ECLI:CZ:NS:2003:26.CDO.644.2003.1
sp. zn. 26 Cdo 644/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. a JUDr. Blanky Moudré ve věci žalobce M. K., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) M. č. P. 20, zastoupené advokátem, 2) M. D. a 3) V. D., zastoupeným advokátem, o určení délky nájemního vztahu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 12 C 66/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. října 2002, č.j. 14 Co 315/02-74, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 9 (soud prvního stupně) – poté, co jeho v pořadí první (zamítavý) rozsudek ze dne 24. července 2001, č. j. 12 C 66/2001-21, byl k odvolání žalobce usnesením Městského soudu v Praze (odvolacího soudu) ze dne 6. prosince 2001, č. j. 14 Co 323/01-37, zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení – rozsudkem ze dne 17. června 2002, č. j. 12 C 66/2001-56, zamítl žalobu na určení, že „nájemní poměr, který vznikl na základě nájemní smlouvy uzavřené mezi žalobcem a 1.) žalovaným dne 28.7.1994, jehož předmětem je byt č.2 v O. ulici čp. 407, I. podlaží, o velikosti 1+1, I. kategorie (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“), byl uzavřen na dobu neurčitou s účinností od 1.8.1994“. Současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalobce odvolací soud rozsudkem ze dne 17. října 2002, č. j. 14 Co 315/02-74, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (s tím, že žalobce je povinen zaplatit náklady řízení ve vztahu k prvnímu žalovanému k rukám advokáta, ve vztahu k druhému a třetímu žalovanému k rukám advokáta) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Soudy obou stupňů vzaly z provedených důkazů mimo jiné za zjištěno, že dne 28. června 1994 vydala první žalovaná rozhodnutí, kterým přidělila žalobci předmětný byt s doporučením uzavřít nájemní smlouvu na dobu pěti let s možností dalšího prodloužení, že dne 28. července 1994 byla mezi žalobcem a první žalovanou uzavřena ohledně předmětného bytu řádná nájemní smlouva na dobu určitou od 1. srpna 1994 do 31. července 1999 (dále jen „nájemní smlouva“), a že na základě kupní smlouvy ze dne 10. listopadu 2000 se stali žalovaní ad 2) a 3) vlastníky domu, v němž se nachází předmětný byt (dále jen „předmětný dům“, resp. „dům“). Současně zjistily, že po zakoupení domu žalovaní ad 2) a 3) nabídli žalobci uzavření nájemní smlouvu na dobu určitou. Odvolací soud – na rozdíl od soudu prvního stupně – především dovodil, že žalobce má na požadovaném určení naléhavý právní zájem ve smyslu §80 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. Přesto však – stejně jako soud prvního stupně – žalobě nevyhověl se zdůvodněním, že žalobce s přihlédnutím k uvedeným skutkovým zjištěním neprokázal, že ohledně předmětného bytu uzavřel s první žalovanou nájemní smlouvu na dobu neurčitou.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Jeho přípustnost opřel o ustanovení „§237 odst. 1 o.s.ř.“ a uvedl, že „odvolací soud připustil možnost podání dovolání …“. V dovolání namítl, že napadené rozhodnutí „spočívá na nesprávném právním posouzení věci“ a „vychází ze skutkových zjištění, která nemají v podstatné části oporu v provedeném dokazování“; přitom odkázal na ustanovení „§241 odst. 3 písm. c) a d) OSŘ“. Podle názoru dovolatele odvolací soud „pouze převzal z důkazního řízení provedeného před soudem nalézacím skutková tvrzení svědčící žalovaným“ a naopak pominul jeho námitky, týkající se okolností uzavření nájemní smlouvy a rozhodnutí Místního úřadu P. – H. ze dne 28. června 1994. Zde uvedl, že soudu předložil „originál listiny rozhodnutí Místního úřadu P.-H. z 28.6.1994, z něhož je patrno, že mu byl přidělen předmětný byt … na dobu neurčitou“, přičemž „odvolací soud se však s tímto zásadním důkazem nevypořádal, nezabýval se jím a ani jinak jej k svému rozhodnutí nepoužil“. V další části dovolání konkretizoval, v čem spatřuje nesprávnost postupu soudu při hodnocení jednotlivých důkazů. V neposlední řadě odvolacímu soudu vytkl, že ve věci bylo rozhodnuto, aniž byly provedeny právně významné a jím navržené důkazy. Navrhl, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Vzhledem k obsahu dovolání považuje Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) především za potřebné zdůraznit, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno po řízení provedeném podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (jiný postup přechodná ustanovení zákona č. 30/2000 Sb. odvolacímu soudu neumožňovala, bylo-li rozhodnutí soudu prvního stupně /v pořadí druhé/ vydáno až dne 17. června 2002 – srov. část dvanáctou, hlavu první, bod 1 a bod 15 zákona č. 30/2000 Sb.), a že za této situace dovolací soud dovolání projednal a o něm rozhodl rovněž podle občanského soudního řádu, ve znění od 1. ledna 2001 – dále opět jen „o.s.ř.“.
Nejvyšší soud především shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a odst. 2 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné, neboť soud prvního stupně svým druhým rozsudkem nerozhodl jinak než v dřívějším (zrušeném) rozsudku (v obou případech šlo o zamítavé rozsudky).
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. K tvrzení dovolatele, že „odvolací soud připustil možnost podání dovolání …“, dovolací soud připomíná, že podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb., odvolací soud – na rozdíl od předchozí právní úpravy – dovolání nepřipouští a ani v dané věci nepřipustil; v písemném vyhotovení napadeného rozsudku účastníky pouze poučil ve smyslu §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.). Dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř. může být totiž použit jen tehdy, je-li dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm. a/ a b/ o.s.ř. (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu §238 odst. 2 a §238a odst. 2 o.s.ř.). Přitom nesprávným právním posouzením věci je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutkové zjištění). O mylnou aplikaci právních předpisů jde tehdy, jestliže soud na správně zjištěný skutkový stav věci aplikoval nesprávný právní předpis, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, či ze skutečností najisto postavených učinil nesprávné právní závěry.
Jelikož ve smyslu §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, či nikoli, relevantní jen právní otázky, na kterých napadené rozhodnutí spočívá, a jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel zpochybnil.
V projednávané věci – jak je patrno z obsahu dovolání – je sice formálně uplatněna rovněž výtka nesprávného právního posouzení věci, ve skutečnosti ale dovolatel brojí pouze proti skutkovým zjištěním, učiněným oběma soudy, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž soudy obou stupňů svá skutková zjištění čerpaly. Podle obsahu jde tedy nikoli o způsobilý dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., nýbrž o dovolací důvod odpovídající ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř., tj. dovolací důvod, mířící na pochybení soudu při zjišťování skutkového stavu věci, a spočívající v tom, že skutková zjištění a z nich vyplývající skutkový závěr, jenž byl podkladem pro rozhodnutí odvolacího soudu, jsou vadné. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování, jestliže výsledek hodnocení důkazů soudem neodpovídá ustanovení §132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo nebo pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo nebo v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti je logický rozpor, popř. i tehdy jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z §133 až §135 o.s.ř.
Dovolatelé tedy přehlédli, že námitka, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, není způsobilým dovolacím důvodem tam, kde přípustnost dovolání závisí na úvaze dovolacího soudu o tom, zda napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam – jinak řečeno tam, kde závěr o přípustnosti dovolání je závislý na úvaze dovolacího soudu (§239 odst. 2 o.s.ř.).
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani z ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. a proto je podle §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. odmítl (pro nepřípustnost).
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. s přihlédnutím k tomu, že žalovaným nevzešly v dovolacím řízení prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měli proti dovolateli právo.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. července 2003
JUDr. Miroslav F e r á k , v.r.
předseda senátu