ECLI:CZ:NS:2003:26.CDO.474.2003.1
sp. zn. 26 Cdo 474/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. a JUDr. Blanky Moudré ve věci žalobkyně městské části P. – Ř., zastoupené advokátem, proti žalované A. S., zastoupené advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 17 C 152/97, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. června 2002, č. j. 54 Co 66/2002-108, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 19. září 2001, č. j. 17 C 152/97-85, vyhověl žalobě a uložil žalované povinnost vyklidit a vyklizený žalobkyni předat do patnácti dnů od právní moci rozsudku „byt č. 3, 1+1, IV. kat. (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“) v 1. podlaží domu čp. 109, ul. E., P. – Ř.“ (dále jen „předmětný dům“, resp. „dům“) a rozhodl o nákladech řízení účastnic. V pořadí první – rovněž vyhovující – rozsudek soudu prvního stupně ze dne 31. března 2000, č. j. 17 C 152/97-53, byl k odvolání žalované zrušen usnesením Městského soudu v Praze (odvolacího soudu) ze dne 7. června 2001, č. j. 54 Co 42/2001-68, a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K odvolání žalované odvolací soud rozsudkem ze dne 5. června 2002, č. j. 54 Co 66/2002-108, potvrdil citovaný rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé, změnil jej v nákladovém výroku jen tak, že jejich výše činí 5.925,- Kč, jinak jej i v tomto výroku potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastnic.
Soudy obou stupňů vzaly z provedených důkazů mimo jiné za zjištěno, že žalobkyně je vlastnicí předmětného domu, že v předmětném bytě žil jako jeho nájemce J. P. (dědeček žalované), že J. P. dne 23. dubna 1996 zemřel, že asi od roku 1992 žil z důvodu nepříznivého zdravotního stavu v bytě matky žalované, že pro případ zlepšení zdravotního stavu měl v úmyslu se do bytu vrátit, a že žalovaná s ním v době jeho smrti nežila. Na tomto skutkovém základě dovodily, že na žalovanou právo nájmu bytu nepřešlo, neboť jednak nelze dovodit, že její dědeček jako nájemce bytu trvale opustil společnou domácnost (ve smyslu §708 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném ke dni úmrtí J. P. – dále jen „obč. zák.“), a jednak nebyl naplněn předpoklad žití s nájemcem v den jeho smrti ve společné domácnosti, tj. jeden ze dvou předpokladů, normovaných pro účely přechodu práva nájmu bytu ustanovením §706 odst. 1 věty první. Protože žalovaná za této situace užívá předmětný byt bez právního důvodu, žalobě na jeho vyklizení – s poukazem na ustanovení §126 odst. 1 obč. zák. – vyhověly.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“), a uplatněné dovolací námitky podřadila dovolacímu důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. V dovolání především podrobně rozvedla provedené důkazy (zejména svou účastnickou výpověď a výpovědi slyšených svědků), a poukázala na okolnosti, které byly podle jejího názoru těmito důkazy prokázány. Kromě toho zdůraznila, že v předmětném bytě bydlí od narození a nikdy jej, s výjimkou jeho rekonstrukce, neopustila. V roce 1992, kdy se formálně přihlásila k trvalému pobytu, nebyla již vzhledem k věku závislá na svých rodičích, v bytě žila s dědečkem, který do bytu její matky, s výjimkou období bezmocnosti, docházel pouze na návštěvy. Po stabilizaci zdravotního stavu se však do bytu vrátil. Z těchto důvodů má žalovaná zato, že právo nájmu bytu na ni přešlo již okamžikem, kdy její dědeček opustil trvale společnou domácnost; nejpozději však k tomuto přechodu došlo úmrtím dědečka. Navrhla, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) především shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a odst. 2 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř. Zbývá dodat, že vady podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládají a lze je přezkoumat pouze v případě přípustného dovolání (§242 odst. 3 o.s.ř.).
Podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné už proto, že soud prvního stupně svým druhým rozsudkem nerozhodl jinak než v dřívějším (zrušeném) rozsudku (v obou případech šlo o vyhovující rozsudky).
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. (tedy ustanovení, o něž přípustnost svého dovolání opřela dovolatelka) je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání alespoň zpochybnil.
V projednávané věci – jak je patrno z obsahu dovolání – je výtka nesprávného právního posouzení věci založena na kritice správnosti (úplnosti) skutkových zjištění. Ve skutečnosti tedy dovolatelka brojí proti skutkovým zjištěním, učiněným oběma soudy, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž soudy obou stupňů svá skutková zjištění čerpaly. Dovolatelka však přehlíží, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř. (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu §238 odst. 2 a §238a odst. 2 o.s.ř.) – přípustné (§241a odst. 3 o.s.ř.). Je-li přípustnost dovolání teprve zvažována (podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.
Jestliže tedy dovolatelka ve skutečnosti zpochybňuje správnost (úplnost) skutkových zjištění soudu prvního stupně, z nichž vycházel i soud odvolací, a z okolností uváděných v dovolání dovozuje nesprávnost závěru o nenaplnění předpokladu pro přechod práva nájmu bytu (ve smyslu §706 odst. 1 věty první a §708 obč. zák.), nemohou tyto námitky založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. a proto je podle §243b odst. 5 a §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl (pro nepřípustnost).
Žalovaná z procesního hlediska zavinila, že její dovolání bylo odmítnuto, avšak žalobkyni v dovolacím řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti žalované právo, nevznikly. Této procesní situaci odpovídá výrok, že žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. prosince 2003
JUDr. Miroslav F e r á k , v.r.
předseda senátu