ECLI:CZ:NS:2003:26.CDO.516.2002.1
sp. zn. 26 Cdo 516/2002
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Blanky Moudré ve věci žalobkyně městské části P., zastoupené advokátkou, proti žalovaným 1) J. M., a 2) M. M., oběma zastoupeným advokátem, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn.13 C 185/2000, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. října 2001, č. j. 39 Co 167/01-34, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. října 2001, č. j. 39 Co 167/01-34, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 15. 1. 2001, č. j. 13 C 185/2000-19, přivolil k výpovědi z nájmu žalovaných k bytu č. 2, I. kategorie, sestávajícímu z jednoho pokoje, kuchyně a příslušenství (dále „předmětný byt“), v suterénu domu č. p. 1257 v P., určil, že výpovědní lhůta je tříměsíční a žalovaným uložil předmětný byt vyklidit do patnácti dnů po „přidělení“ náhradního bytu; dále rozhodl o nákladech řízení. Po provedeném dokazování vzal za prokázáno, že žalobkyně je vlastnicí domu, v němž se předmětný byt nachází, že žalovaní (nájemci tohoto bytu) nezaplatili žalobkyni nájemné a úhrady za plnění spojená s užíváním bytu za období uvedené v žalobě (za červenec až listopad 1998 a za leden až červenec 1999), a že po podání žaloby dlužnou částku uhradili. Na základě toho shledal naplnění uplatněného výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. d) obč. zák. a k výpovědi z nájmu žalovaných k předmětnému bytu přivolil; v této souvislosti nepovažoval za právně relevantní tvrzení prvního žalovaného, že ke vzniku dluhu na nájemném došlo nedopatřením ze strany jeho zaměstnavatele, který žalobkyni příslušné platby nepoukazoval. Soud prvního stupně vázal podle ustanovení §711 odst. 5 obč. zák. povinnost žalovaných k vyklizení předmětného bytu na „přidělení“ náhradního bytu s poukazem na to, že v dané věci jde o rodinu s nezletilými dětmi, že žalovaní dlužnou částku uhradili, jakož i na okolnost, že dluh na nájemném vznikl nedopatřením na straně zaměstnavatele prvního žalovaného.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. října 2001, č. j. 39 Co 167/01-34, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé tak, že žalovaní jsou povinni předmětný byt vyklidit a vyklizený žalobkyni odevzdat po skončení nájmu do patnácti dnů poté, kdy jim bude zajištěno náhradní ubytování; jinak rozsudek obvodního soudu ve věci samé potvrdil; současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku konstatoval, že soud prvního stupně pochybil, pokud neprovedl i další důkazy potřebné ke zjištění skutkového stavu (§120 odst. 2 o. s. ř.), a že především nezjistil, zda žalovaní poté, kdy uhradili dluh na nájemném, hradí pravidelně běžné nájemné, neboť tato okolnost je podstatná pro úvahu, zda lze s ohledem na ustanovení §3 obč. zák. žalobě vyhovět, nebo zda jsou dány mimořádné důvody pro přiznání náhradního bytu nebo náhradní ubytování. Odvolací soud doplnil dokazování obsahem upomínky ze dne 18. 10. 2000, a „evidencí nájemného“ z 6. 2. 2001, přičemž z uvedených listinných důkazů vzal za zjištěno, že žalovaní k posléze uvedenému datu nezaplatili nájemné a úhrady za plnění spojená s užíváním bytu za měsíce prosinec 1999 (částečně), za měsíce leden až červen 2000, úhradu za vyúčtování služeb za rok 1999, a poplatek z prodlení. Odvolací soud dále doplnil dokazování opakovaným výslechem prvního žalovaného, z jehož výpovědi učinil mimo jiné i zjištění, že žalovaní poté, co uhradili jednorázově dlužné nájemné, nehradili běžné nájemné proto, že jim na ně „nezbylo“, že nyní platí nájemné pravidelně a splácí dluh, a že v roce 2000 činil měsíční příjem prvního žalovaného asi 10. 000.-Kč měsíčně čistého. Na základě doplněného dokazování se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o tom, že uplatněný výpovědí důvod podle §711 odst. 1 písm. d) obč. zák., je naplněn. Zabýval se i posouzením uplatněného nároku z hlediska ustanovení §3 odst. 1 obč. zák., přičemž dospěl k závěru, že zde nejsou okolnosti, pro které by bylo možno shledat výkon práva žalobkyně v rozporu s dobrými mravy. Takovouto okolností (uvedl odvolací soud) nemůže být ani skutečnost, že žalovaní po doručení výpovědi dlužné nájemné (za měsíce uvedené v žalobě) uhradili, a to především proto, že žalovaní i nadále řádně neplatili nájemné a opět jim vznikl dluh za další období; dovodil přitom, že příčinou vzniku tohoto dluhu nebyly mimořádné zdravotní, sociální, majetkové či jiné důvody. Odvolací soud shledal shodně se soudem prvního stupně důvody zvláštního zřetele hodné ve smyslu ustanovení §712 odst. 5 obč. zák. pro přiznání bytové náhrady žalovaným, avšak jejich závažnost posoudil odlišně. Dospěl k závěru, že význam mimořádné okolnosti (úhrada dlužného nájemného po doručení výpovědi) je snižován tím, že žalovaní nadále platili nájemné nepravidelně, a že „do současné doby na nájemném existuje nikoliv nevýznamný dluh“. S přihlédnutím k věku nezletilých dětí žalovaných, a ke skutečnosti, že výdělečně činným je pouze první žalovaný, neboť druhá žalovaná je na mateřské dovolené, vázal odvolací soud povinnost žalovaných k vyklizení předmětného bytu na zajištění náhradního ubytování.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost opřeli o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., a v němž uplatněné dovolací důvody označili odkazem na ustanovení „§241 odst. 2 písm. a) a další“ o. s. ř. Odvolacímu soudu – vedle námitek, směřujících proti potvrzujícímu výroku jeho rozsudku o přivolení k výpovědi - vytýkají, že rozhodl „pouze o náhradním ubytování a to v rozporu se skutečností a zákonem.“ Poukazují na to, že uhradili dluh na nájemném, který byl důvodem pro podání žaloby, že odvolací soud uvedl, že „do současné doby na nájemném existuje nikoliv nevýznamný dluh“, aniž uvedl jeho výši, a že v současné době (stejně jako v době rozhodování soudu prvního stupně) žalovaní uhradili veškeré platby za byt; současně rozebírají svoji rodinnou a sociální situaci. Dovolatelé mají zato, že soudy rozhodovaly na základě „neúplného skutkového stavu“, a že žalovaným byla postupem soudu odňata možnost provedení jimi navrhovaných důkazů; současně vznášejí námitky proti výroku o nákladech řízení. Navrhli, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§240 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§241 o. s. ř.). Dovolání je v dané věci podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné, neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (srov. rozhodnutí, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1993, pod pořadovým číslem 28). Přípustnost dovolání podle citovaného ustanovení se však omezuje pouze na ten výrok rozsudku odvolacího soudu, jímž byla žalovaným uložena povinnost vyklidit předmětný byt po skončení nájmu, do patnácti dnů po zajištění náhradního ubytování. Naproti tomu ve výroku o přivolení k výpovědi, ve výroku o výpovědní lhůtě a o uložení povinnosti k vyklizení, se rozhodnutí soudů obou stupňů po obsahové stránce shodují (práva a povinnosti v právních vztazích účastníků byla v této části řízení posouzena stejně). Dovolání proti těmto potvrzujícím výrokům by bylo přípustné za podmínek uvedených v §237 odst. 1 písm. b) nebo písm. c) o. s. ř., ty však naplněny nejsou. Podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. není dovolání přípustné proto, že rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený dovoláním napadeným rozsudkem odvolacího soudu, je jeho prvním rozhodnutím ve věci. Dovolací soud neshledává dovolání proti potvrzujícím výrokům odvolacího soudu přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť má zato, že v tomto rozsahu nejde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř.; dovolatelé ostatně nic takového ani netvrdí.
Dovolací soud tedy není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost potvrzujících výroků rozsudku odvolacího soudu, i když z pohledu ustanovení §242 odst. 2 písm. d) o. s. ř. jde o spor, v němž určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky vyplývá z právního předpisu. Propojení výroku rozsudku odvolacího soudu, proti němuž je přípustné dovolání, s výrokem, který není přípustno zkoumat, se při rozhodnutí o dovolání projeví v tom, že shledá-li dovolací soud důvody pro zrušení přezkoumávaného výroku, zruší současně i výrok, jehož sepětí se zkoumaným výrokem vymezuje právě ustanovení §242 odst. 2 o. s. ř. (srov. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1999, pod pořadovým číslem 27).
Dovolacímu přezkumu je tedy podroben toliko výrok, jímž odvolací soud změnil rozsudek obvodního soudu tak, že vyklizovací povinnost žalovaných vázal na předchozí zajištění náhradního ubytování (oproti soudu prvního stupně, jenž žalovaným uložil povinnost vyklidit předmětný byt v patnáctidenní lhůtě počítané od zajištění náhradního bytu).
Podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, je dovolací soud povinen přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. (jejich existence nebyla tvrzena a ze spisu se nepodává) a k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací soud je toho názoru, že posléze uvedenou vadou je řízení před odvolacím soudem postiženo.
Nejvyšší soud v rozhodnutí uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2000, pod pořadovým číslem 30, vyslovil právní názor, že je-li ke správnému rozhodnutí o věci samé zapotřebí podstatných skutkových zjištění, která neučinil soud prvního stupně, nejsou podmínky ani pro potvrzení, ani pro změnu rozhodnutí soudu prvního stupně; odvolací soud proto rozhodnutí zruší a věc vrátí soudu prvního stupně k dalšímu řízené. Z odůvodnění citovaného rozhodnutí vyplývá, že podmínky pro potvrzení ani pro změnu rozhodnutí soudu prvního stupně nejsou dány mimo jiné tehdy, jestliže právní posouzení věci soudem prvního stupně je nesprávné a její správné právní posouzení vyžaduje další skutková zjištění, která odvolací soud sám nemůže učinit. Tak je tomu nejen v případě, kdy je zapotřebí rozsáhlejšího dokazováním které nelze provést bez průtahů (§213 odst. 2 o.s.ř.), ale i tehdy, jestliže se má doplnění dokazování týkat podstatných skutečností (výsledkem doplnění dokazování by měla být zásadní skutková zjištění, která rozhodujícím způsobem ovlivní právní posouzení věci). Nedostatek rozhodujících skutkových zjištění nemůže odvolací soud nahradit vlastním doplněním dokazování (možnost odvolacího soudu doplnit dokazování má své meze dané tím, že základem odvolacího řízení je přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně). Tímto postupem - pokud by vyústil ve změnu rozhodnutí soudu prvního stupně – by odvolací soud porušil zásadu dvojinstančnosti občanského soudního řízení, neboť by účastníkům odepřel možnost přezkumu správnosti nových, popřípadě – z pohledu soudu prvního stupně – dosud bezvýznamných (z hlediska právního posouzení věci odvolacím soudem ovšem rozhodných) skutkových zjištění na základě jejich odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně; rozhodnutí odvolacího soudu založené na těchto skutkových zjištěních by ve svých důsledcích bylo rozhodnutím vydaným v jediném stupni.
V projednávané věci odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně nezjistil, zda žalovaní - poté, co uhradili dluh na nájemném a úhradách za plnění spojená s užíváním bytu, který byl důvodem k výpovědi z nájmu bytu – platí řádně běžné nájemné. Uvedenou okolnost přitom (jak je patrno z odůvodnění jeho rozsudku) považoval za rozhodnou nejen z hlediska ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. (při úvaze, zda lze žalobě na přivolení k výpovědi vyhovět), ale i hlediska posouzení nároku žalovaných na bytovou náhradu. Jestliže bylo v dané věci zapotřebí provést ke zjištění skutkového stavu věci další důkazy, rozhodné pro právní posouzení věci, nebyly splněny podmínky ani pro potvrzení, ani pro změnu rozsudku soudu prvního stupně, a odvolací soud měl proto tento rozsudek podle §221 odst. 1 písm. a) o. s. ř. zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Nepostupoval-li odvolací soud tímto způsobem a poté, kdy sám doplnil dokazování, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že povinnost žalovaných k vyklizení vázal na zajištění náhradního ubytování, přičemž své rozhodnutí opřel o skutková zjištění vyplývající z jím provedených důkazů, odepřel žalovaným možnost nechat správnost dalších skutkových zjištění (a správnost na nich postavených právních závěrů) přezkoumat na základě odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně v odvolacím řízení. Z uvedeného je patrno, že odvolací řízení bylo zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.).
Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu podle §243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. v měnícím výroku o bytové náhradě, jakož i (se zřetelem k nedělitelnosti výroků rozsudku odvolacího soudu ve věci samé) v potvrzujícím výroku o přivolení k výpovědi, určení výpovědní lhůty a uložení vyklizovací povinnosti zrušil; současně zrušil i akcesorické výroky o nákladech řízení, a věc vrátil podle §243b odst. 3 věty první o. s. ř. odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
V dalším řízení bude třeba upřesnit označení žalovaných – jejich bydliště – uvedené v záhlaví rozsudku, kde je jako bydliště žalovaných uvedeno: „P.“, zatímco z obsahu spisu (srov. text žaloby – č. l. 2 a 3 spisu, protokol o jednání před soudem prvního stupně – č. l. 17 spisu, výrok I. rozsudku soudu prvního stupně, jímž přivolil k výpovědi z nájmu bytu – č. l. 19 spisu) se podává, že bydliště žalovaných je v P.
V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. února 2003
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v.r.
předsedkyně senátu