ECLI:CZ:NS:2003:26.CDO.620.2002.1
sp. zn. 26 Cdo 620/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci žalobců A) A. W. a B) T. W. proti žalované H. S., o zaplacení částky 250.400,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 13 C 246/95, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. října 2000, č. j. 25 Co 305/2000-91, ve spojení s doplňujícím rozsudkem ze dne 10. října 2000, č. j. 25 Co 305/2000-98, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalované společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 7.575,- Kč k rukám advokátky, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 10 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 23. února 2000, č. j. 13 C 246/95-67, zamítl žalobu na zaplacení částky 250.400,- Kč a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu. Z provedených důkazů vzal mimo jiné za zjištěno, že žalobci jako nájemci bytu, sestávajícího původně ze dvou pokojů a kuchyně a nacházejícího se ve druhém patře domu čp. 382 v P., R. ulici 57 (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“, resp. „dům“), provedli na základě stavebního povolení se souhlasem původního vlastníka domu a pronajímatele bytu půdní vestavbu nad předmětným bytem (dále jen „půdní vestavba“), že pronajímatel se nezavázal k úhradě jimi vynaložených nákladů, a že půdní vestavba byla kolaudována rozhodnutím Obvodního úřadu v P. – stavebního úřadu ze dne 23. března 1992. Dále rovněž zjistil, že žalovaná se na základě kupní smlouvy ze dne 17. ledna 1992 stala vlastnicí předmětného domu, že nájemní poměr žalovaných k předmětnému bytu a půdní vestavbě skončil ke dni 31. října 1993, a že žalovaná zaplatila žalobcům částku 250.000,- Kč jako odstupné za menší podlahovou plochu náhradního bytu. Z písemného zznaleckého posudku znalce z obou ekonomika, odvětví ceny a odhady nemovitostí, a z oboru, stavebnictví, odvětví stavby obytné, Ing. arch. V. Ch. a z výpovědi tohoto znalce nakonec zjistil, že k datu kolaudace (ke dni 23. března 1992) půdní vestavby byl předmětný dům zhodnocen vynaloženými náklady žalobců v maximální výši 230.000,- Kč, že stavební práce byly provedeny nekvalitně, že následně musely být jednotlivé stavební prvky půdní vestavby odstraněny, a že za této situace ke dni ukončení nájemního poměru (ke dni 31. října 1993) a ani později předmětný dům nebyl zhodnocen, a to i přes to, že v něm zůstaly i po odstranění půdní vestavby některé stavební prvky. Uplatněný nárok soud prvního stupně posoudil podle §667 odst. 1 věty čtvrté zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy platném znění (dále jen „obč. zák.“), a uzavřel, že nebyl-li podle učiněných skutkových zjištění předmětný dům půdní vestavbou zhodnocen, nemají žalobci ve smyslu citovaného ustanovení nárok na zaplacení žalované částky jako protihodnoty toho, o co se měla zvýšit jeho hodnota.
K odvolání žalobců Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 10. října 2000, č. j. 25 Co 305/2000-91, ve spojení s doplňujícím rozsudkem ze dne 10. října 2000, č. j. 25 Co 305/2000-98, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků a nevyhověl návrhu žalobců na vyslovení přípustnosti dovolání se zdůvodněním, že v dané věci nejde o rozhodnutí zásadního významu po právní stránce ve smyslu §239 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou s účinností od 1. ledna 2001 zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „o.s.ř.“). Podle názoru odvolacího soudu si soud prvního stupně obstaral pro své rozhodnutí úplný skutkový podklad a uplatněný nárok rovněž správně právně posoudil. Odvolací soud se tak ztotožnil se závěrem, že žalobci nemají – ve smyslu §667 odst. 1 věty čtvrté obč. zák. – nárok na protihodnotu toho, o co se měla zvýšit hodnota předmětného domu, neboť podle učiněných skutkových zjištění nebyl dům půdní vestavbou zhodnocen. Současně dovodil, že pro právní závěr, zda se ve smyslu citovaného ustanovení půdní vestavbou zvýšila hodnota domu, jsou rozhodující výsledky dokazování znaleckým posudkem, vypracovaným znalcem z příslušného oboru; naopak kolaudační rozhodnutí nemá v této souvislosti žádnou vypovídací hodnotu, neboť podle názoru odvolacího soudu osvědčuje pouze to, že ze stavebního hlediska je provedená stavba způsobilá pro užívání k účelu, k němuž byla určena.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost opřeli o ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. Na zásadní význam rozhodnutí po právní stránce usuzují z toho, že podle jejich názoru soudy obou stupňů „nesprávně posuzovaly otázku hodnoty stavby – (půdní vestavby bytu) ve vztahu k oprávnění vlastníka ji odstranit bez stavebního povolení … a zaujaly nesprávný právní názor k hodnotě stavby dle znaleckého posudku ve vztahu ke kolaudačnímu rozhodnutí“. Dovolatelé se sice ztotožnili s názorem, že pro právní závěr týkající se zvýšení hodnoty domu budou rozhodující výsledky dokazování znaleckým posudkem, vypracovaným znalcem z příslušného oboru, avšak namítli, že soudy obou stupňů „obsah tohoto znaleckého posudku nehodnotily způsobem, který tomuto důkaznímu prostředku přísluší, převzaly z něho tvrzení, která znalci již nepřísluší a která naopak měl rozhodnout soud podle vlastní úvahy“. V další části dovolání konkretizovali, v čem spatřují nesprávnost postupu soudu při hodnocení důkazu znaleckým posudkem. Poté rovněž namítli, že soud měl při posouzení věci podle §667 odst. 1 věty čtvrté obč. zák. vyjít ve smyslu §135 odst. 2 o.s.ř. „ze správných rozhodnutí stavebního úřadu a pokud nikoli, bylo jeho povinností vyrovnat se v odůvodnění svého rozhodnutí, proč z těchto rozhodnutí nevyšel a dal přednost názoru znalce“; při posuzování otázky zhodnocení stavby měl tedy soud podle názoru dovolatelů vyjít ze stavebního povolení a z kolaudačního rozhodnutí a tudíž z toho, že obytná plocha předmětného bytu se půdní vestavbou rozšířila. Dovolatelé navrhli, aby dovolací soud zrušil jak napadený rozsudek odvolacího soudu, tak i rozsudek soudu prvního stupně, a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
Žalovaná se ve vyjádření k dovolání ztotožnila se skutkovými zjištěními i s právním posouzením věci odvolacím soudem a navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. lednem 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 10. října 2000, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.“).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky povinného advokátního zastoupení dovolatelů (§241 odst. 1 a 2 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Nejde-li o případ vad řízení taxativně uvedených v §237 odst. 1 o.s.ř. – a ty v daném případě nebyly žalobci v dovolání namítány a z obsahu spisu nevyplývají – řídí se přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu ustanoveními §238 odst. 1 písm. b/ a §239 odst. 1 a 2 o.s.ř.
O žádný z případů přípustnosti dovolání uvedených v §238 odst. 1 písm. b/ a §239 odst. 1 o.s.ř. v daném případě nejde, neboť odvolací soud, aniž ve výroku svého potvrzujícího rozsudku vyslovil přípustnost dovolání (naopak návrhu žalobců na vyslovení přípustnosti dovolání nevyhověl), potvrdil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně. Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle §239 odst. 2 o.s.ř.; ostatně žalobci přípustnost svého dovolání o citované ustanovení opřeli.
Podle §239 odst. 2 o.s.ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §239 odst. 2 o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně jen důvod podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř.). Nesprávným právním posouzením věci je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutkové zjištění). O mylnou aplikaci právních předpisů jde tehdy, jestliže soud na správně zjištěný skutkový stav věci aplikoval nesprávný právní předpis, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, či ze skutečností najisto postavených učinil nesprávné právní závěry.
Jelikož ve smyslu §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, či nikoli, relevantní jen právní otázky, na kterých napadené rozhodnutí spočívá, a jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel zpochybnil.
V projednávané věci – jak je patrno z obsahu dovolání – je sice formálně uplatněna výtka nesprávného právního posouzení věci, ve skutečnosti ale dovolatelé brojí proti skutkovým zjištěním, učiněným oběma soudy, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž soudy obou stupňů svá skutková zjištění čerpaly. Podle obsahu jde tedy nikoli o způsobilý dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř., nýbrž o dovolací důvod odpovídající ustanovení §241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř., tj. dovolací důvod, mířící na pochybení soudu při zjišťování skutkového stavu věci, a spočívající v tom, že skutková zjištění a z nich vyplývající skutkový závěr, jenž byl podkladem pro rozhodnutí odvolacího soudu, jsou vadné. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování, jestliže výsledek hodnocení důkazů soudem neodpovídá ustanovení §132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo nebo pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo nebo v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti je logický rozpor, popř. i tehdy jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z §133 až §135 o.s.ř.
Dovolatelé tedy přehlédli, že námitka, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, není způsobilým dovolacím důvodem tam, kde přípustnost dovolání závisí na úvaze dovolacího soudu o tom, zda napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam – jinak řečeno tam, kde závěr o přípustnosti dovolání je závislý na úvaze dovolacího soudu (§239 odst. 2 o.s.ř.).
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani z ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. a proto je podle §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. odmítl (pro nepřípustnost).
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 4, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a 146 odst. 2 věty první /per analogiam/ o.s.ř. a zavázal žalobce, kteří zavinili, že jejich dovolání muselo být odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalované vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokátky. Bylo-li dovolací řízení zahájeno dne 2. února 2001 (podáním dovolání – §82 odst. 1 ve spojení s §243c o.s.ř.), stanoví se odměna za zastupování advokátkou podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších změn a doplňků (srov. část dvanáctou, hlavu první, bod 10. zákona č. 30/2000 Sb.). Přitom dovolací náklady řízení žalované činí 7.500,- Kč (§2 odst. 1, §3 odst. 1 pol. 6. ve spojení s §10 odst. 3, §14 odst. 1 ve spojení s §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších změn a doplňků) a 75,- Kč – náhrada hotových výdajů advokátky, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů) – podle §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 3. dubna 2003
JUDr. Miroslav Ferák, v.r.
předseda senátu