ECLI:CZ:NS:2003:26.CDO.482.2002.1
sp. zn. 26 Cdo 482/2002
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Hany Müllerové a JUDr. Blanky Moudré ve věci žalobkyně České republiky – LDN, zastoupené advokátem, proti žalované R. Š., zastoupené Z. Š., o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 13 C 277/98, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. října 2001, č. j. 47 Co 22/2001-80, takto:
I. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. října 2001, č. j. 47 Co 22/2001-80, pokud jím byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. ledna 2000, č. j. 13 C 277/98-41, ve výroku označeném jako II., týkajícím se určení doby skončení nájemního poměru, a bylo rozhodnuto o nákladech řízení, se odmítá.
II. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. října 2001, č. j. 47 Co 22/2001-80, pokud jím byl změněn rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. ledna 2000, č. j. 13 C 277/98-41, ve výroku označeném jako III. tak, že žalovaná je povinna byt vyklidit do 15 dnů po zajištění náhradního bytu, se zamítá.
III. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Ústí nad Labem (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 26. ledna 2000, č. j. 13 C 277/98-41, vyhověl žalobě (dřívější žalobkyně LDN, se sídlem v R. – dále též jen „dřívější žalobkyně“) a výrokem označeným jako I. přivolil k výpovědi z nájmu „bytu č. 4 o velikosti 1+3 s příslušenstvím v domě č. p. 7 v R. v Ú. L.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“), výrokem označeným jako II. určil, že „nájemní poměr končí uplynutím posledního dne lhůty tří měsíců, která počíná dnem následujícím po právní moci tohoto rozsudku“, výrokem označeným jako III. uložil žalované povinnost byt vyklidit a vyklizený předat žalobkyni do patnácti dnů poté, kdy jí bude zajištěn přiměřený náhradní byt, a výrokem označeným jako IV. rozhodl o nákladech řízení účastnic.
K odvolání dřívější žalobkyně Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací rozsudkem ze dne 25. října 2001, č. j. 47 Co 22/2001-80, citovaný rozsudek soudu prvního stupně změnil v části výroku III. o bytové náhradě tak, že povinnost žalované byt vyklidit stanovil do patnácti dnů od zajištění náhradního bytu. Jinak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech řízení účastnic před soudy obou stupňů.
Na základě učiněných skutkových zjištění soudy obou stupňů především dovodily, že předmětný byt je bytem služebním. Poté rovněž dovodily, že je naplněn uplatněný výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. b/ zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném v době dání výpovědi z nájmu bytu (dále jen „obč. zák.“), neboť žalovaná přestala vykonávat práci pro žalobkyni a žalobkyně potřebuje předmětný byt pro jiného nájemce, který pro ni bude pracovat. Soud prvního stupně vázal splnění vyklizovací povinnosti žalované z bytu podle §712 odst. 2 věty druhé obč. zák. na zajištění přiměřeného náhradního bytu (bytu, který je podle místních podmínek zásadně rovnocenný vyklizovanému bytu). Naproti tomu odvolací soud – s odkazem na ustanovení §712 odst. 2 věty čtvrté za středníkem obč. zák. – rozhodl o splnění její vyklizovací povinnosti do patnácti dnů od zajištění náhradního bytu. Přitom důvody zvláštního zřetele hodné (ve smyslu §712 odst. 2 věty čtvrté za středníkem obč. zák.) spatřoval v tom, že žalovaná pracovala u dřívější žalobkyně po dobu zhruba 22 let, svou práci vykonávala vždy řádně a i poté, co rozvázala pracovní poměr u žalobkyně, pracovala ve zdravotnictví až do odchodu do starobního důchodu. Protože žalovaná je v současné době ve starobním důchodu a nemá jinou možnost bydlení, bylo by vyklizení s vázaností na poskytnutí pouhého přístřeší (§712 odst. 2 věta čtvrtá před středníkem obč. zák.) podle názoru odvolacího soudu pro žalovanou nepřiměřeně tvrdé.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně, označená jako „LDN, rozpočtová organizace se sídlem R., dovolání, které – s přihlédnutím k jeho obsahu – směřovala proti měnícímu výroku o bytové náhradě, dále proti části výroku, kterou byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku označeném jako II., a také proti nákladovému výroku. Přípustnost dovolání opřela o ustanovení §238 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou s účinností od 1. ledna 2001 zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „o.s.ř.“). V dovolání uplatnila dovolací důvody podle §241 odst. 3 písm. b/ a d/ o.s.ř. Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř. odvolacímu soudu vytkla, že rozsudek soudu prvního stupně potvrdil mimo jiné i ve výroku označeném jako II., ačkoliv soud prvního stupně se při formulaci uvedeného výroku neřídil žalobním návrhem, vycházejícím ze znění §710 odst. 3 obč. zák. V rámci dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. namítla, že ze zjištěných skutečností nelze usoudit na existenci důvodů zvláštního zřetele hodných ve smyslu §712 odst. 2 věty čtvrté za středníkem obč. zák., a že za této situace měla být vyklizovací povinnost žalované vázána na poskytnutí pouhého přístřeší podle §712 odst. 2 věty čtvrté před středníkem obč. zák. Zde uvedla, že důvody, které v napadeném rozsudku odvolací soud vyjmenoval, nelze za důvody zvláštního zřetele hodné pokládat proto, že žalovaná nejméně od měsíce ledna 1991 věděla, že jde o služební byt, který žalobkyně potřebuje pro své zaměstnance, a ani přes skončení pracovního poměru ke dni 31. ledna 1991 neučinila žádné kroky směřující k zajištění jiného bydlení; naopak v tomto ohledu lze mluvit o její letité nečinnosti. Ve vztahu k nákladovému výroku žalobkyně především namítla, že měla ve věci plný úspěch a proto jí měla být přiznána náhrada nákladů řízení. Navrhla, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) řešil nejprve otázku, zda o dovolání má rozhodnout podle občanského soudního řádu, ve znění před novelou provedenou s účinností od 1. ledna 2001 zákonem č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, nebo podle občanského soudního řádu, ve znění po uvedené novele. Pro odpověď na tuto otázku bylo podstatné, že soud prvního stupně vydal své rozhodnutí dne 26. ledna 2000. Odvolací soud sice o odvolání žalobkyně proti rozhodnutí soudu prvního stupně rozhodl až dne 25. října 2001, avšak s přihlédnutím k části dvanácté, hlavě první, bodu 15. zákona č. 30/2000 Sb. je musel projednat podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu, ve znění před 1. lednem 2001. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů (podle občanského soudního řádu, ve znění před 1. lednem 2001), dovolací soud dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. – dále opět jen „o.s.ř.“ (srov. část dvanáctou, hlavu první, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb.).
Podle §3 odst. 1 části věty před středníkem zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „zákon“), který nabyl účinnosti dne 1. 1. 2001, organizačními složkami státu (dále jen „organizační složka“) jsou ministerstva a jiné správní úřady státu, Ústavní soud, soudy, státní zastupitelství, Nejvyšší kontrolní úřad, Kancelář prezidenta republiky, Úřad vlády České republiky, Kancelář Veřejného ochránce práv, Akademie věd České republiky, Grantová agentura České republiky a jiná zařízení, o kterých to stanoví zvláštní právní předpis anebo tento zákon (§51); obdobné postavení jako organizační složka státu má Kancelář Poslanecké sněmovny a Kancelář Senátu. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení organizační složka není právnickou osobou. Tím není dotčena její působnost nebo výkon předmětu činnosti podle zvláštních právních předpisů a její jednání v těchto případech je jednáním státu.
Podle §51 odst. 1 věty první před středníkem zákona státní rozpočtové organizace zřízené zvláštním právním předpisem (včetně ministerstev a jiných správních úřadů a orgánů státu, hospodařících s rozpočtovými prostředky) nebo zřízené, popřípadě řízené podle dosavadních předpisů ústředními orgány, okresními úřady a školskými úřady, jakož i Úřad pro ochranu osobních údajů, Úřad pro zahraniční styky a informace a státní organizace Správa úložišť radioaktivních odpadů, které ve vztahu k majetku (§8) dosud vykonávaly právo hospodaření, popřípadě právo společného hospodaření nebo prozatímní správu podle dosavadních předpisů, jsou počínaje dnem nabytí účinnosti tohoto zákona organizačními složkami (§3); týmž dnem Kancelář Poslanecké sněmovny a Kancelář Senátu nabývají obdobné postavení jako organizační složky státu. Účetními jednotkami zůstávají, pokud jimi byly do dne nabytí účinnosti tohoto zákona. Jejich statutární orgán má postavení vedoucího organizační složky a jeho jednání se řídí tímto zákonem. Podle §52 odst. 1 zákona pokud byly státní organizace dotčené změnami podle §51 odst. 1 a státní organizace, které se staly vnitřní organizační jednotkou organizační složky podle §51 odst. 2, účastníky právních vztahů vzniklých přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona a účastníky soudních, správních a jiných řízení zahájených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona a tyto vztahy a řízení pokračují anebo se obnoví po nabytí účinnosti tohoto zákona, je účastníkem uvedených právních vztahů a řízení stát v rozsahu a za podmínek podle tohoto zákona. Podle odstavce 2 věty první tohoto ustanovení pokud právní předpisy, smlouvy a jiné právní skutečnosti založily do dne nabytí účinnosti tohoto zákona práva a povinnosti státním organizacím podle odstavce 1 jako právnickým osobám a tato práva a povinnosti do dne nabytí účinnosti tohoto zákona trvaly, je nadále jejich nositelem stát v rozsahu a za podmínek podle tohoto zákona.
Z uvedeného vyplývá, že dřívější žalobkyně, která v řízení zahájeném dne 25. listopadu 1998 vystupovala jako samostatný subjekt nadaný způsobilostí k právním úkonům (vykazovala znaky právnické osoby - srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 21. září 1993, sp. zn. 7 Cmo 33/92, uveřejněný pod č. 52 v sešitě č. 6 z roku 1995 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), v důsledku změny právní úpravy výslovně postavení právnické osoby pozbyla a stala se organizační složkou státu nezpůsobilou vystupovat samostatně svým jménem v soudním řízení. Do soudního řízení zahájeného před účinností zákona zároveň vstoupil na její místo ze zákona (§52 odst. 1) stát - Česká republika, s nímž tedy dovolací soud nadále jednal jako se žalobcem.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a odst. 2 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů. Otázku přípustnosti dovolání dovolací soud řešil zvlášť ve vztahu k potvrzujícímu výroku (a výroku nákladovému) a zvlášť ohledně výroku měnícího. Přitom dospěl k závěru, že dovolání je přípustné podle §238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., směřuje-li proti části měnícího výroku rozsudku odvolacího soudu o bytové náhradě. V této souvislosti je zapotřebí připomenout, že po změnách, které byly v občanském zákoníku provedeny zákonem č. 509/1991 Sb., je rovněž rozhodování soudů o bytové náhradě rozhodováním ve věci samé, nikoli rozhodováním o lhůtě k plnění; lhůtou k vyklizení bytu je pouze příslušný časový úsek (do „patnácti dnů“ od právní moci rozsudku, do „patnácti dnů“ od zajištění náhradního bytu apod.), po jehož uplynutí je žalovaný povinen byt ve smyslu ustanovení §160 odst. 1 a 3 o.s.ř. vyklidit (srov. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1993, pod pořadovým číslem 28). Přípustnost dovolání se tak omezuje na tu část měnícího výroku, jíž byla vyklizovací povinnost žalované z bytu podmíněna zajištěním náhradního bytu. Za této situace dovolací soud nebyl oprávněn přezkoumat věcnou správnost potvrzujícího výroku, i když z pohledu ustanovení §242 odst. 2 písm. d/ o.s.ř. jde o spor, v němž určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky vyplývá z právního předpisu. Propojení výroku rozsudku odvolacího soudu, proti němuž je přípustné dovolání, s výrokem, který není dovoláním dotčen (a který není přípustno zkoumat), se proto při rozhodování o dovolání projeví toliko v tom, že shledá-li soud důvody pro zrušení přezkoumávaného výroku, zruší současně i výrok, jehož sepětí se zkoumaným výrokem vymezuje právě ustanovení §242 odst. 2 o.s.ř. (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. června 1998, sp. zn. 3 Cdon 117/96, uveřejněné pod č. 27 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1999).
Napadený rozsudek byl proto podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. přezkoumán v jeho měnícím výroku o bytové náhradě, přičemž dovolací soud byl vázán uplatněným dovolacím důvodem podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. i jeho obsahovou konkretizací. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §237 odst. 1 o.s.ř. a k vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241 odst. 3 písm. a/ a b/ o.s.ř.). Vady podle §237 odst. 1 o.s.ř. namítány nebyly a jejich existence se nepodává ani z obsahu spisu; namítnutá vada podle §241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř. se týká potvrzujícího výroku (jeho části), jehož správnost, jak je výše uvedeno, nebyl dovolací soud oprávněn přezkoumat.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §712 odst. 2 věty druhé obč. zák. skončil-li nájemní poměr výpovědí pronajímatele podle §711 odst. 1 písm. a/, b/, e/, f/ a i/ (obč. zák.), má nájemce právo na náhradní byt, který je podle místních podmínek zásadně rovnocenný bytu, který má vyklidit (přiměřený náhradní byt). Ve smyslu §712 odst. 2 věty třetí obč. zák. soud může (v těchto případech) z důvodů zvláštního zřetele hodných rozhodnout, že nájemce má právo na náhradní byt o menší podlahové ploše než vyklizovaný byt. Skončí-li nájemní poměr výpovědí pronajímatele z důvodů podle §711 odst. 1 písm. b/ (obč. zák.) a nájemce přestal vykonávat práci pro pronajímatele bez vážných důvodů, stačí při vyklizení poskytnout přístřeší; soud může rozhodnout, že z důvodů zvláštního zřetele hodných má nájemce právo na náhradní byt o menší podlahové ploše, nižší kvalitě a méně vybavený, popřípadě i byt mimo obec, než je vyklizovaný byt, nebo právo na náhradní ubytování (§712 odst. 2 věta čtvrtá obč. zák.).
Při skončení nájemního poměru výpovědí pronajímatele, mimo jiné i podle §711 odst. 1 písm. b/ obč. zák., tedy podle ustanovení, o něž jde v projednávané věci, se vyklizení bytu zásadně podmiňuje zajištěním přiměřeného náhradního bytu (§712 odst. 2 věta druhá obč. zák.) nebo náhradního bytu o menší podlahové ploše než je vyklizovaný byt (§712 odst. 2 věta třetí obč. zák.). Přestal-li nájemce vykonávat práci pro pronajímatele bez vážných důvodů, z ustanovení §712 odst. 2 věty čtvrté obč. zák., které je ve vztahu k ustanovení §712 odst. 2 věty druhé a třetí obč. zák. ustanovením speciálním, vyplývá sice možnost soudu rozhodnout, že nájemce má právo rovněž na náhradní byt (o menší podlahové ploše, nižší kvalitě a méně vybavený, popřípadě i byt mimo obec, než je vyklizovaný byt), nebo právo na náhradní ubytování, avšak to pouze za existence důvodů zvláštního zřetele hodných (§712 odst. 2 věta čtvrtá za středníkem obč. zák.); jinak se v těchto případech poskytuje pouhé přístřeší (§712 odst. 2 věta čtvrtá před středníkem obč. zák.).
Náhradním bytem je byt, který podle velikosti a vybavení zajišťuje lidsky důstojné ubytování nájemce a členů jeho domácnosti (§712 odst. 2 věty první obč. zák.). Při posuzování otázky bytových náhrad podle §712 odst. 2 věty druhé, třetí a čtvrté obč. zák. je zapotřebí přihlížet nejen k okolnostem na straně vyklizovaného nájemce (a členů jeho domácnosti), nýbrž i k okolnostem na straně pronajímatele. Protože posléze zmíněné okolnosti nebyly v daném případě ani tvrzeny, půjde v dovolacím řízení – s přihlédnutím k obsahové konkretizaci uplatněného dovolacího důvodu – o posouzení, zda ze zjištěných okolností lze usoudit na existenci důvodů zvláštního zřetele hodných, tj. zásadních, kvalifikovaných důvodů, pro něž může soud ve smyslu §712 odst. 2 věty čtvrté za středníkem obč. zák. v těchto případech rozhodnout, že vyklizovaný má právo nikoliv na pouhé přístřeší (podle §712 odst. 2 věty čtvrté před středníkem obč. zák.), nýbrž na náhradní byt, připadající v úvahu podle §712 odst. 2 věty čtvrté za středníkem obč. zák. právě při existenci důvodů zvláštního zřetele hodných. Přitom s přihlédnutím ke skutkovým podstatám, upraveným v ustanovení §712 odst. 2 větě čtvrté obč. zák., lze za důvody zvláštního zřetele hodné (důvody, za jejichž existence lze vyklizovanému podle citovaného ustanovení přisoudit vyšší formu bytové náhrady než je přístřeší – přístřeší je bytová náhrada svého druhu /srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17. července 1997, sp. zn. 2 Cdon 568/97, uveřejněný pod č. 60 v sešitě č. 8 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura/) pokládat pouze okolnosti, které pozici vyklizovaného – ve vztahu k formě bytové náhrady – vylepšují.
V projednávané věci nebyla v dovolání (prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř.) zpochybněna správnost skutkových zjištění, na jejichž základě odvolací soud usoudil na naplněnost předpokladu důvodů zvláštního zřetele hodných ve smyslu §712 odst. 2 věty čtvrté za středníkem obč. zák. Jde o zjištění, že žalovaná je v současné době ve starobním důchodu a nemá jinou možnost bydlení a přitom u dřívější žalobkyně pracovala po dobu zhruba 22 let, svou práci vykonávala vždy řádně a i poté, co rozvázala pracovní poměr u žalobkyně, pracovala ve zdravotnictví až do odchodu do starobního důchodu. Se závěrem, že uvedená skutková zjištění jsou způsobilá naplnit předpoklad důvodů zvláštního zřetele hodných ve smyslu §712 odst. 2 věty čtvrté za středníkem obč. zák., se dovolací soud ztotožňuje. Přitom ani to, že žalovaná nejméně od měsíce ledna 1991 věděla, že jde o služební byt, který žalobkyně potřebuje pro své zaměstnance, a ani přes skončení pracovního poměru ke dni 31. ledna 1991 neučinila žádné kroky směřující k zajištění jiného bydlení, nijak její pozici ve vztahu k formě bytové náhrady podle §712 odst. 2 věty čtvrté za středníkem obč. zák. neoslabuje. Dověděla-li se totiž žalovaná podle dovolacích námitek až v měsíci lednu 1991, že jí k předmětnému bytu svědčí právo nájmu služebního bytu, a ukončila-li pracovní poměr u žalobkyně ke dni 31. ledna 1991, mohla si jen ztěží za tak krátkou dobu opatřit jiné bydlení. Navíc zákon pro případ skončení nájemního poměru výpovědí pronajímatele podle §711 odst. 1 písm. b/ obč. zák. upravil právo nájemce služebního bytu na bytovou náhradu (§712 odst. 2 věta druhá, třetí a čtvrtá obč. zák.). Takový nájemce je tedy povinen byt vyklidit až po zajištění příslušné bytové náhrady (§711 odst. 2 věta čtvrtá obč. zák.) a není tedy povinen se z bytu vystěhovat a byt vyklidit, dokud pro něj není odpovídající bytová náhrada zajištěna (§712 odst. 6 věta před středníkem obč. zák.). Z uvedeného zároveň vyplývá, že vypovídaný nájemce nemá právní povinnost opatřovat si bytovou náhradu sám; nelze mu proto ani klást k tíži, že si ji sám neopatřil, jak to ve skutečnosti činí v dovolání žalobkyně. Dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. tak nebyl užit opodstatněně.
Protože správnost rozhodnutí odvolacího soudu v otázce vázaností vyklizovací povinnosti žalované na náhradní byt (ve smyslu §712 odst. 2 věty čtvrté za středníkem obč. zák.) se žalobkyni prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. a jeho obsahové konkretizace zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud – aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.) – dovolání proti napadenému rozsudku, pokud jím byl ve výroku o bytové náhradě změněn rozsudek soudu prvního stupně, zamítl (§243b odst. 1 věta před středníkem, odst. 5 o.s.ř.).
Dovolání proti ve skutečnosti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu (výroku o době skončení nájemního poměru) by mohlo být přípustné pouze podle §238 odst. 1 písm. b/ a §239 odst. 1 a 2 o.s.ř., neboť, jak je uvedeno na jiném místě tohoto rozhodnutí, vady řízení uvedené v §237 odst. 1 o.s.ř. nebyly v dovolání namítány a z obsahu spisu nevyplývají.
O žádný z případů přípustnosti dovolání uvedených v §238 odst. 1 písm. b/ a §239 odst. 1 o.s.ř. v dané věci nejde, neboť odvolací soud, aniž ve výroku svého rozsudku vyslovil přípustnost dovolání, v tomto výroku potvrdil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně. Nenavrhla-li žalobkyně k této otázce vyslovení přípustnosti dovolání, nelze - logicky vzato - uvažovat o nevyhovění návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání a tím o přípustnosti dovolání podle §239 odst. 2 o.s.ř.
Po zohlednění výše uvedených závěrů a s přihlédnutím k tomu, že napadený rozsudek je ve svém měnícím výroku o věci samé z pohledu uplatněného dovolacího důvodu a jeho obsahové konkretizace správný, dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. dovolání proti potvrzujícímu výroku napadeného rozsudku odmítl pro nepřípustnost, aniž se jím mohl zabývat z pohledu dovolacích důvodů podle §241 odst. 3 písm. b/ a d/ o.s.ř.
Stejně tak bylo odmítnuto dovolání proti nákladovému výroku napadeného rozsudku. Ve výrokové části rozsudku (srovnej ustanovení §157 odst. 1 o.s.ř., které ve spojení s ustanovením §211 o.s.ř. platí i pro řízení odvolací) soud vysloví obsah rozhodnutí ve věci samé a rozhodne o povinnosti k náhradě nákladů řízení (§155 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s §211 o.s.ř.). To však nic nemění na tom, že rozhodnutí o nákladech řízení má, jde-li o jeho formu, povahu usnesení (§167 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s §211 o.s.ř.), byť jako takové je začleněno do rozsudku soudu a stává se proto formálně jeho součástí, v daném případě součástí rozsudku odvolacího soudu. Není-li řízení postiženo vadami podle §237 odst. 1 o.s.ř., není proti rozhodnutí (usnesení) o nákladech řízení, které není rozhodnutím (usnesením) ve věci samé, dovolání přípustné (srov. §238a odst. 1 a §239 odst. 1 a 2 o.s.ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, §142 odst. 1 a §146 odst. 2 věty první (per analogiam) o.s.ř. za situace, kdy žalobkyně (dovolatelka) zčásti nebyla v dovolacím řízení úspěšná a současně zavinila, že zčásti muselo být její dovolání odmítnuto, a procesně úspěšné žalované náklady v tomto řízení nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. ledna 2003
JUDr. Miroslav Ferák, v.r.
předseda senátu