ECLI:CZ:NS:2003:26.CDO.390.2003.1
sp. zn. 26 Cdo 390/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Blanky Moudré a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. v právní věci žalobkyně městské části P., zastoupené advokátkou, proti žalované A. Š., zastoupené advokátkou, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 23 C 113/2001, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. dubna 2002, č. j. 22 Co 174/2002-50, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na nákladech dovolacího řízení částku 1.975,- Kč k rukám advokátky, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Žalobkyně se žalobou ze dne 24. 9. 2001 domáhala proti žalované vyklizení bytu č. 11 o velikosti 1+1, IV. kategorie, ve čtvrtém podlaží domu čp. 1484 v P. – N., N. 12 (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“) s tvrzením, že jakožto vlastník domu čp. 1484 v P., N. je pronajímatelem předmětného bytu, jehož nájemce K. B. zemřel dne 8. 6. 2000 v N. V., že žalovaná, která požádala o uznání přechodu práva nájmu k bytu, byla vyzvána k vyklizení předmětného bytu, neboť podmínky pro přechod práva nájmu podle §706 odst. 1 obč. zák. nesplnila, a že výzvě k vyklizení bytu nevyhověla.
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 14. prosince 2001, č. j. 23 C 113/2001-27, uložil žalované povinnost do patnácti dnů od právní moci rozsudku vyklidit a vyklizený odevzdat žalobkyni předmětný byt a rozhodl o nákladech řízení. Učinil tak poté, co vyzval žalovanou usnesením ze dne 5. října 2001, č. j. 23 C 113/2001-10, aby se ve lhůtě třiceti dnů od doručení usnesení ve věci písemně vyjádřila, a aby v případě, že nárok uplatněný v žalobě zcela neuzná, ve vyjádření vylíčila rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu, a k vyjádření připojila listinné důkazy, kterých se dovolává, popřípadě označila důkazy k prokázání svých tvrzení. Současně ji poučil, že jestliže se bez vážného důvodu k výzvě soudu včas nevyjádří a ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný důvod jí v tom brání, má se za to, že nárok, který je proti ní žalobkyní uplatňován, uznává. Výzva k vyjádření ve věci byla žalované doručena do vlastních rukou dne 29. října 2001. Žalovaná se ve stanovené lhůtě třiceti dnů, jejíž běh skončil dne 28. listopadu 2001, písemně nevyjádřila. K písemnému vyjádření ve věci podanému žalovanou osobně u soudu dne 30. listopadu 2001, tedy po uplynutí stanovené lhůty, soud prvního stupně nepřihlédl, neboť žalovaná nesdělila v uvedené lhůtě, jaký vážný důvod jí ve včasném vyjádření bránil. Argumentaci žalované, že nebylo v jejích silách a ani v možnostech její zástupkyně, která převzala zastoupení až dne 26. listopadu 2001, aby v soudem určené lhůtě zajistila k vyjádření všechny důkazy, neuznal jako vážný důvod bránící včasnému vyjádření s poukazem na to, že jí nic nebránilo, aby ve stanovené lhůtě soudu sdělila důvod, pro který nemůže dostát výzvě k vyjádření. Soud prvního stupně dovodil, že nastala fikce uznání nároku žalovanou ve smyslu §114b odst. 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném ode dne 1. 1. 2001 - dále jen „o. s. ř.“, a protože se nejedná o spor, v němž by nebylo možno uzavřít nebo schválit smír, a nejedná se o řízení, které je uvedeno v §120 odst. 2 o. s. ř. či v §118b o. s. ř., rozhodl ve věci rozsudkem pro uznání (§153a odst. 3 a 4 o. s. ř.).
K odvolání žalované Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 29. dubna 2002, č. j. 22 Co 174/2002-50, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Dospěl k závěru, že ve věci byly splněny všechny kvalifikované předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání ve smyslu §153a o. s. ř. Zcela se ztotožnil se soudem prvního stupně, že nastala fikce uznání nároku uplatněného žalobou ve smyslu §114b odst. 5 o. s. ř., neboť lhůta stanovená žalované k podání písemného vyjádření ve věci uplynula marně přes poučení o důsledku nečinnosti. Námitce žalované, že v řízení o vyklizení nelze uzavřít smír a že tedy není splněn zákonný předpoklad ve smyslu §153a odst. 2 o. s. ř., nepřisvědčil. Postup soudu prvního stupně shledal správným, neboť nastala-li fikce uznání nároku uplatněného žalobou, je soud povinen rozhodnout ve věci rozsudkem pro uznání.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o §237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř. Za otázku zásadního právního významu označila otázku aplikace §114b odst. 5 o. s. ř., kterou odvolací soud v napadeném rozhodnutí řešil. V rámci dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. mimo jiné namítla, že odvolací soud (a potažmo soud prvního stupně) došel k nesprávnému závěru, že „se nejedná o spor, v němž by nebylo možno uzavřít nebo schválit smír.“ Jelikož ustanovení §706 odst. 1 obč. zák. výslovně stanoví podmínky přechodu nájmu bytu v důsledku smrti nájemce, nelze podle dovolatelky žádným smírným prohlášením či dohodou účastníků nahradit splnění těchto podmínek. Dále vyjádřila názor, že „nedošlo k fikci uznání žalobního nároku, neboť nelze uplatnit fikci, pokud skutkový stav věci zásadně odporuje tvrzení žalobce.“ V této souvislosti uvedla, že pokud okolnosti a povaha věci nebyly snad dostatečně zřejmé při vydání usnesení s výzvou k vyjádření, musely být soudu nepochybně zřejmé v době, kdy mu došlo její vyjádření, v němž tvrdí a prokazuje splnění podmínek přechodu nájmu podle §706 obč. zák. Zdůraznila, že „pro posouzení věci je rozhodující stav v době vydání rozhodnutí a pokud okolnosti a povaha věci odporují postupu podle §114b o. s. ř., nelze rozsudek pro uznání vydat a to bez ohledu na to, že soud žalovaného podle §114b o. s. ř. již vyzval a žalovaný výzvu ve lhůtě nesplnil.“ V tomto ohledu odkázala na článek prof. JUDr. Josefa Macura uveřejněný v Bulletinu advokacie 2/2002, str. 28-39, v němž se kromě jiného uvádí, že „zákon musí vyloučit možnost jeho (kontumačního rozsudku) vydání, jestliže např. odporuje důkazům, které již soud má k dispozici a nesmí být založen na tvrzeních, která si navzájem odporují“. Opačný výklad by podle dovolatelky byl v rozporu s účelem občanského soudního řádu (§1 – 6 o. s. ř.). Závěrem navrhla rozsudky soudů obou stupňů zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně se ve vyjádření k dovolání zcela ztotožnila s odvolacím soudem, který otázky aplikace §114b odst. 5 a §153a o. s. ř. posoudil v souladu se současnou judikaturou. V dané věci byly splněny všechny zákonné podmínky pro vydání rozsudku pro uznání, neboť dovolatelka přes řádné poučení ve stanovené lhůtě požadovaný úkon neučinila, v důsledku čehož nastala fikce uznání žalobou uplatněného nároku, a soud byl povinen podle tohoto uznání rozhodnout a k opožděně podanému vyjádření nemohl přihlédnout. Dovolání navrhla zamítnout.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) poté, co shledal, že dovolání bylo podáno včas subjektem k tomu oprávněným - účastnicí řízení při splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§240 odst. 1, §241 odst. 1 a 2 o. s. ř.), se zaměřil na posouzení otázky přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být věc posouzena z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, je upravena v §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř.
Jelikož odvolací soud napadeným rozsudkem potvrdil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, nemůže být dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je podmíněna závěrem o zásadním významu rozhodnutí po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum je otevřen pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je proto důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Právní normou se přitom míní nejen normy práva hmotného, ale také normy práva procesního (tam, kde se věci - předmětu řízení - týkají i procesní předpisy).
K posouzení, zda konkrétní dovolání je přípustné, je zároveň zapotřebí, aby dovolací soud dospěl k závěru, že rozsudek odvolacího soudu - právě pro otázky objektivně otevřené dovolacímu přezkumu, jejichž řešení dovolatel fakticky napadl - je rozsudkem po právní stránce zásadně významným. Tak je tomu tehdy, zahrnuje-li rozhodnutí odvolacího soudu posouzení právní otázky, která má relevanci nejen pro rozhodnutí v této konkrétní věci, nýbrž i pro obecnou rozhodovací činnost soudů vůbec.
Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně, aniž o tom vydává zvláštní rozhodnutí. Kladným závěrem o zásadním významu napadeného rozhodnutí po stránce právní se pak podané dovolání stává přípustným.
Jelikož je dovolací soud ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení (až na výjimky v tomto ustanovení uvedené – v případě přípustnosti dovolání), mohou se právní otázky stát předmětem dovolacího přezkumu pouze tehdy, zpochybnil-li dovolatel řešení, které ve vztahu k nim odvolací soud zaujal.
Za otázku zásadního právního významu považuje dovolací soud otázku, za jakých předpokladů ve smyslu §114b o. s. ř. dochází ke vzniku fikce uznání nároku, který je proti žalované uplatňován žalobou.
Podle §114b odst. 1, 3, 4 a 5 o. s. ř. vyžaduje-li to povaha věci nebo okolnosti případu, může předseda senátu, s výjimkou věcí, v nichž nelze uzavřít a schválit smír (§99 odst. 1 a 2 o. s. ř.), a věcí uvedených v §118b a §120 odst. 2 o. s. ř., místo výzvy podle §114a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., nebo nebylo-li takové výzvě řádně a včas vyhověno, žalovanému usnesením uložit, aby se ve věci písemně vyjádřil a aby v případě, že nárok uplatněný v žalobě zcela neuzná, ve vyjádření vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu, a k vyjádření připojil listinné důkazy, jichž se dovolává, popřípadě označil důkazy k prokázání svých tvrzení. K podání vyjádření určí lhůtu, která nesmí být kratší než třicet dnů od doručení usnesení. Usnesení nelze vydat nebo doručit po prvním jednání ve věci. Musí být žalovanému doručeno do vlastních rukou, náhradní doručení je vyloučeno. Usnesení nesmí být žalovanému doručeno dříve než žaloba. Jestliže se žalovaný bez vážného důvodu na výzvu soudu včas nevyjádří a ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání, má se za to, že nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznává; o tomto následku (§153a odst. 3 o. s. ř.) musí být poučen.
Podle §153a o. s. ř. uzná-li žalovaný v průběhu soudního řízení nárok nebo základ nároku, který je proti němu žalobou uplatňován, rozhodne soud rozsudkem podle tohoto uznání. Uzná-li žalovaný nárok proti němu žalobou uplatněný jen zčásti, rozhodne soud rozsudkem podle tohoto uznání, jen navrhne-li to žalobce. Rozsudek pro uznání nelze vydat ve věcech, v nichž nelze uzavřít a schválit smír (§99 odst. 1 a 2 o. s. ř.). Rozsudkem pro uznání rozhodne soud také tehdy, má-li se za to, že žalovaný nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznal (§114b odst. 5 o. s. ř.). Jen pro vydání rozsudku pro uznání nemusí být nařízeno jednání.
Podle §205b o. s. ř. u odvolání proti rozsudku pro uznání jsou odvolacím důvodem jen vady uvedené v §205 odst. 2 písm. a/ a skutečnosti nebo důkazy, jimiž má být prokázáno, že nebyly splněny předpoklady pro jeho vydání (§153a). Podle §205 odst. 2 písm. a/ o. s. ř. odvolání proti rozsudku nebo usnesení, jímž bylo rozhodnuto ve věci samé, lze odůvodnit jen tím, že nebyly splněny podmínky řízení, rozhodoval věcně nepříslušný soud prvního stupně, rozhodnutí soudu prvního stupně vydal vyloučený soudce (přísedící) nebo soud prvního stupně byl nesprávně obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát.
Z citované zákonné úpravy tedy vyplývá, že přezkoumání rozsudku pro uznání je možné - vedle vad uvedených v §205a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. - jen z hlediska naplněnosti zákonem stanovených předpokladů pro vydání rozsudku pro uznání ve smyslu §153a o. s. ř. V případě, že rozsudek pro uznání byl vydán na základě fikce uznání (§153a odst. 3 o. s. ř.), jsou formálními předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání předpoklady, za nichž tato fikce uznání vzniká (§114b o. s. ř.). Jsou-li tyto předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání splněny, právní posouzení věci se omezuje v zásadě jen na to, zda nejde o věc, v níž nelze uzavřít nebo schválit smír, zda nejde o věc uvedenou v §120 odst. 2 o. s. ř., případně zda nejde o řízení, které je podle §118b odst. 1 o. s. ř. koncentrováno ze zákona. V odvolacím řízení jsou vyloučeny ty odvolací důvody, které míří do správnosti a úplnosti skutkových zjištění soudu prvního stupně.
Dovolatelka závěr o zásadním významu napadeného rozhodnutí po stránce právní (a tím i přípustnost svého dovolání) spojovala s dovolacími námitkami, že postupu podle §114b a §153a odst. 1 o. s. ř. bránila povaha věci, která v tomto řízení nepřipouští uzavření soudního smíru, a dále že fikce uznání nároku nemohla nastat, neboť skutkový stav věci zásadně odporuje tvrzení žalobce.
Podle §99 odst. 1 a 2 o. s. ř. připouští-li to povaha věci, mohou účastníci skončit řízení soudním smírem. O smír se má soud vždy pokusit. Soud rozhodne o tom, zda smír schvaluje; neschválí jej, je-li v rozporu s právními předpisy. V takovém případě soud po právní moci usnesení pokračuje v řízení.
Povahou věci je vyloučeno uzavřít smír mimo jiné ve věcech, v nichž hmotné právo nepřipouští vyřízení věci dohodou účastníků právního vztahu. V posuzovaném případě žalobkyně uplatnila proti žalované dovolatelce žalobou (splňující náležitosti §42 odst. 4 a §79 odst. 1 o. s. ř.) nárok na vyklizení bytu podle §126 odst. 1 obč. zák. Jedná se tedy o věc, v níž jsou účastníci v typickém dvoustranném vztahu, jehož úprava je již podle jeho povahy a tím i podle příslušného hmotněprávního předpisu dána plně do dispozice účastníků těchto vztahů, jinými slovy hmotněprávní úprava nevylučuje, aby si účastníci mezi sebou upravili právní vztahy dispozitivními úkony. Na tom nemůže nic změnit ani to, že v posuzované věci se závěr o neoprávněném užívání bytu odvíjí od tvrzení, že dovolatelka nesplnila podmínky přechodu nájmu bytu ve smyslu §706 odst. 1 obč. zák. Ani právní úprava obsažená v uvedeném ustanovení totiž nevylučuje možnost uspořádání vztahů účastníků dohodou.
Dovolací soud nepřisvědčil rovněž další námitce dovolatelky, že fikce uznání nároku nemohla nastat, neboť skutkový stav věci odporuje žalobním tvrzením. Usnesení s výzvou podle §114b o. s. ř. je institutem přípravy jednání před soudem prvního stupně, jejímž smyslem (ve sporném řízení) je určit, které právně významné skutkové okolnosti jsou mezi účastníky sporné a budou předmětem dokazování, a které jsou nesporné a zůstanou stranou dokazování (§120 odst. 4 o. s. ř.), aby tak bylo možno věc rozhodnout zpravidla při jediném jednání (§114a odst. 1 o. s. ř.). Povinnost tvrdit všechny pro rozhodnutí významné skutečnosti mají podle §101 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. všichni účastníci. Žalobce je povinen rozhodující skutkové okolnosti vylíčit v žalobě (§79 odst. 1 o. s. ř.). Rovněž žalovaný je zavázán již ve fázi přípravy jednání vyjádřit se ve věci, neboť bez jeho součinnosti nelze vymezit okruh sporných skutečností. Podmínky, za nichž soud přistoupí k výzvě podle §114b odst. 1 o. s. ř., jsou zákonem formulovány tak, že tento postup vyžaduje povaha věci a okolnosti případu (tj. ve věci je třeba zjistit stanovisko žalovaného a nelze ponechat jen na jeho vůli, zda se vyjádří či nikoli). Vydání rozsudku pro uznání nepředchází žádné dokazování a jsou-li splněny všechny zákonné podmínky fikce, že žalovaný nárok, který je proti němu žalobou uplatňován (§114b odst. 5 o. s. ř.), uznává, je soud povinen rozhodnout o nároku, který je předmětem sporu, podle této zákonné fikce uznání (která je vlastně sankcí za nečinnost žalovaného a jeho neochotu přispět k tomu, aby bylo dosaženo účelu řízení). Činí tak bez ohledu na to, zda žalobní tvrzení jsou podložena důkazy, a zda dosavadní výsledky řízení prokazují oprávněnost nároku nebo zda se jeví požadavky žalobce jako nedůvodné. Jinak řečeno vznik fikce uznání nároku zakládá povinnost soudu rozhodnout o nároku, který je předmětem sporu, podle tohoto uznání. Ani okolnost, že žalovaný po marném uplynutí lhůty k vyjádření zpochybnil nárok uplatněný žalobou, ohledně něhož již vznikla fikce uznání, a že nabídl soudu důkazy, vydání rozsudku pro uznání podle §153a odst. 3 o. s. ř. nebrání. Skutečnost, že předmětem smíru upravujícího vztah účastníků je nárok, jehož existenci následně jeden z účastníků zpochybnil, nebrání schválení smíru. Proto ani vydání rozsudku pro uznání na základě fikce uznání nároku, jenž je vymezen žalobními tvrzeními, nemůže být za této situace vyloučeno rozporem s právními předpisy kogentní povahy (§99 odst. 2 o. s. ř.). Také odvolání proti rozsudku pro uznání, které je založeno na zpochybnění uznaného nároku ze skutkového hlediska, nemůže mít úspěch.
Právě řečené současně vede k závěru, že byl-li rozsudek pro uznání vydán v souladu s příslušnou procesněprávní úpravou, nelze dovodit, že soud postupuje v rozporu s účelem občanského soudního řádu. Ustanovení §114b o. s. ř. je součástí právního řádu a jsou-li splněny podmínky , za nichž lze vydat usnesení podle §114b odst. 1 o. s. ř., soudy podle něho postupují. Zároveň je zřejmé, že z uvedených důvodů dovolací soud názor publikovaný v článku, na nějž dovolatelka odkazovala v dovolání, nesdílí.
Dovolací soud tak dospěl k závěru, že se dovolatelce nepodařilo prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. a jeho obsahové konkretizace zpochybnit správnost rozsudku odvolacího soudu. Dovolání proto podle §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
O nákladech dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. a zavázal žalovanou k náhradě nákladů, které žalobkyni v této fázi řízení vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokátky. Tyto náklady sestávají z odměny advokátky v částce 1.900,- Kč (§2 odst. 1, §7 písm. d/ ve spojení s §10 odst. 3 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., v platném znění), a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč (§2 odst. 1 a §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 17. prosince 2003
JUDr. Miroslav F e r á k , v.r.
předseda senátu