ECLI:CZ:NS:2003:26.CDO.769.2003.1
sp. zn. 26 Cdo 769/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci žalobce J. K., proti žalované M. K., o určení, že vyklizovací povinnost žalované z bytu není vázána na zajištění náhradního bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 11 C 189/97, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. března 2000, č. j. 23 Co 41/2000-74, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 8 (soud prvního stupně) usnesením ze dne 22. října 1999, č. j. 11 C 189/97-58, zastavil řízení (v důsledku zpětvzetí žaloby) a současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalobce proti výroku o prvostupňových nákladech řízení Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 20. března 2000, č. j. 23 Co 41/2000-74, usnesení soudu prvního stupně v napadeném výroku o nákladech řízení potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Odvolací soud – shodně se soudem prvního stupně – dospěl k závěru, že povinnost žalobce nahradit žalované náklady řízení vyplývá z ustanovení §146 odst. 2 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou s účinností od 1. ledna 2001 zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „o.s.ř.“). Podle názoru odvolacího soudu aplikace ustanovení §146 odst. 2 věty druhé o.s.ř. – z důvodů uvedených v napadeném usnesení – nepřipadá v úvahu.
Soudu prvního stupně bylo dne 8. března 2001 doručeno podání žalobce (nezastoupeného advokátem), označené jako odvolání proti „usnesení soudu ze dne 22. října 1999“. V podání brojí mimo jiné rovněž proti závěru, že v průběhu řízení vzal žalobu zpět. Uvedené podání doplnil podáními, doručenými soudu prvního stupně dne 5. dubna 2001, 4. května 2001, 17. října 2001, 28. prosince 2001, 10. dubna 2002 a 9. července 2002 a podáními doručenými dovolacímu soudu dne 17. října 2001, 5. listopadu 2001, 9. listopadu 2001, 10. prosince 2001, 17. dubna 2002 a 8. července 2002. V těchto podáních, které lze – s přihlédnutím k jejich obsahu (§41 odst. 2 o.s.ř.) – pokládat za dovolání proti usnesení odvolacího soudu ze dne 20. března 2000, č. j. 23 Co 41/2000-74, popsal důvody svého nesouhlasu s rozhodnutím odvolacího soudu.
Usnesením soudu prvního stupně ze dne 11. června 2002, č. j. 11 C 189/97-145, byl žalobce vyzván, aby svá podání doplnil o náležitosti stanovené v §241 odst. 2 o.s.ř., a aby rovněž sdělil, zda si již zvolil advokáta, který ho bude v dovolacím řízení zastupovat.
Prostřednictvím ustanoveného zástupce – advokáta Mgr. Daniela Maška – pak dne 12. února 2003 doručil soudu prvního stupně řádné dovolání proti usnesení odvolacího soudu ze dne 20. března 2000, č. j. 23 Co 41/2000-74. V dovolání uplatnil především dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. a/ o.s.ř. – namítl, že ve smyslu §237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř. mu byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem. Poté – s přihlédnutím k obsahu dovolání (opět §41 odst. 2 o.s.ř.) – uplatnil rovněž dovolací důvody podle §241 odst. 3 písm. c/ a d/ o.s.ř. Navrhl, aby rozhodnutí soudů obou stupňů byla zrušena a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. lednem 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 20. března 2000, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.“). Přitom „dosavadní právní předpisy“ je zapotřebí aplikovat nejen při zkoumání přípustnosti a důvodnosti dovolání, nýbrž rovněž při posuzování včasnosti dovolání. Ke stejnému závěru, jde-li o posuzování otázky včasnosti dovolání v těchto případech, dospěl Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 19. dubna 2001, sp.zn. 29 Odo 196/2001, uveřejněném pod č. 70 v sešitě č. 10 z roku 2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (rozhodnutí bylo uveřejněno rovněž pod č. 81 v sešitě č. 6 z roku 2001 časopisu Soudní judikatura). V citovaném rozhodnutí totiž mimo jiné dovodil, že dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu vydanému před 1. lednem 2001 nebo vydanému v době od 1. ledna 2001 po řízení provedeném podle občanského soudního řádu, ve znění účinném před tímto datem, lze podat ve lhůtě jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu (§240 odst. 1 o.s.ř., ve znění účinném před 1. lednem 2001).
Dovolání žalobce je dovoláním opožděným.
Podle ustanovení §240 odst. 1 věty první o.s.ř. může účastník podat dovolání do jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni. Lhůta k podání dovolání je lhůtou procesní a zákonnou, nemůže být prodloužena a její zmeškání nelze prominout (srov. §55, §58 odst. 1, §240 odst. 2 věta první o.s.ř.). Na rozdíl od lhůty k podání odvolání (srov. §204 odst. 1 o.s.ř.) počíná jednoměsíční dovolací lhůta běžet nikoliv od doručení rozhodnutí odvolacího soudu účastníku řízení, nýbrž od okamžiku, kdy toto rozhodnutí nabylo právní moci (i když den doručení může být totožný se dnem nabytí právní moci). Přitom rozhodnutí o odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně nabývá ve smyslu §159 odst. 1 (§167 odst. 2) o.s.ř. právní moci dnem řádného (účinného) doručení poslednímu z oprávněných subjektů. Protože v projednávaném případě se řízení neúčastnili vedlejší účastníci nebo státní zástupce (srov. §35, §93 o.s.ř.), jsou pro účely doručení oprávněnými osobami jen účastníci řízení, tj. žalobce (jeho zástupce) a žalovaná, respektive její zástupce.
Z obsahu spisu vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž dovolání směřuje, bylo doručeno soudem prvního stupně oběma účastníkům řízení (k rukám jejich zástupců s procesní plnou mocí, tj. advokátkám JUDr. J. K. a Mgr. L. P.) ve čtvrtek 13. dubna 2000. Ode dne právní moci, tj. od 13. dubna 2000, počala plynout jednoměsíční dovolací lhůta, jejíž poslední den připadl – s přihlédnutím k ustanovením §57 odst. 2 věty první a druhé o.s.ř. na sobotu 13. května 2000, a proto – ve smyslu §57 odst. 2 věty druhé o.s.ř. – bylo posledním dnem dovolací lhůty pondělí 15. května 2000. Dovolání, doručené soudu prvního stupně dne 8. března 2001, je za této situace dovoláním evidentně opožděným. Na tom nic nemění ani okolnost, že písemné vyhotovení napadeného potvrzujícího rozhodnutí neobsahovalo poučení o tom, za jakých podmínek (a v jaké lhůtě) lze proti němu podat dovolání, neboť v žádném ustanovení občanského soudního řádu není stanovena povinnost soudu poučit účastníky o možnosti podat dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. září 1999, sp. zn. 23 Cdo 1350/99, ve spojení s usnesením Ústavního soudu České republiky ze dne 23. února 2000, sp. zn. II. ÚS 576/99, a dále např. usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 28. listopadu 1997, sp. zn. III. ÚS 312/97, uveřejněné pod č. 21 ve svazku č. 9 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky).
Z výše vyložených důvodů Nejvyšší soud bez jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.) pozdě podané dovolání odmítl (§243b odst. 4 věta první, §218 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.), aniž zkoumal jeho přípustnost a aniž se jím mohl zabývat z pohledu uplatněných dovolacích důvodů a jejich obsahové konkretizace.
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 4, §224 odst. 1, §146 odst. 1 věty první (per analogiam) o.s.ř. a o skutečnost, že žalované nevznikly v dovolacím řízení žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti dovolateli právo.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. června 2003
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu