ECLI:CZ:NS:2003:26.CDO.654.2003.1
sp. zn. 26 Cdo 654/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Blanky Moudré ve věci žalobce města P., proti žalovanému A. F., zastoupenému advokátkou, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 13 C 54/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. října 2002, č. j. 26 Co 303/2002-81, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Příbrami (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 7. 5. 2002, č. j. 13 C 54/2001-67 (poté, co jeho zamítavý rozsudek ze dne 26. 6. 2001, č. j. 13 C 54/2001-22, byl k odvolání žalobce zrušen usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 5. 12. 2001, č. j. 26 Co 449/2001-39), zamítl žalobu na přivolení k výpovědi z nájmu žalovaného k bytu č. 15, I. kategorie, o velikosti 1+0, sestávajícího z jednoho pokoje a příslušenství, ve 4. patře domu č.p. 492 v P. (dále „předmětný byt“) a rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 23. 10. 2002, č. j. 26 Co 303/2002-81, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně, že výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d) obč. zák. (přenechání bytu do podnájmu bez souhlasu pronajímatele) není dán. Podle názoru odvolacího soudu žalovaný neporušil svoji povinnost nájemce, neboť podnájem předmětného bytu sjednala jeho matka, a v řízení nebylo prokázáno, že by o něm žalovaný věděl a že by jej schvaloval. Pokud jde o druhý z výpovědních důvodů podle §711 odst. 1 písm. h) obč. zák., odvolací soud konstatoval, že jeho uplatnění vůči žalovanému by bylo „příliš tvrdým opatřením, které by případně mohlo být v rozporu s dobrými mravy (§3 obč. zák.)“; poukázal přitom na věk žalovaného, který „z určité nerozvážnosti (aniž by si uvědomoval zákonné důsledky) dával přednost dočasnému bydlení u své přítelkyně“, jakož i na to, že žalobce pronajímá řadu bytů, a že by pro něho „rozhodujícím“ výpovědním důvodem bylo neplacení nájemného, nikoliv dočasné neužívání bytu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a v němž uplatněné dovolací důvody označil odkazem na ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Namítá, že v řízení „nebylo postupováno v souladu s ust. §120 OSŘ, nebyly zjišťovány okolnosti, rozhodné pro posouzení věci, přestože byly tvrzeny a k jejich prokázání byly nabídnuty důkazy“, a poukazuje na to, že v řízení bylo prokázáno, že žalovaný věděl o podnájmu předmětného bytu. Vyjadřuje též nesouhlas se zamítnutím žaloby na přivolení k výpovědi z důvodu podle §711 odst. 1 písm. h) obč. zák., a v této souvislosti namítá, že žalovaný – jako osoba způsobilá k právním úkonům - si musel uvědomovat důsledky svého jednání. Dovolatel má zato, že se odvolací soud „nevypořádal správně s výsledky dokazování, rozhodl na základě neúplných skutkových zjištění a dospěl k nesprávnému právnímu názoru“. Navrhl, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za kterého jedná osoba s právnickým vzděláním (§21b a 241 o. s. ř.), se nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. Ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. přípustnost dovolání nezakládá, jelikož soud prvního stupně rozhodl ve svém rozsudku, potvrzeném napadeným rozsudkem odvolacího soudu, stejně, jako ve svém prvním rozsudku, tj. žalobu na přivolení k výpovědi zamítl.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.
V projednávané věci – jak je patrno z obsahu dovolání – je výtka nesprávnosti právního posouzení věci založena na kritice správnosti (úplnosti) skutkových zjištění, resp. hodnocení důkazů. Dovolatel tu však přehlíží, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže změnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. - přípustné (§241a odst. 3 o. s. ř.). V případě, že je přípustnost dovolání teprve zvažována (podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.
Jestliže tedy v souzené věci dovolatel zpochybňuje závěr odvolacího soudu o neexistenci výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. d) obč. zák. poukazem na to, že v řízení byly prokázány skutkové okolnosti, tento výpovědní důvod naplňující, nelze na tomto odlišném skutkovém základu dovodit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. To platí i pokud jde o okolnosti, které vedly odvolací soud k zamítnutí žaloby na přivolení k výpovědi z důvodu podle §711 odst. 1 písm. h) obč. zák. Pokud pak dovolatel z postupu soudu při provádění dokazování dovozuje existenci tzv. jiné vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.), je třeba uvést, že k takovýmto vadám (jakož i k vadám uvedeným v §229 odst. 3 o. s. ř.) dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné; samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., nezakládají.
Se zřetelem k výše uvedenému je třeba učinit závěr, že dovolání není podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné. Za tohoto stavu dovolací soud dovolání žalobce podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1, §146 odst. 3, §151 odst. 1 o. s. ř. a o skutečnost, že žalovanému nevznikly (dle obsahu spisu) prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by měl vůči žalobci právo.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. srpna 2003
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu