ECLI:CZ:NS:2003:26.CDO.733.2002.1
sp. zn. 26 Cdo 733/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci žalobkyně h. m. P., proti žalovaným 1) G. V., a 2) M. V., o zaplacení částky 45. 227.- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 6 C 293/98, o dovolání prvního žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. března 2001, č. j. 39 Co 224/2000-150, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 1. 12. 1999, č. j. 6 C 293/98-77, uložil žalovaným zaplatit společně a nerozdílně žalobci poplatek z prodlení ve výši 2,5 promile denně, nejméně však 25.- Kč za každý i započatý měsíc prodlení z částek uvedených ve výroku rozsudku od zde stanoveného data do zaplacení, ve splátkách po 4. 500.- Kč měsíčně, splatných vždy do každého 5. dne kalendářního měsíce, počínaje dnem právní moci rozsudku, pod ztrátou výhody splátek (výrok I.), zastavil řízení co do částky 45. 227.- Kč (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III. a IV.). Vyšel ze zjištění, že žalobce je pronajímatelem bytu č. 30, I. kategorie, o velikosti 3+1 s příslušenstvím, v 6. patře domu č. p. 2377, v P. (dále „předmětný byt“), že žalovaným (byť jejich manželství bylo pravomocně rozvedeno) dosud svědčí k předmětnému bytu právo společného nájmu bytu, a že dluh na nájemném a na úhradě za služby spojené s užíváním bytu činil ke dni podání žaloby 45. 227.- Kč. Vzhledem k tomu, že 2. žalovaná tento dluh po podání žaloby zaplatila, a žalobce vzal v této části žalobu zpět (před tím, než soud začal jednat ve věci samé), soud řízení ohledně této částky zastavil. Předmětem řízení tak zůstalo příslušenství původně žalované pohledávky - poplatek z prodlení, který žalobce vyčíslil celkově částkou 53. 430.-Kč. Soud prvního stupně shledal žalobu na zaplacení poplatku z prodlení podle §697 obč. zák. a §2 vl. nař. č.142/1994 Sb. důvodnou, přičemž s poukazem na právní postavení obou žalovaných jako společných nájemců bytu uložil oběma zaplatit požadovanou částku společně a nerozdílně (§511 obč. zák.).
K odvolání obou žalovaných Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 3. 2001, č. j. 39 Co 224/2000-150, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil s tím, že „žalovaní jsou povinni poplatek z prodlení z jednotlivých částek zaplatit vždy do 26. 10. 1998“, ve výroku o nákladech řízení rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení; dále ve výroku svého rozsudku zamítl návrhy žalovaných na připuštění dovolání. Odvolací soud se nejprve zabýval opakovanou námitkou podjatosti soudkyně Městského soudu v Praze JUDr. J. K., vznesenou prvním žalovaným dne 26. 3. 2001 a dne 27. 3. 2001 před odvolacím jednáním (poté, co o předchozí námitce podjatosti soudců Městského soudu v Praze - předsedy senátu JUDr. Č. S. a soudkyně JUDr. J. K., vznesené prvním žalovaným, rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 25. 1. 2001, č. j. Nco 10/2001-128, tak, že jmenovaní soudci nejsou z projednávaní a rozhodování v této věci vyloučeni), přičemž postupoval podle §15b odst. 2 občanského soudního řádu, ve znění účinném po l. 1. 2001; dospěl přitom k závěru, že jmenovaná soudkyně není vyloučena z projednávání a rozhodnutí této věci. Odvolací soud dále ve shodě se soudem prvního stupně dovodil, že žalobní požadavek na zaplacení poplatku z prodlení je důvodný, a že žalovaní jsou v dané věci oba pasivně věcně legitimováni, neboť v době, kdy došlo k prodlení s placením nájemného a úhrad za plnění spojená s užíváním bytu, jim oběma svědčilo právo společného nájmu bytu manžely, a byli proto povinni platit nájemné a tyto úhrady společně a nerozdílně. Byť podíly společných nájemců na nájemném nemusí být vždy ve vzájemném poměru stejné (uvedl dále odvolací soud), neboť každý z nich se může na užívání bytu podílet různou měrou, může být tato okolnost významná pouze ve vztahu mezi nimi navzájem, nikoli ve vztahu k pronajímateli, jemuž odpovídají společně a nerozdílně. Z postavení žalovaných jako společných nájemců bytu pak také vyplývá, že každý z nich může vyřizovat běžné záležitosti týkající se nájmu bytu s právními účinky i pro druhého. Takovouto běžnou záležitostí je podle názoru odvolacího soudu i uznání dluhu na nájemném a na úhradách za plnění spojená s užíváním bytu; pokud tedy druhá žalovaná takovýto projev vůle ve vztahu k žalobci (pronajímateli) učinila, má tento úkon právní účinky i pro druhého žalovaného. Odvolací soud neshledal opodstatněnou námitku prvního žalovaného, že dluh na nájemném nezavinil, přičemž konstatoval, že povinnost platit poplatek z prodlení nastupuje ze zákona, bez ohledu na případné zavinění dlužníka. Rovněž tak neshledal důvodnou námitku prvního žalovaného směřující proti výši poplatku z prodlení s odůvodněním, že jeho výše odpovídá právním předpisům (§517 odst. 2 obč. zák., nařízení vlády č. 142/1994 Sb.), ani jeho námitku, že žalobcem uplatněný nárok je v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal první žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení „§237 odst.1 písm. c) o. s. ř. (resp. §239 odst. 2 o. s. ř. před novelizací)“, a v němž uplatnil dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci. V této souvislosti namítá, že se soud „nevyrovnal s otázkou kolize dobrých mravů s institutem práva společného nájmu, resp. solidární odpovědností dlužníků, kdy po jednom, výlučně formálním účastníku tohoto právního vztahu nelze spravedlivě a v souladu s dobrými mravy požadovat úhrady dluhů, způsobených výlučně druhým, faktickým účastníkem tohoto právního vztahu“. Dále namítá, že se soud nevyrovnal s otázkou kolize změny právní úpravy úrokových (penalizačních) sazeb se zásadou „pacta sunt servanda“, a poukazuje na to, že změnou právní úpravy nemůže být dotčeno ustanovení smlouvy, ve které si účastníci smlouvy sjednali „penalizační sazbu“ výslovně podle předešlé právní úpravy. Navrhuje, aby „soud zvážil, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, když řeší uvedenou právní otázku v rozporu s hmotným právem“. Dovolatel má za to, že soud nesprávně a pouze v jeho neprospěch vyhodnotil okolnost, že dluh na poplatku z prodlení vznikl vinou druhé žalované, v důsledku toho, že neuhradila včas nájemné. Požaduje rovněž, aby soud přihlédl k vadám podle §237 odst. 1 písm. g) a f) o. s. ř. Naplnění prvé z uvedených vad spatřuje v tom, že „ve věci rozhodovali vyloučení soudci, u kterých zpočátku existovaly pochybnosti o jejich nepodjatosti, později i důvody pro pochybnosti o jejich nepodjatosti“, a poukazuje na to, že jeho námitky proti podjatosti soudců byly „zamítnuty“. K výzvě soudu uvedl, že námitka podjatosti se týká soudců Městského soudu v Praze, a to soudce JUDr. Č. S. (u něhož spatřuje důvod podjatosti v tom, že jmenovaný soudce měl být v průběhu měsíce října 2000 několikrát navštíven druhou žalovanou, která s ním měla sjednat pro sebe příznivé rozhodnutí ve věci, jakož i v tom, že uvedený soudce zaujal vůči prvnímu žalovanému v průběhu řízení „bezdůvodnou averzi“), a soudkyň JUDr. J. K. a JUDr. V. S. Důvody podjatosti jmenovaných soudkyň spatřuje dovolatel v tom, že v průběhu měsíce prosince 2000 „setrvaly v kratším rozhovoru se žalovanou před budovou Městského soudu v Praze“; u soudkyně JUDr. J. K. pak shledává „ohrožení soudcovské nezávislosti“ v tom, že se „pravděpodobně zabývá podnikatelskou činností“. Pokud jde o uváděné důvody podjatosti odkazuje dovolatel též na „meritorní“ námitky, obsažené ve spise. Naplnění vady uvedené v §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. spatřuje dovolatel v tom, že ve věci bylo dne 28. 3. 2001 odvolacím soudem rozhodnuto v jeho nepřítomnosti, ačkoliv se řádně omluvil. V tomto postupu soudu spatřuje dovolatel odnětí možnosti jednat před soudem, neboť předpokládal, že jednání bude odročeno, aniž by o to musel požádat. Navrhl, aby rozhodnutí soudů obou stupňů byla zrušena a věc byla „vrácena k dalšímu projednání“; současně učinil návrh na odklad vykonatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to je podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001). I když napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno 28. 3. 2001, musel odvolací soud v souladu s ustanovením části dvanácté, hlavy první bodu 15. zákona č. 30/2000 Sb. postupovat v odvolacím řízení podle dosavadních právních předpisů. Nejvyšší soud tedy dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 (dále též jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), při splnění zákonné podmínky právnického vzdělání dovolatele (§241 odst. 1 a 2 o. s. ř.), se nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravují ustanovení §237, §238 a §239 o. s. ř.
Podle §237 o. s. ř. je dovolání přípustné proti (každému) rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkami stanovenými v jeho odstavci druhém), jestliže trpí vadami taxativně vyjmenovanými v ustanovení §237 odst. 1 písm. a) až g) o. s. ř. Vzhledem k tomu, že dovolatel namítá existenci vad podle §237 odst. 1 písm. g) a písm. f) o. s. ř., zabýval se dovolací soud otázkou, zda napadené rozhodnutí namítanými vadami trpí.
Podle §237 odst. 1 písm. g) o. s. ř. je dovolání přípustné, jestliže rozhodoval vyloučený soudce.
Podle §14 odst. 1 o. s. ř. jsou soudci vyloučeni z projednávání a rozhodování věci, jestliže se zřetelem na jejich poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům lze mít pochybnost o jejich nepodjatosti.
Poměr k věci může vyplývat především z přímého právního zájmu soudce na projednávané věci (např. kdy soudce sám by byl účastníkem řízení, ať na straně žalobce či na straně žalovaného). Vyloučen je také soudce, který získal o věci poznatky jiným způsobem než z dokazování při jednání (např. jako svědek vnímal skutečnosti, které jsou předmětem dokazování). Soudcův poměr k účastníkům nebo k jejich zástupcům pak může být založen především příbuzenským nebo jemu obdobným vztahem (§114 obč. zák.), jemuž na roveň může v konkrétním případě stát vztah přátelský či naopak nepřátelský. V úvahu přichází i vztah ekonomické závislosti, např. v souvislosti s vědeckou či jinou publikační činností soudce, v souvislosti se správou vlastního majetku soudce, apod.
O žádný z případů takového charakteru však v souzené věci nejde.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně uvedl, že důvodem k vyloučení soudce ve smyslu §14 odst. 1 o. s. ř. nejsou (jen) okolnosti, které spočívají v postupu soudce v řízení o projednávané věci (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 2 Cdon 786/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 2000, pod číslem 6). Od tohoto závěru nevidí důvodu odchýlit se ani v této věci. Dovozuje-li tedy dovolatel podjatost JUDr. Č. S. z jeho postupu v řízení v projednávané věci, není tento jeho argument způsobilý založit pochybnost o nepodjatosti jmenovaného soudce.
Rovněž tak nelze z hlediska §14 odst. 1 o. s. ř. považovat za relevantní dovolatelem tvrzená setkání soudce JUDr. Č. S. a soudkyně JUDr. J. K. s druhou žalovanou. Účastník řízení musí uvést konkrétní skutečnosti, v nichž spatřuje důvod podjatosti soudce a jakými důkazy je může doložit (srov. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1980, pod pořadovým číslem 3). V projednávané věci však dovolatel takovéto konkrétní okolnosti ani důkazy neoznačil, a i v dovolacím řízení v podstatě opakuje svoje námitky vznesené v průběhu řízení, s nimiž se vypořádal Vrchní soud v Praze ve svém usnesení ze dne 25. 1. 2001, č. j. Nco 10/2001-128, na jehož odůvodnění dovolací soud pro stručnost odkazuje. Pokud pak dovolatel dovozuje podjatost soudkyně JUDr. J. K. z její „pravděpodobné“ podnikatelské činnosti, je třeba odkázat na vyjádření jmenované soudkyně, obsažené ve spise (č. l. 144), z něhož vyplývá, že žádnou podnikatelskou činnost nevykonává. Námitkou podjatosti směřující vůči soudkyni Městského soudu JUDr. V. S. pak bylo nadbytečné se zabývat, neboť uvedená soudkyně se – jak je patrno ze záhlaví dovoláním napadeného rozsudku – na rozhodování v dané věci nepodílela.
Rovněž tak dovolací soud neshledal naplnění další z namítaných vad podle §237 odst. 1 písm. f) o.s. ř. na kterou dovolatel též poukazuje.
Podle §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. je dovolání přípustné, jestliže účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem. Podle ustáleného výkladu tohoto ustanovení odnětím možnosti účastníku jednat před soudem je takový postup soudu, který účastníku řízení znemožnil realizaci těchto procesních práv a povinností, která mu zákon přiznává (kupříkladu právo účastnit se jednání, činit přednesy a navrhovat důkazy).
Podle §101 odst. 2 o. s. ř. (které platí i v řízení odvolacím - §211 o. s. ř.) soud pokračuje v řízení, i když jsou účastníci nečiní; nedostaví-li se řádně předvolaný účastník k jednání, aniž požádal z důležitého důvodu o odročení, může soud projednat věc v jeho nepřítomnosti.
Z obsahu spisu se podává, že první žalovaný byl odvolacím soudem vyrozuměn o jednání, nařízeném na den 28. 3. 1999 (viz doručenku na č. l. 131 verte), ze kterého se omluvil telefonicky dne 27. 3. 2001 (viz úřední záznam na č. l. 132), a poté i písemným podáním, v němž jako důvod své nepřítomnosti uvedl náhlé onemocnění, což doložil i fotokopií potvrzení o pracovní neschopnosti (viz č. l. 133 a 134 spisu). Z obsahu spisu přitom nevyplývá, že by požádal o odročení jednání, nařízeného na uvedený den. Odvolací soud proto nepochybil, pokud v souladu s ustanovením §101 odst. 2 o. s. ř. jednal v jeho nepřítomnosti. Omluva nepřítomnosti účastníka u jednání není totiž bez dalšího žádostí o odročení jednání ve smyslu §101 odst. 2 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 1996, sp. zn. 2 Cdon 369/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 3/1998, pod pořadovým číslem 25, dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1307/2000 a sp. zn. 33 Odo 118/2001).
Z toho, co bylo uvedeno, vyplývá, že dovolání není podle §237 odst. 1 písm. g) a písm. f) o. s. ř. přípustné. Jiné vady vyjmenované v §237 odst. 1 o. s. ř. dovolatel netvrdí a ani z obsahu spisu se jejich existence nepodává; dovolání není tedy podle §237 o. s. ř. přípustné.
Přípustnost dovolání nevyplývá ani z ustanovení §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť dovoláním napadený rozsudek není rozsudkem měnícím, ale potvrzujícím, ani z ustanovení §238 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem odvolacího soudu, je jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Protože odvolací soud ve výroku svého rozsudku přípustnost dovolání nevyslovil, není dovolání přípustné ani podle §239 odst. 1 o. s. ř.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř., neboť v dané věci byl zamítnut prvním žalovaným (dovolatelem) včas učiněný návrh na vyslovení přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku. Předpokladem přípustnosti dovolání podle tohoto ustanovení je závěr odvolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaného ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit je zásadně důvod podle §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání v tomto případě nezakládají.
Zásadní právní význam má rozhodnutí odvolacího soudu tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která měla zásadní význam pro rozhodnutí ve věci (na jejímž řešení napadené rozhodnutí spočívá – nejde tedy o takovou právní otázku, která pro rozhodnutí ve věci nebyla určující), a přitom současně šlo o zásadně právně významnou otázku z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (co do obecného dopadu na případy obdobné povahy). Rozhodnutí odvolacího soudu má z tohoto pohledu zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů) nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů.
Jelikož podle §242 odst. 3 o. s. ř. platí, že dovolací soud – s výjimkou vad v tomto ustanovení uvedených – je vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil, mohou se tyto právní otázky stát předmětem dovolacího přezkumu tehdy, když dovolatel jejich posouzení odvolacím soudem napadl, resp. když v dovolání zpochybnil řešení, která ve vztahu k nim odvolací soud přijal.
V projednávané věci nebyl dovoláním zpochybněn právní závěr odvolacího soudu, že žalovaným svědčilo v době vzniku žalobou uplatněné pohledávky pronajímatele (žalobce), resp. jejího příslušenství, právo společného nájmu bytu manžely.
Podle ustálené soudní praxe je právo společného nájmu bytu manžely (srov. §703 a násl. obč. zák.) zvláštním případem společného nájmu bytu (§700 až §702 obč. zák.), jehož podstata spočívá v tom, že svědčí oběma manželům společně a nedílně; to se projevuje, jak pokud jde o výkon tohoto práva, tak i pokud jde o jeho zánik (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. 2 Cdon 37/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7/1997, pod pořadovým číslem 55, dále např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2001, sp. zn. 26 Cdo 64/2000). Nestanoví-li zákon jinak, platí pro právo společného nájmu bytu manžely ustanovení o společném nájmu bytu, tedy i ustanovení §701 odst. 2 obč. zák., podle kterého z právních úkonů týkajících se společného nájmu, ať již ve věcech běžných či ostatních, jsou společní nájemci (manželé) oprávněni a zavázáni společně a nerozdílně. Jde tu o solidaritu jejich práv a povinností (srov. §511 obč. zák.). Solidarita se týká i povinnosti k placení nájemného a úhrad za plnění poskytovaná s užíváním bytu (viz též Občanský zákoník, komentář, C. H. Beck, 7. vydání, rok 2002, str. 870, 872). I za současné právní úpravy je nadále využitelný právní názor, vyjádřený v rozhodnutí uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1978, pod pořadovým číslem 14, str. 164, podle kterého ve sporech o úhradu za užívání bytu (nyní o nájemné) a za služby s tím spojené, jsou zásadně pasivně legitimováni oba manželé, pokud nepřestali být uživateli (nyní nájemci) bytu.
Úprava práva společného nájmu bytu manžely obsažená v občanském zákoníku, je přitom kogentní, tzn., že manželé se od ní nemohou odchýlit dohodou, jako je tomu u společného jmění manželů (srov. §143a, §147 obč. zák.).
Z uvedeného vyplývá, že právní závěr odvolacího soudu, že žalovaní – společní nájemci bytu – odpovídají za pohledávku žalobce (pronajímatele) společně a nerozdílně, je v souladu s ustáleným výkladem podávaným v právní teorii i v soudní praxi. Pokud pak dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že se při posouzení důvodnosti uplatněného nároku „nevyrovnal s otázkou kolize dobrých mravů s institutem práva společného nájmu, resp. solidární odpovědností dlužníků“, nelze tuto výtku - vzhledem ke kogentní povaze právní úpravy společného nájmu bytu manžely - shledat důvodnou. Rovněž tak závěr odvolacího soudu, že z hlediska vzniku povinnosti platit poplatek z prodlení, není rozhodná otázka případného zavinění dlužníka, odpovídá konstantnímu výkladu zastávanému v právní teorii i v právní praxi.
Zásadní význam ve smyslu ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř. nelze přiznat ani otázce výše poplatku z prodlení, neboť příslušná právní úprava (§517 odst. 2, §697 obč. zák., nařízení vlády č. 142/1994 Sb.) je jednoznačná a nepůsobí v soudní praxi výkladové problémy.
Nezbývá tak než uzavřít, že přípustnost dovolání podaného žalovaným v této věci nelze opřít o žádné z procesních ustanovení, která přicházejí v úvahu. Z tohoto důvodu musel Nejvyšší soud dovolání podle §243b odst. 4 a §218 odst. 1 odst. 1 písm. c) o. s. ř. odmítnout (pro nepřípustnost).
Žalovaný z procesního hlediska zavinil, že jeho dovolání bylo odmítnuto, avšak žalobci v dovolacím řízení – dle obsahu spisu – žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti žalovanému právo, nevznikly. Této procesní situaci odpovídá výrok, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (§243b odst. 4, §224 odst. 1, §146 odst. 2 věta první /per analogiam/ o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. ledna 2003
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v.r.
předsedkyně senátu