ECLI:CZ:NS:2003:26.CDO.386.2003.1
sp. zn. 26 Cdo 386/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. a JUDr. Blanky Moudré ve věci žalobce města F., zastoupeného advokátem, proti žalované H. T., o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 17 C 1309/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 16. května 2002, č. j. 36 Co 155/2002-33, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 16. května 2002, č. j. 36 Co 155/2002-33, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci jako soud odvolací rozsudkem ze dne 16. května 2002, č. j. 36 Co 155/2002-33, změnil vyhovující rozsudek Okresního soudu v Liberci (soudu prvního stupně) ze dne 3. prosince 2001, č. j. 17 C 1309/2001-22, tak, že zamítl žalobu na přivolení k výpovědi z nájmu „bytu č. 3, o velikosti 1+1, I. kategorie, ve 2. podlaží domu čp. 456 v M. ulici ve F.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“), a rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů.
Soud prvního stupně vzal z provedených důkazů mimo jiné za zjištěno, že žalovaná (nájemkyně předmětného bytu) nezaplatila žalobci (pronajímateli) nájemné za období září, říjen, listopad a prosinec 1998, leden, únor, březen, květen, červen, červenec, srpen a září 1999, duben, květen, červen, červenec, srpen a září 2000, že poté již běžné nájemné platila, a že podle možností se snaží splácet rovněž dluh na nájemném. Na základě skutkového zjištění, týkajícího se neplacení nájemného, usoudil na naplněnost uplatněného výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. d/ zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném v době dání výpovědi z nájmu bytu (dále jen „obč. zák.“); proto žalobě vyhověl, aniž se zabýval posouzením věci podle §3 odst. 1 obč. zák. Naproti tomu odvolací soud dovodil, že jsou zde dány důvody, pro něž je namístě podle §3 odst. 1 obč. zák. výkon práva žalobce odepřít, byť jinak byla žaloba na přivolení k výpovědi z nájmu bytu podána důvodně. Přihlédl především k tomu, že naposledy nebylo nájemné zaplaceno v měsíci září 2000, že poté již žalovaná nájemné platila řádně, a že výpověď z nájmu bytu byla žalované dána až za jeden rok od doby, kdy naposledy nezaplatila nájemné. Při posouzení věci podle §3 odst. 1 obč. zák. vyšel rovněž ze zjištění, že žalovaná je starobní důchodkyní, pobírající důchod ve výši 5.200,- Kč.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené s účinností od 1. ledna 2001 zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „o.s.ř.“). V dovolání – s přihlédnutím k jeho obsahu (§41 odst. 2 o.s.ř.) – uplatnil dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.; odvolacímu soudu vytkl, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V rámci užitého dovolacího důvodu zpochybnil správnost právního závěru, že v projednávané věci jsou dány důvody, pro něž je namístě podle §3 odst. 1 obč. zák. výkon jeho práva odepřít. Výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. byl v daném případě naplněn a žalobce je – na rozdíl od odvolacího soudu – přesvědčen, že bezdůvodně nezasahuje do práv a oprávněných zájmů žalované. Měla-li žalovaná stálý příjem v podobě starobního důchodu, nešlo o přechodné finanční potíže, a proto je podle názoru žalobce při posouzení věci podle §3 odst. 1 obč. zák. bez právního významu skutečnost, že žalovaná je starobní důchodkyní. Stejně tak je v tomto ohledu bezvýznamná okolnost, že výpověď z nájmu bytu byla žalované dána po více než jednom roce od porušení povinnosti platit nájemné; právo dát výpověď z nájmu bytu se totiž podle žalobce promlčuje ve tříleté promlčecí lhůtě. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a odst. 2 o.s.ř.) a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., neboť směřuje proti rozsudku, jímž odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), i když nebyly v dovolání uplatněny. Existence zmíněných vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
S přihlédnutím k právnímu posouzení věci odvolacím soudem a k obsahové konkretizaci uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. půjde v dovolacím řízení o odpověď na otázku, zda na základě okolností, zmíněných v naznačených souvislostech odvolacím soudem, lze usoudit, že výpověď z nájmu bytu je v daném případě v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.).
Podle §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. pronajímatel může vypovědět nájem bytu (jen s přivolením soudu), jestliže nájemce hrubě porušuje své povinnosti vyplývající z nájmu bytu, zejména tím, že nezaplatil nájemné nebo úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu za dobu delší než tři měsíce.
Podle §3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Přitom dobrými mravy se rozumí souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují určitou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. června 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, uveřejněný pod č. 62 v sešitě č. 8 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura).
Odvolacímu soudu lze dát za pravdu v tom, že při rozhodování o přivolení k výpovědi pronajímatele z nájmu bytu má své místo úvaha, zda výpověď z nájmu bytu není v rozporu s dobrými mravy. Ostatně i soudní praxe je ustálená v názoru, že rovněž v případě, kdy je naplněn výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák., nemusí soud žalobě na přivolení k výpovědi z nájmu bytu vyhovět, a to s ohledem na ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 12. listopadu 1998, sp. zn. 2 Cdon 1706/97, uveřejněný pod č. 23 v sešitě č. 3 z roku 1999 časopisu Soudní judikatura). Lze však odkázat také na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. listopadu 1998, sp. zn. 2 Cdon 1706/97, uveřejněný pod č. 43 v sešitě č. 7 z roku 1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (citovaný rozsudek byl uveřejněn rovněž pod č. 23 v sešitě č. 3 z roku 1999 časopisu Soudní judikatura), v němž Nejvyšší soud dovodil, že soud posuzuje existenci výpovědního důvodu k okamžiku doručení výpovědi z nájmu bytu i v případě, že tímto důvodem je neplacení nájemného po dobu delší než tři měsíce (§711 odst. 1 písm. d/ obč. zák.). Skutečnost, že nájemce dlužné nájemné po doručení výpovědi uhradil, může mít význam jen při posouzení toho, zda přivolení k výpovědi z nájmu bytu není v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.). V rozsudku ze dne 21. dubna 1998, sp. zn. 26 Cdo 471/98, uveřejněném na straně 425 v sešitě č. 8 z roku 1998 časopisu Právní rozhledy, pak Nejvyšší soud rovněž dovodil, že nezaplatil-li nájemce bytu nájemné nebo úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu za dobu delší než tři měsíce (§711 odst. 1 písm. d/ obč. zák.) výlučně z důvodu objektivně existující tíživé sociální situace a byla mu proto dána výpověď z nájmu bytu, avšak v době soudního řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu dlužné nájemné uhradí a nadále nájemné řádně platí, není vyloučeno posoudit jednání pronajímatele, který nadále na výpovědi trvá, jako výkon práva, který je v rozporu s dobrými mravy. Objektivní existence tíživé sociální situace a příčinná souvislost této situace s neplacením nájemného však musí být postaveny najisto. Při úvaze, zda výpověď z nájmu bytu je v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.), přihlíží soud též k době, která uplynula od porušení povinností zakládajících výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. března 1999, sp. zn. 20 Cdo 2059/98, uveřejněný pod č. 86 v sešitě č. 9 z roku 1999 časopisu Soudní judikatura).
Nelze ztratit ze zřetele, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití ustanovení §3 odst. 1 obč. zák., je nutno učinit (zejména v případě, že se účastník řízení tohoto ustanovení výslovně dovolává) po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy jak důvody, pro něž se použití citovaného ustanovení dožaduje nájemce (zde může jít např. o rodinné a sociální poměry vyklizovaného apod.), tak všechny rozhodné okolnosti na straně toho, kdo se přivolení k výpovědi z nájmu bytu domáhá (pronajímatele) – srov. odůvodnění již zmíněného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. června 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96. Takovými rozhodnými okolnostmi jsou ty, které mohou ovlivnit odpověď na otázku, zda lze po žalobci – pronajímateli – spravedlivě požadovat, aby mu byla ochrana jeho práva (práva domáhat se přivolení k výpovědi) dočasně odepřena. Není-li právní posouzení důvodnosti aplikace §3 odst. 1 obč. zák. podloženo úvahou zabývající se všemi výše uvedenými okolnostmi, jde o posouzení neúplné a tedy nesprávné. Přitom úvaha soudu tu musí být podložena konkrétními zjištěními, jak to vyplývá z rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. dubna 1994, sp. zn. 2 Cdo 45/94, uveřejněného pod č. 36 v sešitě č. 7 z roku 1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. tedy je obecným ustanovením hmotněprávní povahy, které dává soudu možnost posoudit, zda výkon subjektivního občanského práva je v souladu s dobrými mravy, a v případě, že tomu tak není, požadovanou ochranu odepřít.
V projednávané věci dospěly soudy obou stupňů k právnímu závěru, že uplatněný výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. je naplněn. Zatímco soud prvního stupně na základě uvedeného závěru žalobě vyhověl, odvolací soud dovodil, že uplatněná výpověď z nájmu bytu je v rozporu s dobrými mravy, a proto žalobu v konečném důsledku zamítl.
Na rozpor výpovědi z nájmu bytu s dobrými mravy odvolací soud usoudil především z toho, že uvedená výpověď byla žalované dána až za jeden rok od doby, kdy naposledy nezaplatila nájemné. Z obsahu spisu vyplývá, že žalovaná nezaplatila nájemné za období září, říjen, listopad a prosinec 1998, leden, únor, březen, květen, červen, červenec, srpen a září 1999, duben, květen, červen, červenec, srpen a září 2000. Žaloba, spojená s výpovědí z nájmu bytu, byla podána dne 30. října 2001 a žalované doručena dne 19. listopadu 2001. Podle názoru dovolacího soudu lze s dovolatelem souhlasit v tom, že vzhledem k relativně dlouhé době, po kterou nebylo nájemné placeno, neuplynula od posledního nezaplaceného nájemného (za měsíc září 2000) do dne doručení žaloby žalované (do 19. listopadu 2001) natolik dlouhá doba, aby bylo lze usoudit na rozpor výpovědi z nájmu bytu s dobrými mravy.
Při posouzení věci ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. odvolací soud zohlednil rovněž okolnost, že žalovaná je starobní důchodkyní, pobírající důchod ve výši 5.200,- Kč měsíčně. Přitom se nezabýval tím, zda právě takto zjištěná (sociální) situace žalované byla příčinou neplacení nájemného – starobní důchodkyní totiž žalovaná byla i v době od října 2000 a přesto od této doby již nájemné řádně platila (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. dubna 1998, sp. zn. 26 Cdo 471/98), a zda a jakou část dlužného nájemného v průběhu řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu zaplatila (srov. již zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. listopadu 1998, sp. zn. 2 Cdon 1706/97).
Vzhledem k řečenému lze uzavřít, že právní posouzení věci odvolacím soudem je zčásti nesprávné a zčásti neúplné (a tudíž v konečném důsledku rovněž nesprávné). Dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. tak byl uplatněn opodstatněně.
Napadený rozsudek není tedy z hlediska uplatněných dovolacích důvodů podle §241a odst. 2 písm. b/, odst. 3 o.s.ř., obsahově konkretizovaných dovolacími námitkami žalobce, ve smyslu ustanovení §243b odst. 2 věty před středníkem o.s.ř. správný. Dovolací soud jej proto podle §243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. zrušil a podle §243b odst. 3 věty první o.s.ř. věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Bude-li zapotřebí pro účely posouzení věci podle §3 odst. 1 obč. zák. provádět další dokazování, odvolací soud nepřehlédne, že Nejvyšší soud České republiky již v rozsudku ze dne 24. března 1999, sp. zn. 21 Cdo 1901/98, uveřejněném pod č. 30 v sešitě č. 5 z roku 2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dovodil, že je-li ke správnému rozhodnutí o věci samé zapotřebí podstatných (pro rozhodnutí zásadně významných) skutkových zjištění, která neučinil soud prvního stupně, popřípadě která tento soud učinil, ale vzhledem k nesprávnému právnímu názoru, který zaujal, na nich své rozhodnutí nezaložil, nejsou podmínky ani pro potvrzení, ani pro změnu rozhodnutí soudu prvního stupně; odvolací soud proto rozhodnutí zruší a věc vrátí soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. dubna 2003
JUDr. Miroslav Ferák, v.r.
předseda senátu