ECLI:CZ:NS:2003:26.CDO.424.2002.1
sp. zn. 26 Cdo 424/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci žalobce města K. proti žalovanému J. M., o zaplacení částky 24.614,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 12 C 198/96, o dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 21. září 1998, č. j. 24 Co 492/98-62, takto:
Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 21. září 1998, č. j. 24 Co 492/98-62, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze (soud odvolací) usnesením ze dne 21. 9. 1998, č. j. 24 Co 492/98-62, odmítl – s odkazem na ustanovení §218 odst. 1 písm. a) o. s. ř. - jako opožděné odvolání žalovaného proti rozsudku ze dne 27. 1. 1998, č. j. 12 C 198/96-38, kterým Okresní soud v Kladně (soud prvního stupně) uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 24. 614.- Kč s příslušenstvím; dále odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud měl rozsudek soudu prvního stupně za doručený žalovanému postupem podle §47 odst. 2 o.s.ř. dnem 27. února 1998 (pátek); za poslední den lhůty k podání odvolání označil 16. březen 1998. Podal-li žalovaný odvolání na poštu k přepravě dne 10. června 1998, stalo se tak po uplynutí zákonné patnáctidenní lhůty, tedy opožděně. Podle názoru odvolacího soudu bylo nadbytečné, když soud prvního stupně poté, co rozsudek soudu prvního stupně byl žalovanému již doručen uložením, opakovaně mu tento rozsudek doručovat; pokud pak žalovaný fakticky rozsudek převzal dne 5. června 1998, nemohla mít tato skutečnost vliv na běh odvolací lhůty.
V podání označeném jako „Podání stížnosti a právní napadnutí rozhodnutí Krajského soudu v Praze č. j. 24 Co 492/98-62 ze dne 21. září 1998“ (které je podle obsahu dovoláním - §41 odst. 2 o. s. ř.), žalovaný (nezastoupen advokátem) zpochybňuje správnost závěru odvolacího soudu o náhradním doručení rozsudku soudu prvního stupně. Rovněž i v dalších podáních, označených jako „Dovolání“ žalovaný vznáší námitky proti uvedenému závěru odvolacího soudu, jakož i námitky proti právnímu posouzení věci odvolacím soudem.
Usnesením Okresního soudu v Kladně ze dne 19. 7. 2000, č. j. 12 C 198/96-150, ve znění opravného usnesení ze dne 28. 11. 2001, č. j. 12 C 198/96-160, byl žalovanému ustanoven pro dovolací řízení zástupcem advokát, který v zastoupení žalovaného, s odkazem na jeho stávající podání, dovolání doplnil. Přípustnost dovolání je dovozována z ustanovení §238a odst. 1 písm. a) o. s. ř. a dle obsahu (§41 odst. 2 o. s. ř.) jsou v něm uplatněny dovolací důvody podle §241 odst. 3 písm. a), b), c) a d) o. s. ř. Dovolatel namítá, že žalovanému byla postupem soudů obou stupňů odňata možnost jednat před soudem. Poukazuje na to, že okresní soud dne 27. ledna 1998 jednal v nepřítomnosti žalovaného a rozhodl ve věci, ačkoliv se žalovaný písemně (podáním ze dne 18. ledna 1998, daném na poštu 19. ledna 2001) z účasti na jednání omluvil a požádal o jeho odročení; ze spisu je přitom zřejmé (uvádí se dále v dovolání), že soudkyně neměla toto podání k dispozici, takže nemohla posoudit důvodnost této žádosti. Odvolacímu soudu vytýká, že v rozporu s ustanoveními §211 a §122 o. s. ř. neseznámil žalovaného se zjištěními o doručování rozsudku ve dnech 23. a 24. února, a že mu tím znemožnil být přítomen provádění dokazování, případně navrhnout důkazy další. Z toho je dovozována nesprávnost skutkových zjištění ohledně včasnosti odvolání a nesprávnost právního posouzení. Dovolatel poukazuje též na to, že v období celého roku 1998 docházelo v bydlišti žalovaného ke ztrátám poštovních zásilek, že tato skutečnost byla poštovním doručovatelům známa, a že proto měli - vedle písemného vyrozumění o uložení zásilky - použít též i jinou formu (např. zanechání téhož vyrozumění u sousedů, apod.). Dovozuje, že nebyly splněny podmínky náhradního doručení ve smyslu ustanovení §47 odst. 2 o. s. ř., a že odvolání žalovaného bylo podáno včas. Z obsahu podání žalovaného (uvádí se dále v dovolání), je možné „dovodit pochyby o jeho psychickém zdraví z hlediska jednat samostatně před soudem“; soud měl proto žalovaného vyslechnout, případně si vyžádat vyjádření lékaře. Dovolatel navrhuje, aby napadené usnesení bylo zrušeno a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001). Vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno 21. 10. 1998, Nejvyšší soud dovolání žalobce projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001 (dále též jen „o. s. ř.“).
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 2 o. s. ř.), a je podle §238a odst. 1 písm. e) o. s. ř. přípustné, neboť směřuje proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo odmítnuto odvolání.
Dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti k vadám vyjmenovaným v §237 odst. 1 o.s.ř. a (je-li dovolání přípustné) k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; jinak je – v rozsahu, ve kterém bylo rozhodnutí dovoláním napadeno – vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil (§242 odst. 1 a 3 o. s. ř.). Nejvyšší soud se proto nejprve zabýval otázkou, zda je řízení postiženo vadou uvedenou v ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř., které spojuje zmatečnost řízení se skutečností, že účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem.
Odnětím možnosti jednat před soudem je takový postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci těch procesních práv, která mu zákon přiznává. O vadu ve smyslu citovaného ustanovení jde jen tehdy, jestliže šlo o postup nesprávný (uvažováno z hlediska zachování postupu soudu určeného zákonem nebo dalšími obecně závaznými právními předpisy) a jestliže se postup soudu projevil v průběhu řízení a nikoliv také při rozhodování (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněná ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1998, pod čísly 27 a 49). Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v názoru, že hodnotící úsudek projevený v rozhodnutí (zde závěr odvolacího soudu, že odvolání je opožděné) není nesprávným postupem soudu „v průběhu řízení“ (srov. již citovaná rozhodnutí, dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1997, sp. zn. 2 Cdon 887/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 5/1998, pod pořadovým číslem 42, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 1996, sp. zn. 2 Cdon 1007/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 5/1997, pod pořadovým číslem 36).
Z uvedeného vyplývá, že námitka zpochybňující závěr odvolacího soudu o tom, kdy byl žalovanému doručen rozsudek okresního soudu, vadu uvedenou v §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. nenaplňuje. Po obsahově stránce však námitky žalovaného (co do pochybení při šetření podmínek doručení) vystihují dovolací důvod uvedený v §241 odst. 3 písm. b) o. s. ř., jímž lze odvolacímu soudu vytýkat, že řízení je postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
V projednávané věci vycházel odvolací soud při odmítnutí odvolání z údajů na doručence neoddělené od obálky, s níž byla soudu prvního stupně vrácena zpět jako nevyzvednutá v úložní lhůtě (viz doručenku na č. l. 43). Postup soudu prvního stupně, který posléze žalovanému opakovaně doručoval odvoláním napadený rozsudek (nejprve prostřednictvím soudního doručovatele – viz č. l. 45 a 46, a poté poštou – viz doručenku na č.l. 45 verte), označil sice za „nadbytečný“, nicméně z hlediska posouzení včasnosti odvolání se jím nezabýval. Rovněž tak z tohoto pohledu nezohlednil skutečnost, že soud prvního stupně usnesením ze dne 22. 6. 1998, č. j. 12 C 198/96-50, vyzval žalovaného k odstranění vad odvolání, a že v předkládací zprávě vyznačil jako den doručení rozsudku soudu prvního stupně žalovanému den 5. června 1998 (tj. den, kdy žalovaný fakticky tento rozsudek převzal – viz doručenku na č. l. 45 verte).
Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 29. 10. 1998, sp. zn. 20 Cdo 320/98, uvedl, že nevyplývalo-li z obsahu spisu (stejně jako v této věci), proč soud prvního stupně – ač zásilka nebyla vrácena jako nedoručitelná s odůvodněním, že účastník nemá na uvedené adrese bydliště, případně že se na této adrese nezdržuje – rozhodnutí doručí znovu, bylo povinností odvolacího soudu, aby v rámci posouzení včasnosti odvolání zjistil příčinu takového postupu soudu prvního stupně. Přitom zjištění, že soud prvního stupně doručil rozhodnutí účastníku řízení znovu, aniž k tomu měl důvod, nutně vede k hodnocení jeho postupu jako procesně vadného. K uvedenému závěru se Nejvyšší soud přihlásil i ve svém usnesení ze dne 30. 8. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1952/99, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 3/2001, pod pořadovým číslem 38. Současně konstatoval, že opětovné (nesprávné) doručení téhož rozhodnutí sice účastníku novou (další) lhůtu k podání odvolání nezakládá, na další průběh odvolacího řízení však vliv má. Na jedné straně tak totiž byla v účastníku řízení (odvolateli) mylně vyvolána představa, že všem svým procesním povinnostem (co do doložení, že jeho odvolání je včasné) dostojí, podá-li odvolání ve lhůtě počítané od onoho nového (dalšího) doručení, na druhé straně soud prvního stupně tímto chybným krokem předurčil (negativně) i rozsah šetření o včasnosti opravného prostředku, k němuž je povolán v intencích §209 a §210 o. s. ř., včetně případné účasti odvolatele na tomto šetření.
Z posléze citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu dále vyplývá, že dá-li soud prvního stupně svým postupem účastníku najevo, že s prvním doručením písemnosti počátek běhu k podání odvolání nespojuje (tím, že rozhodnutí doručí znovu), a že podaný opravný prostředek pokládá za včasný (tím, že v předkládací zprávě uvede jako den doručení napadeného rozsudku den nového /dalšího/ doručení), nemůže odvolací soud bez dalšího šetření, jež v sobě zahrnuje především zpřístupnění informace o možnosti jiného posouzení běhu odvolací lhůty odvolateli, uzavřít, že opakované doručení bylo nadbytečné, a že již doručení první založilo účinky doručení řádného. To platí zvláště za situace, kdy první doručení bylo uskutečněno fikcí (uložením na poště) tak, že se zásilka reálně k adresátu nedostala (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2000, sp. zn. 31 Cdo 1488/2000).
V projednávané věci se odvolací soud těmito zásadami neřídil a závěr o opožděnosti odvolání dovodil výlučně z údajů uvedených na doručence týkající se zásilky doručované žalovanému jako v pořadí prvé. Bez znalosti příčin, které soud prvního stupně vedly k opětovnému doručování rozhodnutí, tak zůstalo šetření okolností doručení rozsudku neúplné; řízení před odvolacím soudem je tak postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř.).
Nejvyšší soud proto napadené usnesení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 1 a 2 o. s. ř.), aniž se zabýval dalšími námitkami dovolatele. Jejich posouzení bude věcí odvolacího soudu za předpokladu, shledá-li odvolání žalovaného včasným.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.). V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta třetí o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. ledna 2003
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v.r.
předsedkyně senátu