ECLI:CZ:NS:2003:26.CDO.558.2002.1
sp. zn. 26 Cdo 558/2002
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Hany Müllerové a JUDr. Blanky Moudré ve věci žalobců A) PhDr. V. Š. a B) PhDr. L. Š., zastoupených advokátem, proti žalovanému F. B., o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 5 C 89/2001, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. prosince 2001, č. j. 19 Co 2390/2001-130, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. prosince 2001, č. j. 19 Co 2390/2001-130, a rozsudek Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 6. září 2001, č. j. 5 C 89/2001-111, ve spojení s usnesením ze dne 6. září 2001, č. j. 5 C 89/2001-116, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu ve Strakonicích k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací – poté, co jeho rozsudek ze dne 21. června 1999, č. j. 19 Co 1565/99-51, byl zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. února 2001, č. j. 26 Cdo 2269/99-67 – usnesením ze dne 20. dubna 2001, č. j. 19 Co 813/2001-74, zrušil vyhovující rozsudek Okresního soudu ve Strakonicích (soudu prvního stupně) ze dne 19. března 1998, č. j. 5 C 694/97-10, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Soudu prvního stupně ve zrušujícím usnesení uložil, aby v řízení provedl další důkazy, a poté posoudil, zda uplatněná výpověď z nájmu bytu je či není v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném v době dání výpovědi z nájmu bytu – dále jen „obč. zák.“).
Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 6. září 2001, č. j. 5 C 89/2001-111, ve spojení s usnesením ze dne 6. září 2001, č. j. 5 C 89/2001-116, zamítl žalobu o přivolení „k výpovědi z nájmu bytu o velikosti 1+0 v U. (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“, resp. „dům“), kterou dali žalobci žalovanému dne 11.9.1997“, a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu. Z provedených důkazů vzal mimo jiné za zjištěno, že žalovaný užívá předmětný byt od roku 1988 jako byt náhradní, že právní předchůdce žalobců jako tehdejší pronajímatel a žalovaný jako nájemce se nejprve dohodli na nájemném v částce 9,- Kč měsíčně, a že po třech létech se ústně dohodli, že namísto nájemného v penězích bude žalovaný poskytovat nájemné ve formě naturálního plnění, spočívajícího v nezbytných opravách domu a bytu a v jejich údržbě. Současně zjistil, že od 1. dubna 1996 jsou vlastníky předmětného domu žalobci, že mezi žalobci a žalovaným nebyla uzavřena (další) písemná nájemní smlouva, že v počátečním období žalovaný žalobcům žádné nájemné neplatil, že dopisem ze dne 15. května 1997 jej žalobci vyzvali k placení nájemného v částce 500,- Kč měsíčně, že dne 12. září 1997 byla žalovanému doručena výpověď z nájmu bytu, a že nájemné, avšak v částce nižší než 500,- Kč měsíčně, žalovaný zaplatil až za měsíce květen 1998 až červenec 1998 a dále září 1998 až prosince 1998. Na základě uvedených skutkových zjištění soud prvního stupně především dovodil, že platně lze sjednat nájemné nejen ve formě peněžité, nýbrž i formou naturálního plnění, jako tomu bylo v posuzovaném případě. Poté uzavřel, že výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. není naplněn, neboť nebyl-li žalovaný povinen platit nájemné v penězích (poskytoval je podle dohody s právním předchůdcem žalobců formou naturálního plnění), nelze uvažovat o nezaplacení nájemného za dobu delší než tři měsíce.
K odvolání žalobců odvolací soud rozsudkem ze dne 18. prosince 2001, č. j. 19 Co 2390/2001-130, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků. Odvolací soud se v celém rozsahu ztotožnil se zjištěným skutkovým stavem a – stejně jako soud prvního stupně – uzavřel, že „žalobci jako právní nástupci předchozího pronajímatele vstoupili ke dni nabytí vlastnického práva k nemovitosti, tedy ke dni 1. dubna 1996, do práv a povinností pronajímatele, tedy i do poslední dohody o nájemném, na jejímž základě žalovaný plnil nájemné naturální formou. … Ústní nájemní smlouva uzavřená mezi ZD M. jako pronajímatelem a žalovaným včetně dohody o naturálním plnění nájemného zůstala tedy v platnosti i po 1. lednu 1995 ….
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, v němž namítli, že „rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a vychází ze skutkových zjištění, která nemají oporu v provedeném dokazování“. Uvedli, že ze žádné listiny a ani ze svědeckého důkazu nevyplynulo, že „mezi žalovaným a právním předchůdcem žalobců došlo k dohodě o naturálním plnění místo placení nájemného v penězích“. Neplatil-li proto žalovaný za této důkazní situace žalobcům nájemné v penězích, nelze pokládat za správný závěr, že výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. není naplněn. Navrhli, aby dovolací soud zrušil nejen napadený rozsudek odvolacího soudu, nýbrž i rozhodnutí soudu prvního stupně, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) považuje především za potřebné zdůraznit, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno po řízení provedeném podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (jiný postup přechodná ustanovení zákona č. 30/2000 Sb. odvolacímu soudu neumožňovala, bylo-li rozhodnutí soudu prvního stupně /v pořadí druhé/ vydáno až dne 6. září 2001 – srov. část dvanáctou, hlavu první, bod 1 a bod 15 zákona č. 30/2000 Sb.), a že za této situace dovolací soud dovolání projednal a o něm rozhodl rovněž podle občanského soudního řádu, ve znění od 1. ledna 2001 – dále jen „o.s.ř.“.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky povinného advokátního zastoupení dovolatelů (§241 odst. 1 a 2 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné. Odvolací soud ve zrušujícím usnesení ze dne 20. dubna 2001, č. j. 19 Co 813/2001-74, vyslovil závazný právní názor, tj. názor, že uplatněnou výpověď z nájmu bytu bude zapotřebí posoudit z hledisek upravených v §3 odst. 1 obč. zák. Soud prvního stupně ve svém druhém rozsudku ze dne 6. září 2001, č. j. 5 C 89/2001-111 (ve spojení s usnesením ze dne 6. září 2001, č. j. 5 C 89/2001-116), rozhodl sice jinak než ve svém prvním (zrušeném) rozsudku ze dne 19. března 1998, č. j. 5 C 694/97-10, avšak nikoliv v důsledku vázanosti právním názorem odvolacího soudu, který jeho dřívější rozhodnutí zrušil (žalobu nezamítl pro rozpor výpovědi z nájmu bytu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák.), nýbrž proto, že vzhledem ke změněnému skutkovému stavu dospěl k závěru, že uplatněný výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. není naplněn. Za této situace není dána příčinná souvislost mezi zmíněným závazným právním názorem odvolacího soudu a zamítavým rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 6. září 2001, č. j. 5 C 89/2001-111 (ve spojení s usnesením ze dne 6. září 2001, č. j. 5 C 89/2001-116).
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Předpokladem přípustnosti dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. tedy je rovněž závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu (popřípadě konkrétní v něm řešená právní otázka) má po právní stránce zásadní význam. Otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud řeší jako otázku předběžnou (nevydává ohledně ní žádné rozhodnutí) a jeho kladně vyjádřeným závěrem se podané dovolání stává přípustným.
Odvolací soud – stejně jako soud prvního stupně – dospěl především k právnímu závěru, že platně lze sjednat nájemné nejen ve formě peněžité, nýbrž i v podobě naturálního plnění. Tento závěr, týkající se předběžné právní otázky, měl pak rozhodující význam pro závěr, že výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. v podobě nezaplacení nájemného za dobu delší než tři měsíce není naplněn. Protože uvedený právní závěr řeší otázku formy nájemného v rozporu s hmotným právem a navíc jde o otázku, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. (ve spojení s ustanovením §237 odst. 3 o.s.ř.).
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř. a k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Existence zmíněných vad tvrzena nebyla a tyto vady nebyly zjištěny ani z obsahu spisu.
Podle §241a odst. 3 o.s.ř. je-li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ a b/ (o.s.ř.), lze dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Protože v posuzované věci o žádný z těchto případů přípustnosti dovolání nejde (zde je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nelze dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř. (úspěšně) uplatnit. Z toho současně vyplývá, že podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné jen pro řešení právních otázek, jsou-li zároveň otázkami zásadně právně významnými. Řešení jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, v tomto případě přípustnosti dovolání nepřichází v úvahu. Proto v dovolacím řízení nelze v rámci dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o.s.ř. přezkoumat správnost skutkového zjištění, že mezi žalovaným a právním předchůdcem žalobců došlo k dohodě o nájemném ve formě naturálního plnění namísto placení nájemného v penězích.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Se zřetelem k uplatněnému dovolacímu důvodu podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. a jeho obsahové konkretizaci půjde v rámci citovaného dovolacího důvodu především o posouzení správnosti právního závěru, že platně lze sjednat nájemné nejen ve formě peněžité, nýbrž i formou naturálního plnění. Poté půjde rovněž o odpověď na otázku, zda lze v daném případě usoudit na naplněnost výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák.
Podle §685 odst. 1 věty první obč. zák. nájem bytu vzniká nájemní smlouvou, kterou pronajímatel přenechává nájemci za nájemné byt do užívání, a to na dobu určitou nebo bez určení doby užívání. Ve smyslu §686 odst. 1 obč. zák. musí nájemní smlouva obsahovat vedle dalších náležitostí rovněž způsob výpočtu nájemného a úhrady za plnění spojená s užíváním bytu nebo jejich výši. Způsob výpočtu nájemného, úhrady za plnění poskytovaná s užíváním bytu, způsob jejich placení, jakož i případy, ve kterých je pronajímatel oprávněn jednostranně zvýšit nájemné, úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu, a změnit další podmínky nájemní smlouvy, stanoví zvláštní předpis (§696 odst. 1 obč. zák.). Takovým zvláštním právním předpisem byla v době, kterou je zapotřebí sledovat, tj. v době od 1. dubna 1996 (tehdy se žalobci stali vlastníky předmětného domu) do 12. září 1997, kdy byla žalovanému doručena výpověď z nájmu bytu, vyhláška č. 176/1993 Sb., o nájemném z bytu a úhradě za plnění poskytovaná s užíváním bytu, ve znění pozdějších předpisů (tato vyhláška byla zrušena až ke dni 31. prosince 2001 nálezem Ústavního soudu České republiky, uveřejněným pod č. 231/2000 Sb.). Podle §696 odst. 2 obč. zák. se úhrada za plnění poskytovaná s užíváním bytu nebo záloha na ně platí spolu s nájemným, nebude-li účastníky dohodnuto nebo právním předpisem stanoveno jinak. Nezaplatí-li nájemce nájemné nebo úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu do pěti dnů po její splatnosti, je povinen zaplatit pronajímateli poplatek z prodlení. Podle §2 nařízení vlády č. 142/1994 Sb., ve znění pozdějších předpisů, výše poplatku z prodlení činí za každý den prodlení 2,5 promile dlužné částky, nejméně však 25 Kč za každý i započatý měsíc prodlení. Ve smyslu §698 odst. 1 obč. zák. má nájemce právo na přiměřenou slevu z nájemného za podmínek tam stanovených.
V citovaných ustanoveních občanského zákoníku, tj. v ustanoveních jeho části osmé, hlavě sedmé, oddílu čtvrtém, a dále ve zmíněném ustanovení nařízení vlády č. 142/1994 Sb. je v souvislosti s nájemným z bytu užito takových sousloví jako „způsob výpočtu nájemného“, „způsob placení nájemného“, „… platí se spolu s nájemným …“, „nezaplatí-li nájemce nájemné“, „poplatek z prodlení činí za každý den prodlení 2,5 promile dlužné částky …“, či „přiměřená sleva z nájemného“. Z uvedených ustanovení, a to i s přihlédnutím k užitým slovním spojením, vyplývá pouze jediný závěr, tj. závěr, že platným způsobem (srov. §37 a násl. obč. zák.) lze nájemné sjednat pouze ve formě peněžní. Jestliže by bylo možné sjednat nájemné rovněž formou naturálního plnění, jak to dovodily soudy obou stupňů, byla by citovaná ustanovení (včetně ustanovení §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák.) ve vztahu k takové formě nájemného navíc neaplikovatelná. Zbývá dodat, že rovněž již zrušená vyhláška č. 176/1993 Sb. vycházela z koncepce nájemného z bytu v peněžní formě.
V projednávané věci bylo také zjištěno, že právní předchůdce žalobců jako tehdejší pronajímatel a žalovaný jako nájemce se nejprve dohodli na nájemném v částce 9,- Kč měsíčně, a že po třech létech se ústně dohodli, že namísto nájemného v penězích bude žalovaný poskytovat nájemné ve formě naturálního plnění, spočívajícího v nezbytných opravách domu a bytu a v jejich údržbě. S přihlédnutím k výše uvedeným závěrům je následná dohoda o nájemném formou naturálního plnění neplatná především pro rozpor se zákonem (§39 obč. zák.), tj. s citovanými ustanoveními občanského zákoníku. Za této situace platí ohledně nájemného původní dohoda o nájemném v částce 9 Kč měsíčně. V této souvislosti však nelze ztratit ze zřetele, že ve sledovaném období (v době od 1. dubna 1996 do 12. září 1997) existovala možnost jednostranného zvýšení nájemného pronajímatelem ve smyslu vyhlášky č. 176/1993 Sb. (§696 odst. 1 obč. zák. a §5 a násl. vyhlášky č. 176/1993 Sb.).
Z vyložených důvodů nelze pokládat za správný právní závěr, že v daném případě bylo platně dohodnuto nájemné ve formě naturálního plnění. Proto nemůže – při skutkovém zjištění, že žalovaný po 1. dubnu 1996 nájemné neplatil, a že nájemné, avšak v částce nižší než 500,- Kč měsíčně, zaplatil až za měsíce květen 1998 až červenec 1998 a dále září 1998 až prosince 1998 – obstát ani právní závěr, že není naplněn výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. (nájemce nezaplatil nájemné za dobu delší než tři měsíce).
Vycházeje z uvedených závěrů Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu podle §243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. zrušil. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, bylo zrušeno i toto rozhodnutí a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. ledna 2003
JUDr. Miroslav Ferák, v.r.
předseda senátu