ECLI:CZ:NS:2003:26.CDO.2071.2003.1
sp. zn. 26 Cdo 2071/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. a JUDr. Blanky Moudré ve věci žalobce D. M., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) M. K. a 2) RNDr. V. K., zastoupeným advokátem, o určení nájemce bytu a o návrhu žalovaných na vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 12 C 56/95, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. února 2003, č. j. 55 Co 42/2003-271, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 (soud prvního stupně) v pořadí třetím rozsudkem ze dne 24. října 2002, č. j. 12 C 56/95-243, zamítl žalobu na určení (dále jen „žaloba na určení“), že žalobce je nájemcem „bytu č. 10 o velikosti 0+1 II. kat. (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“) ve druhém patře domu čp. 1013 v P. ul. č. 5, P., k. ú. M.“ (dále jen „předmětný dům“, resp. „dům“), a vyhověl žalobě na vyklizení předmětného bytu (dále jen „žaloba na vyklizení“) – uložil žalobci povinnost byt vyklidit a vyklizený odevzdat žalovaným do patnácti dnů od právní moci rozsudku; současně rozhodl o nákladech řízení účastníků. Předchozí rozsudky soudu prvního stupně (rozsudek ze dne 3. září 1998, č. j. 12 C 56/95-84, ve znění opravného usnesení ze dne 13. května 1999, č. j. 12 C 56/95-107 – zamítavý ve vztahu k žalobě na určení a vyhovující ohledně žaloby na vyklizení, a ze dne 30. května 2000, č. j. 12 C 56/95-140, ve znění opravného usnesení ze dne 26. června 2000, č. j. 12 C 56/95-152 – vyhovující ve vztahu k žalobě na určení a zamítavý ohledně žaloby na vyklizení) byly (v prvním případě k odvolání žalobce a ve druhém případě k odvolání žalovaných) zrušeny (usneseními Městského soudu v Praze /odvolacího soudu/ ze dne 28. září 1999, č. j. 21 Co 262/99, 21 Co 263/99-116, a ze dne 29. června 2001, č. j. 21 Co 684/2000, 21 Co 685/2000-192) a věc byla vždy vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K odvolání žalobce odvolací soud rozsudkem ze dne 25. února 2003, č. j. 55 Co 42/2003-271, v pořadí třetí rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Soudy obou stupňů vzaly z provedených důkazů mimo jiné za zjištěno, že žalovaní jsou spoluvlastníci předmětného domu, že v předmětném bytě žila jako jeho nájemkyně babička žalobce V. M., že babička žalobce žila sama, že žalobce byl v bytě přihlášen k trvalému pobytu, avšak s babičkou nebydlel, že V. M. dne 5. února 1995 zemřela, a že v době od 23. ledna 1995 do 5. února 1995 byla hospitalizována. Na tomto skutkovém základě dovodily, že na žalobce právo nájmu bytu nepřešlo, neboť nebyl naplněn předpoklad žití s nájemkyní v den její smrti ve společné domácnosti, tj. jeden ze dvou předpokladů, normovaných pro účely přechodu práva nájmu bytu ustanovením §706 odst. 1 věty první zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném ke dni úmrtí V. M. (dále jen „obč. zák.“). Protože na žalobce za této situace právo nájmu bytu nepřešlo a předmětný byt užívá bez právního důvodu, žalobu na určení zamítly a žalobě na vyklizení – s poukazem na ustanovení §126 odst. 1 obč. zák. – vyhověly.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“), a uplatněné dovolací námitky podřadil dovolacím důvodům podle §241a odst. 2 písm. a/ a b/, odst. 3 o.s.ř. Na existenci vady ve smyslu §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. usuzuje z toho, že „v prvním stupni rozhodoval soudce, který sám sebe označil za podjatého a v důsledku toho za vyloučeného z rozhodování“. V rámci dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o.s.ř. namítl, že „soudy obou stupňů vyloučily spolužití žalobce a jeho babičky, ač toto spolužití a tedy existence společné domácnosti ke dni úmrtí babičky žalobce bylo v řízení prokázáno“. Dále uvedl, že „soud z provedených důkazů dovodil, že žalobce se svojí babičkou v den jejího úmrtí 05.02.1995 nežil“, a že „tento svůj závěr však opřel pouze o důkazy, které se vztahují k počátku ledna 1995“, a pokračoval, že „z provedených důkazů, zejména z listin a z výpovědí členů rodiny M. … je nepochybné, že nejpozději od 16.01.1995, resp. nejpozději v den úmrtí babičky 05.02.1995, žalobce s touto ve společné domácnosti žil“, a že „o tom, kromě výpovědi žalobce, manželů K. shora již zmíněných svědků, svědčí i dopis V. M. žalovaným ze dne 16.01.1995 a údaje žalobce v pracovní smlouvě z téhož dne … . Namítl také, že „soud nesprávně vyloučil z posuzování výpověď svědků K. … . S odkazem na ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. současně uvedl, že „soud po právní stránce nesprávně věc posoudil, když dospěl k závěru, že zde mezi žalobcem a jeho babičkou neexistovala ke dni jejího úmrtí společná domácnost … . Navrhl, aby dovolací soud zrušil nejen napadený rozsudek odvolacího soudu, nýbrž i rozhodnutí soudu prvního stupně, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) především shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a odst. 2 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř. Zbývá dodat, že vady podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. (a ani vady uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř.) přípustnost dovolání nezakládají a lze je přezkoumat pouze v případě přípustného dovolání (§242 odst. 3 o.s.ř.).
Podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř., tj. ustanovení, o něž přípustnost dovolání opřel žalobce, je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Zákon zde má na mysli situaci, kdy nezávislé rozhodnutí věci soudem prvního stupně bylo vyloučeno, omezeno nebo usměrněno tím, že byl povinen vycházet ze závazného právního názoru odvolacího soudu do té míry, že tento právní názor odvolacího soudu byl jedině a výhradně určující pro jeho rozhodnutí ve věci. Právní názor odvolacího soudu tedy musí mít na rozhodnutí ve věci takový vliv, že soud prvního stupně nemůže uplatnit své názory při rozhodování věci samé. Tam, kde není takový vliv na odlišné pozdější rozhodnutí soudu prvního stupně, tedy tam, kde není mezi závazným právním názorem obsaženým ve zrušovacím rozhodnutí odvolacího soudu a pozdějším odlišným rozhodnutím soudu prvního stupně vztah příčinné souvislosti, nelze dovozovat ani přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.
V posuzovaném případě odvolací soud předchozí rozsudky soudu prvního stupně ze dne 3. září 1998, č. j. 12 C 56/95-84, ve znění opravného usnesení ze dne 13. května 1999, č. j. 12 C 56/95-107 (zamítavý ve vztahu k žalobě na určení a vyhovující ohledně žaloby na vyklizení) a ze dne 30. května 2000, č. j. 12 C 56/95-140, ve znění opravného usnesení ze dne 26. června 2000, č. j. 12 C 56/95-152 (vyhovující ve vztahu k žalobě na určení a zamítavý ohledně žaloby na vyklizení) zrušil pro nepřezkoumatelnost (podle §221 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), aniž zaujal jakékoli stanovisko k právnímu posouzení věci. Nelze proto hovořit o tom, že právní názor odvolacího soudu byl určující pro pozdější rozhodnutí soudu prvního stupně. Dovolatel se proto mylně domnívá, že přípustnost dovolání lze opřít o ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání alespoň zpochybnil.
V projednávané věci – jak je patrno z obsahu dovolání – je výtka nesprávného právního posouzení věci založena na kritice správnosti (úplnosti) skutkových zjištění. Ve skutečnosti tedy dovolatel brojí proti skutkovým zjištěním, učiněným oběma soudy, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž soudy obou stupňů svá skutková zjištění čerpaly. Dovolatel však přehlíží, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř. (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu §238 odst. 2 a §238a odst. 2 o.s.ř.) – přípustné (§241a odst. 3 o.s.ř.). Je-li přípustnost dovolání teprve zvažována (podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.
Jestliže tedy dovolatel ve skutečnosti zpochybňuje správnost (úplnost) skutkových zjištění soudu prvního stupně, z nichž vycházel i soud odvolací, a z okolností uváděných v dovolání dovozuje nesprávnost závěru o nenaplnění předpokladu pro přechod práva nájmu bytu (ve smyslu §706 odst. 1 věty první obč. zák.), nemohou tyto námitky založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. a proto je podle §243b odst. 5 a §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl (pro nepřípustnost).
Žalobce z procesního hlediska zavinil, že jeho dovolání bylo odmítnuto, avšak žalovaným v dovolacím řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měli proti žalobci právo, nevznikly. Této procesní situaci odpovídá výrok, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. prosince 2003
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu