ECLI:CZ:NS:2003:26.CDO.694.2001.1
sp. zn. 26 Cdo 694/2001
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Miroslava Feráka v právní věci žalobce MUDr. H. V., zastoupeného advokátkou, proti žalovaným 1) L. H. a 2) V. H., oběma zastoupeným JUDr. A., o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 7 C 52/98, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. prosince 2000, č. j. 39 Co 234/2000, 39 Co 235/2000-131, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. prosince 2000, č. j. 39 Co 234/2000, 39 Co 235/2000-131, se zrušuje a věc se tomuto soudu vrací k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 18. ledna 2000, č. j. 7 C 52/98 - 101, ve znění opravného usnesení ze dne 10. dubna 2000, č. j. 7 C 52/98 - 108, přivolil k výpovědi z nájmu bytu o velikosti 1+1, IV. kategorie v 1. poschodí, nacházejícího se vlevo od schodiště domu č.p. 872 v P. 5 (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“), kterou dal žalobce žalovaným, určil, že tříměsíční výpovědní lhůta počne běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku, žalovaným uložil povinnost předmětný byt vyklidit a vyklizený odevzdat žalobci do patnácti dnů po uplynutí výpovědní lhůty, a rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně na základě učiněného skutkového zjištění dospěl k závěru, že žalobce je vlastníkem domu na adrese P. 5 a pronajímatelem předmětného bytu, že žalovaným k předmětnému bytu svědčí právo nájmu, že výpovědní důvody podle §711 odst. 1 písm. d/ a h/ zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném v době dání výpovědi z nájmu bytu (dále jen obč. zák), uplatněné žalobcem ve výpovědi z nájmu bytu, jsou naplněny. Otázku existence nájemního vztahu žalovaných k bytu považoval soud prvního stupně za nespornou ve smyslu §120 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění platném v době rozhodování soudu (dále jen „o. s. ř.“), nepřímo potvrzovanou zjištěním, že původní uživatelkou bytu byla matka prvního žalovaného R. R., že první žalovaný dne 8. 8. 1991 požádal tehdejší Obvodní národní výbor v P. 5 o přechod užívacího práva k bytu po své matce na sebe, že Obvodní národní výbor v P. 5 vzal na vědomí, že se první žalovaný stal uživatelem bytu a že od 1. 9. 1991 je v bytě evidován jako jeho uživatel první žalovaný a jako spolubydlící druhá žalovaná a jejich dcery E. a Ž.
K odvolání žalovaných Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 18. prosince 2000, č. j. 39 Co 234/2000, 39 Co 235/2000 - 131, rozsudek soudu prvního stupně (ve znění jeho opravného usnesení) změnil tak, že žalobu zamítl, a rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů.
Odvolací soud doplnil dokazování výslechem svědkyně R. R. a zopakoval důkaz výslechem prvního žalovaného. Na rozdíl od soudu prvního stupně, který dovodil, že žalovaným svědčí k bytu právo nájmu, však dospěl k závěru, že tomu tak není. Vzal za zjištěné, že matka prvního žalovaného žila se svou rodinou v bytě přibližně po dobu 45 let, že její syn - první žalovaný po odchodu z domova bydlel až do roku 1991 se svou rodinou ve služebním bytě ve Z., že se i s rodinou v měsíci dubnu 1991 přistěhoval za svou matkou do předmětného bytu, že následně se matka odstěhovala na chatu do V. na dobu, než si první žalovaný s rodinou najdou jiné bydlení, a že i poté s rodinou žalovaných žila společně o víkendech na chatě, kam za ní dojížděli, že se po několika letech vrátila zpět do předmětného bytu. Odvolací soud předně konstatoval, že ve smyslu §120 odst. 4 o. s. ř. lze ze shodných tvrzení účastníků činit pouze skutková zjištění, a nikoli závěry o existenci práva nebo právního vztahu, jak to nesprávně učinil soud prvního stupně ve vztahu k existenci práva nájmu žalovaných k předmětnému bytu. Dále zdůraznil, že ke vzniku práva osobního užívání bytu v důsledku smrti či trvalého opuštění společné domácnosti dosavadním uživatelem dochází ze zákona (§179 odst. 1 věta první, §181 zákona číslo 40/1964 Sb., občanský zákoník ve znění do 31.12.1991 - dále opět jen „obč. zák.“) splněním zákonem předpokládaných podmínek, nikoli úkonem vlastníka (správce) domu. Protože podle odvolacího soudu matka prvního žalovaného neopustila trvale společnou domácnost, kterou vedla s rodinou prvního žalovaného, nedošlo k přechodu užívacího práva k bytu na žalované. I kdyby tomu tak bylo, stali by se společnými uživateli vedle žalovaných také jejich dvě dcery (§179 odst. 1 věta první obč. zák.).
Proti tomuto rozsudku žalobce podal dovolání, jehož přípustnost opřel o §238 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění platném do 31. 12. 2000 (dále opět jen „o. s. ř.“), a uplatnil v něm dovolací důvody podle §241 odst. 3 písm. c/ a d/ o. s. ř. Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. c/ o. s. ř. odvolacímu soudu vytkl, že pominul při rozhodování závažné skutečnosti, které za řízení vyšly najevo, a to přihlášení R. R. k trvalému pobytu ve V. v měsíci srpnu 1991, žádost prvního žalovaného o přechod užívacího práva k předmětnému bytu, dohodu o užívání bytu, uzavřenou mezi Bytovým podnikem P. 5 a prvním žalovaným dne 16. 8. 1991 a evidenční list ze dne 16. 8. 1991. Ve světle těchto skutečností se pak podle dovolatele výpověď svědkyně R. a prvního žalovaného stran existence jejich společné domácnosti jeví jako účelové. V rámci použitého dovolacího důvodu podle §241 odst. 1 písm. d/ o. s. ř. dovolatel namítl, že právní závěr odvolacího soudu o neexistenci nájemního vztahu žalovaných k předmětnému bytu od roku 1991 je nesprávný. Závěrem navrhl rozsudek odvolacího soudu zrušit a věc mu vrátit k novému řízení a rozhodnutí.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. lednem 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo - li napadené rozhodnutí vydáno dne 18. prosince 2000, dovolací soud dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněným subjektem - účastníkem řízení, za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§240 odst. 1 o. s. ř., §241 odst. 1 a 2 o. s. ř.) shledal dovolání přípustným podle §238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout vždy k tzv. zmatečnostním vadám řízení uvedeným v §237 odst. 1 o. s. ř., a v případě přípustného dovolání i k jiným vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i když dovolatel jejich existenci prostřednictvím dovolacích důvodů podle §241 odst. 3 písm. a/ a b/ o. s. ř. nenamítal. Zatímco zmatečnostní vady z obsahu spisu nevyplývají, je řízení zatíženo vadou ve smyslu §241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř., která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
V rozsudku ze dne 24. 3. 1999, sp. zn. 21 Cdo 1901/98, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2000, pod pořadovým číslem 30, vyslovil Nejvyšší soud České republiky názor, že podmínky pro potvrzení ani pro změnu rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem nejsou dány mimo jiné tehdy, jestliže správné právní posouzení věci vyžaduje další skutková zjištění, která odvolací soud sám nemůže učinit. Tak je tomu nejen v případě, kdy je zapotřebí rozsáhlejšího doplnění dokazování, které nelze provést bez průtahů (§213 odst. 2 o. s. ř.), ale i tehdy, jestliže se má doplnění dokazování týkat podstatných skutečností (výsledkem doplnění dokazování by měla být zásadní skutková zjištění, která rozhodujícím způsobem ovlivní právní posouzení věci). Nedostatek rozhodujících (pro správné rozhodnutí zásadně významných) skutkových zjištění nemůže odvolací soud nahradit vlastním doplněním dokazování (možnost odvolacího soudu doplnit dokazování má své meze dané tím, že základem odvolacího řízení je přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně). Tímto postupem - pokud by vyústil ve změnu rozhodnutí soudu prvního stupně - by odvolací soud porušil zásadu dvouinstančnosti občanského soudního řízení, neboť by účastníkům odepřel možnost přezkumu správnosti nových, popřípadě – z pohledu soudu prvního stupně – dosud bezvýznamných (z hlediska právního posouzení věci odvolacím soudem ovšem rozhodujících) skutkových zjištění na základě jejich odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně, a rozhodnutí odvolacího soudu, na těchto skutkových zjištěních založené, by ve svých důsledcích bylo rozhodnutím vydaným v jediném stupni. Přitom nedodržení zásady dvouinstančnosti občanského soudního řízení zároveň představuje porušení stanoveného postupu, kterým se každý může domáhat svého práva u nezávislého a nestranného soudu ve smyslu ustanovení §36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, vyhlášené usnesením předsednictva České národní rady ze dne 16. 12. 1992 jako součást ústavního pořádku České republiky a uveřejněné pod č. 2/1993 Sb. Dovolací soud nemá důvod se od citovaného právního názoru odchylovat. V této souvislosti lze též poukázat na nález Ústavního soudu ze dne 24. září 1998, sp. zn. III. ÚS 139/89, uveřejněný pod č. 106 ve svazku 12, ročník 1998 (III. Díl Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky), v jehož odůvodnění Ústavní soud mimo jiné uvedl, že „změna právního náhledu odvolacího soudu je…..důvodem kasačního rozhodnutí odvolacího soudu, přičemž z hlediska ústavněprávního se tím účastníkům otevírá možnost uplatnění práva vyjádřit se k němu, případně i předložit nové důkazy, které z pohledu dosavadního nebyly relevantní“ (obdobně také nález Ústavního soudu ze dne 11. 12. 1997, sp. zn. IV. ÚS 218/95, uveřejněný pod č. 160 ve svazku 9, ročník 1997 - III. díl Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky, a rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. 10. 1998, sp. zn. 26 Cdo 540/98, uveřejněný pod č. 41 v sešitě č. 7 z roku 1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V posuzovaném případě spočívalo rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci přivolení k výpovědi z nájmu bytu mimo jiné na vysloveném právním názoru, že „žalovaným svědčí ke spornému bytu právo nájmu, což potvrzují nepřímo i evidenční listy“. K tomuto závěru dospěl soud prvního stupně poté, co shledal, že „otázka existence nájemního vztahu mezi účastníky nebyla sporována (srov. ust. §120 odst. 4 o.s. ř.)“. Nato se zabýval naplněností uplatněných výpovědních důvodů. Soud prvního stupně se ale přitom vůbec nezabýval otázkou, zda byly splněny zákonné předpoklady pro přechod užívacího práva k bytu podle §179 odst. 1 a §181 obč. zák. Naproti tomu odvolací soud zaměřil dokazování, které sám provedl, právě ke skutkovým okolnostem, jež byly (jak se uvádí v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu) podstatné pro jeho závěr, že právo osobního užívání k bytu z matky prvního žalovaného R. R. na žalované nepřešlo, a že se tak žalovaní nestali ani společnými nájemci bytu ve smyslu §871 odst. 1 občanského zákoníku, ve znění novely účinné ode dne 1. 1. 1992.
Jak z výše uvedeného výkladu vyplývá, nebyly za této situace podmínky ani pro potvrzení ani pro změnu rozsudku soudu prvního stupně a odvolací soud měl proto tento rozsudek podle §221 odst. 1 věty první o. s. ř. zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení za účelem provedení dalších důkazů (a se závazným právním názorem na otázku zákonných předpokladů přechodu práva osobního užívání bytu). Pokud tak nepostupoval a naopak provedl dokazování ohledně skutečností významných pro posouzení věci a poté rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl, odepřel žalobci možnost nechat správnost dalších skutkových zjištění přezkoumat odvolacím soudem na základě jeho odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Tím zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu §241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř.
Protože rozsudek odvolacího soudu není správný, Nejvyšší soud České republiky jej, aniž se zabýval námitkami dovolatele uplatněnými v rámci dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. c/ a d/ o. s. ř., zrušil a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 1 část věty za středníkem, odst. 2 věta první o. s. ř.).
V novém rozhodnutí soud rozhodne nejen o nákladech dalšího řízení, ale znovu i o nákladech řízení původního včetně dovolacího řízení (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. ledna 2003
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu