ECLI:CZ:NS:2003:26.CDO.488.2002.1
sp. zn. 26 Cdo 488/2002
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Hany Müllerové a JUDr. Blanky Moudré ve věci žalobkyně M. V., zastoupené advokátkou, proti žalovanému P. V., zastoupenému advokátem, o zrušení práva společného nájmu družstevního bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 23 C 76/99, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. září 2001, č. j. 35 Co 268/2001-136, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.975,- Kč k rukám advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 8 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 12. března 2001, č. j. 23 C 76/99-85, vyhověl žalobě a zrušil právo společného nájmu účastníků k „bytu č. 17 o třech pokojích a kuchyni s příslušenstvím, prvé kategorie, ve čtvrtém podlaží domu č. p. 530, organizační číslo 3, v P., k. ú. T.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“, resp. „dům“), rozhodl, že jako členka družstva bude dále nájemkyní bytu žalobkyně, žalovanému uložil povinnost předmětný byt vyklidit a vyklizený žalobkyni předat do patnácti dnů po zajištění náhradního bytu a rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 14. září 2001, č. j. 35 Co 268/2001-136, změnil citovaný rozsudek soudu prvního stupně tak, že jako člena družstva určil jediným nájemcem bytu žalovaného a žalobkyni uložil povinnost předmětný byt vyklidit a vyklizený předat žalovanému do patnácti dnů po zajištění náhradního bytu; jinak jej – ve věci samé – potvrdil a rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů.
Odvolací soud pokládal za správný výrok rozsudku soudu prvního stupně, týkající se zrušení práva společného nájmu bytu manžely, neboť účastníci se po rozvodu manželství o dalším nájmu bytu nedohodli (§705 odst. 2 věta druhá před třetí větnou čárkou zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném v době rozhodování odvolacího soudu – dále jen „obč. zák.“).
Při rozhodování o tom, kdo z účastníků bude jako člen družstva dále nájemcem bytu (§705 odst. 2 věta druhá za třetí větnou čárkou obč. zák.), vyšly soudy obou stupňů z následujících skutkových zjištění:
- předmětný byt účastníci získali od rodičů žalobkyně výměnou za byt v P. – dále jen „byt v Č.“ (byt, ohledně něhož byla za trvání manželství účastníků uzavřena nájemní smlouva se žalovaným),
- jde o družstevní byt původně přidělený otci žalobkyně, přičemž rodina žalobkyně se sama podílela na výstavbě předmětného domu,
- byt je rozlohově větší než byt v Č., který navíc náležel městské části,
- v původním stanovisku ponechal pronajímatel rozhodnutí o dalším nájmu předmětného bytu na soudu,
- synové účastníků M., nar. 1. září 1982, a L., nar. 3. ledna 1984, byli pro dobu po rozvodu manželství svěřeni do výchovy žalovaného,
- v době rozhodování soudu prvního stupně (a rovněž odvolacího soudu) dosáhl již M. V. zletilosti a v té době nezletilý Lukáš v předmětném bytě přespával a víkendy trávil v domě N. Š. (dále jen „dům N. Š.“), v němž měl žalovaný, jeho manželka a dítě pocházející z jeho současného manželství „ve výlučném užívání 2+1 s kuchyňkou“,
- žalovaný a jeho manželka mají v předmětném bytě pro sebe a společné dítě pouze minimální množství ošacení, v bytě se zdržují pouze ve všední dny a navíc v době, kdy žalobkyně není doma, a víkendy tráví v domě N. Š.
Soud prvního stupně vzal rovněž za zjištěno, že následné stanovisko pronajímatele vyznělo ve prospěch žalobkyně; odvolací soud však z následného stanoviska pronajímatele zjistil, že pronajímatel v něm dal na zvážení názor, že vzhledem k písemným stížnostem žalobkyně, potvrzeným výborem samosprávy stř. 345, a zkušenostem, které má v této oblasti, by měl být nájemní vztah k předmětnému bytu upraven ve prospěch žalobkyně.
Rozhodnutí, že nájemkyní bytu bude jako členka družstva žalobkyně, opřel soud prvního stupně především o hledisko zásluhovosti na získání bytu, které vyhodnotil ve prospěch žalobkyně. Neopomenul však ani následné stanovisko pronajímatele, prospívající podle jeho názoru rovněž žalobkyni, a také to, že nezletilý L. již vede – vzhledem ke svému věku – v podstatě samostatný život; ve prospěch žalobkyně vyhodnotil rovněž to, že žalovaný a jeho rodina uspokojuje svou bytovou potřebu bydlením v domě N. Š. Z těchto důvodů rozhodl, že jako členka družstva bude dále nájemkyní bytu žalobkyně. Naproti tomu odvolací soud rozhodl, že jako člen družstva bude dále nájemcem bytu žalovaný. Na rozdíl od soudu prvního stupně především dovodil, že na získání bytu se podíleli oba účastníci prakticky stejnou měrou a proto hledisko zásluhovosti na získání bytu nelze vyhodnotit jako hledisko prospívající pouze žalobkyni. Je sice nesporné, že žalobkyně má zásluhu na získání předmětného bytu, neboť původně šlo o družstevní byt jejích rodičů, postavený svépomocnou výstavbou. Podle názoru odvolacího soudu však nelze ztratit ze zřetele ani to, že předmětný byt účastníci získali výměnou za byt v Č., na jehož získání se rozhodující měrou podílel žalovaný tím, že vedl s původní nájemkyní společnou domácnost, a že právo společného nájmu účastníků k tomuto bytu vzniklo jen v důsledku toho, že nájemní smlouva byla uzavřena za trvání jejich manželství. Zákonné hledisko stanoviska pronajímatele vyhodnotil spíše ve prospěch žalobkyně, neboť pronajímatel v následném stanovisku dal na zvážení názor, zda by nájemní vztah k bytu neměl být upraven ve prospěch žalobkyně. Při rozhodování o dalším nájmu bytu však přisoudil rozhodující význam hledisku zájmů nezletilého L. V této souvislosti uvedl, že je v zájmu nezletilého L., aby žil s otcem, jemuž byl svěřen do výchovy, v prostředí, kde do současné doby bydlí a na něž je zvyklý. Zároveň nepřehlédl, že poměry v domě N. Š. ani neumožňují, aby zde nezletilý L. žil, a že kromě toho zde žalovanému nesvědčí právo nájmu. Ve prospěch žalovaného vyhodnotil rovněž hledisko využití bytu, neboť vedle příslušníků současné rodiny žalovaného by v bytě bydlel nejen syn L., nýbrž i další syn účastníků M.; přitom – na rozdíl od žalovaného – nebyly na straně žalobkyně zjištěny žádné další osoby, které by vedle žalobkyně v bytě bydlely. Ve prospěch žalovaného vyhodnotil i možnost získání bytové náhrady pro žalobkyni, neboť získání bytu pro jednu osobu (žalobkyni) je snazší a méně nákladné. Za právně bezvýznamná při posouzení věci podle §705 odst. 2 věty druhé za třetí větnou čárkou obč. zák. pokládal odvolací soud skutková zjištění, že žalovaný a členové jeho současné rodiny mají v předmětném bytě pouze minimální množství věcí, a že nezletilý L. vedl již život člověka blížícího se věku zletilosti.
Proti rozsudku odvolacího soudu, pokud jím byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že byt bude nadále jako jediný člen družstva užívat žalovaný, a že žalobkyně je povinna byt vyklidit a vyklizený žalovanému odevzdat do patnácti dnů po zajištění náhradního bytu, podala žalobkyně dovolání. Především má – s přihlédnutím k obsahu dovolání – zato, že hledisko zásluhovosti na získání bytu svědčí pouze jí. Naopak žalovaný – s odkazem na zásluhy na získání bytu – se snaží „získat potenciální majetkovou hodnotu, kterou bezesporu vlastnictví členského podílu v bytovém družstvu je“. Rovněž „úporná snaha žalovaného získat tehdy ještě nezletilé děti účastníků do výchovy“, patrná z opatrovnického spisu, byla vedena snahou získat předmětný byt; není proto nepodstatné, z jakého důvodu byl nezletilý svěřen do výchovy otce. Dále dovolatelka uvedla, že jde-li o hledisko využití bytu, má dlouhodobou známost se silnou citovou vazbou s M. N., který ve věci vypovídal jako svědek, a který nemá jinou možnost bydlení. S tímto mužem hodlá uzavřít manželství a legalizovat tak faktický stav věci, tj. že s panem Nouzou již přes půl roku vede společnou domácnost. Došlo-li v posuzované věci ke střetu dvou zákonných hledisek, tj. hlediska zájmů nezletilého L., „který dosáhne zletilosti za 45 dní ode dne podání dovolání“, tj. hlediska prospívajícího žalovanému, a stanoviska pronajímatele, které svědčí ve prospěch žalobkyně, je podle názoru dovolatelky věcí soudu, které z nich upřednostní; navíc dalšími hledisky jsou podíl na získání bytu, majetkové poměry bývalých manželů, podíl na rozvratu manželství (ten odvolací soud vůbec nevyhodnotil), další využití bytu, možnosti zajištění bytové náhrady. Poté namítla, že při rozhodování o dalším nájmu bytu nemohou hlediska prospívající žalovanému, a to ani zákonné hledisko zájmů nezletilého L., převážit nad hledisky, která svědčí v její prospěch, tj. nejen nad zákonným hlediskem stanoviska pronajímatele, nýbrž i hlediskem zásluhovosti na získání bytu. Na závěr zdůraznila, že „změnou rozsudku bylo rozhodnuto v rozporu s dobrými mravy, když odvolací soud dal za pravdu účelovým tvrzením žalovaného a vzal v úvahu důkazy, které byly provedeny pouze výslechem osob, jež měly na výsledku sporu osobní zájem“. Navrhla, aby rozhodnutí odvolacího soudu bylo zrušeno a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se ve vyjádření k dovolání ztotožnil s právním posouzením věci odvolacím soudem. Navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) považuje především za potřebné zdůraznit, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno po řízení provedeném podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (jiný postup přechodná ustanovení zákona č. 30/2000 Sb. odvolacímu soudu neumožňovala, bylo-li rozhodnutí soudu prvního stupně vydáno až dne 12. března 2001 – srov. část dvanáctou, hlavu první, bod 1 a bod 15 zákona č. 30/2000 Sb.), a že za této situace dovolací soud dovolání projednal a o něm rozhodl rovněž podle občanského soudního řádu, ve znění od 1. ledna 2001 – dále jen „o.s.ř.“.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky povinného advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 2 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Proti výrokům, jimiž odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (po změnách, které byly v občanském zákoníku provedeny zákonem č. 509/1991 Sb., je rovněž rozhodování soudů o bytové náhradě rozhodováním ve věci samé, nikoli rozhodováním o lhůtě k plnění – srov. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1993, pod pořadovým číslem 28), je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. Ve vztahu k potvrzujícímu výroku (výroku, týkajícímu se zrušení práva společného nájmu družstevního bytu) není zapotřebí otázku přípustnosti dovolání řešit, neboť proti tomuto výroku dovolatelka ani nebrojí. V uvedených souvislostech se pak uplatní závěry vyplývající z rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. června 1997, sp. zn. 2 Cdon 1493/96, uveřejněného pod č. 87 v sešitě č. 11 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura, totiž závěry, podle nichž dovolací soud není oprávněn přezkoumat věcnou správnost výroku rozsudku odvolacího soudu o zrušení práva společného nájmu bytu manžely, proti němuž není dovolání přípustné, i když z pohledu ustanovení §242 odst. 2 písm. d/ o.s.ř. jde o spor, v němž určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky vyplývá z právního předpisu. Propojení výroku rozsudku odvolacího soudu, proti němuž dovolání přípustné je, s výrokem, který není přípustno zkoumat, se při rozhodnutí o dovolání projevuje toliko v tom, že shledá-li soud důvody pro zrušení přezkoumávaného výroku, zruší současně i výrok, jehož sepětí se zkoumaným výrokem vymezuje právě ustanovení §242 odst. 2 písm. d/ o.s.ř.
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), i když nebyly v dovolání uplatněny. Existence zmíněných vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.
S přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) uplatnila dovolatelka dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu citovaného ustanovení může spočívat v tom, že soud na správně zjištěný skutkový stav věci aplikoval nesprávný právní předpis, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, či ze skutečností najisto postavených učinil nesprávné právní závěry.
Se zřetelem k uplatněnému dovolacímu důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. a jeho obsahové konkretizaci půjde v rámci citovaného dovolacího důvodu především o odpověď na otázku, zda při rozhodování o dalším nájmu bytu (při rozhodování podle §705 odst. 2 věty druhé za třetí větnou čárkou obč. zák.) prospívalo hledisko zásluhovosti na získání předmětného bytu stejně oběma účastníkům, a zda hledisko účelnějšího využití bytu svědčilo žalovanému, jak v těchto ohledech dovodil odvolací soud. Poté půjde rovněž o posouzení, zda hlediska prospívající žalovanému mohla převážit nad hledisky svědčícími žalobkyni.
V projednávané věci jde o úpravu práv a povinností účastníků k předmětnému bytu po rozvodu manželství. Z ustanovení §705 odst. 1, odst. 2 věty druhé obč. zák. vyplývá, že v případech, kdy právo společného nájmu družstevního bytu nezaniklo rozvodem, rozhodne soud, nedohodnou-li se rozvedení manželé, na návrh jednoho z nich o zrušení tohoto práva, jakož i o tom, kdo z nich bude jako člen družstva dále nájemcem bytu; tím zanikne i společné členství rozvedených manželů v družstvu. Podle §705 odst. 3 obč. zák. při rozhodování o dalším nájmu bytu vezme soud zřetel zejména na zájmy nezletilých dětí a stanovisko pronajímatele. Podle §712 odst. 3 věty druhé obč. zák. v případech podle §705 odst. 1 a odst. 2 věty druhé (obč. zák.) má rozvedený manžel právo na náhradní byt (srov. §712 odst. 2 věta první obč. zák.); soud může, jsou-li proto důvody zvláštního zřetele hodné, rozhodnout, že rozvedený manžel má právo jen na náhradní ubytování (srov. §712 odst. 4 obč. zák.).
Ustanovení §705 odst. 3 obč. zák., jehož výklad je pro výsledek sporu určující, patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, to jest k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Jestliže soud při rozhodování o dalším nájmu bytu z tohoto předem neomezeného okruhu okolností vymezí v konkrétní věci ta hlediska, jež považuje za podstatná, vyloží, kterým hlediskům dal přednost a proč, pak kritika tohoto jeho postupu, založená na výtce, že nesprávně zhodnotil význam hledisek ve věci zkoumaných, je kritikou nesprávného právního posouzení věci.
Vedle hledisek výslovně uvedených v §705 odst. 3 obč. zák. (zájem nezletilých dětí, stanovisko pronajímatele), k nimž je soud povinen přihlédnout a s nimi se vypořádat vždy, tak ve shodě s ustáleným výkladem podávaným soudní praxí soud podle okolností konkrétního případu přihlédne jako k dalším hlediskům zejména k příčinám rozvratu manželství účastníků, k možnosti uspořádání jejich bytových poměrů, ke zdravotnímu stavu rozvedených manželů, k tomu, jak se který z manželů zasloužil o získání bytu, k účelnému využití bytu apod. Soudní praxe je jednotná v názoru, že není vyloučeno, aby ona další hlediska pro rozhodování podle §705 odst. 3 obč. zák. převážila nad hledisky, která zákon v citovaném ustanovení výslovně uvádí. Hodnocení těchto dalších hledisek, pokud jde o jejich důležitost pro rozhodnutí o určení výlučného nájemce za situace, kdy účastníci, jako v projednávané věci, mají nezletilé děti (dítě), je však nutno činit v kontextu s hledisky v zákoně přímo uvedenými, zejména s hlediskem zájmu nezletilých dětí, které zákon vzhledem k jeho povaze vytyčuje jako prvořadé.
Dovolací soud sdílí především názor odvolacího soudu, že hledisko zásluh na získání předmětného bytu svědčí oběma účastníkům stejně. V tomto směru pro stručnost odkazuje na přesvědčivé a vyčerpávající odůvodnění napadeného rozsudku a zdůrazňuje, že bez zásadního přispění žalovaného by účastníkům nevzniklo právo společného nájmu bytu v Č. a tudíž v konečném důsledku ani právo společného nájmu k předmětnému družstevnímu bytu, byť je pravda, že o jeho získání se naopak rozhodující měrou přičinila rodina žalobkyně. Ztotožňuje se však rovněž s názorem účelnějšího využití bytu žalovaným. Nelze-li totiž v dovolání uplatňovat nové skutečnosti a důkazy, nemůže být z tohoto důvodu přihlédnuto k tvrzenému vedení společné domácnosti žalobkyně s M. N., natož pak k úmyslu žalobkyně uzavřít s tímto mužem (v budoucnu) manželství. Je proto zapotřebí vyjít pouze ze skutkového zjištění, že připadne-li byt žalovanému, budou v něm vedle příslušníků současné rodiny žalovaného bydlet i synové účastníků M. a L. Za této situace lze souhlasit s názorem, že ve srovnání s žalobkyní, která by v bytě bydlela samotná, bude žalovaným byt využit účelněji.
Zároveň se dovolací soud ztotožňuje s názorem, že hlediska prospívající žalovanému převážila v daném případě nad hledisky svědčícími žalobkyni. Z odůvodnění napadeného rozsudku je patrno, že odvolací soud vyhodnotil ve prospěch žalovaného především zákonné hledisko zájmů nezletilého L. Přitom je zapotřebí zdůraznit, že v naznačených souvislostech je nerozhodné, z jakého důvodu byli tehdy nezletilí M. a L. svěřeni do výchovy žalovaného; rozhodující je, že do jeho výchovy svěřeni byli. I dovolací soud zastává názor, že je v zájmu nezletilého L., který dosud studuje, aby žil s otcem v prostředí, kde do současné doby bydlí a na něž je zvyklý. Z tohoto pohledu je pak nerozhodné, že nezletilý L. byl v době rozhodování odvolacího soudu blízký věku, kdy dosáhl zletilosti. Nelze, jak správně zdůraznil odvolací soud, ani přehlédnout, že poměry v domě N. Š. neumožňují, aby zde nezletilý Lukáš žil, a kromě toho zde žalovanému nesvědčí právo nájmu. Současně – ve prospěch žalovaného – přihlédl odvolací soud také k hledisku účelnějšího využití bytu žalovaným, budou-li vedle příslušníků nynější rodiny žalovaného v bytě bydlet i synové účastníků M. a L. Nepřehlédl – opět ve prospěch žalovaného – ani možnost (rychlejšího) uspořádání bytových poměrů účastníků z hlediska zajišťování bytové náhrady pro žalobkyni, neboť získání bytu pro jednu osobu (žalobkyni) je snazší a méně nákladné. Ani zákonné hledisko stanoviska pronajímatele však odvolací soud neopomenul; toto hlediska totiž vzal v úvahu (vyhodnotil je jako hledisko spíše prospívající žalobkyni), avšak větší význam přiznal dalším hlediskům prospívajícím žalovanému, a poté rovněž správně dovodil, že tato hlediska převážila nad zákonným hlediskem stanoviska pronajímatele, tj. hlediskem, svědčícím spíše ve prospěch žalobkyně. Lze uzavřít, že dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. nebyl uplatněn opodstatněně.
Protože správnost rozhodnutí odvolacího soudu v otázkách dalšího nájmu bytu a vyklizovací povinnosti žalobkyně z bytu se žalobkyni prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. a jeho obsahové konkretizace zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud – aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.) – dovolání proti napadenému rozsudku, pokud jím byl změněn ohledně těchto otázek rozsudek soudu prvního stupně, zamítl (§243b odst. 2 věta před středníkem, odst. 6 o.s.ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. a zavázal žalobkyni, která neměla v dovolacím řízení úspěch, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalovanému vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Přitom dovolací náklady řízení žalovaného činí 1.900,- Kč (§2 odst. 1, §7 písm. d/ ve spojení s §10 odst. 3 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb.) a 75,- Kč – náhrada hotových výdajů advokáta, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů) – podle §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 6. února 2003
JUDr. Miroslav Ferák, v.r.
předseda senátu