ECLI:CZ:NS:2003:26.CDO.2046.2002.1
sp. zn. 26 Cdo 2046/2002
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Miroslava Feráka v právní věci žalobkyně C. I., spol. s r. o.,, zastoupené JUDr. Z. J., proti žalovanému B. P., zastoupenému advokátem, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 24 C 220/99, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. března 2002, č. j. 35 Co 39/2002-85, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 8 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 25. října 2001, č. j. 24 C 220/99-71, (poté, co jeho v pořadí první vyhovující rozsudek ze dne 25. 5. 2000, č. j. 24 C 220/99-27, byl usnesením Městského soudu v Praze ze dne 24. října 2000, č. j. 35 Co 429/2000-42, zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení) zamítl žalobu o přivolení soudu k výpovědi z nájmu „bytu č. 16a 2+1 s příslušenstvím IV. kategorie v 5. podlaží domu čp. 1687 v P. (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“) ze dne 16. 8. 1999“, a o vyklizení tohoto bytu, a rozhodl o nákladech řízení. Dospěl k závěru, že výpovědní důvod uplatněný žalobkyní (pronajímatelkou bytu) ve výpovědi z nájmu bytu žalovaného (nájemce bytu) podle §711 odst. 1 písm. h/ zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném v době dání výpovědi (dne 31. 8. 1999) - dále jen „obč. zák.“, je naplněn, neboť žalovaný byt neužívá bez vážných důvodů. Vyšel přitom ze zjištění, že žalovaný přibližně od roku 1991 žije v bytě své družky K. N. (která v roce 1998 zemřela), přičemž od jara do podzimu bydlel vždy na své chatě, která není určena k celoročnímu bydlení, a že žalovaný je soběstačný a jeho zdravotní stav je s přihlédnutím k jeho věku uspokojivý. Dále soud prvního stupně pokládal za zjištěné, že předmětný byt je neudržovaný, že nejeví žádné známky užívání (splachování na WC nefunguje, malba v bytě je stará se stopami po zatékání, plynové spotřebiče nefungují), že se v něm prováděla v roce 1990 oprava elektrorozvodů a zůstala zde suť po řemeslnících, kterou žalovaný přes pomoc nabízenou žalobkyní odklidil až s prodlevou několika let, že žalovaný nereagoval na výzvy žalobkyně ke zpřístupnění bytu v souvislosti se zatékáním do bytu, že nejevil žádnou snahu o odstranění závad v bytě a ani žalobkyni nepožádal o jejich odstranění. Zároveň však shledal důvody pro odepření přivolení k výpovědi z nájmu bytu pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. V této souvislosti zohlednil na jedné straně věk žalovaného a skutečnost, že nemá jinou možnost bydlení, na druhé straně pak předpoklad, že odepření přivolení k výpovědi z nájmu bytu nezasáhne nepřiměřeně do práv a oprávněných zájmů žalobkyně.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 1. března 2002, č. j. 35 Co 39/2002-85, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že přivolil k výpovědi nájmu bytu č. 16a o velikosti 2+1 s přísl., IV. kat., v 5. podlaží domu č. p. 1687 v P., kterou dal žalobce žalovanému, určil, že nájemní poměr skončí uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty, která počne běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku, stanovil, že žalovaný je povinen byt vyklidit a vyklizený žalobci předat do 15 dnů po uplynutí výpovědní lhůty, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o naplněnosti výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. h/ obč. zák. z důvodu neužívání bytu bez vážných důvodů s poukazem na zjištění, že žalovaný byt dlouhodobě neužívá, zdržuje se v jiném bytě, a že z jeho chování vyplývá, že zájem o užívání předmětného bytu ani nemá. Shodně se soudem prvního stupně dovodil, že vážným důvodem pro neužívání bytu žalovaným nemůže být stav bytu, neboť ten je po celou dobu stejný, a žalovaný navíc nevyvinul žádné úsilí, aby byt uvedl do obyvatelného stavu, ať již v rámci běžné údržby a drobných oprav (§687 odst. 2 obč. zák.) či za součinnosti s pronajímatelem v rámci povinnosti pronajímatele odstranit závady bránící řádnému užívání bytu (§691 a §692 obč. zák.). Na rozdíl od soudu prvního stupně však neshledal žádné důvody pro aplikaci ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. Zdůraznil, že uvedené ustanovení lze použít z hlediska právních jistot pouze výjimečně. Přes vysoký věk žalovaného nelze podle odvolacího soudu přehlédnout dlouhodobost neužívání bytu žalovaným a absenci jakékoli snahy žalovaného o uvedení bytu do stavu způsobilého k běžnému užívání. Odvolací soud nedal za pravdu ani závěru soudu prvního stupně, že odepření ochrany práva nezasáhne nepřiměřeně do práv a oprávněných zájmů žalobkyně. Vyslovil naopak názor, že je třeba zohlednit skutečnost, že žalovaný dlouhodobým přístupem brání řádnému a ekonomickému využití předmětného bytu, které je v zájmu žalobkyně.
Proti tomuto rozsudku podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o §237 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění jeho novely provedené s účinností ode dne 1. 1. 2001 zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „o. s. ř.“). Oběma soudům vytkl, že „vycházely z nesprávně zjištěného skutkového stavu, totiž ze zjištění učiněného v roce 1999 o nefunkčnosti bytu“. V této souvislosti uvedl, že situace v bytě je nyní taková, že zařízení bytu je funkční, dovolatel se v bytě po zemřelé družce, kde se zabýval její pozůstalostí, již nezdržuje, a předmětný byt kromě letních měsíců, kdy je na chatě, běžně užívá. Odvolacímu soudu dále vytkl nesprávné právní posouzení věci z hlediska §3 odst. 1 obč. zák., neboť náležitě nezohlednil u dovolatele jeho vysoký věk, nedobrý zdravotní stav, okolnost, že řádně plní povinnosti nájemce, že nemá jinou možnost bydlení, a že se v bytě družky zdržoval v důsledku špatného stavu bytu z důvodu zapříčiněného nečinností pronajímatele. Závěrem navrhl napadený rozsudek zrušit.
Žalobkyně se ve vyjádření k dovolání ztotožnila se skutkovými i právními závěry odvolacího soudu. Připomněla, že sám dovolatel při jednání u soudu potvrdil, že po dobu přibližně deseti let bydlel u družky, kde byl také v případě potřeby (zatékání do bytu, vykradení apod.) telefonicky zastižen. Byt je i nadále ve stavu, jak byl soudem zjištěn, a dovolatel v něm stále nebydlí. Žalobkyně poukázala také na okolnost, že byt se nachází v domě, jehož celé přízemí bylo o povodních v létě roku 2002 zatopeno. Dovolatel, který byt neužívá, blokuje prostory, které by po úpravách mohla obývat alespoň jedna rodina ze zatopeného přízemí domu.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas subjektem k tomu oprávněným - účastníkem řízení při splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§240 odst. 1 a §241 odst. 1 a 2 o. s. ř.), a že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., protože směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé. Dále se dovolací soud zaměřil na posouzení otázky, zda je podané dovolání důvodné.
Ve smyslu §242 odst. 1 a 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil; k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), je přitom povinen přihlédnout i tehdy, nejsou-li dovoláním uplatněny (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Uvedené vady nebyly v dovolání namítány a jejich existence nevyplývá ani z obsahu spisu.
Podle obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) dovolatel uplatnil dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), když namítá, že soudy „vycházely z nesprávně zjištěného skutkového stavu, totiž ze zjištění učiněného v roce 1999 o nefunkčnosti bytu“, jakož i dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. (rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci), když zpochybňuje správnost právního závěru odvolacího soudu, že výpověď z nájmu bytu není ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. v rozporu s dobrými mravy.
Dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. míří na pochybení, kdy skutkové zjištění, na jehož základě odvolací soud věc posoudil po stránce právní, je vadné. Tak je tomu tehdy, neodpovídá-li výsledek hodnocení důkazů pravidlům obsaženým v §132 o. s. ř. kromě jiného i proto, že soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nevyplynuly, ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo pominul-li skutečnosti, které byly prokázány nebo v řízení vyšly najevo, popř. jestliže je v hodnocení důkazů a poznatků, plynoucích z přednesů účastníků nebo vyšlých v řízení najevo, logický rozpor (z hlediska závažnosti, zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti). Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části, týká-li se skutečností významných pro posouzení věci z hlediska hmotného práva. V daném případě bylo pro posouzení naplněnosti uplatněného výpovědního důvodu rozhodující zjištění, jaký byl skutkový stav ke dni dání výpovědi, tedy ke dni 31. 8. 1999. Již proto nebyl dovolatelem dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. uplatněn opodstatněně, neboť zjištění o stavu bytu po roce 1999 nebylo pro právní posouzení, zda výpovědní důvod je dán, významné. Argumentace dovolatele, že soud opominul vzít v úvahu stávající situaci v bytě, je proto z hlediska naplnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř. nedostatečná. Nadto z obsahu odůvodnění napadeného rozsudku, jakož i z obsahu odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že oba soudy zjišťovaly skutkový stav ke dni vydání jejich rozhodnutí, tedy i stav bytu po roce 1999, a to v souvislosti s posouzením věci z hlediska §3 odst. 1 obč. zák. Z obsahu spisu přitom nevyplývá, že by zjištění, že se dovolatel i nadále v předmětném bytě nezdržuje a že bydlí v bytě po paní Nejedlé, z nichž odvolací soud vycházel, nebyla podložena důkazy, které v řízení byly provedeny, a není ani důvod k závěru, že v jejich hodnocení je logický rozpor.
Nelze tedy dovodit, že by rozhodnutí odvolacího soudu vycházelo ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, a dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. tedy nemůže obstát. Pakliže dovolatel v dovolání poukazoval na situaci existující v době podání tohoto mimořádného opravného prostředku (stav bytu a jeho užívání dovolatelem), nelze než připomenout, že v dovolacím řízení, jehož účelem je přezkoumání správnosti rozhodnutí odvolacího soudu, nelze úspěšně uplatňovat nové skutečnosti a důkazy a dovolací soud k nim nemůže přihlížet.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
S přihlédnutím k právnímu posouzení věci odvolacím soudem a k obsahové konkretizaci uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. půjde v dovolacím řízení o posouzení správnosti právního závěru, že vzhledem ke zjištěným skutečnostem není výpověď z nájmu bytu podle §711 odst. 1 písm. h/ obč. zák. v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák.
Podle §711 odst. 1 písm. h/ obč. zák. může pronajímatel vypovědět nájem bytu jen s přivolením soudu, neužívá-li nájemce byt bez vážných důvodů anebo ho bez závažných důvodů užívá jen občas.
Podle §3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Přitom dobrými mravy se rozumí souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují určitou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, uveřejněný pod poř. č. 62 v sešitě č. 8 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura).
Z ustanovení §711 odst. 1 písm. h/ obč. zák. vyplývá, že naplnění uvedeného výpovědního důvodu předpokládá, že nájemce byt neužívá buď vůbec nebo jej užívá jen občas, a že tento stav není odůvodněn, tj. že zde nejsou dány vážné důvody, pro které nájemce neužívá byt k účelu, k němuž je určen. Přitom v rozsudku ze dne 19. července 2001, sp. zn. 20 Cdo 2937/99, přijal Nejvyšší soud České republiky právní závěr (s nímž se ztotožňuje rovněž v projednávané věci), že soud posuzuje existenci výpovědního důvodu k okamžiku doručení výpovědi z nájmu bytu i v případě, že jde o výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. h/ obč. zák.
Soudní praxe je ustálena v názoru, že i když zákonem upravený výpovědní důvod je dán, nemusí soud návrhu na přivolení k výpovědi z nájmu bytu vyhovět, a to s ohledem na ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. (srovnej např. rozhodnutí uveřejněné pod R 36/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek ve vztahu k výpovědnímu důvodu podle §711 odst. 1 písm. a/ obč. zák., dále rozhodnutí uveřejněné pod R 43/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek ve vztahu k výpovědnímu důvodu podle §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. a např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. 2. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1081/98, uveřejněný pod poř. č. 68 v sešitě č. 7 ročník 1999 časopisu Soudní judikatura ve vztahu k výpovědnímu důvodu podle §711 odst. 1 písm. g/ obč. zák.). Shodný právní názor sdílí dovolací soud i v této projednávané věci. Odvolacímu soudu (jakož i soudu prvního stupně) lze proto dát za pravdu, že rovněž při rozhodování o přivolení k výpovědi pronajímatele z nájmu bytu podle §711 odst. 1 písm. h/ obč. zák. má své místo úvaha, zda výpověď z nájmu bytu není v rozporu s dobrými mravy.
Rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití §3 odst. 1 obč. zák., je nutno učinit (zejména v případě, že se účastník řízení tohoto ustanovení výslovně dovolává) po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy jak důvody, pro něž se použití citovaného ustanovení dožaduje nájemce, tak všechny rozhodné okolnosti na straně toho, kdo se přivolení k výpovědi z nájmu bytu domáhá (pronajímatele), jak vyslovil Nejvyšší soud v již zmiňovaném rozsudku ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96. Takovými rozhodnými okolnostmi jsou ty, které mohou ovlivnit odpověď na otázku, zda lze po žalobci (pronajímateli) spravedlivě požadovat, aby mu byla ochrana jeho práva domáhat se přivolení k výpovědi dočasně odepřena. Úvaha soudu tu musí být podložena konkrétními zjištěními, jak vyplývá z rozhodnutí uveřejněného pod R 36/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. tedy je obecným ustanovením hmotněprávní povahy, které dává soudu možnost posoudit, zda výkon subjektivního občanského práva je v souladu s dobrými mravy, a v případě, že tomu tak není, požadovanou ochranu odepřít.
V projednávané věci dospěly soudy obou stupňů k právnímu závěru, že uplatněný výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. h/ obč. zák. je naplněn. Zatímco soud prvního stupně - s přihlédnutím k věku žalovaného a skutečnosti, že nemá jinou možnost bydlení na straně jedné, a k předpokladu, že odepření přivolení k výpovědi z nájmu bytu nezasáhne nepřiměřeně do práv a oprávněných zájmů žalobkyně na straně druhé - žalobu zamítl s odůvodněním, že výkon práva žalobkyně je v rozporu s dobrými mravy, dospěl odvolací soud k závěru, že žalobkyní uplatněná výpověď z nájmu bytu v rozporu s dobrými mravy není. Učinil-li uvedený závěr s přihlédnutím jak k poměrům na straně žalovaného, kdy sice neopomněl vzít v úvahu jeho věk, ale zároveň nepřehlédl dobu neužívání bytu žalovaným a absenci jakékoli jeho snahy o uvedení bytu do stavu způsobilého k běžnému užívání, tak k poměrům na straně žalobkyně, jíž žalovaný svým přístupem dlouhodobě brání v řádném a ekonomickém využití předmětného bytu, neodchýlil se odvolací soud od výše uvedené judikatury a jeho rozhodnutí je v souladu s rozhodovací soudní praxí. Nelze totiž přehlédnout, že účelem sjednaného nájmu bytu je uspokojování bytových potřeb nájemce. Za situace, kdy žalovaný ani po doručení výpovědi svůj dosavadní postoj, pokud jde o užívání bytu nezměnil, a v průběhu řízení nezačal v předmětném bytě bydlet, resp. neprojevil zájem v bytě bydlet, není možno po žalobkyni spravedlivě požadovat, aby jí byla ochrana jejího práva domáhat se přivolení k výpovědi z nájmu bytu odepřena za použití §3 odst. 1 obč. zák. Dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. proto nebyl dovolatelem uplatněn opodstatněně.
Se zřetelem k výše uvedenému lze učinit závěr, že dovolateli se prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. nepodařilo zpochybnit správnost rozsudku odvolacího soudu. Dovolací soud proto dovolání podle §243b odst. 2 věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení odpovídá situaci, kdy žalobkyni podle obsahu spisu v této fázi řízení nevznikly žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti žalovanému právo (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. dubna 2003
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v.r.
předsedkyně senátu