ECLI:CZ:NS:2003:26.CDO.2142.2002.1
sp. zn. 26 Cdo 2142/2002
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. a soudkyň JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Miroslava Feráka v právní věci žalobců A) J. B., B) M. R., C) V. B., a D) I. B., všech zastoupených advokátem, proti žalovanému J. O., zastoupenému advokátem, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 17 C 197/2000, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. února 2002, č. j. 19 Co 608/2001-61, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. února 2002, č. j. 19 Co 608/2001-61, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 22. května 2001, č. j. 17 C 197/2000-27, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 6 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 6 (soudu prvního stupně) rozsudkem ze dne 22. května 2001, č. j. 17 C 197/2000-27, přivolil k výpovědi z nájmu bytu ve II. patře domu čp. 969 v P., II. kat., sestávajícího z pokoje o velikosti 23 metrů čtverečních, pokoje o velikosti 18 metrů čtverečních, kuchyně o velikosti 13 metrů čtverečních, předsíně o velikosti 11 metrů čtverečních, komory o velikosti 4 metry čtvereční a sociálního zařízení (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“, a „předmětný dům“, resp. „dům“), dané žalobci žalovanému v žalobě ze dne 31. 8. 2000, určil, že nájem bytu skončí uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty, která počne běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku, uložil žalovanému povinnost byt vyklidit a vyklizený odevzdat žalobcům do 15ti dnů po skončení nájmu a zajištění přístřeší, a rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně především dovodil, že žalobci jsou podílovými spoluvlastníky předmětného domu, že původní nájemkyní předmětného bytu byla matka žalovaného R. O., jíž právo osobního užívání k bytu vzniklo dne 11. 11. 1981, a že na žalovaného, který s matkou vedl společnou domácnost, dnem její smrti (6. 3. 2000) přešlo právo nájmu k předmětnému bytu. Dále vzal za zjištěné, že žalovaný v době od 6. 3. 2000 do 6. 9. 2000, kdy bylo zahájeno řízení v této věci, platil stejně jako jeho matka na nájemném částku 1,- Kč měsíčně, i když mu bylo již od roku 1994 známo, že rozhodnutím Odboru správy obecního majetku Obvodního úřadu v P. bylo nájemné stanoveno v částce 3.094,- Kč ročně (tj. 259,- Kč měsíčně). Na základě těchto zjištění dospěl k závěru, že je naplněn výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d/ zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném v době dání výpovědi (dále jen „obč. zák.“). Dále pak vzal za zjištěné, že proti matce žalovaného probíhalo u Obvodního soudu pro Prahu 6 (sp. zn. 7 C 48/94) k návrhu žalobců řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu pro neplacení nájemného, že žalovaný se tohoto řízení aktivně účastnil, spolupodepisoval většinu podání, která jeho matka v řízení činila, a že po smrti matky žalovaného bylo řízení v této věci zastaveno. Konečně měl za prokázané, že žalovaný i jeho matka nesouhlasili s tím, že dům, v němž se byt nachází, byl vydán podle restitučních předpisů žalobcům a na protest proti tomu se žalovaný jako jeho matka rozhodl platit na nájemném pouze 1,- Kč měsíčně, že nájemné nezačal platit v plné výši ani poté, co mu bylo v měsíci květnu 2000 zasláno vyrozumění o výši nájemného, a že dlužné nájemné uhradil a začal platit i běžné nájemné v plné výši až po dání výpovědi z nájmu bytu, že žalovaný je zdráv, netrpí žádnou duševní chorobou a není zbaven či omezen ve způsobilosti k právním úkonům. Na základě uvedených skutkových zjištění soud prvního stupně dovodil, že výkon práva žalobců není v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.), jak uplatňoval v průběhu řízení žalovaný, neboť vzhledem ke zjištění, že neplacení nájemného v plné výši představovalo formu protestu žalovaného proti vrácení nemovitosti s bytem žalobcům podle restitučních předpisů, nemohla být zohledněna okolnost, že žalovaný dodatečně dlužné nájemné uhradil a platí i běžné nájemné.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 6. února 2002, č. j. 19 Co 608/2001-61, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním posouzením, že uplatněný výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. je dán a že výpověď z nájmu bytu není v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.). Soudu prvního stupně přisvědčil, že se žalovaný nemůže dovolávat dobrých mravů za situace, kdy neplacení nájemného bylo výsledkem jeho svobodného rozhodnutí stejně jako rozhodnutí následně dluh uhradit. Zároveň vyslovil názor, že žaloba by mohla být v rozporu s dobrými mravy za situace, kdy by důvodem neplacení nájemného byly sociální problémy. Takovéto okolnosti však podle odvolacího soudu v posuzované věci zjištěny nebyly a žalovaný je ani netvrdil. Stejně jako soud prvního stupně rovněž odvolací soud posoudil jako bezvýznamnou námitku žalovaného, že k neplacení nájemného došlo v omylu, pokud jde o důsledky tohoto jednání, neboť placení nájemného (podle odvolacího soudu) není samo o sobě právním úkonem ve smyslu §34 a násl. obč. zák., takže ustanovení §49a obč. zák. zde není uplatnitelné. Také vzhledem ke zjištění, že žalovaný vyvíjel aktivity v řízení o přivolení soudu k výpovědi z nájmu bytu vedeném proti jeho matce, posoudil odvolací soud tvrzení žalovaného, že mu nebyly známy právní následky neplacení nájemného a že se mylně domníval, že jeho matka vedla se žalobci spor o neplatnost restituce, jako nevěrohodné. Správným byl shledán rozsudek soudu prvního stupně i ve výroku o povinnosti vyklidit byt po zajištění přístřeší.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel obecně o „ust. §237 odst. a o. s. ř.“. Odvolacímu soudu vytkl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Uplatnil tak dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jehož prostřednictvím zpochybnil správnost závěru odvolacího soudu při posouzení věci podle §3 odst. 1 obč. zák. - závěru, že v daném případě nejsou dány důvody, pro které je na místě s použitím §3 odst. 1 obč. zák. výkon práva žalobcům odepřít a žalobu zamítnout. V této souvislosti mimo jiné stejně jako v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně uvedl, že je držitelem invalidního průkazu ZTP č. 274353, vydaného Obvodním úřadem v P., referátem OSVZ a průkazu TP č. 001649-členského průkazu asociace Polio, že je osobou trvale postiženou obrnou, a že uvedená skutečnost, která svědčí o jeho tíživé sociální situaci, spolu se skutečností, že dlužné nájemné uhradil a nadále nájemné řádně platí, odůvodňuje možnost posoudit jednání pronajímatelů, kteří na výpovědi trvají, jako výkon práva v rozporu s dobrými mravy. Dále dovolatel namítl, že napadené rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř.). V rámci tohoto dovolacího důvodu vytkl odvolacímu soudu, že neprovedl jím navržený důkaz znaleckým posudkem, který by posoudil, zda byl schopen uvědomit si důsledky svého chování. Dále vyjádřil nesouhlas se zjištěním, že neplatil nájemné, neboť ještě před podáním žaloby zaplatil dne 29. 6. 2000 na nájemném částku 2.000,- Kč. Odvolacímu soudu také vytkl, že nepostupoval podle §120 odst. 2 o. s. ř., když nepovažoval za potřebné jej vyslechnout, aby si mohl učinit závěr o motivech jeho chování (dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). Znovu zopakoval, že je neznalý práva, že byl mylně přesvědčen, že jeho protest je po právu, a že vyčkával výsledku probíhajícího sporu, který žalobci vedli s jeho matkou. Konečně poukázal na nesprávné označení rozsudku soudu prvního stupně v záhlaví rozsudku soudu odvolacího. Závěrem navrhl rozsudky soudů obou stupňů zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobci se k dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) poté, co shledal, že dovolání bylo podáno včas subjektem k tomu oprávněným - účastníkem řízení při splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§240 odst. 1, §241 odst. 1 a 2 o. s. ř.), se zaměřil na posouzení otázky přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být věc posouzena z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, je upravena v §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s. ř.
Jelikož odvolací soud napadeným rozsudkem potvrdil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, nemůže být dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. Zbývá tak posoudit, zda je přípustnost dovolání dána podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Z toho, že přípustnost dovolání je podmíněna závěrem o zásadním významu rozhodnutí po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum je otevřen pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je proto důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolací důvody podle §241a odst. 1 písm. a/ a §241a odst. 3 o. s. ř. mohou být použity jen tehdy, je-li dovolání přípustné, samy přípustnost dovolání nezakládají.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Jelikož je dovolací soud ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení (až na výjimky v tomto ustanovení uvedené - v případě přípustného dovolání), mohou se právní otázky stát předmětem dovolacího přezkumu pouze tehdy, zpochybnil-li dovolatel řešení, které ve vztahu k nim odvolací soud zaujal.
K posouzení, zda konkrétní dovolání je přípustné, je zároveň zapotřebí, aby dovolací soud dospěl k závěru, že rozsudek odvolacího soudu - právě pro otázky objektivně otevřené dovolacímu přezkumu, jejichž řešení dovolatel fakticky napadl - je rozsudkem po právní stránce zásadně významným. Tak je tomu tehdy, zahrnuje-li rozhodnutí odvolacího soudu posouzení právní otázky, která má relevanci nejen pro rozhodnutí v této konkrétní věci, nýbrž i pro obecnou rozhodovací činnost soudů vůbec. Kdy jde o rozsudek po právní stránce zásadního významu, se příkladmo uvádí v §237 odst. 3 o. s. ř., podle něhož je tomu zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně, aniž o tom vydává zvláštní rozhodnutí. Kladným závěrem o zásadním významu napadeného rozhodnutí po stránce právní se pak podané dovolání stává přípustným.
Napadené potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu stojí nejenom na právním závěru, že výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. je naplněn, ale také na právním závěru, že vzhledem ke zjištěným skutečnostem není výpověď z nájmu bytu v rozporu s dobrými mravy. S přihlédnutím k tomuto posouzení věci odvolacím soudem a obsahové konkretizaci uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. lze závěr o přípustnosti dovolání spojovat s posouzením správnosti právního závěru odvolacího soudu, že výpověď z nájmu bytu podle §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. není v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.).
Podle §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. pronajímatel může vypovědět nájem bytu jen s přivolením soudu, jestliže nájemce hrubě porušuje své povinnosti vyplývající z nájmu bytu, zejména tím, že nezaplatil nájemné nebo úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu za dobu delší než tři měsíce.
Podle §3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Dobrými mravy se rozumí souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují určitou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, uveřejněný pod poř. č. 62 v sešitě č. 8 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura).
Soudní praxe se ustálila v tom, že rovněž v případě, kdy je dán výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák., nemusí soud s ohledem na ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. žalobě na přivolení k výpovědi z nájmu bytu vyhovět (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 12. 11. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1706/97, uveřejněný pod č. 23 v sešitě č. 3 z roku 1999 časopisu Soudní judikatura). Přitom soud i v případě, že tímto důvodem je neplacení nájemného po dobu delší než tři měsíce ve smyslu §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák., posuzuje existenci výpovědního důvodu k okamžiku doručení výpovědi z nájmu bytu (srovnej R 43/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Skutečnost, že nájemce dlužné nájemné po doručení výpovědi uhradil, může mít význam jen při posouzení toho, zda přivolení k výpovědi z nájmu bytu není podle §3 odst. 1 obč. zák. v rozporu s dobrými mravy. Při úvaze, zda výpověď z nájmu bytu je v rozporu s dobrými mravy, přihlíží soud též k době, která uplynula od porušení povinností zakládajících výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. 3. 1999, sp. zn. 20 Cdo 2059/98, uveřejněný pod č. 86 v sešitě č. 9 z roku 1999 časopisu Soudní judikatura). Soudní praxe se současně ustálila v názoru, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití §3 odst. 1 obč. zák. je nutno učinit - zejména v případě, kdy se účastník řízení tohoto ustanovení výslovně dovolává - po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy jak důvody, pro něž je použití citovaného ustanovení dožaduje nájemce (zde může jít např. o rodinné a sociální poměry vyklizovaného apod.), tak všechny rozhodné okolnosti na straně toho, kdo se přivolení k výpovědi z nájmu bytu domáhá - pronajímatele (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96). Za takové rozhodné okolnosti se pokládají ty, které mohou ovlivnit odpověď na otázku, zda lze po pronajímateli - žalobci spravedlivě požadovat, aby mu byla ochrana jeho práva (práva domáhat se přivolení k výpovědi z nájmu bytu) odepřena. Není-li právní posouzení důvodnosti aplikace §3 odst. 1 obč. zák. podloženo úvahou zabývající se všemi výše uvedenými aspekty, jde o posouzení neúplné a tedy nesprávné. Přitom úvaha soudu tu musí být podložena konkrétními zjištěními (srovnej rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 4. 1994, sp. zn. 1 Cdo 45/94, uveřejněný jako R 36/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. je tedy obecným ustanovením hmotněprávní povahy, umožňujícím soudu posoudit, zda výkon subjektivního práva je v souladu s dobrými mravy, a v případě, že tomu tak není, požadovanou ochranu odepřít.
Ačkoliv v projednávané věci dovolatel v odvolání vznesl skutková tvrzení, že je osobou trvale postiženou obrnou, držitelem invalidního průkazu ZTP a průkazu TP, a dovolával se tím zohlednění své tíživé sociální situace, odvolací soud z tohoto pohledu věc vůbec neposuzoval, přestože jde o skutečnosti podstatné pro úvahu, zda lze s ohledem na §3 odst. 1 obč. zák. žalobě na přivolení k výpovědi z nájmu bytu podle §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. vyhovět, nebo zda lze žalobcům ochranu jejich práva odepřít. Přitom s ohledem na povahu předmětu tohoto sporu, kdy se v řízení uplatňuje zásada vyšetřovací, podle níž je soud povinen provést i jiné důkazy potřebné ke zjištění skutkového stavu, než byly účastníky navrhovány ( §120 odst. 2 o. s. ř.), nebyl dovolatel v odvolacím řízení omezen ve smyslu §205a odst. 1 o. s. ř. a mohl i v jeho průběhu uplatňovat nové skutečnosti a důkazy, které neuplatnil v řízení před soudem prvního stupně (systém úplné apelace).
Dovodil-li odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně), že uplatněná výpověď z nájmu bytu podle §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. v rozporu s dobrými mravy není, aniž při posouzení věci podle §3 odst. 1 obč. zák. bral v úvahu a vypořádal se s poměry na straně dovolatele, odchýlil se od výše uvedené judikatury.
Z řečeného vyplývá, že právní posouzení věci odvolacím soudem je proto v otázce, která je předmětem dovolacího přezkumu, právním posouzením neúplným a z toho důvodu i nesprávným. Dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. byl tak uplatněn opodstatněně. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, a dovolání shledal podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. přípustným.
Dovolateli je také třeba dát za pravdu, že rozsudek soudu prvního stupně je v záhlaví rozsudku odvolacího soudu nesprávně označen (místo správného čísla jednacího 17 C 197/2000-27 je uvedeno chybné číslo jednací 17 C 1971/2001-27).
Nejvyšší soud za použití §243b odst. 2 věty za středníkem rozsudek odvolacího soudu zrušil. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, bylo zrušeno i toto rozhodnutí a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud (prvního stupně) v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. dubna 2003
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v.r.
předsedkyně senátu