ECLI:CZ:NS:2003:26.CDO.32.2002.1
sp. zn. 26 Cdo 32/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací rozhodl v právní věci žalobkyně D. S., zast. advokátem proti žalovaným 1/ Z. Č., 2/ J. Č., 3/ J. Č., 4/ F. Č., 5/ M. B., 6/ L. K., 7/ M. S., všichni zast obecnou zmocněnkyní, o zpřístupnění bytu a zajištění bytové náhrady, vedené u Okresního soudu v Písku pod sp.zn. 8 C 906/98, k dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13.10.2000, čj. 7 Co 2232, 2233/2000-84, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 13.10.2000, čj. 7 Co 2232, 2233/2000-84 potvrdil rozsudek Okresního soudu v Písku ze dne 12.1.2000, čj. 8 C 906/98-58, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 30.6.2000, čj. 8 C 906/98-71, jímž tento soud zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala zpřístupnění bytu o dvou pokojích, kuchyni a příslušenství v domě čp. 70 v M. nebo zajištění náhradního bytu. Dále odvolací soud rozhodl o nákladech dovolacího řízení a nepřipustil dovolání k otázce, zda nedostatek kolaudace při přestavbě nebytových prostor na byt je důvodem toho, že tyto prostory nemohou být jako byt posuzovány.
V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně je dostatečným podkladem pro právní posouzení věci. Soud prvního stupně šetřením na místě zjistil, že u nemovitosti čp. 70 v M. se v prostoru, kde dříve žalobkyně bydlela, žádný byt nenachází. Podle odvolacího soudu se bytem v občanskoprávním smyslu slova rozumí prostor, který svou velikostí a vybavením zajišťuje lidsky důstojné ubytování osob. Žalovaným proto nelze uložit povinnost zpřístupnit byt 2+1 s přísl. žalobkyni v uvedené nemovitosti, neboť by to znamenalo uložit jim plnění nemožné. Dále nemá v daném případě pro právní posouzení význam otázka kolaudace bytu v předmětných prostorách, neboť to nemůže nic změnit na tom, že byt, který má být zpřístupněn, neexistuje.
Pokud jde o nárok žalobkyně na poskytnutí náhradního plnění formou zajištění náhradního bytu, pak takový nárok nemá podle odvolacího soudu oporu v žádném ustanovení zák.č. 229/1991 Sb., jak dovozuje žalobkyně.
Odvolací soud proto dospěl k závěru, že rozsudek soudu prvního stupně je správný. Návrh žalobkyně na připuštění dovolání k otázce, zda nedostatek kolaudace při přestavbě nebytových prostor na byt je důvodem toho, že tyto prostory nemohou být jako byt posuzovány odvolací soud zamítl, neboť tuto otázku nepovažuje za otázku zásadního právního významu a právní posouzení věci odvolacím soudem není na řešení této otázky postaveno.
Dovoláním ze dne 6.12.2000 napadla žalobkyně rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu. V odůvodnění dovolání zejména uvedla, že v domě čp. 70 v M. předmětný byt existuje, po dobu několika let v něm společně s rodinou bydlela. K tomuto bytu ji vzniklo právo nájmu, což bylo stvrzeno novou nájemní smlouvou uzavřenou s restituentkou, které dům vydala LSD J. Poté restituentka dům prodala Zemědělskému družstvu M. a družstvo nájemní smlouvu akceptovalo. Byt v domě čp. 70 v M. nepochybně existoval, o čemž svědčí i projekt na přestavbu domu čp. 70 (původně ubytovacího hostince) na byt vedoucí prodejny a tento byt byl v dispozici LSD J. M.
Dále dovolatelka uvedla, že souhlasila se zahájením přestavby a s tím, že po dobu přestavby bude bydlet v zapůjčeném bytě (byt si zapůjčilo ZD M. od A., a.s.) a poté si bude řešit bytovou situaci spolu s manželem výstavbou rodinného domku nebo se vrátí zpět do zrekonstruovaného bytu. Nájemní smlouva k zapůjčenému bytu byla dovolatelkou uzavřena na dobu určitou, a proto se začala zajímat o nastěhování do původního bytu. Mezitím však Zemědělské družstvo M. vydalo dům čp. 70 jako náhradu restituentům a dovolatelka se domnívá, že restituenti vstoupili do práv a povinností z nájemní smlouvy podle §25 odst. 1 zák. č. 229/1991 Sb.
Dovolatelka dále namítla, že jí právo nájmu k bytu v domě čp. 70 v M. nezaniklo a vlastníci jsou povinni umožnit jí řádné bydlení v bytě, který má v nájmu, a pokud stav bytu je v dezolátním stavu, je věcí žalovaných, aby byt uvedli do původního stavu, který by umožňoval výkon práva nájmu. Nelze se ztotožnit se závěry soudů I. a II. stupně, že je-li byt v dezolátním stavu, fakticky neexistuje a není co zpřístupnit jako byt. Pronajímatel (vlastník) je povinen udržovat předmět nájmu v řádném stavu a pokud provedl takové stavební úpravy, kterými zamezil v možnosti bydlení, je povinen tento závadný stav odstranit a byt předat ve stavu způsobilém k řádnému výkonu práva nájmu. V případě, že by žalovaní neprovedli potřebné opravy, mohla si je provést dovolatelka podle §669 obč. zákoníku na náklady žalovaných.
Dovolatelka je proto přesvědčena, že soudy obou stupňů nesprávně hodnotily právní stav věci, který nastal po odstěhování z bytu, ke kterému jí nezaniklo právo nájmu a postup soudů je v rozporu s ustanoveními občanského zákoníku a zák. č. 229/1991 Sb.
Dále má dovolatelka za to, že základní otázka řešená oběma soudy, u níž navrhla připuštění dovolání, a to, zda nedostatek kolaudace při přestavbě nebytových prostor na byt je důvodem toho, že tyto prostory nemohou být jako byt posuzovány, má zásadní právní význam a k této otázce se přidružuje ještě další otázka, zda zhoršení stavebního stavu bytu může být důvodem k odmítnutí zpřístupnění bytu, ke kterému svědčí dovolatelce právo nájmu.
Dovolatelka proto žádá, aby dovolací soud dovolání připustil a poté rozhodl tak, že dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu zruší a věc mu vrátí k novému projednání a rozhodnutí.
V podání ze dne 19.4.2001 se k dovolání vyjádřili žalovaní a ve svém vyjádření zejména uvedli, že byt v prvním poschodí domu čp. 70 v M. nikdy neexistoval. Prostory kolaudované jako skladiště, tj. nebytové prostory, byly užívány jako byt a dle vyjádření stavebního úřadu tyto prostory nebyly nikdy kolaudovány jako byt. Proto zde nemohlo vzniknout právo na užívání bytu a následně právo nájmu bytu.
Dále žalovaní uvedli, pokud by se jednalo o byt, že žalobkyně předložila zápis o dohodě o odevzdání a převzetí bytu bez data s razítkem J. SD M. a evidenční list na výpočet úhrady za užívání bytu ze dne 2.8.1988, avšak nebylo doloženo rozhodnutí o přidělení bytu, které bylo podle občanského zákoníku ve znění platném do 1.1.1992 podmínkou pro vznik práva na uzavření dohody o odevzdání a převzetí bytu. Byla-li uzavřena dohoda o odevzdání a převzetí bytu, aniž vzniklo právo na její uzavření, šlo o neplatný právní úkon.
Žalobkyně předložila pouze smlouvu ze dne 2.1.1992 o nájmu bytu v jiné nemovitosti (zapůjčené A., a.s.), uzavřenou na dobu určitou (do 31.12.1992), která byla podepsána žalobkyní s tím, že po 31.12.1992 si nájemci (žalobkyně a její manžel), bytovou situaci vyřeší sami. Dále byla předložena dohoda ze dne 15.6.1991 o úhradě za užívání místnosti v objektu čp. 70 v M., sepsaná restituentkou paní B., a tento dokument nelze považovat za smlouvu o nájmu bytu, neboť se v něm o bytě vůbec nehovoří a nájem zná až občanský zákoník ve znění účinném od 1.1.1992.
Žalovaní převzali dům čp. 70 v M. na základě dohody ze dne 22.12.1997, o předání vlastnického práva, uzavřené se zemědělským obchodním družstvem M. k vyrovnání majetkových nároků oprávněných osob podle zák. č. 229/1991 Sb. O tom, že by se ve vydávané nemovitosti v době jejího převzetí nacházel byt žalobkyně, nebyli žalovaní družstvem informováni. Ze stavebně technické dokumentace vyplývá, že v celém domě čp. 70 je možné užívat pouze prostory restaurace v přízemí, ostatní části nelze užívat pro špatný stavebnětechnický stav.
Protože se v předmětné nemovitosti vydané žalovaným žádný byt v době jejího vydání ani později nenacházel a ani zde nebyl byt kolaudován, nemohli žalovaní vstoupit do práv a závazků podle §25 zák. č. 229/1991 Sb. Proto nelze považovat za nesporné, že právo nájmu bytu žalobkyně nezaniklo, když dle názoru žalovaných platně nevzniklo. Není vinou žalovaných, že předchozí vlastníci připustili, aby prostory kolaudované jako skladiště, byly užívány jako byt. Pokud jeden z bývalých vlastníků cca před 20 lety hodlal v domě realizovat rekonstrukcí nebytových prostor na byt, což nedokončil, nelze po žalovaných, jako nynějších vlastnících požadovat, aby zde byt z nebytových prostor vybudovali. To by pro ně znamenalo další křivdu, která by následovala po křivdách způsobených jim a jejich rodičům předchozím režimem.
Na závěr žalovaní uvedli, že pojmovým znakem bytu jako předmětu občanskoprávních vztahů podle §118 odst. 2 obč. zákoníku je účelové určení místností k trvalému bydlení, dané pravomocným kolaudačním rozhodnutím stavebního úřadu a odkazují na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22.10.1999, sp.zn. 2 Cdon 1010/97 publikovaný v Právních rozhledech.
Žalovaní proto navrhují, aby pokud bude dovolání připuštěno, bylo dovolání jako nedůvodné zamítnuto.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17 zák. č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1.1.2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních předpisů. Dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno 13.10.2000 (tj. před nabytím účinnosti zák. č. 30/2000 Sb.), proto Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle dosavadních předpisů, konkrétně podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 (dále jen „o.s.ř.“).
Dovolací soud nejprve posoudil dovolání podle ust. §240 odst. 1 a §241 odst. 1 a 2 o.s.ř. a konstatoval, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou a včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatelka je zastoupena advokátem a jím bylo též dovolání podepsáno.
V posuzovaném případě je dovoláním napadán rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. V takovéto situaci je dovolání přípustné v případech uvedených v ust. §237 odst. 1 písm. a/ až g/ o.s.ř.(tj. trpí-li řízení vadami zde uvedenými), v ust. §238 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. (tj. byl-li potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil) a dále podle ust. §239 odst. 1 o.s.ř. (vyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka řízení na připuštění dovolání) nebo podle ust. §239 odst. 2 o.s.ř. nebylo-li návrhu účastníka na připuštění dovolání vyhověno a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
V předmětné věci není dovolání přípustné podle §238 odst. 1 písm. b/ o.s.ř., neboť rozhodnutí soudu prvního stupně nepředcházelo žádné jeho dřívější rozhodnutí, v němž by rozhodl jinak; soud prvního stupně nebyl při svém rozhodování vázán právním názorem odvolacího soudu.
Taktéž není dovolání přípustné podle ust. §237 odst. 1 písm. a/ až g/ o.s.ř., neboť dovolatelka žádnou z těchto vad řízení v dovolání netvrdila a ani dovolací soud s ohledem na ust. §242 odst. 3 o.s.ř. neshledal, že by předchozí řízení bylo postiženo těmito vadami.
V úvahu nepřichází ani přípustnost dovolání podle ust. §239 odst. 1 o.s.ř, neboť odvolací soud nevyhověl návrhu žalobkyně na připuštění dovolání.
V dovolání žalobkyně, s ohledem na to, že odvolací soud dovolání nepřipustil, požádala, aby dovolací soud dovolání připustil, neboť má za to, že po právní stránce má zásadní význam otázka „zda nedostatek kolaudace při přestavbě nebytových prostor na byt je důvodem toho, že tyto prostory nemohou být jako byt posuzovány“ a s tím souvisí závěr soudu prvního stupně, že „byt jako takový neexistuje, neboť nebyl kolaudován, bez ohledu na to, že žalobkyně v tomto bytě v předchozí době bydlela“. Dovolatelka v dovolání připojila další otázku, a to, zda zhoršení stavebního stavu bytu může být důvodem k odmítnutí zpřístupnění bytu, ke kterému nadále svědčí právo nájmu žalobkyni“.
Podle §239 odst. 2 o.s.ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Dovolání je podle uvedeného ustanovení přípustné jen v případě, že jde o řešení právních otázek (dovolací důvod dle ust. §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř.) a zároveň musí jít o otázky zásadního právního významu..
O otázku zásadního právního významu jde tehdy, jestliže odvolacím soudem posuzovaná právní otázka byla pro jeho rozhodnutí určující a zároveň musí mít po právní stránce zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů při řešení obdobných případů. Zpravidla jde o takové právní otázky, které nebyly judikaturou vyšších soudů vyřešeny, popř. není jejich výklad ustálen nebo jestliže odvolací soud posoudil v jeho rozhodnutí řešenou právní otázku v rozporu s konstantní judikaturou.
Z uvedeného je patrné, že podmínkou pro to, aby dovolací soud mohl posuzovat, zda jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání, podle §239 odst. 2 o.s.ř. je mj. to, že je dovoláním napadena právní otázka, na níž je rozhodnutí odvolacího soudu postaveno. Dovolací soud je dále vázán tím, jak byla tato otázka účastníkem vymezena v návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání a poté shodně v dovolání. K později popř. jinak vymezeným právním otázkám (tj. po vyhlášení rozsudku odvolacího soudu) nelze přihlížet.
V tomto případě dovolatelka při jednání u odvolacího soudu dne 13.10.2000, čl. 81, označila za právní otázku, pro níž by mělo být připuštěno dovolání to, zda „nedostatek kolaudace při přestavbě nebytových prostor na bytové, je důvodem k tomu, že tyto prostory mohly být nadále posuzovány jako nebytové“. V podstatě shodně byla tata otázka vymezena i v dovolání.
Ze stručného odůvodnění rozsudku odvolacího soudu vyplývá, že odvolací soud vycházel ze skutkového zjištění, že v domě čp. 70 v M. se žádný byt nenachází, a proto nelze žalovaným uložit povinnost zpřístupnit byt 2+1 , neboť by to znamenalo uložit plnění nemožné. Dále odvolací soud v rozsudku uvedl, že „pro právní posouzení věci v daném případě nemá význam otázka kolaudace bytu v předmětných prostorech, když tato nemůže nic změnit na tom, že byt, který má být žalobkyni zpřístupněn, neexistuje“.
Odvolací soud ve svém rozsudku, jak vyplývá z uvedeného, vůbec neřešil právní otázku vymezenou dovolatelkou v jejím návrhu na připuštění dovolání a v dovolání a vycházel z faktické neexistence bytu v předmětném domě.
Dovolacímu soudu proto nezbylo než konstatovat, že nejsou splněny podmínky stanovené v §239 odst. 2 o.s.ř. pro to, aby mohl shledat dovolání přípustným.
Vzhledem k tomuto závěru dovolací soud nemohl rozsudek odvolacího soudu přezkoumávat z hlediska námitek uplatněných dovolatelkou v dovolání.
Nejvyšší soud proto podle §237 odst. 1, §238 odst. 1 písm. b/, §239 odst. 2 a §243b odst. 4 o.s.ř. v návaznosti na ust. §218 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. rozhodl tak, že dovolání pro jeho nepřípustnost odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4 o.s.ř. v návaznosti na ust. §224 odst. 1 a §146 odst. 2, první věta o.s.ř. (per analogiam) tak, že žalobkyně ačkoliv procesně zavinila, že dovolání bylo odmítnuto, povinnost k náhradě nákladů odvolacího řízení žalovaným 1/ až 7/ nebyla uložena, neboť jim podle spisu žádné náklady v tomto řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. prosince 2003
JUDr. Ing. Jan H u š e k , v.r.
předseda senátu