ECLI:CZ:NS:2003:26.CDO.619.2002.1
sp. zn. 26 Cdo 619/2002
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. a soudkyň JUDr. Hany Müllerové a JUDr. Blanky Moudré ve věci žalobce L. K., zastoupeného advokátem, proti žalovanému I. P., zastoupenému advokátem, o uložení povinnosti uzavřít nájemní smlouvu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 10 C 171/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. ledna 2001, č. j. 19 Co 585/2000-24, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1. 975.- Kč, k rukám advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 11. 8. 2000, č. j. 10 C 171/2000-8, vyhověl žalobě a uložil žalovanému povinnost „uzavřít se žalobcem písemnou nájemní smlouvu na byt č. 3, o rozloze 2+1 s příslušenstvím, II. kategorie, ve 2. podlaží domu č. p. 273 v P., E. 5“ (dále „předmětný byt“), do tří dnů od právní moci rozsudku; dále rozhodl o nákladech řízení. Vycházel ze zjištění, že žalovaný je vlastníkem domu, ve kterém se nachází předmětný byt, že předchozí (výlučnou) nájemkyní tohoto bytu byla V. A., která zemřela dne 24. 12. 1995, a že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 17. 9. 1998, č. j. 18 C 85/97-50, byla pravomocně zamítnuta žaloba na vyklizení L. K. (v tomto sporu žalovaného) z předmětného bytu s odůvodněním, že na jmenovaného přešlo smrtí nájemkyně bytu právo nájmu podle §706 odst. 1 obč. zák. I když se v projednávané věci soud prvního stupně s tímto závěrem o přechodu práva nájmu bytu na žalobce ztotožnil, dovodil, že žalovaný je povinen uzavřít se žalobcem nájemní smlouvu, neboť zákonem (ustanovením §658 obč. zák.) „je dáno, že nájem bytu vzniká nájemní smlouvou“.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. ledna 2001, č. j. 19 Co 585/2000-24, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl; současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud dospěl na rozdíl od soudu prvního stupně k závěru, že požadavek žalobce na uzavření písemné nájemní smlouvy k předmětnému bytu nemá oporu v zákoně, a to ani v ustanovení §685 obč. zák. Zaujal názor, že přechod práva nájmu bytu dle §706 odst. 1 obč. zák. je právním nástupnictvím, v důsledku kterého přecházejí na osobu stanovenou v zákoně práva a povinnosti předchozího nájemce; původní nájemní vztah nezaniká a trvá i nadále, se všemi základními obsahovými atributy jako je předmět nájmu, výše nájemného i určení doby, na níž byl nájem sjednán. Za tohoto stavu není proto třeba uzavírat novou nájemní smlouvu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž s odkazem na ustanovení „§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.“ uplatnil dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci. Dovolatel připouští, že na něho přešlo právo nájmu předmětného bytu smrtí jeho družky V. A., a že je oprávněným nájemcem bytu, nicméně poukazuje na to, že tato skutečnost nevyplývá ani z výroku rozsudku vydaného Obvodním soudem pro Prahu 6 ve věci sp. zn. 18 C 85/97, ani z výroku rozsudku odvolacího soudu v projednávané věci. Dovozuje, že má naléhavý právní nájem na uzavření písemné nájemní smlouvy, neboť při jednání s různými orgány musí prokázat, že je nájemcem předmětného bytu, a je po něm tato smlouva vyžadována. V doplnění dovolání uvádí, že „nájemní právo a nájemní smlouva nejsou totožné instituty“, a že je-li možno žalovat na plnění, má takováto žaloba přednost před žalobou na určení. Soud si proto měl (uvádí dále dovolatel) jako otázku předběžnou vyřešit otázku existence „naléhavého právního zájmu žalobce na písemné formě nájemní smlouvy“.
Žalovaný se ve svém dovolacím vyjádření ztotožnil se závěry odvolacího soudu, namítl, že ze žádného zákonného ustanovení nevyplývá jeho povinnost uzavřít se žalobcem písemnou nájemní smlouvu, a navrhl, aby dovolání bylo jako nedůvodné zamítnuto.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to je podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001). I když napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno 17. 1. 2001, musel odvolací soud v souladu s ustanovením části dvanácté, hlavy první, bodu 15. zákona č. 30/2000 Sb. postupovat v odvolacím řízení podle dosavadních právních předpisů. Nejvyšší soud tedy dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 (dále též jen „o. s. ř.“).
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 2 o. s. ř.) a je podle §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné, neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Ve smyslu ustanovení §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Vady uvedené v §237 odst. 1 o. s. ř., resp. jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlédne, i když nebyly v dovolání uplatněny, nebyly dovoláním tvrzeny a ani se z obsahu spisu nepodávají. Dovolací soud proto přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska uplatněného dovolacího důvodu, neshledal však dovolání důvodným.
O nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. (v dovolání mylně označeného odkazem na §241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2001) se jedná v případě, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §706 odst. 1 obč. zák. jestliže nájemce zemře a nejde-li o byt ve společném nájmu manželů, stávají se nájemci (společnými nájemci) jeho děti, vnuci, rodiče, sourozenci, zeť a snacha, kteří prokáží, že s ním žili ve den jeho smrti ve společné domácnosti a nemají vlastní byt. Nájemci (společnými nájemci) se stávají také ti, kteří pečovali o společnou domácnost zemřelého nájemce nebo na něho byli odkázáni výživou, jestliže prokáží, že s ním žili ve společné domácnosti aspoň po dobu tří let před jeho smrtí a nemají vlastní byt.
Výklad citovaného ustanovení je v soudní praxi (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. 2 Cdon 862/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 7/1997 pod pořadovým číslem 53) ustálen v tom směru, že přechod nájmu zde upravený je právním nástupnictvím (sukcesí) svého druhu. Za splnění tam uvedených podmínek právo nájmu nájemce nezaniká, nýbrž dochází ke změně v jednom z jeho subjektů; namísto dosavadního nájemce vstupuje do nájemního vztahu (určitých práv a povinností) jiná osoba, tímto ustanovením určená. I poté, co došlo k přechodu práva nájmu bytu podle §706 odst. 1 obč. zák. jde – z obsahového hlediska – zásadně o tentýž právní vztah.
K přechodu práva nájmu bytu podle ustanovení §706 odst. 1 obč. zák. dochází přímo ze zákona (ex lege), za splnění podmínek v tomto ustanovení uvedených. Tato změna subjektů nájemního vztahu není podmíněna žádným právním úkonem osob, které do nájemního vztahu namísto stávajícího nájemce vstupují, a nastává bez ohledu na projev vůle (souhlas) pronajímatele. Předpokladem tohoto zvláště upraveného právního nástupnictví na straně nájemce není ani uzavření nájemní smlouvy mezi osobou, na níž právo nájmu přešlo, a pronajímatelem. Ustanovení §685 odst. 1 obč. zák. upravující vznik práva nájmu bytu nájemní smlouvou se zde neuplatní, neboť míří toliko na případy nově zakládaných nájemních vztahů, nikoliv na případ změny v subjektech existujícího (již vzniklého) nájemního vztahu k bytu. Ostatně předpokladem platnosti smlouvy o nájmu bytu ve smyslu citovaného ustanovení je mimo jiné i okolnost, aby byt, ohledně něhož je smlouva uzavírána, byl právně volný; tento předpoklad nemůže být dán tehdy, je-li již nájemcem bytu osoba, na niž právo nájmu bytu přešlo.
V této souvislosti lze poukázat i na právní názor, vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. 2 Cdon 393/96, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 7/1997, pod pořadovým číslem 54, podle kterého „institut přechodu nájmu je svým charakterem nájmem vnuceným, neboť omezuje pronajímatele – a to ve prospěch taxativně určeného okruhu osob, jež odvozovaly své bydlení od práva nájmu zemřelého nájemce – v právu po smrti dosavadního nájemce byt volně pronajmout.
Z uvedeného je zřejmé, že právní názor odvolacího soudu, který na základě závěru (dovoláním ostatně nezpochybněného), že na žalobce přešlo smrtí V. A., výlučné nájemkyně předmětného bytu, právo nájmu podle ustanovení §706 odst. 1 věty druhé obč. zák., dovodil, že žalobní požadavek na uložení povinnosti žalovanému uzavřít se žalobcem nájemní smlouvu, nemá oporu v právní úpravě, je správný.
Námitka dovolatele, který opodstatněnost uplatněného nároku dovozuje z tvrzené existence naléhavého právního zájmu na uložení povinnosti žalovanému nájemní smlouvu uzavřít, není opodstatněná. Především je nutno konstatovat, že důvodnost žaloby na plnění ve smyslu ustanovení §80 písm. b) o. s. ř. (kterou bezesporu žaloba v dané věci je), není podmíněna naléhavým právním zájmem na straně žalobce, jako je tomu u žaloby určovací (srov. §80 písm. c/ o.s.ř.). Žalobou na plnění lze dle §80 písm. b) o. s. ř. uplatnit, aby bylo rozhodnuto o splnění povinnosti, která vyplývá ze zákona, z právního vztahu nebo z porušení práva. Jak však bylo výše rozebráno, nelze povinnost, o jejíž splnění je v dané věcí žalováno, ze zákona, resp. z právního vztahu v jeho rámci vzniklého, dovodit; tím méně pak může jít o povinnost vyplývající z porušení práva.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu je správné, Nejvyšší soud dovolání žalobce podle §243b odst. 1 části věty za středníkem o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 4, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., a ve věci neúspěšnému žalobci bylo uloženo nahradit žalovanému účelně vynaložené náklady dovolacího řízení. Tyto náklady sestávají z odměny za zastupování účastníka v řízení v jednom stupni - vyjádření k dovolání (§7 písm. d) vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhlášky 49/2001 Sb., dále jen „vyhláška“), snížené podle §18 odst. 1 vyhlášky, tj. ve výši 1. 900.- Kč, a z paušální částky náhrad ve výši 75.- Kč (§13 odst 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášky č. 235/1997; celková výše náhrady nákladů dovolacího řízení, kterou je žalobce povinen zaplatit žalovanému tedy činí 1. 975.- Kč.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá toto vykonatelné soudní rozhodnutí, může se oprávněný domáhat soudního výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 15. ledna 2003
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v.r.
předsedkyně senátu