ECLI:CZ:NS:2003:26.CDO.2094.2003.1
sp. zn. 26 Cdo 2094/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. a JUDr. Blanky Moudré ve věci žalobců A) K. M., B) J. M. a C) M. M., zastoupených advokátkou, proti žalovanému M. B., zastoupenému advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 9 C 201/2002, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. května 2003, č. j. 15 Co 124/2003-94, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 3 (soud prvního stupně) – poté, co jeho v pořadí první (vyhovující) rozsudek ze dne 8. ledna 1998, č. j. 9 C 165/97-29, byl k odvolání žalovaného zrušen usnesením Městského soudu v Praze jako soudu odvolacího ze dne 14. května 1998, č. j. 21 Co 192/98-46, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení – rozsudkem ze dne 23. února 1999, č. j. 9 C 165/97-65, opětovně vyhověl žalobě a uložil žalovanému povinnost vyklidit a vyklizený žalobcům předat do tří dnů od právní moci rozsudku „byt o pokoji a kuchyni s příslušenstvím, I. kategorie (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“), ve 3. podlaží domu čp. 2428 v P., J. 18“ (dále jen „předmětný dům“, resp. „dům“). V návaznosti na rozhodnutí ve věci samé rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalovaného odvolací soud rozsudkem ze dne 8. června 2000, č. j. 15 Co 407/99-121, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků a nevyhověl návrhu žalovaného na vyslovení přípustnosti dovolání.
K dovolání žalovaného Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) rozsudkem ze dne 27. března 2002, č. j. 26 Cdo 224/2001-160, citované rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Následně soud prvního stupně rozsudkem ze dne 31. října 2002, č. j. 9 C 201/2002-53, opět žalobě vyhověl a uložil žalovanému povinnost předmětný byt vyklidit a vyklizený předat žalobcům do tří dnů od právní moci rozsudku; v návaznosti na rozhodnutí ve věci samé rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalovaného odvolací soud rozsudkem ze dne 27. května 2003, č. j. 15 Co 124/2003-94, vyhovující rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl, a rozhodl o nákladech řízení účastníků před osudy obou stupňů.
Z provedených důkazů vzaly soudy obou stupňů mimo jiné za zjištěno, že žalobci jsou podílovými spoluvlastníky předmětného domu (žalobce K. M. a M. M., každý z nich k jedné ideální čtvrtině, a žalobce J. M. k jedné ideální polovině), že mezi O. M. („za maj. domu“) na straně jedné a L. V. na straně druhé byla dne 15. prosince 1994 ohledně předmětného bytu uzavřena nájemní smlouva (dále jen „nájemní smlouva“), že L. V. žila v předmětném bytě se svým druhem (žalovaným) od měsíce února či března 1995 do konce ledna 1997, avšak již od podzimu 1996 nešlo mezi nimi „o spotřební společenství v pravém slova smyslu“, že v lednu 1997 L. V. s bytu odešla se svými osobními věcmi, a že bytové zařízení si odvezla dne 28. února 1997. Současně zjistily, že dne 7. ledna 1996 byl žalobce K. M. zmocněn dalšími dvěma žalobci (J. M. a M. M.) „k zastupování ve všech náležitostech a úkonech týkajících se provozu nemovitosti – činžovního domu J. 18/2429 P.“, že K. M. uvedenou plnou moc přijal, a že dopisem ze dne 24. února 1997, adresovaným žalobci K. M. a opatřeným podpisy L. V. a K. M., L. V. „dala na vědomí pronajímateli, že ke dni 31.3.1997 ukončuje nájemní smlouvu na shora uvedený byt, čímž byt předává pronajímateli“. Na základě uvedených skutkových zjištění soud prvního stupně dovodil, že právo nájmu bytu nemohlo na žalovaného přejít (ve smyslu §706 odst. 1 věty druhé zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy platném znění – dále jen „obč. zák.“), „neboť ze strany L. V. se nejedná o opuštění domácnosti, nýbrž o řádné ukončení nájemního poměru“. K ukončení nájemního poměru podle soudu prvního stupně došlo ke dni 31. března 1997, tj., k datu, na němž se účastníci písemně dohodli v písemnosti ze dne 24. února 1997, kterou soud prvního stupně posoudil jako písemnou dohodu o ukončení nájmu bytu (dále jen „dohoda ze dne 24. února 1997“). Přitom je podle názoru soudu prvního stupně nerozhodné, že L. V. vyklidila předmětný byt již před tímto datem. Soud prvního stupně nepřisvědčil ani námitce žalovaného, že skutečnost, že K. M. v dohodě ze dne 24. února 1997 jednal i za další dva pronajímatele, by musela plynout přímo z textu dohody ze dne 24. února 1997. V této souvislosti uvedl, že „K. M. byl nepochybně plnou mocí ostatních spoluvlastníků vybaven a svědkyně L. V. s ním také jako s kontaktní osobou jednala“. Poté uzavřel, že za této situace užívá žalovaný předmětný byt bez právního důvodu; žalobě na jeho vyklizení proto vyhověl. Naproti tomu odvolací soud dovodil, že dohoda ze dne 24. února 1997 „není uzavřená též za druhého a třetího žalobce. Nevyplývá z ní totiž, že by v tomto případě první žalobce jednal též za ostatní dva pronajímatele, druhého a třetího žalobce, ale je z ní naopak zřejmé, že jednal toliko sám za sebe“. Podle názoru odvolacího soudu za této situace nájemní právo L. V. k předmětnému bytu nezaniklo a dosud trvá a žalovaný pak není v dané věci pasivně věcně legitimován.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost opřeli o ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené s účinností od 1. ledna 2001 zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „o.s.ř.“). V dovolání uplatnili dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci, tj. dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. Prostřednictvím zmíněného dovolacího důvodu napadli správnost právního závěru, že L. V. je i nadále nájemkyní předmětného bytu. Uvedli, že dohoda ze dne 24. února 1997 splňuje náležitost písemné formy podle §710 odst. 1 obč. zák. a má rovněž náležitosti právního úkonu ve smyslu §34 a násl. obč. zák.; pronajímatel K. M., který ji s L. V. uzavřel, byl k tomuto úkonu „vybaven plnou mocí ostatních podílových spoluvlastníků“. Jednal tak na základě všeobecné plné moci, neboť je-li v plné moci uvedeno „… ve všech právních věcech zastupoval, aby vykonával veškeré úkony …“, jde podle dovolatelů o všeobecnou plnou moc. Podle dovolatelů „do takto pojatých náležitostí spadají nepochybně i otázky týkající se nájemních vztahů a nikoli na základě hmotněprávní plné moci zástupce (§31 odst. 1 obč. zák.), kdy musí být ze smlouvy patrno, že tak činí jeho zástupce (§32 odst. 1 obč. zák.)“. To, že žalobce K. M. byl zástupcem dalších dvou žalobců, vyplývá také z dopisu samotného zástupce žalovaného ze dne 28. dubna 1997, v němž se obrací na žalobce K. M. jako na „spolumajitele a zástupce ostatních majitelů domu“. Podle dovolatelů tak nájemní poměr L. V. k předmětnému bytu skončil na základě dohody ze dne 24. února 1997 ke dni 31. března 1997. Závěr, že v dohodě ze dne 24. února 1997 jednal žalobce K. M. sám za sebe a nikoli již za další dva žalobce, nepovažují dovolatelé za správný. S odkazem na R 27/1989 dovozují, že pokud ostatní spoluvlastníci postup žalobce K. M. nijak nezpochybnili, je zřejmé, že s jeho postupem souhlasili, o čemž svědčí i skutečnost, že společně podali žalobu na vyklizení bytu proti žalovanému. Navrhli, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§241 odst. 1 a odst. 2 o.s.ř.) a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Existence uvedených vad nebyla tvrzena a z obsahu spisu tyto vady zjištěny nebyly.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
S přihlédnutím k právnímu posouzení věci odvolacím soudem a k obsahové konkretizaci uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. půjde v dovolacím řízení o posouzení správnosti právního závěru, že na základě dohody ze dne 24. února 1997 nájemní právo L. V. k předmětnému bytu nezaniklo. Pro tyto účely však bude zapotřebí nejprve posoudit správnost právního závěru, že uzavřel-li dohodu ze dne 24. února 1997 s L. V. pouze jeden ze tří spoluvlastníků předmětného domu – pronajímatelů bytu (žalobce K. M.), aniž jednal za ostatní pronajímatele (žalobce J. M. a M. M.), je tato dohoda neplatným právním úkonem.
Již ve zrušujícím rozsudku ze dne 27. března 2002, č. j. 26 Cdo 224/2001-160, Nejvyšší soud přijal následující právní závěry. K zániku práva nájmu bytu nemůže dojít konkludentním jednáním nájemce (např. faktickým odstěhováním se z bytu); právní vztah nájmu bytu tedy trvá i po odstěhování se nájemce. Podle §710 odst. 1 obč. zák. nájem bytu zanikne mimo jiné písemnou dohodou uzavřenou mezi pronajímatelem a nájemcem. Subjekty dohody o zániku práva nájmu bytu jsou pronajímatel a nájemce. Je-li, jako v daném případě, dům v podílovém spoluvlastnictví, je zapotřebí respektovat ustanovení §139 odst. 2 obč. zák. V této souvislosti nelze ani přehlédnout, že již v rozsudku ze dne 21. května 1998, sp. zn. 2 Cdon 374/97, uveřejněném pod č. 22 v sešitě č. 4 z roku 1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dovodil Nejvyšší soud České republiky právní závěr, že hospodařením se společnou věcí ve smyslu ustanovení §139 odst. 2 obč. zák. se rozumí též užívání nemovitosti. Většinou, počítanou podle velikosti podílů, rozhodují spoluvlastníci i o užívání bytu ve společném domě jedním z nich, podle platně přijatého rozhodnutí se lze domáhat vyklizení spoluvlastníka domu z bytu. Podle ustálené soudní praxe musí dohoda o zániku práva nájmu bytu splňovat jednak náležitosti stanovené v §710 odst. 1 obč. zák. (pod sankcí absolutní neplatnosti musí uvedená dohoda mít písemnou formu – §40 odst. 1 ve spojení s ustanovením §710 odst. 1 obč. zák.), jednak – jako dvoustranný hmotněprávní úkon – obecné náležitosti právního úkonu (§34 a násl. obč. zák.); musí tedy splňovat rovněž náležitosti osoby, náležitosti vůle, poměru vůle a projevu, náležitosti předmětu právního úkonu. Právní úkon v občanském právu je totiž projev vůle směřující za okolností, za nichž byl učiněn, k právnímu následku v podobě vzniku, změny či zániku občanskoprávního vztahu, který normy občanského práva s tímto projevem spojují. Bez vůle (subjektivní prvek) a jejího projevu ve vnějším světě (objektivní prvek) nelze o právním úkonu hovořit. Projevy vůle účastníků tohoto dvoustranného právního úkonu (včetně jejich podpisů) však nemusí být obsaženy na téže listině, jak to zákon naopak vyžaduje u smluv o převodu nemovitostí (srov. §40 odst. 3 větu za středníkem ve spojení s §46 odst. 2 větou druhou obč. zák.). Při uzavírání dohody o zániku práva nájmu bytu nejsou její účastníci omezeni výpovědní lhůtou (§710 odst. 3 obč. zák.); právo nájmu bytu tudíž zaniká dnem, na němž se účastníci dohodli v písemné dohodě. Od uvedených závěrů se Nejvyšší soud neodchyluje ani v současné době.
Pro písemnou dohodu o zániku práva nájmu bytu jako dvoustranný hmotněprávní úkon bude – s přihlédnutím k okolnostem dané věci – nepochybně významný výklad ustanovení §32 odst. 1 obč. zák. ve spojení s ustanovením §31 odst. 1 a 4 obč. zák.
Podle §31 odst. 1 a 4 obč. zák. při právním úkonu je možné dát se zastoupit fyzickou nebo právnickou osobou. Zmocnitel udělí za tímto účelem plnou moc zmocněnci, v níž musí být uveden rozsah zmocněncova oprávnění. Je-li třeba, aby právní úkon byl učiněn v písemné formě, musí být plná moc udělena písemně. Podle §32 odst. 1 obč. zák. nevyplývá-li z právního úkonu, že někdo jedná za někoho jiného, platí, že jedná vlastním jménem.
Soudní praxe se v tomto ohledu ustálila v názoru, že ze smlouvy musí být patrno, že ji za účastníka uzavřel jeho zmocněnec. Tomuto požadavku lze dostát i tak, že plná moc, kterou zmocnitel zmocněnci k uzavření smlouvy udělil, tvoří nedílnou součást smlouvy (srov. kapitolu VIII. stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2000, Cpjn 38/98, uveřejněného pod č. 44 v sešitě č. 7 z roku 2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). K odůvodnění tohoto právního názoru Nejvyšší soud v citovaném stanovisku mimo jiné uvedl, že činí-li zmocněnec na základě plné moci právní úkony za zmocnitele jeho jménem (přímé zastoupení), musí být již ze smlouvy patrno, že ji uzavřel za účastníka jeho zástupce, neboť v případě, že by tato okolnost nebyla zřejmá, platilo by, že zmocněnec jednal vlastním jménem (§32 odst. 1 obč. zák.).
Otázka, kdy lze plnou moc pokládat za obecnou (generální), byla řešena již v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14. září 1999, sp. zn. 25 Cdo 2144/98, uveřejněném pod č. 24 v sešitě č. 3 z roku 2000 časopisu Soudní judikatura. V citovaném rozsudku dovodil Nejvyšší soud právní závěr, že byla-li písemně udělena zmocněnci plná moc k tomu, aby až do odvolání zmocnění zmocnitelku jejím jménem zastupoval ve všech věcech, jde o všeobecnou plnou moc. S uvedeným právním závěrem se dovolací soud ztotožnil rovněž v rozsudku ze dne 24. července 2001, sp. zn. 26 Cdo 356/2000.
V projednávané věci jsou podle ničím nezpochybněných skutkových zjištění soudů obou stupňů žalobci podílovými spoluvlastníky předmětného domu a žalobce K. M. jako spoluvlastník jeho jedné ideální čtvrtiny byl dne 7. ledna 1996 zmocněn žalobci J. M. a M. M. „k zastupování ve všech náležitostech a úkonech týkajících se provozu nemovitosti – činžovního domu J. 18/2429 P.“. Byla-li, jako v tomto případě, zmocněnci zmocniteli písemně udělena plná moc k zastupování ve všech právních věcech týkajících se předmětného domu, aniž zároveň určité věci či právní úkony byly z oprávnění zastupovat vyloučeny, jde o obecnou (generální) plnou moc, která zmocněnce opravňuje rovněž k tomu, aby jménem zmocnitele uzavřel písemnou dohodu o zániku nájmu bytu, tedy učinil svou povahou hmotněprávní úkon. Potud se lze s názory dovolatelů ztotožnit.
Podle dalších nezpochybněných skutkových zjištění v dopisu ze dne 24. února 1997, adresovaném žalobci K. M. a opatřeném podpisy L. V. a K. M., L. V. (nájemkyně bytu) uvedla: „Dávám Vám tímto na vědomí, že ke dni 31.3.1997 ukončuji nájemní smlouvu na byt č. 8 uzavřenou dne 15.12.1994 v P., J. 18/2429. Tímto předávám byt pronajímateli“. Je tedy zřejmé, že L. V. jako nájemkyně bytu svůj přípis ze dne 24. února 1997 adresovala a doručila pouze jednomu ze tří pronajímatelů a navíc menšinovému spoluvlastníku předmětného domu (žalobci K. M.), a že pouze ona a žalobce K. M. uvedený přípis opatřili svými podpisy. Z citovaného přípisu (dohody ze dne 24. února 1997) však nevyplývá, „že by v tomto případě první žalobce jednal též za ostatní dva pronajímatele, druhého a třetího žalobce, ale je z ní naopak zřejmé, že jednal toliko sám za sebe“, jak správně dovodil odvolací soud. Přitom v řízení nebylo tvrzeno a ani prokázáno, že plná moc ze dne 7. ledna 1996 byla „nedílnou součástí smlouvy“. Za této situace lze pokládat za správný závěr, že dohoda ze dne 24. února 1997 je neplatným právním úkonem, a že na jejím základě nájemní právo L. V. k předmětnému bytu nezaniklo.
Dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. nebyl použit opodstatněně. Lze tak učinit závěr, že dovolatelům se prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. nepodařilo zpochybnit správnost rozsudku odvolacího soudu. Dovolací soud proto dovolání podle §243b odst. 2 věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. a o skutečnost, že žalovanému nevznikly v dovolacím řízení žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti dovolatelům právo.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. prosince 2003
JUDr. Miroslav F e r á k , v.r.
předseda senátu