ECLI:CZ:NS:2003:26.CDO.2470.2002.1
sp. zn. 26 Cdo 2470/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Müllerové a soudců JUDr. Miroslava Feráka a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. v právní věci žalobce M. B., zastoupeného advokátem, proti žalované A. J., zastoupené advokátem, o zrušení práva společného nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 13 C 223/97, o dovolání J. T., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. ledna 2002 č.j. 13 Co 4/2002 – 127, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Usnesením ze dne 29. 1. 2002 č.j. 13 Co 4/2002 – 127, potvrdil Městský soud v Praze (odvolací soud) usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 1. 11. 2001, č.j. 13 C 233/97 – 123, jímž tento soud (soud prvního stupně) zamítl žádost J. T. o ustanovení právního zástupce pro řízení o dovolání. S odkazem na obsah spisu uvedl, že „neshledal žádný důvod, aby odvolatelce, která se domáhá vedlejšího účastenství v projednávané věci, byl ustanoven zástupce podle §30 odst. 1 o. s. ř., protože to není třeba k ochraně jejích zájmů, které hájí i zástupce žalobce současně“.
Proti usnesení odvolacího soudu podala J. T. včasné dovolání. Vyjádřila v něm nesouhlas s citovaným právním závěrem odvolacího soudu a zdůraznila, že právnímu zástupci žalobce neudělila plnou moc, že ho těžko může „nutit“, aby ji zastupoval zdarma, že nemůže vyloučit střet svých zájmů se zájmy žalobcovými, a že „postup soudu bezdůvodně krátí práva vedlejší účastnice na právní zastoupení“. Navrhla proto, aby rozhodnutí odvolacího soudu, kterým \"došlo k zamítnutí odvolání\", bylo zrušeno.
Ze spisu se podává, že rozhodnutí soudů obou stupňů byla vydána po 1. 1. 2001; proto se v dovolacím řízení – v souladu s body 1., 15. a 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – uplatní občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2001 (dále jen „o. s. ř.“).
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti usnesení je upravena v §237 až §239 o. s. ř. Ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. přípustnost dovolání v souzené věci nezakládá; všem třem případům, jež jsou v tomto ustanovení uvedeny pod písmeny a/ až c/, je totiž společné, že musí jít o rozhodnutí ve věci samé. Usnesení, jímž odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně zamítající návrh na ustanovení zástupce (advokáta), však rozhodnutím ve věci samé není. Oporu pro závěr o přípustnosti dovolání zároveň nelze nalézt ani v ustanoveních §238, §238a a §239 o. s. ř., protože rozhodnutí, jehož přezkumu se dovolatelka dožaduje, nelze podřadit žádnému z případů, které v nich jsou formou taxativního výčtu uvedeny.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání J. T. směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, a Nejvyšší soud ČR je proto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. ledna 2003
JUDr. Hana Müllerová, v.r.
předsedkyně senátu