ECLI:CZ:NS:2003:26.CDO.21.2003.1
sp. zn. 26 Cdo 21/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. a JUDr. Blanky Moudré ve věci žalobců A) Ing. M. H. a B) Ing. arch. L. H., zastoupených advokátem, proti žalovanému V. Ž., zastoupenému advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 5 C 430/2001, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. září 2002, č. j. 7 Co 1867/2002-72, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. září 2002, č. j. 7 Co 1867/2002-72, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Písku (soud prvního stupně) v pořadí druhým rozsudkem ze dne 23. května 2002, č. j. 5 C 430/2001-53, vyhověl žalobě a výrokem označeným jako I. uložil žalovanému povinnost vyklidit do šesti měsíců od právní moci rozsudku „bytovou jednotku č. 1638/5 ve třetím poschodí domu čp. 1638 v k. ú. P., sestávající se z kuchyně, dvou pokojů a příslušenství“ (dále jen „předmětný byt“, „družstevní byt“, resp. „byt“), a výrokem označeným jako II. rozhodl o nákladech řízení účastníků. V pořadí první (rovněž vyhovující) rozsudek soudu prvního stupně ze dne 15. října 2001, č. j. 5 C 430/2001-21, byl k odvolání žalovaného zrušen usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích (odvolacího soudu) ze dne 2. dubna 2002, č. j. 7 Co 708/2002-40, a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K odvolání žalovaného odvolací soud rozsudkem ze dne 6. září 2002, č. j. 7 Co 1867/2002-72, citovaný rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovanému uložil povinnost předmětný byt vyklidit do patnácti dnů poté, co mu bude zajištěn náhradní byt (výrok označený jako I.), a rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů (výrok označený jako II.).
Na základě učiněných skutkových zjištění soudy obou stupňů především dovodily, že smrtí J. Ž., zemřelé dne 11. ledna 2000, zaniklo ve smyslu §707 odst. 2 věty první zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy platném znění (dále jen „obč. zák.“), právo společného nájmu bytu manželů (zemřelé Julie Žižkové a žalovaného). Dále rovněž dovodily, že nabyla-li zemřelá J. Ž. právo na družstevní byt před uzavřením manželství, přešlo (podle §707 odst. 2 věty třetí obč. zák.) její smrtí členství v družstvu a právo nájmu družstevního bytu na toho dědice, jemuž připadl členský podíl (v daném případě na žalobkyni). Poté uzavřely, že za této situace užívá žalovaný předmětný byt bez právního důvodu. Proto žalobě na vyklizení bytu vyhověly. Zatímco soud prvního stupně – z důvodů uvedených v jeho rozsudku – rozhodl o vyklizení bytu bez bytové náhrady, podmínil odvolací soud vyklizovací povinnost žalovaného z bytu zajištěním náhradního bytu. Dovodil totiž, že byť zákon v těchto případech bytovou náhradu pro pozůstalého (ovdovělého) manžela neupravil, nelze dovodit, že mu nepřísluší, a pokračoval, že právní postavení takového manžela je zapotřebí analogicky (§853 obč. zák.) posoudit podle §713 odst. 1 obč. zák. Jde-li o formu bytové náhrady, použil ustanovení §712 odst. 3 věty první obč. zák., tj. ustanovení o bytové náhradě pro vyklizovaného rozvedeného manžela v případě, kdy právo na uzavření smlouvy o nájmu družstevního bytu nabyl druhý z rozvedených manželů před uzavřením manželství. Protože špatný zdravotní stav žalovaného a jeho stáří pokládal za důvody zvláštního zřetele hodné, přisoudil žalovanému ve smyslu §712 odst. 3 věty první za středníkem obč. zák. náhradní byt.
Proti rozsudku odvolacího soudu, konkrétně proti jeho výroku o bytové náhradě, podali žalobci dovolání, jehož přípustnost opřeli o ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené s účinností od 1. ledna 2001 zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „o.s.ř.“). V dovolání – s přihlédnutím k jeho obsahu (§41 odst. 2 o.s.ř.) – uplatnili dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. Prostřednictvím zmíněného dovolacího důvodu napadli správnost závěrů, které odvolací soud přijal ve vztahu k bytové náhradě. Domnívají se, že použil-li ve vztahu k bytové náhradě pro žalovaného analogicky ustanovení §713 odst. 1 a §712 odst. 3 věty první obč. zák. a podle §712 odst. 3 věty první za středníkem obč. zák. přisoudil žalovanému náhradní byt, jsou jeho závěry v rozporu s hmotným právem a příčí se uznávaným výkladům. Mají zato, že analogie v dané věci nepřipadá v úvahu proto, že právní poměry žalovaného jsou komplexně upraveny ustanoveními §704, §705 odst. 2, §706 odst. 2 a především §707 odst. 2 věty třetí obč. zák. Podle názoru žalobců bytová náhrada vyklizovanému pozůstalému manželovi nenáleží právě proto, že mu ji zákon v citovaných ustanoveních neupravil. Je tomu tak podle žalobců proto, že právní nástupci zemřelého manžela nemusí být vůči pozůstalému manželovi pokrevně spřízněni a teoreticky k němu nemusí být ani osobou blízkou. Aplikace §713 odst. 1 obč. zák. nepřipadá podle žalobců v úvahu také proto, že toto ustanovení se týká výhradně služebních bytů (popřípadě bytů zvláštního určení) a takovým bytem předmětný byt není. V této souvislosti pak žalobci upozornili rovněž na ustanovení §709 obč. zák. Dále uvedli, že ani v případě, kdy jeden z bývalých manželů byl vlastníkem bytu, nemá při vyklizení druhý z nich právo na bytovou náhradu. Nakonec namítli, že přiznání bytové náhrady pro žalovaného je v rozporu s dobrými mravy, spáchala-li J. Ž. sebevraždu skokem z okna předmětného bytu z důvodů vyplývajících z manželského soužití se žalovaným. Za nesprávný pokládají žalobci rovněž nákladový výrok. Navrhli, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný se ve vyjádření k dovolání ztotožnil s právním posouzením věci odvolacím soudem a navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelů ve smyslu §241 odst. 1 a 2 o.s.ř.
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
I když v dané věci odvolací soud, který správně přezkoumal prvostupňový rozsudek v celém výroku o věci samé (§212 odst. 1 písm. d/ o.s.ř.), formuloval výrok svého rozsudku tak, jakoby napadený rozsudek soudu prvního stupně měnil v celém rozsahu, ve skutečnosti – jak plyne z porovnání obsahu výroků napadeného rozsudku s rozsudkem soudu prvního stupně – změnil jen výrok o bytové náhradě pro žalovaného, tj. výrok, proti němuž dovolání směřuje. Zde je zapotřebí připomenout, že i soud prvního stupně o bytové náhradě rozhodl, byť vyklizovací povinnost žalovaného zajištěním bytové náhrady nepodmínil. Platí totiž, že pokud soud vyslovil ve výroku rozhodnutí v souladu s jeho odůvodněním povinnost vyklidit byt ve stanovené lhůtě (jako v daném případě ve lhůtě šesti měsíců od právní moci rozsudku – srov. rozsudek soudu prvního stupně ze dne 23. května 2002, č. j. 5 C 430/2001-53), aniž ji učinil závislou na zajištění bytové náhrady, pak bylo o otázce bytové náhrady rozhodnuto (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. srpna 1997, sp. zn. 3 Cdon 102/96, uveřejněný pod č. 104 v sešitě č. 13 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura). Přípustnost dovolání proti měnícímu výroku o bytové náhradě vyplývá z ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., neboť zde bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (po změnách, které byly v občanském zákoníku provedeny zákonem č. 509/1991 Sb., je rovněž rozhodování soudů o bytové náhradě rozhodováním ve věci samé – srov. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1993, pod pořadovým číslem 28). Naproti tomu ve výroku o vyklizení bytu, tj. ve výroku, který nebyl dovoláním napaden, je rozsudek odvolacího soudu ve srovnání s rozsudkem soudu prvního stupně obsahově shodný, tedy ve skutečnosti potvrzující. I když z pohledu ustanovení §242 odst. 2 písm. d/ o.s.ř. jde o spor, v němž určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky vyplývá z právního předpisu, nebyl dovolací soud oprávněn přezkoumat věcnou správnost uvedeného výroku už proto, že nebyl dovoláním napaden. Propojení výroku rozsudku odvolacího soudu, proti němuž dovolání přípustné je, s výrokem, který není přípustno zkoumat, se při rozhodnutí o dovolání projevuje toliko v tom, že shledá-li soud důvody pro zrušení přezkoumávaného výroku, zruší současně i výrok, jehož sepětí se zkoumaným výrokem vymezuje právě ustanovení §242 odst. 2 písm. d/ o.s.ř. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. června 1997, sp. zn. 2 Cdon 1493/96, uveřejněný pod č. 87 v sešitě č. 11 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura).
Napadený rozsudek byl proto podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. přezkoumán v jeho měnícím výroku o věci samé (ve výroku o bytové náhradě pro žalovaného). Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám vyjmenovaným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Existence uvedených vad nebyla tvrzena a z obsahu spisu tyto vady zjištěny nebyly.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
S přihlédnutím k právnímu posouzení věci odvolacím soudem a k obsahové konkretizaci uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. půjde v dovolacím řízení o odpověď na otázky, zda odvolací soud použil ve vztahu k bytové náhradě pro žalovaného správný právní předpis, aplikoval-li za použití analogie ustanovení §712 odst. 3 věty první obč. zák., a zda přiznání bytové náhrady pro žalovaného je či není v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.).
V dovolání nebyla zpochybněna správnost právních závěrů, že smrtí manželky žalovaného J. Ž. zaniklo ve smyslu §707 odst. 2 věty první obč. zák. právo společného nájmu bytu manželů (zemřelé J. Ž. a žalované), že tímtéž okamžikem přešlo podle §707 odst. 2 věty třetí obč. zák. členství v družstvu a právo nájmu družstevního bytu na žalobkyni jako na dědice, jemuž připadl členský podíl, a že žalovaný užívá předmětný byt bez právního důvodu. Za této situace dovolací soud při posuzování otázky bytové náhrady pro žalovaného z uvedených právních závěrů bez dalšího vycházel.
Nejvyšší soud České republiky již v rozsudku ze dne 30. listopadu 2000, sp. zn. 26 Cdo 1305/2000, uveřejněném pod č. 62 v sešitě č. 9 z roku 2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dovodil, že při posuzování nároku na bytovou náhradu pozůstalého manžela, jemuž svědčilo právo společného nájmu družstevního bytu, jež zaniklo smrtí druhého z manželů, a který se nestal ve smyslu ustanovení §707 odst. 2 věty první a třetí obč. zák. dědicem členského podílu a nájemcem tohoto družstevního bytu, a který je povinen byt vyklidit, se použije jako ustanovení upravující vztahy svým účelem a obsahem nejbližší (§853 obč. zák.) ustanovení §712 odst. 3 věty první obč. zák. Ani v projednávané věci nemá dovolací soud důvod se od uvedeného právního názoru odchýlit. Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud postupoval ve vztahu k bytové náhradě pro žalovaného správně, aplikoval-li za použití analogie ustanovení §712 odst. 3 věty první obč. zák.
Jiná je však situace, jde-li o posouzení věci podle §3 odst. 1 obč. zák. Soudní praxe je ustálena v názoru, že i v případech, kdy je při stanovení povinnosti vyklidit byt dán nárok na bytovou náhradu, je třeba posoudit, zda nejsou dány důvody pro odepření náhrady za byt z hlediska §3 odst. 1 obč. zák., jinak řečeno, zda v konkrétním případě neodporuje přiznání bytové náhrady dobrým mravům (srov. odůvodnění rozsudku bývalého Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. května 1992, sp. zn. 2 Cz 14/92, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1994, pod pořadovým číslem 35). Rovněž s tímto právním názorem se dovolací soud ztotožňuje i v dané věci.
Podle §3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Přitom dobrými mravy se rozumí souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují určitou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. června 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, uveřejněný pod č. 62 v sešitě č. 8 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura).
Z uvedeného mimo jiné vyplývá, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití ustanovení §3 odst. 1 obč. zák., je nutno učinit (zejména v případě, že se účastník řízení tohoto ustanovení výslovně dovolává) po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy jak důvody pro něž se použití citovaného ustanovení dožaduje vyklizovaný, tak všechny rozhodné okolnosti na straně toho, kdo se vyklizení bytu domáhá.
Přestože byly v řízení alespoň tvrzeny okolnosti, které mohou mít význam při posouzení věci ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. (srov. protokol o jednání před soudem prvního stupně dne 23. května 2002), odvolací soud se otázkou odepření bytové náhrady pro žalovaného pro rozpor s dobrými mravy nezabýval. Jeho právní posouzení věci je tak v tomto směru neúplné a tudíž nesprávné. Lze uzavřít, že v tomto ohledu byl dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. užit opodstatněně.
Protože rozsudek odvolacího soudu není z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. a jeho obsahové konkretizace v otázce bytové náhrady správný, Nejvyšší soud České republiky jej zrušil – vzhledem k vzájemné provázanosti jeho výroků – v celém rozsahu (§243b odst. 2 věta za středníkem o.s.ř.) a podle §243b odst. 3 věty první o.s.ř. vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný. V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 1. srpna 2003
JUDr. Miroslav F e r á k , v.r.
předseda senátu