ECLI:CZ:NS:2003:26.CDO.637.2003.1
sp. zn. 26 Cdo 637/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. a JUDr. Blanky Moudré ve věci žalobce města V., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) K. R. a 2) M. R., o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Prachaticích pod sp. zn. 3 C 72/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. listopadu 2002, č. j. 7 Co 2630/2002-45, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. listopadu 2002, č. j. 7 Co 2630/2002-45, vyjma výroku, jímž bylo vysloveno, že rozsudek soudu prvního stupně ve výroku v odstavci II. o zaplacení částky 8.614,- Kč s příslušenstvím zůstává nedotčen, se zrušuje a věc se vrací v tomto rozsahu tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Prachaticích (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 22. července 2002, č. j. 3 C 72/2002-21, přivolil k výpovědi z nájmu „bytu č. 2 o velikosti 1+1 s příslušenstvím, II. kategorie, který se nachází ve V.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“), určil, že nájemní poměr žalovaných k předmětnému bytu skončí uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty, která počne běžet prvním dnem měsíce následujícího po právní moci rozsudku, a uložil žalovaným povinnost byt vyklidit a vyklizený předat žalobci do patnácti dnů od zajištění přístřeší (výrok označený jako I.); současně žalovaným uložil, aby žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku zaplatili společně a nerozdílně částku 8.614,- Kč s tam uvedeným poplatkem z prodlení (výrok označený jako II.). V návaznosti na rozhodnutí ve věci samé rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok označený jako III.).
K odvolání žalovaných Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací rozsudkem ze dne 27. listopadu 2002, č. j. 7 Co 2630/2002-45, citovaný rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výrocích označených jako I. a III. tak, že přivolil k výpovědi z nájmu bytu, určil, že nájemní poměr skončí uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty, která počne běžet prvního dne kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku, žalovaným uložil povinnost byt vyklidit do patnácti dnů po zajištění náhradního bytu a zavázal je k náhradě prvostupňových nákladů řízení žalobci. Současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků a vyslovil, že ve výroku označeném jako II. o zaplacení částky 8.614,- Kč s příslušenstvím zůstává rozsudek soudu prvního stupně nedotčen.
Na základě zjištění, že žalovaní (nájemci předmětného bytu) nezaplatili žalobci (pronajímateli bytu) nájemné za období od června 2000 do května 2001 a nedoplatek za služby za léta 2000 a 2001, soudy obou stupňů mimo jiné dovodily, že je naplněn důvod výpovědi z nájmu bytu podle §711 odst. 1 písm. d/ zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy platném znění (dále jen „obč. zák.“). Proto k výpovědi z nájmu bytu přivolily. Soud prvního stupně vázal vyklizovací povinnost žalovaných z bytu na zajištění pouhého přístřeší (§712 odst. 5 věta první obč. zák.); vyšel přitom ze zjištění, že „druhá žalovaná, které byly nezletilé děti svěřeny do péče, se spolu s těmito dětmi z předmětného bytu odstěhovala, žalovaný užívá předmětný byt sám“. Naproti tomu odvolací soud – po doplnění dokazování v odvolacím řízení doplňujícím výslechem žalovaných – vzal v tomto ohledu za zjištěno, že „od června 2002 v předmětném bytě bydlí i žalovaná s nezletilými dětmi … , že žalovaní pečují o tři nezletilé děti útlého věku, jinou možnost bydlení nemají … a dluh na nájemném byl důsledkem jejich tehdejších sociálních a majetkových poměrů“; proto vyklizovací povinnost žalovaných podmínil zajištěním náhradního bytu (podle §712 odst. 5 věty druhé obč. zák.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které směřuje proti měnícímu výroku o bytové náhradě. Přípustnost dovolání opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“), a uplatnil v něm – s přihlédnutím k jeho obsahu (§41 odst. 2 o.s.ř.) – dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a/ a b/, odst. 3 o.s.ř. V dovolání především namítl, že mu odvolací soud neumožnil vyjádřit se k tvrzení žalovaných, že žalovaná i s nezletilými dětmi bydlí od června 2002 v předmětném bytě. Současně – s poukazem na ustanovení §120 odst. 2 o.s.ř. – odvolacímu soudu vytkl, že si pravdivost uvedeného tvrzení neověřil dalšími důkazy. Podle názoru žalobce měl odvolací soud vzhledem k tomuto tvrzení žalovaných rozsudek soudu prvního stupně zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení. Námitkou, že žalovaná je i s nezletilými dětmi ubytována na ubytovně firmy S. A., kde na pokoji č. 31 žije s druhem E. V., a že ani žalovaný se v předmětném bytě nezdržuje, zpochybnil správnost skutkových zjištění, na jejichž základě odvolací soud žalovaným přisoudil (podle §712 odst. 5 věty druhé obč. zák.) vyšší formu bytové náhrady v podobě náhradního bytu. Nakonec namítl, že s ohledem na nesprávná skutková zjištění neobstojí ani výrok přisuzující žalovaným bytovou náhradu ve formě náhradního bytu. Navrhl, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele ve smyslu §241 odst. 1 a odst. 2 o.s.ř.
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
I když v dané věci odvolací soud, který správně přezkoumal prvostupňový rozsudek ve všech jeho výrocích týkajících se přivolení k výpovědi z nájmu bytu (§212 odst. 1 písm. d/ o.s.ř.), formuloval výrok svého rozsudku tak, jakoby napadený rozsudek soudu prvního stupně měnil v této části v celém rozsahu, ve skutečnosti – jak plyne z porovnání obsahu jednotlivých výroků napadeného rozsudku s rozsudkem soudu prvního stupně – změnil jen výrok o bytové náhradě pro žalované, tj. výrok, proti němuž dovolání směřuje. Přípustnost dovolání proti tomuto měnícímu výroku vyplývá z ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., neboť zde bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (po změnách, které byly v občanském zákoníku provedeny zákonem č. 509/1991 Sb., je rovněž rozhodování soudů o bytové náhradě rozhodováním ve věci samé – srov. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1993, pod pořadovým číslem 28). Naproti tomu ve výrocích o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, o určení data skončení nájemního poměru a o vyklizovací povinnosti žalovaných, tj. ve výrocích, jež nebyly dovoláním napadeny, je rozsudek odvolacího soudu ve srovnání s rozsudkem soudu prvního stupně obsahově shodný, tedy ve skutečnosti potvrzující. I když z pohledu ustanovení §242 odst. 2 písm. d/ o.s.ř. jde o spor, v němž určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky vyplývá z právního předpisu, nebyl dovolací soud oprávněn přezkoumat věcnou správnost uvedených výroků už proto, že nebyly dovoláním napadeny. Propojení výroku rozsudku odvolacího soudu, proti němuž dovolání přípustné je, s výrokem, který není přípustno zkoumat, se při rozhodnutí o dovolání projevuje toliko v tom, že shledá-li soud důvody pro zrušení přezkoumávaného výroku, zruší současně i výrok, jehož sepětí se zkoumaným výrokem vymezuje právě ustanovení §242 odst. 2 písm. d/ o.s.ř. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. června 1997, sp. zn. 2 Cdon 1493/96, uveřejněný pod č. 87 v sešitě č. 11 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura).
Napadený rozsudek byl proto podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. přezkoumán v jeho měnícím výroku o věci samé (ve výroku o formě bytové náhrady pro žalované). Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám vyjmenovaným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Zatímco vady podle §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř. se z obsahu spisu nepodávají, je řízení postiženo vadou ve smyslu §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř., tedy vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
V rozsudku ze dne 24. března 1999, sp. zn. 21 Cdo 1901/98, uveřejněném pod č. 30 v sešitě č. 5 z roku 2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud České republiky dovodil právní závěr, že je-li ke správnému rozhodnutí o věci samé zapotřebí podstatných (pro rozhodnutí zásadně významných) skutkových zjištění, která neučinil soud prvního stupně, popřípadě která tento soud učinil, ale vzhledem k nesprávnému právnímu názoru, který zaujal, na nich své rozhodnutí nezaložil, nejsou podmínky ani pro potvrzení, ani pro změnu rozhodnutí soudu prvního stupně; odvolací soud proto rozhodnutí zruší a věc vrátí soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Z odůvodnění citovaného rozsudku vyplývá, že podmínky pro potvrzení ani pro změnu rozhodnutí soudu prvního stupně nejsou dány mimo jiné tehdy, jestliže právní posouzení věci soudem prvního stupně je nesprávné a její správné právní posouzení vyžaduje další skutková zjištění, která odvolací soud sám nemůže učinit. Tak je tomu nejen v případě, kdy je zapotřebí rozsáhlejšího doplnění dokazování, které nelze provést bez průtahů (§213 odst. 2 o. s. ř.), ale i tehdy, jestliže se má doplnění dokazování týkat podstatných skutečností (výsledkem doplnění dokazování by měla být zásadní skutková zjištění, která rozhodujícím způsobem ovlivní právní posouzení věci). Nedostatek rozhodujících (pro správné rozhodnutí zásadně významných) skutkových zjištění nemůže odvolací soud nahradit vlastním doplněním dokazování (možnost odvolacího soudu doplnit dokazování má své meze dané tím, že základem odvolacího řízení je přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně), ale ani tím, že tato skutková zjištění převezme z rozhodnutí soudu prvního stupně, který je učinil přesto, že vzhledem k (nesprávnému) právnímu názoru, který zaujal, na nich své rozhodnutí nezaložil (z hlediska jeho právního posouzení nebyla tato skutková zjištění významná a významnými se stala až z pohledu právního názoru odvolacího soudu). Tímto postupem – pokud by vyústil ve změnu rozhodnutí soudu prvního stupně – by odvolací soud porušil zásadu dvouinstančnosti občanského soudního řízení, neboť by účastníkům odepřel možnost přezkumu správnosti nových, popřípadě – z pohledu soudu prvního stupně – dosud bezvýznamných (z hlediska právního posouzení věci odvolacím soudem ovšem rozhodujících) skutkových zjištění na základě jejich odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně, a rozhodnutí odvolacího soudu, na těchto skutkových zjištěních založené, by ve svých důsledcích bylo rozhodnutím vydaným v jediném stupni. Přitom nedodržení zásady dvouinstančnosti občanského soudního řízení zároveň představuje porušení stanoveného postupu, kterým se každý může domáhat svého práva u nezávislého a nestranného soudu ve smyslu ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, vyhlášené usnesením předsednictva České národní rady ze dne 16. 12. 1992 jako součást ústavního pořádku České republiky a uveřejněné pod č. 2/1993 Sb., a významně tak zasahuje do práva na soudní ochranu garantovaného touto ústavněprávní normou. V této souvislosti lze poukázat na nález Ústavního soudu ze dne 24. září 1998, sp. zn. III. ÚS 139/98, uveřejněný pod č. 106 ve svazku 12, ročník 1998 - III. díl Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky, v jehož odůvodnění Ústavní soud mimo jiné uvedl, že „změna právního náhledu odvolacího soudu je ... důvodem kasačního rozhodnutí odvolacího soudu, přičemž z hlediska ústavněprávního se tím účastníkům otevírá možnost uplatnění práva vyjádřit se k němu, případně i předložit nové důkazy, které z pohledu dosavadního nebyly relevantní“. Obdobně vyznívají i závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 11. prosince 1997, sp. zn. IV. ÚS 218/95, uveřejněného pod č. 160 ve svazku 9, ročník 1997 - III. díl Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky, a rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. října 1998, sp. zn. 26 Cdo 540/98, uveřejněného pod č. 41 v sešitě č. 7 z roku 1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (citované rozhodnutí bylo uveřejněno rovněž pod č. 8 v sešitě č. 1 z roku 1999 časopisu Soudní judikatura).
V posuzovaném případě soud prvního stupně z účastnických výpovědí žalovaných zjistil, že „druhá žalovaná, které byly nezletilé děti svěřeny do péče, se spolu s těmito dětmi z předmětného bytu odstěhovala, žalovaný užívá předmětný byt sám“. Na základě těchto skutkových zjištění podmínil vyklizovací povinnost žalovaných z předmětného bytu podle §712 odst. 5 věty první obč. zák. zajištěním pouhého přístřeší; otázkou bytové náhrady podle §712 odst. 5 věty druhé obč. zák. se za této důkazní situace již nezabýval. Naproti tomu odvolací soud – poté, co dokazování ve shora uvedeném rozsahu, tj. ohledně pro danou věc podstatných skutečností, doplnil – předně dovodil, že v daném případě jde o rodinu s nezletilými dětmi, a že jsou dány rovněž důvody zvláštního zřetele hodné, a poté uzavřel, že žalovaným náleží bytová náhrada ve formě náhradního bytu (ve smyslu §712 odst. 5 věty druhé obč. zák.).
Z řečeného vyplývá, že ke zjištění okolností potřebných pro přisouzení vyšší formy bytové náhrady (náhradního bytu) ve smyslu §712 odst. 5 věty druhé obč. zák. bylo zapotřebí dokazování – podstatným způsobem – doplnit (doplňujícím výslechem žalovaných ohledně skutečností významných pro posouzení věci podle citovaného ustanovení). Nemohlo-li být z již naznačených důvodů dokazování doplněno až v odvolacím řízení, nebyly – jak vyplývá z výše uvedeného – podmínky ani pro potvrzení, ani pro změnu rozsudku soudu prvního stupně. Odvolací soud měl proto tento rozsudek podle ustanovení §221 odst. 1 věty první o.s.ř. z důvodů uvedených v §221 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení za účelem provedení dalších důkazů. Pokud tak nepostupoval a naopak provedl dokazování ohledně skutečností významných pro posouzení věci podle §712 odst. 5 věty druhé obč. zák. a poté rozsudek soudu prvního stupně v naznačeném směru změnil, odepřel žalobci možnost nechat správnost dalších skutkových zjištění přezkoumat odvolacím soudem na základě jeho odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Tím zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu §241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř.
Protože rozsudek odvolacího soudu není správný, Nejvyšší soud České republiky jej – aniž se zabýval dalšími námitkami dovolatele podřazenými dovolacím důvodům podle §241a odst. 2 písm. b/, odst. 3 o.s.ř. – zrušil (§243b odst. 2 část věty za středníkem o.s.ř.) a podle §243b odst. 3 věty první o.s.ř. vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
V novém rozhodnutí o věci soud rozhodne nejen o nákladech dalšího řízení, ale znovu i o nákladech řízení původního, tedy i řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. července 2003
JUDr. Miroslav F e r á k , v.r.
předseda senátu