ECLI:CZ:NS:2003:26.CDO.60.2003.1
sp. zn. 26 Cdo 60/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Hany Müllerové a JUDr. Blanky Moudré ve věci žalobce Statutárního města B. proti žalovanému R. R., zastoupenému advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 45 C 22/96, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. srpna 2002, č. j. 19 Co 554/2000-70, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 7. srpna 2002, č. j. 19 Co 554/2000-70, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 15. června 2000, č. j. 45 C 22/96-53 (poté, co jeho zamítavý rozsudek ze dne 15. května 1997, č. j. 45 C 22/96-21, byl k odvolání žalobce zrušen usnesením Krajského soudu v Brně /odvolacího soudu/ ze dne 1. února 2000, č. j. 16 Co 659/97-34, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení), opětovně zamítl žalobu, aby žalovanému byla uložena povinnost vyklidit a vyklizený předat (včetně klíčů) žalobci do patnácti dnů od právní moci rozsudku „jednopokojový byt č. 10, 1. kategorie v domě J. 15, B.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“). V návaznosti na rozhodnutí ve věci samé rozhodl o nákladech řízení účastníků. Z provedených důkazů vzal především za zjištěno, že předmětný byt, jehož nájemkyní byla M. D. L. (zemřelá dne 5. ledna 1994), a byt rodičů žalovaného, v němž žalovaný s rodiči původně bydlel, se nacházely ve stejném domě, že žalovaný se do předmětného bytu přestěhoval se souhlasem nájemkyně v závěru roku 1990, resp. nejpozději 2. ledna 1991, že zde bydlel i v době smrti nájemkyně, a že přestěhováním do předmětného bytu se žalovaný snažil přispět k řešení situace vzniklé v bytě jeho rodičů (otec žalovaného musel mít v důsledku vážného onemocnění klidový režim). Poté rovněž zjistil, že po nastěhování do předmětného bytu se žalovaný o M. D. L. staral, a že se též podílel na úhradě nákladů spojených s bydlením. Na základě takto zjištěného skutkového stavu věci soud prvního stupně dovodil, že žalovaný splnil zákonné předpoklady pro přechod nájmu bytu ve smyslu ustanovení §706 odst. 1 věty druhé zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy platném znění (dále jen “obč. zák.”), a proto žalobu na vyklizení bytu zamítl.
K odvolání žalobce odvolací soud rozsudkem ze dne 7. srpna 2002, č. j. 19 Co 554/2000-70, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobě vyhověl a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud uvedl, že dokazování doplnil listinnými důkazy, a to smlouvou o podnájmu předmětného bytu ze dne 9. října 1992 (dále jen „podnájemní smlouva“), písemnou žádostí o prodloužení podnájmu do 30. června 1994 a dotazníkem ze dne 18. února 1992, vyplněným sociální pracovnicí B. P. Z provedených důkazů vzal mimo jiné za zjištěno, že před uzavřením podnájemní smlouvy (tedy před 9. říjnem 1992) bydlel žalovaný v bytě svých rodičů. Podle názoru odvolacího soudu by totiž bylo „zcela nelogické, aby za situace, kdy měl s paní D. L. žít již téměř dva roky, najednou měl potřebu uzavření podnájemní smlouvy“; navíc „v listopadu 1990 měl žalovaný 17 let a lze skutečně jen stěží předpokládat, že by vedl společnou domácnost s cizí, věkově podstatně starší paní“, jak v této souvislosti uvedl odvolací soud. Kromě toho i v dotazníku ze dne 18. února 1992 bylo uvedeno, že M. D. L. „bydlí sama“. Poté dovodil, že právo nájmu bytu na žalovaného ve smyslu §706 odst. 1 věty druhé obč. zák. nepřešlo, neboť „žalovaný mohl užívat předmětný byt pouze na základě smlouvy o podnájmu, tento vztah skončil a žalovaný poté byt užívá bez právního důvodu“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené s účinností od 1. ledna 2001 zákonem č. 30/2000 Sb. V dovolání výslovně uvedl, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Napadl v něm správnost závěru, že právo nájmu bytu na něj nepřešlo proto, že nesplnil předpoklady, normované pro účely přechodu nájmu bytu ustanovením §706 odst. 1 věty druhé obč. zák. Zdůraznil, že podnájemní smlouva byla uzavřena pouze „z důvodu legalizace bydlení žalovaného v předmětném bytě“, a že „v době uzavření této smlouvy s paní D. L. již téměř dva roky bydlel a vedl s ní společnou domácnost“; v této souvislosti odkázal na evidenční list ONV I 254/7-8967/1975 a na potvrzení Správy nemovitostí města B. ze dne 23. března 1994, podle kterých v předmětném bytě bydlel již dne 2. ledna 1991. Skutečnost, že vedl s M. D. L. společnou domácnost, resp. že se o ni staral, vyplývá podle jeho názoru „taktéž z toho, že by paní D. L. s ohledem na naprostou nesoběstačnost bez cizí pomoci nebyla schopna v předmětném bytě sama bydlet“. Údaj, že paní D. L. žila sama, obsažený v dotazníku ze dne 18. února 1992, si žalovaný vysvětluje snahou paní D. L. dosáhnout rychlejšího umístění v Domově stáří v M. Žalovaný se – z důvodů uvedených v dovolání – neztotožnil ani ze způsobem hodnocení svědecké výpovědi své matky I. R. Navrhl, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce se ve vyjádření k dovolání ztotožnil s právním posouzením věci odvolacím soudem a namítl, že „v dovolání nejsou uvedeny žádné nové podstatné skutečnosti, pro které by měl dovolací soud rozsudek dotčený dovoláním zrušit“.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací musel nejprve vyřešit otázku, zda o dovolání má rozhodnout podle občanského soudního řádu, ve znění před novelou provedenou s účinností od 1. ledna 2001 zákonem č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, nebo podle občanského soudního řádu, ve znění po uvedené novele, jak zřejmě – vzhledem k obsahu dovolání – míní žalovaný. Pro odpověď na tuto otázku bylo podstatné, že soud prvního stupně vydal své rozhodnutí dne 15. června 2000. Odvolací soud sice o odvolání žalobce proti rozhodnutí soudu prvního stupně rozhodl až dne 7. srpna 2002, avšak s přihlédnutím k části dvanácté, hlavě první, bodu 15. zákona č. 30/2000 Sb. je musel projednat podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu, ve znění před 1. lednem 2001. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů (podle občanského soudního řádu, ve znění před 1. lednem 2001), dovolací soud dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. – dále jen „o.s.ř.“ (srov. část dvanáctou, hlavu první, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb.).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas (§240 odst. 1 o.s.ř.), subjektem k tomu oprávněným (účastníkem řízení), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a odst. 2 o.s.ř.), splňuje formální i obsahové znaky předepsané ustanovením §241 odst. 2 věty první o.s.ř. a je jím napaden rozsudek, proti němuž je dovolání přípustné podle §238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §237 odst. 1 o.s.ř. (jejich existence nebyla tvrzena a ze spisu se nepodává) a k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř.). Dospěl k závěru, že posléze uvedenou vadou je řízení v projednávané věci postiženo. Odvolací soud totiž vyšel při posouzení naplněnosti předpokladu žití žalovaného s nájemkyní bytu ve společné domácnosti aspoň po dobu tří let před její smrtí (jednoho ze dvou předpokladů, za jejichž současného naplnění dochází k přechodu nájmu bytu podle §706 odst. 1 věty druhé obč. zák. na osoby, které pečovaly o společnou domácnost zemřelého nájemce nebo na něj byly odkázány výživou) z jiného skutkového stavu než soud prvního stupně a přitom dokazování – v potřebném rozsahu – neopakoval a ani nedoplnil.
Podle §213 odst. 1 o.s.ř. odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně, a může opakovat dokazování nebo je i doplnit, nejde-li o rozsáhlejší doplnění a lze-li je provést bez průtahů. Skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně se může v odvolacím řízení změnit i v důsledku odchylného hodnocení důkazů provedených už soudem prvního stupně. Přitom je odvolací soud omezen zásadně v jediném směru. Má-li totiž ke změně skutkového stavu dojít jen v důsledku odchylného hodnocení důkazů, musí – v závislosti na povaze důkazů – rozhodné důkazy sám opakovat, popřípadě řízení doplnit jinými důkazy, tj. musí postupovat v souladu s §122 odst. 1 a §123 o.s.ř. a dokazování provést (důkazy opakovat či doplnit) způsobem, který pro jednotlivé důkazní prostředky stanoví §125 a násl. o.s.ř. Jestliže odvolací soud uvedeným způsobem nepostupuje a přesto se od skutkového stavu, zjištěného soudem prvního stupně, odchýlí, trpí odvolací řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a je dán dovolací důvod podle ustanovení §241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř. Přitom povaha důkazů sama o sobě určuje, zda možnost poznání výsledků dokazování je u obou soudů stejná či nikoliv. Typicky je tento rozdíl v možnostech poznání dán u důkazů výslechem účastníků řízení či svědků. Při hodnocení těchto důkazů spolupůsobí totiž vedle věcného obsahu výpovědi i další skutečnosti (například způsob reprodukce vylíčených okolností, chování v průběhu výpovědi apod.), které – ač nejsou bez vlivu na posouzení věrohodnosti výpovědí – nemohou být vyjádřeny v protokolu o jednání. Má-li tedy odvolací soud jiný názor na věrohodnost výpovědi účastníků nebo svědků než soud prvního stupně, nesmí z toho vyvodit jiný skutkový závěr, než soud prvního stupně (a ani závěr, že tyto výpovědi jsou z hlediska výsledků dokazování irelevantní), jestliže dané důkazy sám neopakoval, popřípadě řízení jinými důkazy sám nedoplnil (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. srpna 2000, sp. zn. 20 Cdo 1546/99, uveřejněný pod č. 11 v sešitě č. 1 z roku 2001 časopisu Soudní judikatura).
Jiná je situace u důkazu listinou, který se podle §129 odst. 1 o.s.ř. provede tak, že ji nebo její část při jednání předseda senátu přečte nebo sdělí její obsah. Protože obsah listiny se opětovným přečtením při odvolacím jednání nemění, může odvolací soud, aniž důkaz listinou znovu provedl při odvolacím jednání (způsobem upraveným v ustanovení §129 odst. 1 o.s.ř., který je ve spojení s ustanovením §211 o.s.ř. použitelný rovněž v odvolacím řízení), tento důkaz jinak hodnotit a dojít tak i k jiným skutkovým závěrům než soud prvního stupně (srov. rovněž Občanský soudní řád, Komentář, 3. vydání 1997, nakladatelství C. H. BECK, bod 2. na straně 634).
V projednávané věci šlo o přechod nájmu bytu podle §706 odst. 1 věty druhé obč. zák., podle něhož jestliže nájemce zemře a nejde-li o byt ve společném nájmu manželů, stávají se nájemci (společnými nájemci) také ti, kteří pečovali o společnou domácnost zemřelého nájemce nebo na něho byli odkázáni výživou, jestliže prokáží, že s ním žili ve společné domácnosti alespoň po dobu tří let před jeho smrtí a nemají vlastní byt.
Soud prvního stupně vyšel při posuzování naplněnosti předpokladu žití žalovaného s nájemkyní bytu ve společné domácnosti aspoň po dobu tří let před její smrtí mimo jiných rovněž ze skutkového zjištění, že žalovaný se do předmětného bytu přestěhoval se souhlasem nájemkyně M. D. L. v závěru roku 1990, resp. nejpozději 2. ledna 1991, a bydlel zde i v době smrti nájemkyně (ke dni 5. ledna 1994), že po nastěhování do předmětného bytu se o nájemkyni staral, a že se též podílel na úhradě nákladů spojených s bydlením. Zmíněná skutková zjištění čerpal z účastnické výpovědi samotného žalovaného a mimo jiné rovněž z výpovědí slyšených svědkyň I. R. a A. S. Na základě těchto skutkových zjištění dovodil naplnění předpokladu žití žalovaného s nájemkyní bytu ve společné domácnosti aspoň po dobu tří let před její smrtí. Naproti tomu odvolací soud se při posuzování naplněnosti tohoto předpokladu od uvedených skutkových zjištění soudu prvního stupně odchýlil (nevyšel z nich); naopak vzal za zjištěno, že žalovaný mohl předmětný byt užívat pouze na základě podnájemní smlouvy (tedy až po 9. říjnu 1992) a po „ukončení její platnosti“ již byt užíval bez právního důvodu. Přitom v odvolacím řízení neprovedl (neopakoval a ani nedoplnil) dokazování v takovém rozsahu, aby mohl postupem podle §132, §211, §213 odst. 1 a 2 o.s.ř. zmíněná skutková zjištění zvrátit a vyjít z jiného skutkového stavu věci. Především neopakoval svědecké výpovědi A. S. a I. R. a přesto je hodnotil jinak než soud prvního stupně – svědkyně S. se údajně „nemohla vyjádřit ke způsobu hospodaření“ a navíc šlo o přítelkyni žalovaného; svědkyni R. odvolací soud neuvěřil proto, že je matkou žalovaného. Za správné nelze pokládat ani konstatování, obsažené v odůvodnění napadeného rozsudku, že v odvolacím řízení bylo dokazování doplněno „smlouvou o podnájmu bytu ze dne 9.10.1992, žádostí o prodloužení podnájmu z roku 1993“; tyto důkazy byly totiž provedeny již soudem prvního stupně při jednání dne 18. dubna 2000 a protože šlo o listinné důkazy, nebylo zapotřebí je v odvolacím řízení opakovat (srov. výklad shora), jak to ve vztahu k těmto důkazům odvolací soud ve skutečnosti učinil. Odvolacímu soudu lze proto přisvědčit pouze v tom, že v odvolacím řízení dokazování doplnil přečtením dotazníku ze dne 18. února 1992, vyplněného sociální pracovnicí B. P. Vzhledem k obsahu uvedeného dotazníku však nešlo o doplnění dokazování v potřebném rozsahu, tj. takové doplnění, na jehož základě by bylo lze zvrátit skutkový stav věci, zjištěný soudem prvního stupně. Lze uzavřít, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř.).
Protože rozsudek odvolacího soudu není správný, Nejvyšší soud České republiky jej – aniž se, zejména z důvodů předčasnosti, zabýval dalšími námitkami dovolatele, podřazenými dovolacímu důvodu podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. – zrušil (§243b odst. 1 část věty za středníkem o. s. ř.) a podle §243b odst. 2 věty první o. s. ř. vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
V novém rozhodnutí soud rozhodne nejen o nákladech dalšího řízení, ale znovu i o nákladech řízení původního, tedy i řízení dovolacího (§243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. května 2003
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu