ECLI:CZ:NS:2003:26.CDO.2176.2002.1
sp. zn. 26 Cdo 2176/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Blanky Moudré ve věci žalobkyně T. j. S. B., proti žalované I., a. s., zastoupené advokátem, o zaplacení částky 37.479.-Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 41 C 47/2000, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. května 2002, č. j. 29 Co 141/2002-99, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 29. 8. 2001, č. j. 41 C 47/2000-73 (poté, co jeho předchozí, vyhovující rozsudek ze dne 6. 9. 2000, č. j. 41 C 47/2000-36, byl k odvolání žalované zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 22. května 2001, č. j. 29 Co 133/2001-64), uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 37.479.-Kč a rozhodl o nákladech řízení. Vycházel zejména ze zjištění, že mezi účastnicemi byla dne 10. 12. 1996 uzavřena smlouva o nájmu nebytových prostor – místností č. 204 a č. 210 v budově sokolovny v P., nacházejících se ve vlastnictví žalobkyně (dále „předmětné nebytové prostory“), že žalovaná řádně platila dohodnuté nájemné (ve výši 2.883.-Kč měsíčně) do 30. 6. 1997, že dopisem ze dne 17. 7. 1997 sdělila žalobkyni, že nemůže předmětné prostory užívat z důvodu probíhajících stavebních prací, že žalobkyně dala žalované písemně dopisem ze dne 6. 1. 1998 výpověď z nájmu z důvodu neplacení nájemného, a že nájemní vztah k předmětným nebytovým prostorám skončil uplynutím šestiměsíční výpovědní lhůty (k 31. 7. 1998), kdy žalovaná předmět nájmu vyklidila. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaná neunesla důkazní břemeno ohledně svého tvrzení, že uplatnila u žalobkyně včas - v prekluzivní šestiměsíční lhůtě dle §675 obč. zák. - právo na prominutí, resp. slevu z nájemného z důvodu nemožnosti užívání předmětných prostor, a na základě toho shledal žalobní požadavek na zaplacení částky 37.479.-Kč (představující dlužné nájemné za období od 1. 7. 1997 do 31. 7. 1998) důvodným.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 5. 2002, č. j. 29 Co 141/2002-99, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud odkázal na skutková zjištění soudu prvního stupně a odůvodnění jeho rozhodnutí a konstatoval, že obvodní soud nepochybil, jestliže na základě učiněných skutkových zjištění dovodil, že žalovaná neunesla důkazní břemeno ohledně svého tvrzení, že by (ústně nebo písemně) včas uplatnila u žalobkyně právo na prominutí či slevu z nájemného; rovněž tak přisvědčil právnímu posouzení věci soudem prvního stupně.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Uvedla, že „napadené rozhodnutí v náležité míře nerespektovalo možnost zákonem připuštěné ústní formy úkonu žalované směřujícího k uplatnění práva na prominutí nebo poskytnutí slevy z nájemného“, a že „rozhodnutí dovolacího soudu může mít význam pro futuro k určení rozsahu a mezí dokazování k unesení důkazního břemena o tvrzeném úkonu učiněném pouze ústní formou“. Namítá, že nebylo akceptováno vyjádření statutárního zástupce žalované o tom, že žalobkyni osobně sdělil, že nájemné nebude placeno do doby zpřístupnění nebytových prostor, ani „nepřímé listinné důkazy“ potvrzující uplatnění práva na prominutí nájemného ústní formou. Dovolatelka má zato, že unesla důkazní břemeno ohledně svého tvrzení o uplatnění práva na prominutí nájemného, a poukazuje na jednotlivé důkazy, toto tvrzení prokazující. Nesprávnost právního posouzení věci dovolatelka dovozuje ze „soudního odmítnutí zákonné možnosti uznat právní úkon v ústní formě za řádně učiněný, pokud takový úkon druhá strana, vůči níž byl směřován, popře“. Navrhla, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve svém dovolacím vyjádření polemizovala s argumenty dovolatelky a navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobu k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241, §241a odst. 1 o. s. ř.), se nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. Ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. přípustnost dovolání nezakládá, jelikož rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem odvolacího soudu, je jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., z něhož ji dovozuje dovolatelka
Podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.
V projednávané věci – jak je patrno z obsahu dovolání – je výtka nesprávnosti právního posouzení věci založena na kritice správnosti (úplnosti) skutkových zjištění, resp. hodnocení důkazů. Dovolatelka tu však přehlíží, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže změnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. - přípustné (§241a odst. 3 o. s. ř.). V případě, že je přípustnost dovolání teprve zvažována (podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.
Jestliže tedy v projednávané věci dovolatelka zpochybňuje závěr odvolacího soudu o neunesení důkazního břemena ohledně tvrzení o uplatnění práva na prominutí (slevu) nájemného, učiněný na základě určitých skutkových zjištění, tím, že předkládá vlastní (odlišnou) verzi skutkového stavu, nelze na tomto odlišném skutkovém základu dovodit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Přípustnost dovolání podle citovaného ustanovení nezakládá ani dovoláním předestřená otázka zásadního právního významu, neboť rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového závěru, že žalovaná neuplatnila u žalobkyně právo na prominutí (slevu) nájemného vůbec, tj. ani písemnou, ani ústní formou, nikoliv z právního názoru, že uvedený projev vůle může nájemce učinit toliko písemnou formou.
Se zřetelem k výše uvedenému je třeba učinit závěr, že dovolání není podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné. Za tohoto stavu dovolací soud dovolání žalované podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1, §146 odst. 3 o. s.ř. a o skutečnost, že žalobkyni nevznikly (dle obsahu spisu) prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by měla vůči žalované právo.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. června 2003
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu