sešitě č. 2 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura). O neužívání bytu jde tehdy, kdy byt není zcela nebo převážně nájemcem užíván k obvyklému způsobu bydlení; tak tomu je např. tehdy, kdy nájemce bydlí u své družky nebo u svých příbuzných, tedy v bytě, ke kterému nemá právo nájmu a ani právo společného nájmu (srov. R 14/1978 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, od něhož soudní praxe doposud nezaznamenala odklon, a dále např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. ledna 2000, sp. zn. 26 Cdo 451/99). Ustálená soudní praxe rovněž dovodila, že vážnost důvodů neužívání (občasného užívání) bytu musí být posuzována především z objektivního hlediska (s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu) a nikoliv podle subjektivních představ nájemce bytu (srov. dosud nepřekonané R 62/1968 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a dále např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. října 1996, sp. zn. 2 Cdon 252/96, uveřejněný pod č. 65 v příloze sešitu č. 14 z roku 1998 časopisu Soudní judikatura). Ustálená soudní praxe je jednotná rovněž v názoru, že vážnými důvody neužívání bytu ve smyslu §711 odst. 1 písm. h/ obč. zák. jsou pouze takové okolnosti, které dočasně brání nájemci, aby byt užíval (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu z 31. října 1996, sp. zn. 2 Cdon 252/96, z 27. října 1999, sp. zn. 26 Cdo 457/98, a ze 7. února 2000, sp. zn. 26 Cdo 1954/99). Je proto třeba, aby okolnosti daného případu nasvědčovaly tomu, že jde o stav přechodného neužívání bytu, který po odpadnutí jeho důvodu pomine. Na takový stav je mimo jiné možno usuzovat i z toho, po jak dlouhou dobu nájemce byt neužívá (užívá pouze občas). Obecně lze mít za to, že vážnými důvody, pro něž není byt nájemcem užíván, mohou být např. ústavní léčení, výkon základní vojenské služby či nepříznivý zdravotní stav nájemce bytu či členů jeho domácnosti. Vážným důvodem neužívání bytu může být rovněž výkon zaměstnání mimo obec, v níž se byt nachází.
Při rozhodování o přivolení k výpovědi z nájmu bytu podle §711 odst. 1 písm. d/ a h/ obč. zák. vyšel odvolací soud – stejně jako soud prvního stupně – ze zjištění, že žalovaný dlužil v době podání žaloby žalobci nájemné za dobu delší než tři měsíce, že v předmětném bytě není k zastižení (není-li v zaměstnání, zdržuje se již od roku 1995 u své přítelkyně D. Č.), a nereaguje ani na poštu, která je mu do předmětného bytu zasílána. Jestliže na základě takto zjištěného skutkového stavu dovodil naplněnost obou uplatněných výpovědních důvodů, neodchýlil se od výše uvedené judikatury; jeho rozhodnutí je naopak výrazem standardní soudní praxe.
Se zřetelem k výše uvedenému lze uzavřít, že dovolání žalovaného proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Dovolací soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), dovolání podle §243b odst. 5 a §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1, §146 odst. 2 věty první a §146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal žalovaného k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalobci vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 950,- Kč (§2 odst. 1, §7 písm. d/ ve spojení s ustanovením §10 odst. 3, §15 ve spojení s ustanovení §14 odst. 1, §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších změn a doplňků), a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 20. února 2003
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu